Krize Futuramy

V lidské společnosti ke krizím dochází, to je celkem známá věc. Jedna z největších takových krizí moderní doby se přímo jmenuje Velká hospodářská krize. Napsáno o ní toho bylo spoustu a také o ní bylo vyslovena spousta teorií.
Jako důvod se úvádí krach na Newyorské burze v roce 1929, což je podle mě trochu jako kdybyste napsali, že příčinou zlomeniny bylo zlomení kosti. Jiní tvrdí, že šlo v podstatě o psychologický moment – panika mezi malými akcionáři způsobila zablokování obchodu.
Marxisté říkají, že příčinou krachu byla nadvýroba – špatně placení dělníci prostě nemohli být zároveň movitými kupci výrobků, které produkovali.

Teorií je více, ale jedno mají podle mě společné – příčinou krize je sám obchod. Přiznejme si, že takhle jednoznačně to nikde nestojí. Naše civilizace je náchylná ke krachům protože je příliš jednostraně orientovaná na obchod.
Moderní společnost naprosto rezignovala na existenci menších samozásobitelných jednotek jako byly starověké římské villy nebo pozdější statky. Namísto toho jsme vytvořili bytové jednotky s nájemným a mnohonásobným připojením na infrastrukturu. Jakmile tedy došlo k zablokování obchodu ztatili lidé také všechny běžné jistoty, které nebyly závislé na jejich vlastnictví ale na neustálém průtoku peněz.
Zajímavé je, že jsme se z toho nepoučili. V roce 1939 na výstavě Futurama (ano, jmenuje se podle ní ten seriál) v New Yorku a sponzorované General Motors Corporation je předváděno město budoucnosti, které je ještě více odkázáno na infrastrukturu než cokoli předtím. Město bez jehož infrastruktury nefunguje dodávka potravin, vody, energie, léků...
Město závislé na naustálém obchodu. Ať rozsvítíte lampičku, pustíte vodu z vodovodu, ať uděláte cokoli kdekoli, stále platíte.

Další výstava, nazvaná rovněž Futurama se konala v šedesátých letech (1964-65) a pokračovala v nastaveném směru. Tahle představa se také v podstatné míře naplnila.
Žijeme v éře Futuramy!
Je paradox a zároveň jistá zákonitost, že dostupnost běžných věcí je dnes v případě kolapsu složitých obchodních vztahů vlastně horší, než v devatenáctém století. Většina z nich se už vůbec nevyrábí v místě použití. Potraviny pocházející z různých (ale jiných) zemí se převážejí i několikrát kolem celé zeměkoule, naše byty jsou plné výrobku z Číny a Indonésie. I když jde o nejmodernější výkřiky techniky, je jejich životnost směšně krátká – často jen nepatrně přesahuje povinnou záruční dobu.
Zásoby v našich ledničkách většinou stačí sotva na pár nejbižších dnů. Do čeho se budeme oblékat, co budeme jíst, jakou techniku budeme používat, to všechno záleží na křehkých mezinárodních vztazích a na politické a ekonomické situaci zemí o kterých toho často ani moc nevíme.
Umíme si představit co by se stalo, kdyby některá z podstatných částí infrastruktury přestala fungovat, protože se to občas stává. Známe známe blackouty při kterých zůstaly po tmě celé státy, dopravní blokády, elektromagnetické bouře a válečné konflikty při kterých byla zničena infrastruktura. Stejně spolehlivě nám dokáže tohle všechno udělat i kolaps obchodních vztahů.
Celá naše civilizace je postavená v naivní představě, že obchod bude vždy fungovat hladce, stejně jako že vždy bude dost ropy, že vždy bude fungovat internet a v elektrických zásuvkách bude elektřina. Neříkám, že by něco z toho hned zítra mělo skončit, jen upozorňuji na to, že je naše civilizace příliš závislá na velmi křehkých obchodních a energetických vztazích. Jenže zatímco před možností vyčerpání zásob ropy nás pravidělně někdo varuje, před možností zhroucení obchodní struktury (a tím opravdu nemyslím současnou celkem směšnou "krizi") o které víme, že se prostě občas hroutí a na které jsme závislí ještě mnohem více, nás nevaruje nikdo.



http://en.wikipedia.org/wiki/Northeast_blackout_of_2003
http://en.wikipedia.org/wiki/Northeast_blackout_of_1965
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_power_outages
http://en.wikipedia.org/wiki/2009_Brazil_and_Paraguay_blackout
http://en.wikipedia.org/wiki/Electromagnetic_pulse