Je polykula rodinou budoucnosti?

 

 Ano, tenhle článek je trochu provokace. Doufám, že bude provokovat k zamyšlení. Mohl by se také úplně stejně jmenovat: 

Je polyamorie přirozeným důsledkem feminismu?

To, co zde teď uvedu není ani tak myšlenkový experiment, jako úvaha. Mohou v ní být samozřejmě chyby, které jsem přehlédl a nevyřešené věci, ke kterým jsem se nedostal. 

Nejprve se krátce zastavím u termínu polykula. Jde o útvar shodný s partnerským soužitím, ovšem při větším počtu zůčastněných. Dalo by se říci, že polykula je polyamorická rodina. 

Samozřejmě rodiny s velkým počtem členů v minulosti existovaly, ale současné polykuly se od nich přece jen liší důrazem na rovnost. Jak to tedy vypadalo v minulosti?

Už když se podíváte do starověku, zjistíte, že atomární rodiny typu muž + žena + dítě, v zásadě neexistovaly. Namísto toho se dalo mluvit o "domech" či "vilách" (starověká villa byla ovšem spíše zemědělskou výrobní jednotkou obdobnou statkům v 19. století). 

Aby rodiny v takových sociálních jednotkách mohly vůbec fungovat, vyžadovaly k zabezpečení všeho potřebného další lidi, kteří v poměru k nim nebyli vůbec v rovném postavení - služebnictvo a otroky. Reálně ale byli v podřízeném postavení také potomci a ženy. 

Ten rozdíl v nadřazenosti a podřízenosti byl obrovský, až takový že měl pán domu v archaických dobách právo svou ženu (či ženy) a děti zabít, aniž by za to byl nějak trestán. 

S časem se kultura vypravila (naštěstí) k větší rovnoprávnosti, což znamenalo nejprve vymizení domácích otroků a časem také postupný úbytek služebnictva. 

V době průmyslové revoluce nám tedy zůstaly v rodinách jen tři skupiny, které měly hierarchické uspořádání - muži, ženy a děti - přesně v tomto pořadí. 

Biti na tom byli v podstatě všichni. Ženy tím, že se na ně přenesla veškerá práce v domácnosti a v důsledku také sociální izolace. Muži tím, že museli vydělávání peněz podřídit většinu a někdy i veškerý čas a děti tím, že jim rodiče věnovali poměrně málo pozornosti i času. (ne náhodou právě v této době vznikají organizace pro děti a mládež)

Do toho všeho přichází feminismus se snahou zapojit ženy do společnosti a dát jim například kariéru a volební práva. (Vypadá to logicky - musely toho mít opravdu plné zuby.) 

Jenže ve výsledku nám tu vzniká jakýsi prapodivný rodinný bastard. Žená má pořád na starosti domácnost a děti, ale k tomu zároveň chodí do práce. Problém je jak skloubit kariéru nebo vzdělání třeba s těhotenstvím a péčí o dítě, když má den jen 24 hodin. 

Výpadek platu ženy v atomární rodině představuje ztrátu 1/2 rodinných příjmů. Vždy je to tedy sestup dolů. Pro atomární rodiny s průměrnými a podprůměrnými příjmy je pořízení potomka rozsudkem k chudobě. 

Je tu i jiný problém. Aby žena mohla dělat kariéru, potřebuje vzdělání. Jenže ve stejné době je většínou její optimální věk na to, aby se stala matkou. A něco podobného samozřejmě platí i pro ženy v akademické sféře. 

Polykula představuje řešení

Ano, je to jen jedno z více řešení, ale zajímavé. 

Už polyamorická triáda bude mít výpadek pouze 1/3 příjmu, pokud se matka rozhodne zůstat doma, Ale i méně, pokud se o náklady, domácnost a péči o děti členové rozdělí. Zrovna tak pro studentku v polykule nemusí těhotenství ani potomek znamenat nutně konec studia a pro vědkyni komplikaci v její vědecké kariéře.

Podobně dokáže polykula s diverzifikovanými zdroji ustát otřesy na trzích a burzách mnohem snadněji než dvojice se dvěma příjmy a rozhodně lépe než partnerská dvojice s jedním příjmem, nebo jednotlivec.

Tyto efekty budou samozřejmě silnější u větších polykul, ale tam budou narážet na hranice klesajících výnosů. Konkrétně v polykulách s větším počtem členů začnou komunikační problémy, ale též emocionální neshody převažovat nad benefity spolupráce. (předpokládám že hranice bude 8 až 10 členů)

Pojistka

Pokud by se motivace k soužití časem stávala více než na vzájemných vztazích závislá na společných zdrojích, změní se takové skupinové soužití v model jaký známe z venkovských statků 19. století a z literatury. 

