Společné kořeny

Občas si říkám, že moderní náboženství vlastně nejsu náboženství. Jak křesťanství, tak islámu, ale třeba i scientologii totiž chybějí velmi podstatné rysy těch opravdu nejstarších. Dávná věda (starověká filosofie) a starověké náboženství mohly v historii kolidovat jen proto, že měly podstatnou část svých oborů společnou.

V čem tedy onen základ vidím? Dnešní výklady náboženství se zpravidla opírají o termíny jako „náboženský cit“ nebo „náboženský prožitek“, já jsem ale přesvědčen, že bychom si u starověkých kultů vystačili i s mnohem prozaičtějšími a lépe uchopitelnými termíny jako „budoucnost“, „obavy z budoucnosti“, „snaha budoucnost změnit“ (sobě příznivě).

Když se podíváte na starověké kulty, často v nich najdete pravidla, která jsou v jistém smyslu jaksi primitivně vědecká. Naprostá většina velkých starověkých kultů obsahuje něco jako kalendář svátků a polních prací. Jsou v něm zaneseny důležité astronomické okamžiky jako jsou rovnodennosti a slunovraty, období setby a období záplav. To je příkladná ukázka takového předvídání a ovlivňování budoucnosti.
U cyklických dějů to bývá zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti je to důvod, proč mnohé starověké civilizace tak pokročily ve sledování hvězd a matematice i proč stavěly některé starodávné monumenty.
Samozřejmě vždycky existovaly i události, ke kterým docházelo neperiodicky. Starověká města proto mívala také své věštírny.

Máme bohaté informace o věštění v transu, o čtení z ovčích vnitřností (zachoval se dokonce model jater pro výuku věštění), z letu ptáků, kostí a zkopaných losů.
Je přitom zajímavé, že zdaleka ne každá taková věštba musela být jen ryzí blábol.  Z chování ptáků jistě nelze odhadovat individuální osudy, ale zato se z něj dá předvídat mírná či tuhá zima i změny počasí. Změny na ovčích játrech mohou odhalit nebezpečné cizopasníky nebo nevhodné složení pastvy, důsledky obojího přitom jistě na majitele ovcí nakonec dolehly.


Lidé samozřejmě chtěli také znát také příhody, které se mohly přihodit konkrétně jim. I tady bychom našli příklady periodických událostí, které se opakují v životě každého člověka (narození, přechod do dospělosti, smrt) a k nimž v každé kultuře vznikly iniciační rituály.  Opět kromě nich existovaly i problémy, stávající se lidem naprosto nepravidelně. I ve starověku proto lidé osobní věštce a vykladače snů dobře platili. Ani je přitom nemohu vždy označit za podvodníky. Například v Artemidorově Oneirokritikonu můžete najít i výklady snů, které by schválil možná mnohý moderní nebo alespoň nedávný psycholog.

Lidem, kteří disponovali výjimečnými znalostmi, se dostávalo označení, které zpravidla znamenalo „vědoucí“. Totéž znamenají slova jako druid nebo vědma. Mají stejný původ s označením „vědec“.
Tito „vědoucí“ ale plnili různé úkoly pro společnost i pro jednotlivé mocné zadavatele.
Tak se stalo, že se součástí jejich repertoáru staly i obyčejné iluzionistické triky.

Celkově se tedy dovednosti a znalosti „vědoucích“ skládaly ze skutečných znalostí, z mylných přesvědčení, kterým věřili i oni a z regulérních podvodů. Jinak nelze vysvětlovat například objednávky antických kněží u mechanika Ktesibia, který jim vyráběl zázrakotvorné automaty podle jejich přání, výskyt „zázračných“ plačících madon, lahviček s „krví“, která se za určitých okolností stává opět tekutou nebo výskyt duplicitních (i vícenásobných) relikvií světců.

Už ve starověku se filosofie od náboženství oddělila tím, že začala odmítat prokázané nepravdy. Tím vymezením se ale stalo něco zvláštního. Nejen že se starověká filosofie začala definovat jako něco odlišného od náboženství, a přivlastnila si tu část znalostí, kterou bylo možno prokázat, také náboženství se začalo vymezovat proti dokazatelným faktům. Nadále už nebyly součástí náboženství, přinejmenším jeho "modernějších" monoteistických verzí. Těžiště náboženství se přesunulo do nedokazatelných oborů.
Oddělením filosofie od náboženství vlastně na víru zůstaly jen podvody a fantasmagorie.

V množství pověr starověkých náboženství se skrývají i zrnka poznání, která umožňovala civilizacím existenci a přežití. Jenže právě ty vlastně v novějších monoteistických náboženstvích existují jen díky kontaminaci místními kulturami. „Moderní“ náboženství Ježíšem a Mohammedem počínaje a reverendem Moonem, Sri Chinmoyem, Parsifalem Imanuelem či  L. Ronem Hubbardem konče, totiž zakládali charismatičtí vůdci, kteří tyto znalosti neměli.

Předpovědi, které taková náboženství dávají se proto netýkají snadno ověřitelných periodických jevů, ale  věcí nedokazatelných, jako například posmrtného života, nebo absolutně výjimečných - takových jaké se v historii mohou stát jen jednou - jako poslední soud, zmrtvýchvstání, konec světa atd.

Takové předpovědi ale nutně nevycházejí z žádných myšlenkových postupů, protože konec světa způsobený dopadem známé a pozorovatelné planetky by nebyl v oboru náboženství, ale vědy. Zdrojem všech takových tvrzení jsou proto "vize" či "vnuknutí", ne pozorování.

Na jednu stranu je to pro křesťanství, islám a další výhodné, protože nejsou omezené územní plaností takových pravidel. Na druhou stranu tím ale ztrácejí jedno z odůvodnění své existence.

Proto vědecké předpovědi vycházejí stále častěji a vliv vědy na rozvoj můžeme pozorovat všude, kam se podíváme, zatímco sbírka ohlášených konců světa neustále roste.