Má lidský život vyšší nebo nižší cenu než v minulosti?

Když jsem se narodil, žily na světě pouhé 4 miliardy lidí. Pokud předpokládáme kontinuální populační vývoj, měl by nás být už za šest let dvojnásobek. 

Logicky by tedy odpověď na otázku "Má v současnosti lidský život nížší, nebo vyšší cenu než v minulosti?" měla znít "menší". Lidé jsou "dostatkovější" a tedy by měli být levnější. Asi tušíte, že na tom něco nehraje, jinak bych tak prostou odpověď nedával hned na začátek.

Lidský život má skutečně vyšší hodnotu než v minulosti, ale jak je to vůbec možné? Co víc, pravděpodobně kdybychom šli dále do minulosti, zjistili bychom že je rozdíl mnohem větší. 

Důvody, proč je život jednotlivce "cennější" než v minulosti jsou dva:

Prvním důvodem je vyšší věk dožití. Člověk, který se narodí má tedy mnohem vyšší šanci dožít se vysokého věku. Tento potenciál se odráží i v tom, jak je hodnocen život dětí. Každé dítě představuje potenciálně velký přínos. 

Druhým důvodem je převládnutí strategie K (carrying capacity) která znamená velké investice do malého počtu potomků. Aby nedošlo k mýlce - lidé jsou obecně K - stratégové, ale v rámci tohto schématu můžeme rozlišovat ještě krajnější stavy. 

V dřívějších populacích mívaly ženy běžně více než 10 dětí, z nichž se většina nedožila dospělosti. Zároveň v nich byla hodnota žen nízká, protože žily kratší dobu a dříve umíraly i fyzickým vyčerpáním. Při vysoké porodnosti byli také lidé velmi snadno nahraditelní. 

Nižší náklady a snadnější nahraditelnost tedy (zvláště u nevzdělaných lidí) tlačily hodnotu života dolů. Je tu ale ještě něco co je mnohem důležitější.

Lidé jsou totiž těmi, kteří nastavují hodnoty podle své potřeby - poptávky. Kdybychom měli svět rozdělený na širokou vrstvu chudých lidí s nízkou investicí do života a malou vrstvu řekněme vládců, která by měla investici do každého dítěte vysokou, bylo by výsledkem, že by se průměrná hodnota lidského života skutečně snížila, protože by většina lidí patřila do vrstvy nevolníků. Byli by to tedy lidé s nízkými požadavky na ostatní a snadno nahraditelní. Jejich schopnost investovat do vztahů by byla velmi omezená a tedy by i sobě i jiným lidem přičítali nízkou hodnotu.

Jenže na světě vidíme úplně jiný stav.  Zažíváme masovou migraci do střední třídy. Ne sice všude, ale průměrně tomu tak po celém světě je. Lidé mají mnohem víc času na budování sociálních vazeb. Takoví lidé přisuzují svému životu i životu ostatních lidí vyšší hodnotu. 

Dohromady tedy mají lidé větší poptávku po lidech a více si jich cení, antiintuitivně tedy cena lidského života v porovnání s minulostí stoupá.

K čemu tolik medu?

Příběh Čechů začíná mýtem o příchodu praotce Čecha a jeho řečí, kterou nezapomene zkušený průvodce pronést při úspěšném výstupu na horu Říp. Mám na mysli hlavně tu část:

"To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a  medem oplývající."

Člověk si asi snadno odvodí, že staří Slované a Čechy nevyjímaje, měli rádi sladké. To je samozřejmě pravda. Sladkých věcí mnoho okolo takhle na konci starověku a začátku středověku nebylo a lidé měli tak trochu cukrový deficit. Země ve které je hodně medu musela působit lákavě. 

Druhé vysvětlení, na kterém je určitě také část pravdy, bude, že si i tehdy naši předkové rádi zavdali a co by pro staré Slovany bylo příznačnější, než pořádná medovina. Ostatně i ta je součástí našich bájí.

Jenže je tu ještě třetí důvod a ten je extrémně důležitý i když ho v bájích aní v běžných zdůvodněních nenajdete. Přitom je vlastně v té samé řeči zmíněn. Mluví se tu totiž o lovné zvěři a divokých ptácích. 

Takové domácí zvíře si můžete zpracovat a sníst, když to zrovna potřebujete, ale maso z divokého zvířete máte prostě ve chvíli, kdy vám přeje lovecké štěstí. Ale co s ním, když vám přeje až moc?