Co vlastně brání sklouznutí do téhle nechtěné polohy? Na rozdíl od předchozích druhů uspořádání sociálních jednotek drží polykula pohromadě vzájemnou náklonností a všichni v ní mají stejná práva. Nikoho nelze proto v polykule držet jen proto, že to ostatní potřebují.

To, že jednotlivec může ze svého rozhodnutí polykulu opustit, dokonce že se může celá polykula rozpadnout, bychom měli chápat ne jako její slabinu, ale jako důležitou pojistku. Teprve soužití, které není postavené na nevyhnutelné povinnosti ani na nouzi, můžeme hodnotit jako kvalitní i podle délky jeho trvání.

Budoucnost

Pro současnou společnost jsou polykuly stále velmi exotické uspořádání vztahů. Dokonce natolik, že většině připadá pokrytectví přijatelnější než upřímnost. Nezanedbatelné procento lidí vázaných v monogamních svazcích má milence či milenky a dokáží s vysokým hereckým umem předstírat jejich neexistenci. Současný "normální" mód atomární rodiny je tedy pro velkou část zúčastněných dosti nekomfortní v oblasti soužití, rodinné ekonomiky i z hlediska seberealizace. Hlavní důvod, proč tolik převažuje je tradice. 

Polykula nabízí mnohem širší možnosti ve všech zmíněných směrech, její výraznou nevýhodou je ale právě to, že jde o nezažitou formu soužití. Ano, její nevýhodou je opět tradice. Z tohoto důvodu se budou do pokusů o skupinové soužití pouštět především lidé, kteří rozhodně nepatří k mainstreamu. Hrozí tedy že budou považováni spíše za exoty, než za průkopníky. Přesto současný kulturní vývoj přirozeně nahrává polyamorikům a polykulám. 

Připadá mi trochu pitoreskní, že polykuly jsou považovány za slabé v situacích, ve kterých se naopak ukazuje jejích výhodnost, jako je těhotenství, výchova dětí nebo ekonomické problémy. Kritici polyamorie se totiž soustřeďují především na představu, že množství partnerů řeší problém sexuální pestrosti ve vztazích,  a vůbec je nenapadá, že polykuly mohou být úspěšnější i při řešení závažných existenčních problémů.

Tak teď už můj názor znáte. Zbývá jen jedno: Kritici, vrhněte se na mě!

Má smysl hacknout politiku?

 Poslanci demonstrativně nenosící roušky ani v poslanecké sněmovně. Premiér ukazující v přímém přenosu několik papírů slepených dohromady a popsanách titěrným písmem, které ani nerozliší kamera. Flikování obecně zřejmých chyb nápady na poslední chvíli. Dosazování lidí na zodpovědná místa podle známostí a nikoli podle schopností.. a mnoho dalšího.

Zkrátka byli jsme v roce 2020 svědky tak gigantického politického diletantství, že proti tomu i Jakešův projev z Červeného hrádku vypadal jako odborná přednáška. 

Jednou z rozbušek Sametové revoluce byla zoufale okatá neschopnost komunistů vést dobrou politiku. Po krátké (a drahé) době euforie se nezdá, že by to s diletantstvím našich politiků bylo lepší. Problém je v tom, že politická místa představují v obecném povědomí mocenské, nikoli odborné funkce. Mafiánštění politiky je proto přirozený důsledek, nikoli nehoda nebo chyba tohoto systému.

Tomuto stavu nahrávají dvě okolnosti: pravo-levý politický model a stranická politika.

Pravo-levý politický model vede k přesvědčení, že jakýmsi střídavým volením stran z jedné nebo druhé části pomyslného spektra lze politiku nějak vyvážit. Tedy že strany z druhé části spektra napraví chyby přípiš radikální politiky opačně zaměřených politiků. Problém je, že tento model většinu času neodpovídal realitě. Ve spoustě názorů se výrazněji "pravé" a výrazněji "levé" strany shodují. Vytvářejí tedy myšlenkové koridory, v jejichý mantinelech se musí pohybovat ten, kdo je volí i když mu takové omezení třeba přímo škodí. 

To, že jsou politické strany vydávány za garanty demokracie, považuji za groteskní nepochopení funkce stran. Samozřejmě, že primární motivací pro vytvoření politické strany může být prosazení názorů, které se zdají být pro společnost užitečné. Jenže to neznamená, že je to hlavní úkol strany ptom, co vznikne.

