Opět jsem byl svědkem nechutného znásilnění pojmu duchovno. Děje se to ostatně každý den a téměř pokaždé, kdy nějaký „duchovní“ otevře ústa, aby hlásal myšlenku, že se duchovno jaksi skrývá v náboženství a nejlépe v tom organizovaném.
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:
„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“
Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.
Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".
Žádné komentáře:
Okomentovat