Naše země je po mnoho měsíců docela vlhká na to, aby si naši předkové zásoby mohli vždy sušit. Zároveň tu nebylo většinu roku dost chladno, aby mohli maso uchovávat jen tak. Zbývalo tedy uzení a nakládání do medu. 

Podle všeho se takové uchovávání zvěřiny opravdu dělalo zvláště v podzimních měsících. Kusy masa se potřely medem a na těsno naskládaly do nádob, které se potom ukládaly na chladné místo - do skalích sklepů, jeskyní nebo zemních jam.

Je to vlastně docela zajímavé z kulinárního, kulturního i hygienického hlediska.

V první řadě člověka asi napadne: 

Jak moc to fungovalo?

Zdá se, že docela dobře. Hlavním problémem s uchováváním masa je totiž jeho povrch, který napadají jak mikroorganismy, tak třeba hmyz. Oba tyto problémy řeší med poměrně důsledně. 

Kromě toho ale dělá ještě něco dalšího. Med totiž obsahuje enzymy, které se docela podobají našim trávícím enzymům. Maso tedy na povrchu narušuje a proniká do něj. V současnosti se takový postup označuje jako "staření" masa a  bývá velmi ceněný u steaků. 

Zvěřina, jak ví mnozí, kteří měli příležitost se s ní setkat, je v čerstvém stavu poměrně tuhá a odležení zpravidla potřebuje. Med jí mohl pomáhat dělat křehčí.

Druhá myšlenka nutně bude:

Proč na to nepoužili sůl?

Slované samozřejmě i v nejrannějších dobách sůl znali, ale příliš mnoho jí neměli. Na našem území používali buď sůl kopanou, nebo vařenou ze solných pramenů. Kopanou sůl v převážné míře kupovali od obchodníků, byla tedy drahá. Zdroj medu měla ale téměř každá ves nebo osada a kromě toho bylo původně i dost medu od lesních divokých včel těženého brtníky.

Na to ostatně naráží i samotná legenda. 

Slované tedy pravděpodobně konzervaci solí znali, jen jí nedávali v takových případech přednost.

Třetí myšlenka bude:

Jak dlouho jde takhle maso uchovávat?

Nevíme, jak dlouho si troufli uchovávat v medu naši předci, ale předpokládaná maximální doba je dva měsíce. Mnohem pravděpodobnější ale je, že žvěřinu naloženou v medu zpracovávali dříve, tedy zhruba do měsíce.

 Jak vidíte, je zmínka o medu vlastně mnohem zajímavější, než vypadá.

Pád hlasatelů morálky

Jedna z těžkých otázek, která zaznívá příliš zřídka zní: Proč se lidé, kteří upřímně usilují o zlepšení světa nebo odstranění nějakého nešvaru tak často sami stávají hrozbou ne menší, než je to, proti čemu sami bojují?

Nechte tu otázku ve své hlavě trochu zaznít. Vnímáte to? Opravdu skupiny, které se staví do pozic morálního arbitra nutně končí v pozici zločince a později v pozici odsouzeného?

Vytvoření skupiny, která má za úkol "vyšší dobro" tedy například bojovat proti nenávisti, v sobě hned na začátku skrývá určitý podraz. Navádí totiž k tomu aby si členové takové skupiny mysleli, že jsou nějakým způsobem (například tím, že nejsou schopni nenávisti) morálně nadřazeni ostatním. Takový stav je nedezpečný lidem uvnitř i vně skupiny.

V oblasti morálky je přitom něco takového neobyčejně snadné. Nestane se často, že by skupina hudebních kritiků propadla iluzi, že jsou sami nejlepšími hudebními skladateli, nebo interprety. V oblasti morálky máme ale příliš snadnou cestu k sebeklamu.

Jsme to totiž jen my, kdo posuzujeme své vlastní chování. Snadno si odpouštíme, snadno racionalizujeme. A naopak od vlastní skupiny neočekáváme selhání. (viz případy z vědeckých, ateistických a skeptických konferencí: - viz Ateisté, skeptici a sexuální obtěžování)

Známe případy ze skautských organizací, škol, dobročinných organizací, politických stran, hnutí a z nedávné doby také církví. Všechny tyto skupiny, instituce a organizace mají ve svém zaměření také péči o morálku nebo přímo mravní výchovu. Zároveň jsou často masové, takže čistě z pohledu statistiky musíme počítat s tím, že v nich bude docházet k morálním prohřeškům, defraudacím a sexuálním zneužíváním a dokonce i k ještě těžším zločinům. 

