Sedm nejhorších rodičovských omylů - dokument o nevědomé indoktrinaci

Tato kniha vyšla v Knižním klubu v roce 1999 a jejími autory jsou John a Linda Frielovi provozující psychologickou praxi v New Bringhtonu. Pro mě je nesmírně zajímavé do ní nahlédnout, protože ukazuje jaký byl běžný tehdejší (a je pravděpodobně i dnešní) postoj k některým názorům a postojům. Je poměrně dobrým dokladem doby a stavu společnosti v USA na konci 20. století. Člověk si z ní může udělat trochu obrázek, proč má hnutí Nových Ateistů původ právě tam.

Všimněte si, že autoři vlastně popisují stressovou reakci. Z vývojových důvodů má pro organismus povahu přípravy na boj. Zároveň omezuje vyšší mozkové funkce - brání přemýšlet. (Ostatně tohle je možná jeden z důvodů, proč se ateisté nemohou s věřícími domluvit - věřící nemusí být tak hloupý, ale obranná reakce mu brání myslet.) Tuhle reakci spouští pouhé pomyšlení na to, že by dítě mohlo snad o Bohu pochybovat a oba psychologové to považují za normální!

Svým způsobem je doporučovaná reakce částečně správná. To částečně je ale kamenem úrazu. Za prvé vlastně zároveň stanovisko v knize utvrzuje rodiče v tom že agnosticismus je špatný (Co teprve takový ateismus?) a za druhé vyvolává dojem, že to dítě "přejde". Ani autoři si vůbec nedokáží připustit, že by to nepřešlo a proto na tuto eventualitu neumějí rodiče připravit.

Důsledkem takového nereálného očekávání může být nakonec úplné zpřetrhání rodinných pout. 

Podívejme se na druhou ukázku:

V tomto odstavci hlásají autoři naprostý mýtus. Schopnost posuzovat informace a realitu člověku rozhodně nevezme schopnost žasnout a neoblomný skepticismus rozhodně neškodí lidské duši. Navíc se tady autoři dopouštějí argumentačního faulu. Zatímco skepticismus, pokud se jím člověk zabývá, je mu zpravidla prospěšný, slovo "skepse" má kromě významu "pochybnost" také význam "nedůvěra". Přechod mezi těmito dvěma významy přitom nijak vyznačen není.

Skeptik by měl vědět o čem pochybuje a proč o tom pochybuje, skepse ale může označovat také nedůvěru obecně. Pokud má význam " nedůvěra ve vlastní schopnosti", "nedůvěra k nejbližším lidem" nebo "nedůvěra v možnost dobré budoucnosti", tak je rozhodně stresující, jenže tady není na místě ji nahrazovat uměle vyvolávanou slepou důvěrou. Vlastně to ani reálně nejde.

Zatímco laciný laický skepticismus typu "co já vím, jestli tu ve skutečnosti jsem nebo nejsem, třeba je tohle celé simulace v počítači", je druhem hospodského žvanění, které nevede vůbec nikam, skepticismus jako metoda je celkem náročným způsobem posuzování toho, co je nám předkládáno. Proti takovému skepticismu není třeba bojovat, ale je naopak žádoucí jej rozvíjet. 

Ano, všechno na světě je nejisté, jenže ne stejnou měrou a právě míru nejistoty můžeme posuzovat díky zkušenostem.

Rada manželů Frielových "Položte si otázku, nakolik jste schopni vidět svým srdcem stejně jako hlavou." je ale naprosto zcestná i pokud by byla míněna jako "lék" na skepsi. Většinu důvodů ke skepsi (nikoli ke skepticismu) nám totiž nedává náš rozum, ale nejprve právě naše emoce. Naše podvědomí si totiž všímá i věcí, kterým rozum ještě nevěnuje pozornost. Ne vždy si ale jeho signály vykládáme správně.

Co tedy vlastně knížka k situaci ve společnosti USA říká? Nejprve připomenu, že ji napsali dva vysokoškolsky vzdělaní lidé a že je skutečně populární nejen v USA, ale dokonce i u nás. Kromě rad se kterými lze souhlasit a kterých je jinak v knížce více než dost, říká, že skepticismus je špatný a agnosticismus je cosi jako angína která přejde.

Dva postoje, které spolu úzce souvisejí, protože skepticismus vede k agnosticismu (agnosticismus je bez skepticismu nemyslitelný), chápe jako cosi negativního. Jenže jsou to shodou okolností právě ty postoje, které kdysi vedly ke vzniku moderní demokracie, moderní vědy a nakonec i USA.

Myslím, že si manželé Frielovi tyhle postoje nijak nevymysleli, jen je převzali, dokonce si myslím že nad nimi ani nepřemýšleli a pokud ano, pak jediné správné stanovisko - totiž že by přemýšlení neměli stát v cestě - zavrhli předem.

PS: Je možné že na sdělení o agnosticismu bych reagoval podobně, zvláště pokud by začínalo slovy: "Mám ráda našeho učitele katechismu..." to by mě opravdu dokázalo vyděsit.