Film Baron Prášil z roku 1961 můžete vlastně chápat dvěma způsoby – jako fantaskní dobrodružství a jako velkou poctu fantazii, zvláště fantastické literatuře. Opravdu správné pochopení je asi to, které by zároveň dokázalo vnímat oboje.
Filmový jazyk Barona Prášila je „nejzemanovštější“ ze všech jeho filmů. Tím že znázorňuje fantazii, tu můžete najít všechno od téměř realistických záběrů, přes kolorované černobílé záběry, stylizaci do podoby rytiny, akvarelu, dokonce ilustrací z vědeckotechnických časopisů. Styly mezi sebou přecházejí tak volně že si to často člověk ani neuvědomuje. Většina z trikových technik se přitom snaží vypadat realisticky jen natolik, aby byla srozumitelná – výtvarný dojem má naprostou přednost před realističností. Pojetí triků „jako živé“ by ostatně do takového filmového celku ani nepatřilo.
I v ději byl Karel Zeman charakteristický tím, jak snadno opouštěl realitu ve prospěch fantazie. V Na kometě je příběh poměrně lacino odůvodněn halucinací, v Cestě do pravěku chlapec který příběh vypráví, jasně říká, že si hráli, jako si děti hrají na četníky a lupiče (nicméně ve filmu vidíme jejich představy, nikoli "realitu"). Ve filmu Baron Prášil ale zachází Zeman ještě dál, už nemá potřebu vůbec nic vysvětlovat. Prostě se v něm setkávají pouze literární postavy.
Už z toho je jasné, že i když jsou některé příhody Barona Prášila převzaté z původní knihy Gottfrieda Augusta Burgera, ve skutečnosti s ní příliš mnoho film společného nemá.
Základní vysvětlení ovšem dávají už první záběry, které jsou vlastně jedním velkým odkazem na Nerudovy Písně kosmické. I dál je film odkazy a symboly přímo napěchován. Kosmonaut Toník – literární postava odkazující na tehdy nové scifi romány si nejprve všimne, že už na Měsíci před ním někdo byl a pak zvedá hozenou rukavici. Následuje představení „obyvatel Měsíce“ a návrh Barona Prášila, že vezme „Měsíčňana“ na Zemi, aby ji poznal.
Problém, který nikdo neřeší je, že hlavní postavou děje filmu je kosmonaut Toník, nikoli Baron Prášil. Proč se ale tedy film jmenuje po něm a proč se Toník nebrání návratu na Zemi, když z ní přece přiletěl?
Pokud se budete dívat na tento film jako na jednoduchý dobrodružný příběh pro děti, budete tu mít pořádný logický skok či spíše schod. Jenže to bude vaše chyba. Ten film se jmenuje tak jak se jmenuje právem, protože na Zemi se oba cestovatelé neocitají v "současném" (Toníkově) světě, ale ve světě lidské fantazie a pro tu je právě Baron Prášil ideálním průvodcem.
Baron Prášil a kosmonaut Toník jsou představiteli dvou druhů lidské fantazie a celou dobu filmu spolu vzájemně ideově soupeří, což znázorňuje i jejich snažení o přízeň princezny Bianky. Ženská postava má ale v příběhu i jiný význam. Jednak vyvolává zamilovanost, což je jeden z aspektů Měsíce (jak připomíná v závěru Cyrano z Bergeracu) a také si bez lásky nelze svět fantazie představit.
Baronova fantazie je naprosto nespoutaná, ale právě prosto také poněkud dětinská. Toníkova fantazie je technická, dospělejší ale (jak nezapomíná poznamenat B. Prášil) jaksi školometská.V předposlední scéně sám Baron Prášil nakonec uznává, že jejich fantazie má stejný základ a že právě nespoutaná fantazie rozněcuje (ve filmu doslova - svíčkou) onu technickou fantazii, která se pak může stát skutečností.
Závěr filmu je jedním z nejzajímavějších a nejsilnějších apelů na lidskou odvahu a fantazii. Cyrano z Bergeracu se obrací nikoli ke svým vracejícím se přátelům, ale k divákům jako k příštím skutečným kosmonautům a vítá je jménem fantastických literárních postav ve vesmíru.
Opět si připomeňme, že tento film byl poprvé promítán roku 1961, v době začínajícího „závodu o vesmír“.
Žádné komentáře:
Okomentovat