Jak mohl Putin tak zkimovatět?

Když se podíváte na Putina z roku 2000 a na toho z roku 2022, uvidíte obrovský rozdíl. Na jedné straně tu máme téměř evropského politika a na druhém konci sedí zbožštěný asijský vládce pasující vedle postav jako je Turkmenbaši - Saparmurat Atajevič Nijazov, Islam Karimov a hlavně pak po bok rodinky Kimů.

Nenapsal sice zatím pro svůj národ vlastní svatou knihu jako Nijazov ani (pokud vím) nevařil lidi v kotlích jako Karimov ale dovednost (či spíše neschopnost) jeho agentů při zacházení s jedy a odstřelovacími puškami už Evropa měla šanci poznat. V čem se ale rodině Kimů vyrovná je v budování mýtu vlastní omnipotence. 

Ať Putin hraje fotbal, jezdí na koni (nahoře bez), operuje nebo se věnuje mořské archeologii, vše za všech okolností  dělá nejlépe, rozhodně lépe, než letití profesionálové. 

Ano, už dlouho jsme věděli, že to s Putinem není v pořádku, všichni jsme to viděli a v nejlepším případě jsme se tomu smáli. Mělo nás varovat, že Rusové vůbec neuvažují o sesazení vládce ze kterého se zaživa stával kresloun.

"Muž s nejdelším stolem na světě" zatím přijímal zahraniční návštěvy způsobem, jako kdyby mu od nich hrozil útok dýkou skrytou v rukávu.

Když už ale naznačuji, že hlavu jedné jaderné velmoci pronásleduje šílenství, měl bych dodat také že je dost těžké v této pozici nezešílet. Rusko je impérium pod Damoklovým mečem.

Ropa a zemní plyn dělají v současnosti 67 % veškerého exportu. To je sice mnohem méně než těsně po rozpadu SSSR, kdy dělaly přes 90 % exportu, ale stále by i nedokonalá blokáda stačila na úplný kolaps. Představa že spojenectví s Čínou Rusko zachrání je (velmi mírně řečeno) mizivá, protože export do Číny dělal v roce 2020 pouhých 14,6 % exportu RF. 

Pro srovnání takto vypadal export najvětšího konkurenta RF - USA v roce 2011.

 

A takto vypadal export RF o rok později:

Ne, to opravdu není v pohodě, to je o strach, že vás někdo může kdykoli vytlačit z mezinárodního trhu a vám zbude jem zima, hlad, kameny a halucinace z podvýživy (které trochu tlumí slepota z doma pálené vodky).

Ten někdo je hlavně Saúdská Arábie, ale v těsném závěsu za ním hned USA, jejichž těžba je s těžbou RF přinejmenším srovnatelná. 

Rusko ale vzhledem k jeho závislosti ohrožují i výpadky menších dodávek a zrovna Ukrajina byla trnem v oku nejem pro svou snahu připojit se k EU a NATO. Vlastně také proto. Ukrajina nebyla moc spokojená se stavem kdy Rusko přivíralo a otevíralo ventily svých dodávek plynu jak se mu zachtělo. 

Už před rokem 2014 začaly ukrajinské společnosti s průzkumem ložisek plynu a ropy na dně Černého moře. Ano, tušíte správně, našly je nedaleko Krymu. Ukrajina by v případě úspěchu získala energetickou nezávislost na Rusku a komoditu pro obchod s Evropskou unií, jejíž závislost na Rusku by se také přiměřeně snížila.

Kromě toho má Ukrajina velmi silnou jadernou energetiku, kterou se nikdy nepodařilo ropným hráčům umrtvit. Pokrývala přes polovinu spotřeby energie v zemi. 

Pro Rusko byla tedy Ukrajina dlouho pořádný "kámen v botě".

Pokud se ptáte na můj názor, tak rozhodující byl rok 2009, kdy Severní Korea oznámila, že má jaderné zbraně. Ukázalo se totiž, že si země s jadernými zbraněmi mohou dovolit mnohem více, než ty bez nich. Všechny země totiž tehdy sklaply podpatky a přestaly se vměšovat do záležitostí, které byly v dostřelu severokorejských balistických raket, jen aby nenaštvaly šíleného diktátora s červeným tlačítkem.

Domnívám se, že v tu dobu bylo vlastně rozhodnuto o budoucnosti Ukrajiny, protože Putin už věděl že ostatní evropské státy přímo nezasáhnou. A je otázka, jestli si tehdy nezačal záměrně budovat image šílence. Druhou otázkou je, zdali je to skutečně jen image. 

Nemám žádné právo stanovovat diagnózy na dálku. a Putin na první pohled nemá příznaky  psychické nemoci. Nejde tedy o šílenství jako je schizofrenie, ale šílenství z nabyté moci. Pokud jako definici takového šílenství popíši jako stav, kdy člověk uvěří vlastním lžím, tak potom je velmi pravděpodobně Putin šílený. Takový stav zároveň nevylučuje, že Putin jedná do určité míry racionálně.

