Jeden z podivných kuchařských receptů, který jsem odzkoušel na vlastní zažívací trakt.
Káva z pražených žaludů byla známá už v meziválečných dobách a později se vlastnoruční žaludová káva označovaná jako "lesodar" stala legendou mezi trempy. Otázkou ovšem je kolik z nich takovou kávu opravdu někdy pilo.
Pokud jen chcete zjistit, jak taková podivnost chutná, můžete si ji prostě objednat:
http://www.harmonie-zdravi.cz/katalog/kava/epam-kava-zaludova-bez-kofeinu
Je ale docela drahá a sám jsem tuto kávu nepil, takže nevím, jestli to stojí za to.
Ten, kdo nepil nejen tuto, ale ani jinou dubovou kávu je asi bylinkář Váňa, protože jeho návody jsou sice všude dostupné, ale neodvažoval bych se něčemu takovému říkat káva. (http://zdrava-vyziva.doktorka.cz/zaludova-kava/)
Zvláště první recept vám pravděpodobně zkřiví úsměv.
Neopracované žaludy obsahují skutečně vysoké množství hořkých taninů, pro které je takový lektvar v podstatě nepoživatelný.
Druhý recept na stejné stránce sice působí lépe ale vzhledem k nepříliš kvalitnímu propražení na pánvi bude stále ještě výsledná káva příliš hořká.
Já naštěstí vím, že staří trampové nepřipravovali žaludovou kávu na pánvi ale v troubě, takže propražení bylo mnohem rovnoměrnější, jen se občas musely žaludy v pekáči prohrabovat aby nezačaly doutnat.
Přiznávám, že jsem se také neodvážil použít úplně nezpracované žaludy a proto jsem obsah taninů předem snížil louhováním.
Žaludy jsem nejdříve oloupal, rozdělil podélně nejprve na poloviny a pak na čtvrtiny, takže mi vznikly dlouhé stroužky.
Ty jsem dal do hrnce a nalil na ně vodu, na sporáku chvíli povařil, nechal vychladnout a vodu nahradil čerstvou, a pak všechno znovu, celkem čtyřikrát. To už jsem ochutnáním jednoho kousku uznal, že by to s tou hořkostí už šlo.
Žaludy jsem scedil, nasypal do pekáče na pečící papír a dal do trouby pražit na 230 (ono v ní bylo stejně o něco míň, těmhle ukazatelům nejde věřit). Občas jsem žaludové půlměsíčky prohrábl, abych se ujistil, že se žádný nepřipaluje.
I upražené byly dost světlé a dost tvrdé, ale v třecí misce se daly mlít překvapivě snadno.
Prášek byl tak jemný, že mě napadlo udělat z něj prostě "turka". Žaludová káva se chovala naprosto předpisově, ne jako nějaká melta, a po chvilce klesla na dno. Vůně, aroma i chuť čerstvě upražené žaludové kávy byla působivá, připomínala mi něčím čokoládu. Zbylý lógr voněl tak silně, že jsem jej zalil ještě jednou a i druhý nálev chutnal velmi dobře.
Na závěr bych měl ještě dodat, že se kávové náhražky nevyráběly jen jako laciná náhrada drahé kávy, ale také (v mírových dobách především) pro zlepšení chuti a regulaci množství kofeinu v kávě. Dělaly se z čekanky (cikorka), cukrové řepy, sušeného ovoce, žita i fíků! Naši předkové je míchali s podomácku praženou kávou většinou v poměru 1:5 až 1:7.
Čistý lesodar si tedy za první republiky vychutnávali jen skalní trampové.
Příští kávový experiment bude asi s kořeny lopuchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat