Měli bychom roboty nahradit dělníky nebo raději šéfy?

Máme jakousi představu o tom, jak stále modernější stroje šetří lidem namáhavou práci. Je to pravda, ale tato snaha se stále vyhýbá jednomu oboru, který běžně považujeme za doménu lidí - řízení práce. Proč?
Možná prostě potřebujeme představu kapitalisty, který vede rodinný podnik a dohlíží na každý detail jeho chodu. Jenže co když je to pouze iluze?

Pokud se zamyslíte, co to vlastně znamená vést podnik optimálně, zjistíte že jde o neustálou kontrolu průběhu mnoha procesů probíhajících a měnících se v rámci několika předem daných možností. Taková práce je vlastně pro člověka celkem nepřirozená, ale stroje, zvláště ty dnešní, ji zvládají dobře. Stejně jako změny pořadí a uspořádání jednotlivých operací. Umělá inteligence je prostě pro optimalizaci pracovní náplně výhodnější.

Problém robotů nastává tehdy, když je potřeba myslet tvůrčím způsobem. Roboti zatím nejsou tvůrčí ani trochu, nicméně dokáží rozeznat problém, který takové řešení vyžaduje. Proto nám sice připadá závěr jež udělal Matthew Gombolay z MIT při pokusech se skupinami lidí řízených roboty prapodivný a neintuitivní, nicméně ve skutečnosti je naprosto logický.

Matthew Gombolay vydal totiž práci v níž zkoušel tři různé interakce mezi lidmi a roboty. Při první dělali lidé veškerou práci, v druhé pracoval robot na částech, které mu lidé přenechali a ve třetí měl robot na starosti řízení činnosti. Předpoklad byl, že lidé zvolí "zlatou střední cestu", ale to se nestalo. Namísto toho nechali neomylně stroj šéfovat vždy, kdy měli možnost.

Pokud se podíváme na úkoly, které plnili, mnohé pochopíme. Práci totiž imitovala stavba ze stavebnice LEGO. Šlo tedy o činnost převážně mechanickou. Takové plánování je pro robota snadné, ale od člověka vyžaduje dlouhodobé upínání pozornosti na něco, co ho vlastně příliš nebaví.

Když to tak shrnu, je to podobné jako například řízení letadla v mracích nebo dlouhá plavba podle nastaveného kurzu. Obojí vyždauje stálou pozornost a optimalizaci, ale je to vlastně nudné. Proto pro takové příležitosti máme autopiloty. Otázka jestli může fungovat něco jako autopilot i pro řízení podniků nebo společností byla tedy zodpovězena předem.

Můžeme se vlastně jen ptát, proč takové autopiloty nepoužíváme v řízení podniků? Proč za stejnou činnost ovšem s mnohem menší úspěšností (ba někdy naopak úplně destruktivní) vlastně platíme drahý management? Protože žijeme v době managerského kultu. Opravdu věříme, že na pozici managera musí mít člověk jakési nadschopnosti, musí na takovou pozici být "povýšen", ani si pak neuvědomujeme, že mnohé managerské postupy potřebují nějakou výraznější změnu jednou nabo dvakrát za celou historii firmy.

Nahrazení managerského nadčlověka krabičkou velikosti a výkonu dnešních domácích počítačů je potupa, kterou manageský stav nepřenese přes srdce. Přesto je určitá naděje že časem i tato modla padne. Pravděpodobně se pak dožijeme velmi zajímavých změn, protože struktura výrobních podniků začne více připomínat výrobní družstva.

Mohlo by se zdát, že se jsme vzali tu automatizaci ze špatné strany, že jsme měli nejprve nahradit šéfy a potom teprve dělníky, ale vlastně se jen vracíme k jednomu dávnému modelu.Nejstarší civilizace, které známe, jako Sumer, Mezopotámie nebo starověký Egypt, stály na dodržování posvátných kalendářů. Co je jiného ale takový kalendář než program.

Vytvoření řídícího počítače se zpětnými vazbami, který by nebyl naprogramován takto "na tvrdo" je logický vývojový krok. Používání robotických šéfů je tedy krokem který by se dal předvídat a samozřejmě nastane, pokud si podnikatelé uvědomí jeho výhody.

Jednou možná dojde i na Centrální mozek lidstva a myslící počítače pro meziplanetární a mezihvězdné lodě.