Možná ho napadlo i to že NATO do konfliktu nezasáhne nejen proto, že má představovat obranný pakt (což už v minulosti porušilo), ale také proto, že silná Ukrajina vyvážející ropu a plyn není v zájmu žádného z největších producentů ropy a plynu. Jeden z nich - USA - má přitom v rozhodování o vojenském nasazení NATO asi nejvýraznější slovo.

Současná situace je nevýhodná jak (samozřejmě) pro Ukrajinu, tak pro Rusko a Evropskou unii (naopak je výhodná pro USA, SA a potenciálně i Čínu). Jak jsme se do tohoto bodu dostali? V době, kdy by pro EU a NATO bylo nejvýhodnější Ukrajinu přijmout byla její vnitřní politická situace řekněme velmi neuspokojivá. Zároveň jsme nevybudovali alternativy pro odběr plynu a ropy z jiných zemí. Nenutili jsme Rusko aby se chovalo diplomaticky. 

Nemůžeme se divit, že tam převládla představa, že se diplomacie omezuje na manipulování s kohouty. To, s čím Putin nepočítal, bylo že se ropovody a plynovody dají uzavřít z obou stran, tedy nejen na straně dodavatele, ale i na straně odběratele. A také s tím, že i země, které do války přímo zasáhnout nemohou, dokáží změnit poměr sil dodávkami zbraní. 

Současnost dost "připomíná hru na kuře", jen s tím rozdílem, že Evropa a Rusko soupeří v tom, kdo vydrží déle ruinovat svoji ekonomiku.

Jak tohle dopadne? Těžko říct. Scénářů máme dostatek od jaderné války přes svržení Putina, zhroucení Ruska až po dohodu mezi prezidenty, což je ovšem velmi nepravděpodobná možnost. 

Už teď si ale můžeme vzít jistá ponaučení. Zaprvé, že potřebujeme nezávislé zdroje energie. Nejlépe takové, kterými nebudeme podporovat žádnou diktaturu, s níž bychom se mohli snadno dostat do konfliktu. Ano, potřebujeme jaderné zdroje.
A za druhé, že svět potřebuje globocopa nového druhu. Takového, který může před soud povolat nebo i přivést prezidenta kteréhokoli státu.

Nepochopené filmy XI. - Shortbus

Vždycky mi připadalo divné, když jsem si pustil video, které se jmenovalo nějak jako "vysvětlení filmu XY" a já v něm nacházel jen to, co pro mě bylo čitelné na první pohled. Píši to, protože se chystám přesně něco takového napsat pro vás. V ideálním případě se v tomto textu nedozvíte vůbec nic nového, ale píši ho pro ty, kteří si nikdy nevytvořili smysl pro hlubší vnímání filmu. 

O filmu Shortbus od režiséra a scénáristy Johna Camerona Mitchella jsem už slyšel od diváků hodně. Vyprávění o "divném pornu" nebo "Asiatce co orgasmem vyhodila New Yorku pojistky"mě přesvědčily, že si zařazení do Nepochopených filmů zaslouží. 

 Musím hned od začátku říct, že Shortbus je o sexualitě. Sex je v něm exlicitní a má ústřední roli. Přesto není hlavním účelem šokovat, ale ukázat, co s lidmi dělá touha, jak spojuje i ničí. Ve srovnání s jinými filmy na takové téma, jako je třeba Hořký měsíc nebo Snílci, je to ale příběh v podstatě klasický s učebnicově uspořádanými částmi jako při divadelním představení.

Co na něm tedy diváky mate? Překvapivě je to poměrně jednoduchá symbolika a okamžiky, kdy chvílemi přebírá obrazová stránka děje roli komentáře. 

Sex je totiž vyjádřen dvěma způsoby - jako explicitní akt a jako světlo, nebo přesněji elektřina. Dalo by se říci, že explicitní scény ukazují fyzickou a scény s osvětlením emocionální stránku.

Už od začátku je místo děje - New York - stylizované jako 3D model posetý obrovským množstvím světel. Výpadky proudu pak zobrazují neúspěchy a zklamání.  

Proto i navzdory komickým scénám, časté výpadky ukazují že příběhy všech sledovaných postav nutně směřují ke katastrofě. Film tedy divákovi samozřejmě nedává smysl, pokud provázání mezi sexem a světlem v příběhu přehlíží příliš dlouho.

Ke katastrofě - úplnému zoufalství, zklamání a neúspěchu - nakonec dojde a celý New York zažívá totální výpadek proudu. Mezi zhasnutými mrakodrapy zůstává svítit jako maják poslední dům - klub Shortbus - ke kterému se scházejí všchini zklamaní a osamělí, aby se pokusili začít něco nového. 

Pod tím vším, nebo možná spíše trochu stranou má Shortbus ještě jeden rozměr. Jde o představení části umělecké alternativní scény. Na rozdíl od častých popisů není totiž klub Shortbus čistě erotickým klubem, ale spíše umělecko-erotickým. 

Místnost "Make Sex Not Bombs", která je věnovaná sexu, je vlastně jen jednou z více stages a sama o sobě je také uměleckou performancí. V ostatních místnostech se třeba promítají filmy nebo vystupují hudebníci. 

Při sledování titulků pak zjistíte, že mnoho aktérů vystupuje ve filmu pod svým občanským nebo uměleckým jménem.