Případ Anastasia

Náš svět je posedlý sexem, no na tom vlastně není nic divného, ale on je jím posedlý i náš úřednicko-politický svět. To pak už není divné, to je přímo zlé.

Anastasia Hagen je symbolem sexu, nebo spíše byla, jenže kromě toho je to také člověk, žena a matka, které na Ukrajině hrozí vězení za šíření pornografie. To neznamená jen vězení, ale také odebrání jejích dětí.

A tady se dostávám k jistě bigotnosti našeho světa. Většina mužů a nezanedbatelná část žen se dívá na porno. Z logiky vyplývá že takové fotografie a filmy musejí někde vznikat a že nevznikají samy. Na druhou stranu je vystupování v pornu chápáno jako značný prohřešek a v některých zemích i jako zločin.

Hodně se namluví o tom, jak pornografie škodí společnosti. Neznám přitom žádnou studii, která by dokazovala, že sledování běžné pornografie člověku nějak škodí. Snad s jednou výjimkou – vytváří falešné představy. I v tomhle případě ale škodí vlastně nedostatek informací ne pornografie samotná.

Abych to ale nezamluvil, i já si myslím, že pornografie opravdu škodí - pornoherečkám. Jak je mění po psychické stránce a nakolik jim takto škodí, posoudit nedokážu (asi by to chtělo nějaký výzkum), ale jisté je, že je velmi poškozuje společensky.

Pornoherečky za své rozhodnutí věnovat se téhle branži tvrdě platí. Vnímání jejich profese se příliš neliší od prostituce, jenže navíc jsou jejich tváře poměrně široce známé. Kariéra bývalé pornoherečky může ženu později stát místo, ztrátu významné smlouvy nebo umístění dětí ve škole.

Muži pornoherečky zároveň obdivují i odsuzují – není pro nás nějak vnitřně přijatelné, aby bylo natáčení pornografie chápáno jako běžné zaměstnání. Jen málokdo si dokáže opravdu představit, že jeho manželka bude vydělávat svým tělem pro blaho společné domácnosti.

Nepomůže ani to, když jde v životě ženy o ojedinělou příhodu (což ale není zrovna situace Anstasii „Wisky“ Hagen)- je obecně známo, že do téhle branže bývají dívky verbovány v době kdy ještě nemají příliš vyvinuté názory na svou budoucí kariéru, rodinu a vůbec celý budoucí život. O něčem takovém by mohly vyprávět Sibel Kekilli, Ivanna Benešová a asi mnoho dalších.

V mnoha zemích to ale nestačí a k oné branži se váží další tresty, tentokrát už justiční. Platí to především v silně nábožensky založených státech. Také v tomto případě sehrála svou roli církev, tentokrát pravoslavná. U nás takové zákony nejsou, přesto se naši úředníci rozhodli dát za pravdu ukrajinskýcm zákonům.

Zcela přitom ignorují, že za „pornomámou“ stojí i velká část s případem obeznámené české veřejnosti (hlavně obyvatelé Kounic).

Neptám se teď jestli je „spravedlivé“ ji takto postihovat, nebo ne, a nechávám stranou i znění ukrajinské obžaloby. Ptám se jestli je lidské ji za to dále terorizovat, navíc v době, kdy už její „pornokariéra“ skončila.

Nějak mi nepřipadá dobré ničit život ženám, které ho už tak mají dost zkomplikovaný a zdá se mi naprosto neetické a pokrytecké brát matce její dítě a dítěti jeho matku, protože nesplňuje ideály „ctnostné ženy“. V naší ústavě je jako princip zanesen humanismus a množství nežádoucích následků takového „mravnostního zásahu“ do rodiny nám jednoznačně říká, jak bychom se v tomto případě měli zachovat.