Návraty ke kořenům

Nechal jsem se inspirovat Kojotovým článkem Muslimové mají pravdu - naše civilizace je zkažená, přesněji jedním z jeho výroků:

Samozřejmě, že krizi naší identity reflektují rovněž silně konzervativní, často i klerofašisticky nebo neonacisticky laděné iniciativy všeho druhu a spolu s kritikou současné situace hovoří o “návratu k tradičním hodnotám”. Rád bych upozornil, že jejich požadavek je identický s požadavkem islámských fundamentalistů, proti nimž se obvykle výrazně vymezují. 

Trochu jsem u o téhle zvláštnosti mluvil v článku Multikulturalismus a pátá kolona.
O co jde? Tradičně chápeme "návraty ke kořenům" jako něco pozitivního, ať už něco takového dělá jednotlivec nebo třeba celá civilizace. Rád bych tento mýtus zbořil, návraty ke kořenům zdaleka nemusejí být vždy pozitivní. Většinou jde totiž o dva různé přístupy, které se od sebe liší asi jako oheň a voda.

Když se člověk "vrací ke kořenům", znamená to většinou že se vrací do rodného kraje, do své základní školy nebo navštíví myšlenkový proud který kdysi dávno opustil, protože je o něco starší o trochu jiný a chce si připomenout a přehodnotit události, které ho kdysi vedly k jeho rozhodnutím, k jeho životní cestě.
Je to jako vrátit se na starou křižovatku a vydat se z ní jiným směrem, než posledně.

Člověk se ke svým kořenům vrací právě proto že už je jiný a nechce opakovat to co už prožil. Nevrací se aby vše zopakoval, natož aby se stal znovu dítětem závislým na svých rodičích. Ostatně každý člověk ví, že už to není možné. Jak obrovský je to rozdíl proti tomu, když se ke kořenům vrací nějaké hnutí nebo kultura.

Když se civilizace "vrací ke kořenům" většinou ji nevede snaha po pochopení vlastního údělu, ale pohádka o ztraceném zlatém věku. Do něj se dá údajně vrátit odhozením všech vymožeností a poznání, návratem do stavu kulturní infantility.

Ve 21. století pak najednou vidíte zlatem oplácaného pravoslavného popa, jak žehná kosmické raketě, slyšíte volání pitomců dožadujících se ukřižování Darwina, zákazu očkování, "léčby" homosexuálů či zavedení práva šaría do moderního zákonodárství Egypta či Libye.

Takový návrat ke kořenům nakonec znamená pro kulturu vždy jen kolaps. Moderní etika i moderní výrobní postupy jsou výsledkem kulturního tlaku. Když společnosti, která má miliony členů, vnutíte pravidla a prostředky, kterými by bylo možné uspokojit kmen o pouhých několika desítkách či stovkách lidí,  nemůžete ji udržet ani sytou ani organizovanou.

Proto civilizace, které neumějí změnit svůj přístup nakonec umírají na důsledky myšlenek, které je stvořily.

Islámská i euroatlantická civilizace by se opravdu měly vrátit ke kořenům, ale ne tím druhým laciným a životu nebezpečným způsobem. Měly by se tam vrátit, aby přehodnotily to co se stalo a kterým směrem by chtěly dál pokračovat. Bojím se jen, že toho nejsou schopny. Ne teď...