Není to ale jen otázka statistiky a vysokého počtu. Pozice autorit přirozeně přitahují psychopaty a sexuální predátory stejně jako velká koncentrace potenciálních obětí. Organizace známé morálním kreditem jsou také přirozeným cílem pro parafiliky, věřící, že jim tam pomohou vyrovnat se s jejich problémy. K tomu zpravidla nedojde. Naopak často se problémy ještě zhorší vlivem, patologického prostředí.

Za největší nebezpečí považuji postoj "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže", ten totiž vede k přísnému trestání drobných přestupků a k přehlížení těch skutečně vážných. 

Také vede k disproporčnímu poszování rizik, tedy k podceňování nebezpečí tam, kde skutečně hrozí a přeceňování rizik, tam, kde jsou nepatrná. Zatímco v prostředí, kde se s rizikovými situacemi počítá je také určitá nabídka bezpečnostních postupů, v prostředí, kde se s rizikovými situacemi nepočítá, žádné bezpečnostní a únikové postupy nejsou, Společnost, kde se všichni tváří "na úrovni" je proto mnohonásobně nebezpečnější, než návštěva vyhlášeného BDSM klubu. 

V čem je rozdíl? Obě skupiny se vlastně zabývají morálkou, jenže zatímco skupina hlasatelů morálky chápe sama sebe jako morální a je zaměřená navenek, druhá skupina směřuje nutně svá nařízení dovnitř na vlastní členy. 

Skupina postižená iluzí morální nadřazenosti je samozřejmě nakonec nebezpečná okolí jako celek, protože má tendenci prosazovat řešení, která buď nevedou k proklamovanému cíli, nebo vedou k takovému cíli, ke kterému se ostatní členové společnosti opravdu nechtějí dostat. Diskuse o tom je ale vzhledem k celkovému naladění skupiny nemožná. 

Extrémní je tento jev samozřejmě  v náboženství jako je křesťanství a islám. Stejně tak ovšem může zasáhnout vládní instituce nebo velmi volně uspořádaná hnutí. O tom, že katolíci a muslimové prosazují typ morálky, který už z hlediska logiky nefunguje (nevede k cíli, který slibuje) a pro okolí je silně amorální, si můžeme udělat představu v Polsku a na Slovensku, nebo v muslimských státech. 

Málokdo si ale uvědomuje že podobné mínění o morální nadřazenosti také blokuje možnost komunikace s bojovníky proti vakcinaci a stoupenci Qanon. Jejich postoje jsou skutečně dané mnohem více  rituální představou čistého a nečistého nebo morálního a amorálního, proto je velmi těžké proti nim argumentovat logikou. Dokonce jevy (protože to lze jen těžko označit za hnutí) jako je Social Justice Warrior's nebo Cancel Culture jsou podmíněny rozvojem pocitu vlastní morální nadřazenosti.

Stejný motiv bychom našli v iluzi že Romové, Afroameričané nebo Židé nemohou být rasisty, v pokřesťanšťovacích a poislamšťovacích snahách nebo naopak revolucích. Je součástí každé fungující válečné propagandy. 

Snaha řešit každý problém vraždou (upálením nebo oběšením - křesťané, gilotinou - francouzští revolucionáři, podřezáním - muslimové, kulkou nebo motykou - komunisté, plynem - nacisté), je extrémní příklad představy vlastní morální nadřazenosti - my jsme tí čistí, stačí tedy zabít nečisté a všechno bude dobré. 

Naštěstí ne všechny takové skupiny vše dotáhnou až do hořkého konce. Některé se před tím zastaví samy, jiné zastaví okolní společnost, zpravidla ale až potom, co mají nějaké oběti uvnitř i vně své skupiny. 

Irving Janis označil víru ve vysokou morálku skupiny za jeden ze symptomů syndromu skupinového myšlení  (groupthinku). V některých případech se ale nutně musíme ptát, jestli vlastně nezapřáhl "vůz před koně", tedy jestli rozvoj ostatních symptomů i toho, co běžně chápeme jako příčiny není naopak zapříčiněno touto iluzí. 

Nabízím proto k zamyšlení otázku: 

Neměli bychom právě tento příznak ve společnosti hlídat? 

Neměli bychom mít předem vypracované způsoby řešení, pokud se ve společnosti vyskytne? 

Jinak se totiž všichni chováme způsobem "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže."