Co mám proti Maně?

V tomto zamyšlení vyjdu z jistého crowdfundingového projektu, který mi hnul žlučí až k nutné podmínce vzniku rozvinutých kultur a civilizací, abych se později opět vrátil k původnímu tématu.

Co je tedy Mana? Jde o výživný nápoj, který si dělá ambice na to, že by jednou mohl nahradit jídlo. Vzhledem k tomu že má „neutrální chuť“, je celkem pravděpodobné že se nijak významně nerozšíří, ale to není má hlavní námitka proti němu.

Dokonce ani to, že jedna dávka Many (na den jsou potřeba tři) stojí šedesát korun, tedy tolik, co dva talíře gulášovky v lacinější restauraci, není mým hlavním důvodem k protestům proti této bizarní potravině.
Základní idea Many totiž v žádném případě chybná není.

Jenže než se pustím do této kritiky, měl bych vysvětlit, co Mana a podobné výživné nápoje či „alternativní potraviny“ opravdu jsou a jaký je jejich význam. Podstatou Many, Ambronitu či Soylentu je úspora času při přípravě a standardizované výživné hodnoty. Všechny tři slova představují husté emulzní nápoje s nevýraznou chutí.

Proč se vůbec něco takového vůbec snažit vyrobit? Pokusy o moderní alternativní potraviny navazují na dlouhou historii trvanlivých zásobních potravin používaných po celou lidskou historii. Uzené maso, sušené ryby, sušené brambory nebo lodní suchary patří právě do té skupiny, kterou mám teď na mysli.

Zvláštní kategorii mezi nimi tvoří potraviny jako campa nebo pemmikan. Takové totiž obsahují složky, které najdeme i v jejich moderních verzích. Základní složkou je nějaký druh mouky vyrobený buď ze sušeného masa nebo praženého obilí. Doplňují jej tuky, sušené plody sloužící jako příchuť a různé množství vody (mívají vzhled těsta).

V případě campy je rostlinou složkou čaj, tukem jačí máslo a základním zdrojem energie ve formě škrobu mouka z praženého ječmene. Pemmikan má naproti tomu jako základní výživnou složku glykogen obsažený v mletém sušeném mase, tuk zastupuje lůj a rostlinný zdroj vitaminů sušené brusinky a borůvky.

Podobné trvanlivé a energeticky vydatné potraviny umožňují budování dálkových spojení a tím vznik civilizací i rozvoj řemesel odpoutáním části pracovních sil od potřeby neustále vydávat energii na získávání obživy.

Bez pemmikanu (nebo jeho náhrady) by byl pravděpodobně naprosto nemyslitelný správní útvar v podobě Lakotského kmenového svazu stejně jako velké polární výpravy, bez lodních sucharů by nikdy nevznikla transoceánská lodní doprava a bez tsampy by nikdy nevznikla kultura Tibetu. Ostatně i Evropa, Afrika, Čína a Japonsko mohly vytvořit své kultury jen proto, že obilí (pšenice, proso, rýže, ječmen, žito, oves) lze poměrně snadno dlouhodobě skladovat.

Trvanlivá zásobní či základní potravina nevyžadující zvláštní zpracování před požitím je zajímavá i pro jednotlivce a v současné době, protože umožňuje člověku svobodu, jakou by za jiných okolností rozhodně neměl.

Umožňuje cestování a dává mu čas na náročné sporty jako je například horolezectví či jachting. Je vhodná pro expedice včetně kosmických. Zbavuje člověka závislosti na obchodech a kuchyních. Dává nový prostor pro to, aby se zabýval jinými věcmi než je strava. Upgrade myšlenky tak, aby se hodila pro 21. století se tedy přímo nabízel.

V čem je tedy můj důvod mého odmítavého postoje k Maně? V první řadě mám problém s tím, jak je veden crowdfundingový projekt na podporu výroby Many. On to totiž vlastně žádný crowdfundingový projekt není. Když se podíváte na „odměny“, zjistíte že si autoři projektu prostě udělali ze Startovače na dva měsíce internetový obchod. Za své peníze v něm dostanete stejné množství Many, jaké byste dostali při běžném prodeji. Autoři také nikde neuvádějí, k čemu bude nakonec výtěžek z kampaně použit.

Druhý důvod proč mi Mana zvedá mandle je její „suprácké“ uvedení. Člověk by měl pocit, že mělo několik českých géniů absolutně originální nápad. Nikde v textu nenajdete ani zmínku o tom, jaký je vztah Many k podobným, ale významně starším projektům.

Mohu samozřejmě věřit autorům že na složení Many přišli sami i když je složení různých verzí DIY Soylentu na internetu snadno dostupné, pak se ale musím nutně ptát, proč znovu objevují Ameriku a vynalézají žárovku. Taková práce je sice stále obdivuhodná, ale poněkud nesmyslná.

Naopak pokud o jiných podobných projektech věděli, ale nezmínili je, vystavují se tím podezření z plagiátorství. V obou případech působí maximálně nedůvěryhodně, byť by třeba byla jejich směs kvalitní. Nikde se také nedozvíte, jestli jde prostě jen o další variaci, nebo jestli obsahuje nějaký zajímavý nový prvek (ne chemický) či myšlenku. Je nanejvýš pravděpodobné že ne, protože jinak by se tím přece jeho tvůrci pochlubili.

I když je tedy základní idea dobrá, přístup autorů snižuje důvěryhodnost projektu Mana téměř na nulu.