Cesta do odpadkového pekla

 Ekonomové jisté ekonomické školy rádi straší vizí komunistického pekla. Nemyslí tím ovšem to reálné z třicátých let minulého století, které zavedl v SSSR soudruh Stalin, ale přerozdělování, které by údajně zavedli někteří jejich protivníci.

Nechci teď zabředat do oněch žabomyších válek. Chci vám ukázat, že všichni ekonomové nejsou a nebyli stejní, že existovala zajímavá alternativa ke "komunismu" i kapitalistické plutokracii (tedy takové, která používá ideu kapitalismu jako součást své ideologie) a na závěr vás seznámit se svou vizí ekonomistického pekla.

Když se podíváte na historii výroby, zjistíte, že vývoj výrobků šel většinu času k vyšší kvalitě zpracování i materiálu a větší životnosti. Doba úpadku se dá v archeologických nálezových vrstvách snadno poznat podle používání podřadných materiálů a špatného řemeslného zpracování.

To je zajímavé, protože z tohoto pohledu žijeme ve světě televizí, mobilních telefonů, vysoce výkonných domácích i kapesních počítačů a přesto v době dekadence.

Na první to nedává smysl. Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít?

Odbočím teď k jednomu ekonomickému klasikovi. John Stuart Mill – to jméno možná znáte, možná o něm ale nevíte něco velmi zajímavého. (Vlastně toho o něm nevíte hodně, protože u nás jako utilitaristický filosof příliš známý není.)

Mill předpokládal že se se stoupajícím výkonem výroby růst ekonomiky nakonec zastaví. Neviděl v tom nic špatného, naopak svět pak měl být o dost lepší, protože by každý mohl být zaopatřen a věnovat se více společnosti a rozvoji vlastní osobnosti.

Byla to jakási zvláštní variace na představy komunistů. Trh by v takovém prostředí existoval, ale počet pracovních hodin by se snížil sotva na pár hodin denně. Není bez zajímavosti, že jeho názor v různých verzích – od oslavy volného času po hrůzu z gangů, které vzniknou, až mládež nebude mít co dělat, sdíleli lidé ještě relativně nedávno.

Přesto už dnes víme, že se mýlil. Kult růstu ekonomiky vedl sice k nasycení trhu, ale podnikatelské prostředí na něj zareagovalo snížením životnosti výrobků a uměle vyvolávaným „pudem rychlé obměny“. Reklama z oblasti informace „tady se vyrábí to, co se vám možná může hodit“, zcela přešla do oblasti sugesce „toto chcete!“.

Věci, které dříve vydržely celé generace, jako například nábytek, nádobí nebo různé domácí stroje mají dnes garantovanou životnost tři roky, což je proti životnosti starších výrobků naprosto směšné. Celé kategorie výrobků (včetně architektury!) se proměnily spotřební zboží. (Automobilky se například snaží prosadit ideu, podle které je třeba vyměnit automobil každé dva roky!) Jejich estetická hodnota samozřejmě také klesá, protože není důvod vynakládat příliš úsilí do něčeho tak pomíjivého.

Z pohledu našich předků žijeme v prostředí divadelních kulis.

Celá tato šaškárna předstírající, že jde o vážnou věc, protože jde přece o ten „růst“, má žel jen dva jasné důsledky:

1.) I na věci s extrémně omezenou životností potřebujeme materiál. Výroba šuntů je tedy nejrychlejší způsob, jak přeměnit hodnotné zdroje v odpad.

2.) I na výrobu odpadu jsou potřeba výrobní kapacity, tedy technika a lidské zdroje. V důsledku tedy trávíme v práci stejně času, jako na konci průmyslové revoluce a někdy dokonce i více. Utrácíme život za odpadky!

Je na čase se zeptat: Chceme jít tímto směrem? Zvyšování růstu nelze v uzavřeném systému dělat jinak, než na úkor něčeho jiného. Bude tedy třeba více vyrábět a více spotřebovávat. To znamená zkracování doby použitelnosti u výrobků a prodlužování pracovní doby zaměstnanců. (Zajímavé je, že zavedení modernjšího a výkonnějšího způsobu hromadné výroby prodlužování pracovní doby dále zvyšuje, protože stoupá finanční hodnota pracovní hodiny.)

Pokud budeme nadále vytvářet růst ekonomiky takto, budeme nakonec chodit do práce na dvacet hodin denně, jíst jen z nádobí na jedno použití, platit stolní lampičku za každou započatou minutu, telefonovat mobilním telefonem na jedno zavolání, jezdit automobily s nádrží do které se nebude dát načerpat nové palivo a bydlet v domech z papíru.

Tento systém má jednu strašlivou vlastnost a to že je až do okamžiku zhroucení stabilní. Ani on ale není samospasitelný. Nakonec narazí na hranice lidských možností, na to že lidé musejí někdy spát a nechtějí kupovat věci, na které už nemají. V tom nepomůže ani sebesilnější sugesce. Takže nás i tak nakonec čeká kolaps.

Je jasné, co po něm zbude – použité věci na jedno použití – odpadkové peklo.

Vítejte ve světě, který věřil v nekonečný růst.