NWO - Nervová soustava jako vzor pro světovou vládu

NWO čili Nový Světový Řád vnímají lidé většinou buď jako hrozbu, nebo jako konspirační teorii. Otcem téhle konspirační teorie je v tomto případě  fanatický evangelikál Pat Robertson, ano ten, který vážně tvrdí, že Haiti podepsalo pakt s ďáblem. (...a jemuž věřil V. Klaus i jeho poradci)

Před Robertsonovými "geniálními" objevy znamenalo tohle označení prostě budoucí světový řád po nějakém dějinném zvratu (válce, moru). Přeneseně jde o pojem, kterým se označují také teorie o systémech celosvětové vlády, zvláště po vydání Wellsovy knihy The New World Order v roce 1940.

Je hloupé předstírat, že lidstvo nikdy problém světové vlády, či spíše správy, řešit nebude. Rozhodně nejde ani tak o to "jestli" takové uspořádání vznikne, nebo "kdy" ale "jaký" to bude systém. 

Už  vyhlášení válečného stavu Severní Koreou naznačuje, jakým směrem se bude muset v brzké době vydat světová politika. Politická správa Země jako celku se stane nezbytnou kvůli zajištění alespoň dostatečné bezpečnosti technologií i ovládnutí mocenských ambicí lokálních politiků.

Příklady SSSR, USA i EU nepříjemně ukazují jak nevhodná je pro správu velkých území centrální správa a centrální plánování. K mé myšlence, která by podle mě mohla přinést zlepšení, musím vysvětlit několik zvláštností ze zcela jiného oboru, totiž z biologie.

Obdobou státní správy v je v biologii nervová soustava. Ostatně už i v politické terminologii používáme označení jako „hlava státu“. Tahle anatomická analogie má však několik pořádných děr.

Co to vlastně nervová soustava je a je opravdu k životu nezbytná? Víme že není! Důkazem může být třeba existence celé rostlinné říše nebo hub. To jsou poměrně statické podoby života, které sice mají nějakou viditelnou dynamiku i rozvoj, v zásadě se ale nestěhují a také nejsou schopné reagovat na útoky býložravců.

Na světě se takové podobě dokonalého bezvládí blíží jen řídké osídlení polárních, pouštních  nebo pralesních oblastí. I když taková místa formálně vládu mají, na jednotlivce ani na skupiny v podstatě žádný vliv nemá.

Pokud chceme ale udržet poněkud vyšší standardy života, budeme nějakou organizovanost potřebovat. Základní úrovní organizovanosti vlády nad svým tělem je rozpýlená nervová soustava. Taková soustava je vlastně síť uzlin a propojení, která je víceméně rovnoměrná. Mají jí živočichové, kteří přijímají informace množstvím receptorů rozmístěných po celém povrchu těla.

Další stupně vývoje nervové soustavy mají uzliny ještě uspořádanější, až nakonec tvoří mozek, míchu a periferní nervstvo. Z toho by se dalo usuzovat, že tento poslední stupeň je automaticky nejvyspělejší. Ale platí to vždycky?

Nervová soustava se specializovanými uzlinami typů „mozků“ je vhodná pro živočichy s rychlým pohybem, kteří mají receptory soustředěny do jedné oblasti těla – do hlavy. Takový popis odpovídá v biologii hmyzu nebo obratlovcům ale v rovině lidských společenství spíše náleží představě putujícícho kmene nebo lodi, než státu. Stát je v tomto přirovnání spíše usedlý živočich, jehož hlavní snahou je kontrolovat pochody uvnitř vlastního těla a jeho ohrožení z vnějšku.

Pro takového živočicha či státní útvar může být nakonec uspořádání s centrální nervovou soustavou nevýhodné. Když reaguje na podráždění tvor z rozptýlenou nervovou soustavou, šíří se vzruch v kruzích od nejbližší uzliny. Tato nejbližší uzlina už ale sama vyvolává reakci! Pokud tedy není třeba pohnout celým živočichem, je rozptýlená nervová soustava dostatečně rychlá.

Tvor s jedním mozkem sice může také zareagovat už z nějakého předsunutého místa CNS jako třeba z míchy, k rozhodnutí o tom co je třeba udělat (i když jde jen o vyvolání sofistikovanější reakce) musí informace dojít do nějaké centrální oblasti, tam být zpracována a pak se zase vydat zpátky, aby mohla vyvolat reakci. To nebývá problém v případě srnky nebo člověka, ale zdá se to být velký problém u megastátů typu SSSR nebo USA.

Megastáty vlastně nejvíce selhávají tam, kde jde o relativně jednoduchá (a často i nijak zvláště globálně podstatná) rozhodnutí, která zabírají při rozhodování neúměrné množství nákladů a času.

Živočichové s rozptýlenou nervovou soustavou jsou zpravidla schopni dostatečně reagovat a dokáží rychle zpracovávat informace o stavu vlastního těla. Vzhledem k tomu, že nemají žádnou centrální životně důležitou uzlinu, nemají ani tak extrémně zranitelnou část těla jakou je hlava. Zničení několika uzlin je bolestivé ale nikoli fatální pro celého živočicha. Podobné by to mohlo být i s rozptýlenou globální vládou.

Tady ale moje analogie naráží na jisté hranice. Rozptýlená forma vlády má totiž i vlastnosti, které nervový systém nemá. Větší počet lidí neznamená vždy automaticky kvalitnější výsledek. Malá dobře organizovaná lokální vláda složená ze vzdělaných lidí a s co nejlepším přístupem k informacím, bude pravděpodobně při řešení problémů mnohem úspěšnější než gigantická centrální vláda.

Zatímco na organické bázi živočicha s rozptýlenou nervovou soustavou omezuje nevelký výkon uzlin, u světové správní sítě by bylo omezením pouze množství a kvalita informací přenášených mezi centry.

U reálných mozkových buněk většinou nehrozí, že přestanou mít představu o skutečné podobě těla, jeho potřebách nebo své úloze v něm. Vlastně to ani není potřeba, protože samostatně nijak nejednají, takže tuto představu nikdy neměly. Tento efekt ale naopak problémem, který nejen hrozí, ale také často nastává u členů centralizovaných vlád.

Skutečné mozky také není potřeba při rozhodování svolávat z jiných částí těla, což je přesně to, co se na druhou stranu děje při jakémkoli větším zasedání politiků. Fyzické přemisťování lidí na velké vzdálenosti kvůli rozhodnutím je jednou z největších slabin současných „demokracií“ i vlád obecně.

Velké slavnostní zasedací síně možná vypadají důležitě ve filmech, ale ve skutečnosti jsou zoufale neefektivní. Mnohem rozumnější by bylo vybudovat lokální uzly s dostatečně rychlým přenosem informací, podobné telekonferenční místnosti ve filmu Muž z prvního století.

Otázkou samozřejmě je, co by taková rozptýlená světová vláda měla vlastně dělat? Pokud bych použil příměru k rozptýlené nervové soustavě, tak by měla především dbát na ochranu před sebepoškozováním, poškozením vnějšími vlivy a na nápravu škod. Budoucí světová vláda by tedy mnohem lépe odpovídala nějaké globální humanitární síti, než představě bruselských (či jiných) byrokratů.

Nebude asi úplně náhodou, že její grafické zobrazení tolik připomíná internetovou síť.