Vyjmutí z kritiky

Možná jste si všimli, že se komunisté stali takovým "horkým bramborem" mezi věřícími a ateisty. Přestože se k ateismu podle hlásí přinejmenším ta část komunistů, která následovala učení Marxe, Engelse a případně nějakých jeho modifikátorů jako Lenina nebo Maa, mají až příliš společného s náboženstvími. Jenže co vlastně vytváří onu podobnost?

Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.

Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.

Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.

Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:

Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.

Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...

Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.

Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.

Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.

Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.

Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.

Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?

Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?

Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.


Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.