Trickster, to slovo se překládá jako šprýmař, nebo vtipálek, jenže trickster je něco mnohem víc než jen bavič.
Z mytologie a umění známe postavy tricksterů, kteří dokázali mnohé - Tyl Ulenspiegl, Pipi Dlouhá punčocha, Loki, Ešu, Scapino, Kašpárek, Doctor Who nebo Puk z divadelní hry Sen noci svatojánské.
Z reálných osobností tu stojí vedle sebe Sokrates, Franta Sauer, Jan Paleček, Horace de Vere Cole, Bobby Henderson, Victoria Woodhullová nebo Ken Kesey.
Ve skutečném životě jsou ale tricksteři pravděpodobně o něco hojnější, než v literatuře. Jen jejich tricksterské působení bývá dokumentováno málo.
Literární či filmové zpracování žel dost často ukazuje nepochopení a dělá z nich jakési žvatlající "komické" postavičky, polepšitelné glosující antihrdiny nebo zamyšlené reformátory.
I když to z hlediska umělecké tvorby může být vlastně v pohodě, k vysvětlení toho, čím skuteční tricksteři jsou, to moc nepomáhá.
Proto se musím obrátit na postavu mnohem bližší, na které se dá chování trickstera lépe vysvětlit.
Mezi trickstery patří také Saturnin, což je zároveň jeden z nejpřístupnějších příkladů toho, jak tricksteři vystupují a jaké je jejich životní poslání. Úkolem tricksterů totiž není trousit vtipy (i když často mívají dobrý smysl pro humor) ale něco mnohem důležitějšího.
Děj se ve skutečnosti začíná pořádně rozvíjet v okamžiku, kdy Vypravěč zjišťuje, že už nebydlí ve svém bytě nýbrž na hausbotu. Tím začíná série absurdních příhod, které rozhodně neměl v plánu.
Stačí se zamyslet nad tím, co by se v románu odehrávalo, pokud by si vypravěč nenajal právě Saturnina. Žil totiž ve svém bytě nepříliš šťastným, ale ani nepříliš nešťastným životem. Dá se říci, že by v tomto stavu mohl zůstat v podstatě do smrti a nic významného by se nestalo. Je to kvazistabilní stav. Vypravěč by se ve skutečnosti mohl mít mnohem lépe, ale uvázl v jakési termoklině ze které sám dobrovolně neodejde.
Bez tricksterů zůstávají lidé v kvazistabilních stavech, které mohou být z dlouhodobého hlediska velmi nevýhodné a deprimující. Dokonce mohou v budoucnosti představovat riziko ohrožující samotnou existenci jednotlivce nebo společnosti.
Úkolem tricksterů je tedy ve skutečnosti rozbíjení kvazistabilních stavů ať už v životě jednotlivců, nebo insttucí i celých společností. Ne nadarmo je dvojice "šašek a král" (rozuměj vládnoucí vrstva a tricksteři) nutnou součástí rozvíjející se společnosti. Společnost, která se zbaví tricksterů, je neschopná dalšího vývoje.
Jací vlastně jsou skuteční tricksteři?
Na pohled je nejspíš nepoznáte. A ani běžné charakterové vlastnosti vám moc nepomohou. Většinou nebývají skutečně zlí, protože mvají trochu nadhled. Často mívají umělecké sklony a neúctu k pravidlům i dobové morálce. Vlastně se dá říci, že pro umělce je povaha trickstera "darem nebes", protože kdo by si přál být jen průměrným, zaměnitelným tvůrcem obrázků, když může být buřičem a reformátorem?
Zcela zvláštní vztah mají tricksteři k pochybnostem. Obyčejní lidé se pochybností bojí, zatímco tricksteři vědí, že pochybnosti mají skutečnou hodnotu, protože ukazují potenciál. Proto vyvolávají pochybnosti, což může být i nepříjemné.
Tricksteři snadno vytvářejí situace, které jsou pro ostatní lidi nezvyklé, překvapivé a šokující. Ano, i nebezečné!
Mají také schopnost postrčit ostatní k věcem, které si sami už dlouho přejí, ale nerealizují je kvůli zažitým stereotypům nebo obavám.
Je charakteristické, že diktátoři nesnášejí trickstery, protože zpochybňují jejich neomylnost.