Spousta lidí teď vymýšlí vysvětlení, jak se Česká republika mohla stát z premianta v protikovidovém tažemí morovou jámou Evropy. Vysvětlení jsou různá, od intuitivních (všichni jsou tu sobci, nebo idioti), přes improvizovaná (je to přírodní katastrofa a nedá se s tím nic dělat) až po úplně pitomá (je to trest za to že jsme ztratili víru).
Nevím, kam v této škále nakonec zapadne ten můj názor, ale sám bych jej zařadil spíše do té prostřední kategorie. Nebudu se proto ani tak snažit najít skutečné důvody, jako vymezit, kde přibližně by se řešení problému mohlo nacházet a proč jsme k němu nedošli.
1.) Pomalí a nekompetentní politici:
Vlády složené z totálně neschopných, nekompetentníh a hlavně pomalých politiků jsme volili velmi dlouho. Naším zdánlivým štěstím tedy bylo jen to, že se za tu dobu území ČR nestkalo s dostatečně velkou katastrofou, aby se jí museli politici zabývat. Náraz na realitu byl tedy nutně jen otázkou času a o budoucí tragédii bylo rozhodnuto celá desetiletí dopředu. Prostě jsme jen nevěděli, jaká tragédie to bude, ale jistota byla, že z ní nevyvázneme se zdravou pověstí ani kůží.
Z toho bychom si měli vzít poučení že samotný náš systém vlády generuje neschopné politiky a zasloužil by si revizi, ne pouhou výměnu politiků, protože i když pouze změníme vládu, a předpokládejme, že by se tam tentokrát dostali skutečně dobří politici (přehlédněme, že je to nepravděpodobné), byla by to záruka jen do dalších voleb.
Vlastnosti nekompetentních politiků, které zapříčinily současnou tragédii jsou:
- Jednání z pozice odbornosti
- Lineární myšlení
- Nejistota a zmatečné chování
Jednání z pozice odbornosti je tragické v tom, že se politici snažili jednat jako specializovaní odborníci v oborech ve kterých se nevyznali. (Přitom mohli mít k dispozici kvalifikované predikce: Česko má nepřiznanou strategii. Promořování. Je to absurdní, říká matematik)
Jde o klasický Dunning - Kruger efekt v praxi - poznatky, které by potřebovali k tomu, aby si uvědomili, že pro takové rozhodování kompetentní nejsou, jsou shodou okolností ty samé, které by potřebovali aby kompetentní byli.
Lineární myšlení je obecný problém politiků, kteří předpokládají že způsobem, kterým rozhodují (a který skutečně lieární je) ovládají systém, který se také chová lineárně (což je nebezpečná iluze). Za běžných podmínek se skutečně lidská společnost vyvíjí tak pomalu, že je snadné takové iluzi podlehnout. V době pandemie, kdy je průběh událost silně nelineární, je velký rozdíl mezi tím přijmout stejné opatření v jeden den, za dva dny, nebo za měsíc. Opatření, které je jeden den dostatečné, je za dva dny už možná příliš slabé a za měsíc vysloveně směšné.
Odložit o dva měsíce přijímání zahrádkářského zákona, rozhodně nezpůsobí takovou katastrofu jako nepřijmout potřebné opatření v době pandemie, skutečně velké živelní katastrofy nebo války.
Nejistota a zmatečné chování má u našich politiků původ v neschopnosti predikce. Jsou situace, kdy je nejistota horší než jistota špatného rozhodnutí. Pokud chcete vládnout, musí být lidé schopni alespoň pochopit směr, kterým se vaše myšlení ubírá. Rozhodnost a jistota v rozhodnutí působí na lidi přesvědčivě, náhlé změny rozhodnutí bez zřejmého důvodu vedou k úpadku víry v autority. Věřit vládě, která ujišťuje, že něco udělá, nebo naopak neudělá, a která vzápětí udělá pravý opak je totiž nebezpečné.
V českých podmínkách to bylo osudné hlavně malým podnikatelům podnikajícím v pohostinství.
2.) Veřejnost(?):
Jednou z představ mnohých teoretiků je, že občanská společnost zklamala svým sobectvím. Předpokládám, že výzkumy, pokud budou provedeny, tenhle závěr vyvrátí. Přesto je vznik takového dojmu pochopitelný.
