Bůh jako personifikace kolektivní inteligence

Dnešní ateisté-filosofové se celkem shodují (samozřejmě výjimky existují), že představy specifických typů bohů vznikly jako druh personifikace nějakého jevu. Za nejzajímavější variantu takové hypotézy považuji tu, která vidí v univerzálním monoteistickém božstvu personifikaci kolektivní inteligence.

Svědčí pro ni několik zajímavých detailů, jako například to, že je univerzální Bůh zároveň považován za stvořitele lidí. To by pak ale znamenalo, že jakýsi zárodek monotheismu v sobě má každé náboženství.

Myšlenka jakéhosi společného předka - „otce lidí“ či „otce bohů“ je totiž typická už pro kmenové společnosti. Na druhou stranu ale ani tento výklad nestaví náboženství do zrovna pěkné role.

Nejprve ale k tomu, čím je lidská kolektivní inteligence zvláštní a co to vlastně je. Lidské společnosti jednoznačně mohou vykazovat charakteristiky kolektivní inteligence, což pro tento účel vykládám jako stav, při němž skupina jedná jako celek inteligentněji (produkuje více a /nebo kvalitnějších řešení) než její nejinteligentnější člen.

Řešeními, vytvořenými díky kolektivní inteligenci jsme doslova obklopeni. Jsou to: matematická, fyzikální a chemická pravidla, morální pravidla, výrobní postupy, počítače, mobilní telefony, auta, letadla, metro, rozvody energie, elektrárny, elektrospotřebiče, budovy...vlastně už téměř vše, co je vytvořeno naší civilizací.

Lidská kolektivní inteligence má totiž nad kolektivní inteligencí jiných tvorů, například mravenců silně navrch. Lidstvo má neuvěřitelnou kolektivní paměť, kterou představují naše knihovny a databáze, dříve také memorované „paměti“ a písně. To nám umožňuje využívat poznatků, které nebyly využívány celá desetiletí ba i staletí! Máme schopnost specializace a distribuovaných řešení (tedy přidělování dílčích úkolů těm, kteří už jejich řešení zvládají), což značně zrychluje a zkvalitňuje vývoj nových řešení.

Máme ale ještě něco a to je poměrně silná individualita jednotlivých členů společností. Tak silnou individualitu nenajdeme u žádného jiného sociálního druhu, který by byl schopen využívat kolektivní inteligence v takové míře.

V tom je možná jedno z tajemství lidského úspěchu. Lidské skupiny představují vysoce organizované celky složené z individualistických a tím zároveň samostatně vyspělých jedinců. To že vůbec něco takového může existovat je dáno rovnováhou tlaku na konformitu a individuální snahy vyniknout.

Tlak na konformitu totiž umožňuje, aby bylo alespoň v podstatné většině případů pro člověka chování ostatních členů společnosti dostatečně odhadnutelné. Na druhou stranu ale zároveň příliš silný tlak na konformitu brání rozvoji tvůrčích schopností jedinců i společnosti jako celku.

V kmenových společnostech existoval velmi silný konformní tlak ve všech oblastech lidského chování (ale zároveň téměř žádné kodifikované jednání vůči cizincům). Kmenové společnosti také často nevykazovaly žádný podstatný vývoj po celá staletí.

Moderní společnost by měl mít poměrně silný tlak na konformitu v přesně vymezených oblastech, které jsou nutné k zachování dostatečné míry obecné bezpečnosti a předvídatelnosti (obecná liberální práva, majetek atd). Všechna ostatní (zbytečné) pravidla, která se s tím nedostávají do konfliktu by měla být naopak uvolněna. Je například nutné, aby společnost respektovala zákaz vražd, ale je v podstatě jedno, jak se jednotliví příslušníci globální civilizace oblékají, či zda se třeba neoblékají vůbec. Typy oblečení, nábytku nebo obydlí nejsou samy o sobě v globální civilizaci podstatné. Podobně i mnohé různé druhů sexuálních projevů nebo slavení či neslavení svátků, neohrožují společnost v jejích hlavních funkcích, pokud nepřekračují obecná pravidla.

V kmenových společnostech byly všechny tyto oblasti kodifikovány a přestoupení pravidel se často trestalo smrtí. Stav, při kterém vznikala monoteistická náboženství, odpovídá společnosti na úrovni klanů a proto bývají v náboženství kodifikovány velmi podrobné instrukce na to jak má člověk žít. Jejich tlak na konformitu je extrémní. Například v judaismu je kodifikován i vzhled přikrývky a v islámu to, na kterém boku má věřící spát!

Výhodou takových společností je relativně vysoká předvídatelnost, jejich nevýhodou naopak to, že je v nich kolektivní myšlení v podstatě znemožněno.

Jak křesťanská tak islámská kultura samy na sobě v podstatě občas spáchají jakousi kolektivní lobotomii, při níž je část „nevhodných“ poznatků zcela záměrně odebrána z lidského povědomí.

Křesťanství i islámu se podařilo neuvěřitelným způsobem na tisíc let odhodit podstatnou část vědomostí, které už lidstvo mělo z dědictví po antice. U islámu je jeho „odhelenizování“ o to působivější, že arabský svět nejprve ze zděděných vědomostí katalyzoval Evropskou kulturu, čímž ji nevědomky přivedl na práh renesance.

Přesně stejně fungoval například Index Librorum Prohibitorum, nebo současné tažení proti Darwinovi, které je typické tím, že jeho vůdčí osobnosti nikdy díla darwinistů nečtou.

Jak je to možné? Pokud je Bůh personifikovanou kolektivní inteligencí, jak to, že nakonec stejná idea vedla k potlačení kolektivní inteligence?

Za prvé v dobách, kdy se rozhodovalo o podobě náboženství nikdo Boha jako ideu kolektivní inteligence nevysvětloval (i když by tento výklad byl zdůvodnitelný i podle evangelií, vlastně by byl velmi logický). Nešlo tedy v jejich chápání o něco, co bylo uvnitř lidské společnosti, ale vně.

A za druhé už od starověku existovala specializovaná kasta, která se zabývala výkladem vůle bohů. Tato kasta kněží - „vědoucích“- byla původně obdobou oné skupiny, kterou dnes nazýváme „inteligence“ či „vědci“. Je vcelku logické, že považovali za správné, aby právě oni byli vykladači „boží vůle“, jenže tím že byl Bůh chápán jako někdo skutečný, kdo něco říká, bylo později velmi těžké zcela změnit to, co už bylo za jeho výroky považováno a navíc na důvěryhodnosti takových tvrzení závisela i autorita kněží. (Neexistoval žádný předěl mezi pověrami a skutečným věděním, přičemž k ovládání lidí byly pověry často účinnější.)

Kněží tedy „boží vůli“ interpretovali, ale zároveň ji také formovali (vědomě i nevědomky) a přitom se okolí uzavírali, čímž nakonec dospěli až k potlačování kolektivní inteligence, protože prostřednictvím své ideologie zúžili okruh lidí, jejichž názory byly brány v potaz (kteří směli myslet) a kteří měli dostatek informací a znalostí, aby se mohli na řešení případných společenských problémů podílet. 

Stejný princip známe dodnes u zvláště radikálních sekt, které své stoupence postupně odstřihávají od informačních zdrojů, které jsou v rozporu s jejich dogmaty. Také ony vlastně potlačují kolektivní inteligenci tím, že se spoléhají jen na intelekt či „vnuknutí“ svých vůdců.