Pouze u necelé třetiny obyvatel (a možná také jen u čtvrtiny) můžeme předpokládat nějaké uvědomělé předcházení nákaze bez dalšího doporučení. To jsou lidé, kteří umějí posuzovat informace, tedy ti kteří myslí kriticky. Jenže ani kritické myšlení nevede ve 100 % ke správným závěrům!
Další část obyvatel spoléhá na vládní doporučení a informace v médiích. Tady je samozřejmě obrovský problém, protože vláda už dokázala že je nevěrohodná a média jsou až příliš často zahlcena vyslovenými hoaxy o zázračných lécích (naposledy Ivermektin).
Nemělo by nám uniknout že do téhle skupiny patří i nezanedbatelné množství lékařů, kteří v zásadě dělají na svých pacientech neodborné pokusy.
Konečně tu máme také skupinu tupých primitivů, které je možné přinutit k dodržování předpisů pouze silou. Vláda, která chce na takovou skupinu zapůsobit ale musí především deklarovat, že se sílu nebojí použít. V době obecného ohrožení, jakým pandemie skutečně je, to musí udělat každá vláda, která míní potlačení pandemie vážně. Skupina sebestředných pitomců je totiž vlastně poměrně velká - můžeme předpokládat že půjde také zhruba o třetinu obyvatel. Bez jejího potlačení jsou všechna ostatní opatření neúčinná. Jistě, pro populistického politika to není moc dobrá zpráva. Také na tom jsou často bity právě demokracie.
Měl bych připomenout, že se občanská společnost projevila také významně pozitivně ať už při šití roušek, při podpoře ohrožených podniků nebo při distribuci vakcíny. Problém je, že i tady je to boj s větrnými mlýny, pokud nejsou přínosné aktivity podporovány a negativní potlačovány. Reálně to ale vláda prováděla spíše naopak. Distribuci ochranných pomůcek nejprve zakázala, pak přislíbila, dlouhou dobu odkládala a nakonec distribuovala nejprve roušky a později respirátory nevyhovující normám a ještě zajištěné pozdě s příslibem nechtěného politického závazku. Podobně distribuce vakcíny byla přislíbená, ale nezajištěná. K tomu všemu se sami politici stali šiřiteli konspiračních teorií a sám předseda vlády Andrej Babiš pomohl získat zásobu Ivermektinu.
Politici tedy nejen aktivně bránili lidem snažícím se najít řešení, ale zároveň takové lidi i přímo poškozovali a situaci zhoršovali.
3.) Média a mediální válka:
Česká republika se také stala v nejhorší době terčem mediální války. Veřejný prostor máme doslova přecpaný nesmysly pocházejícími z trolích farem. Problém je že i zde jsme měli na katastrofu zaděláno desetiletí dopředu. Jednak jsou naše média obsazena množstvím "vševěřících" ale také mají tendenci k podivnému chápání vyváženosti, kdy poskytují "stejný prostor všem názorům". Technicky tedy můžete mít 9 konspiračních teorií na jeden odborný názor.
Jenže dozor nad činností médií veřejné služby vykonávají vlastně také kandidáti dosazení politiky:
"Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.
Via: http://www.medialnirady.cz/index.php/medialni-rady/
Odpověď na otázku "Kdo za to může?" by tedy měla znít "V blízké perspektivě, nebo obecně?" V nejbližší perspektivě je tím škůdcem samozřejmě v první řadě naše vláda a naši zákonodárci. Politici jednoznačně zasahují do všech sfér, které mohly současnou katastrofu ztlumit, nebo jí ještě zhoršit. Mají vliv na to, jaké chování bude veřejností přijímáno a jaké ne, na preferovaný postup ministerstva zdravotnictví i na informovanost.
Jenže z delší perspektivy za to tak nějak může celá naše společnost tím, že jsme nevyžadovali pravdivější zprávy, lepší politiky, spolehlivější politický systém, odbornější názory. Je to veřejnost, která svým přijetím konkrétní vládu legitimizuje.
Nakonec tedy otázka zní: Jaké nároky klademe na služby státu? A odpověď je: Příliš nízké. To, co zažíváme je důsledkem naší neochoty vymáhat na politicích plnění jejich závazků a také velmi malých nároků kladených při jejich výběru. Nízká prestiž politického řemesla se nám teď vrací v desetitisících mrtvých.