Politická strana je společnost lidí spojených společným zájmem. Její hlavní úkol od okamžiku vzniku je: přežít. Pro přežití musí politická strana získat zdroje. Prvotní investicí tedy bývají členské příspěvky. Od této investice členové očekávají, nějaké zlepření vlastních podmínek od třeba zlepšení životních podmínek po platy a výsady zvolených politiků. 

Druhou podmínkou přežití strany je růst. Straníků totiž časem přirozeně úbývá v důsledku stárnutí i změn názorů, takže strana, která neroste, se sama časem vyčerpá. 

Podmínce přežití podřizuje politická strana nakonec vše od výběru členů a lídrů po dodržování volebního programu. Lobystické místo ve straně si proto lze v důsledku nakonec vždy koupit a strany, které takové obchody neprovozují, nebo se o to alespoň snaží, jsou výrazně znevýhodněné proti těm bez skrupulí.

Jak hacknout politiku?

Je zřejmé, že se tento problém nevyřeší sám. Přirozenou vlastností tohoto nastavení je zvyšování míry korupce a snižování odbornosti. Takže zásah do takového procesu musí být plánovaný a promyšlený.

To, co navrhuji není nic jiného než uměle - pomocí vnějšího zásahu - zvýšit povědomí o kritickém myšlení a propagaci vlastních řešení uvnitř jedné strany. 

 

Současná propagace stran je postavená na opozici proti ostatním stranám a naprosto nekonkrétních heslech, apelujících na city nebo pocit výjimečnosti (ANO bude líp, Myslíme to úpřímně, Volte nás - chceme dobro, Prosadíme dobře fungující stát, Udělám z pětky jedničku, Postaráme se, Naděje pro slušné lidi). Dokonce i volební programy je potřeba číst "mezi řádky" abyste mohli alespoň odhalit postoje, které mají straníci zastávat. 

 

Pokud by jedna strana postupovala zcela odlišně tak, že by dávala dopředu jasná stanoviska a vysvětlovala racionální zdůvodnění svých postojů, dávalo to smysl. Dokonce by tak skutečně mohla získat ve volbách výhody. 

Cílem tohoto návrhu ovšem není vítězství jedné strany, ale hackování politiky. Pokud jedna strana v politice získává nějakým způsobem výhodu před ostatními, jsou ostatní nuceny jí napodobovat. Přesně to je efekt, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.  (A proto by bylo také úplně jedno, která strana by to byla, kromě toho, že by musela být schopna přijmout kritický popstup.)

Celková mentální, etická i kulturní úroveň poslanecké sněmovny a vlastně všech "zástupců lidu" u nás je zoufale nízká. Ostatně společnenská prestiž poslance poslanecké sněmovny je pod úrovní uklízečky. 

Za takových podmínek je naprosto v pořádku si nepřát aby podobní lidé tvořili a schvalovali zákony. A pokud je ten stav důsledkem systému, je naprosto v pořádku ho hacknout.

 

Pokud to přirovnám k vývoji operačních systémů, tak by pravděpodobně dodnes všechny vypadaly maximálně jako Windows 3.1, pokud by neexistoval tlak hackerské komunity a alternativních operačních systémů. 

Náš systém politiky vznikl na počátku 20. století a idejích 19. století. A svou úrovní tam stále je.

Umění nikdy není nevinné

 O nebezpečnosti umění bylo módní vést spory před mnoha desetiletími ba i staletími. Šířily se pověsti o písních a románech, které donutí člověka spáchat sebevraždu i o knihách tak strašlivých, že jejich přečtení přivádí lidi k šílenství.

 Dnešní představa o umění je špíše blízká dekoraci. Tedy něčemu, co život lidí ozvláštňuje, ale nemění lidský pohled na realitu, natož aby se člověka nějak zmocňovalo a měnilo ho nebo programovalo.  

 

Umělecká díla, o kterých chci psát, tímto nezabíjejí tímto způsobem, ale do dekorací mají daleko, ve svých důsledcích skutečně dokáží někdy přivést lidi až k sebevraždě nebo vraždě a rozumné lidi k rozhodnutím, které nelze chápat jinak, než jako šílené. 

 

Máme mnoho teorií o tom, co vlastně umění je a kde vzniká. Jedna z nich říká, že umění vzniká až v mysli pozorovatele. Tahle myšlenka je nebezpečná, pokud se s ní spokojíme jako s vysvětlením, protože zbavuje umělce odpovědnosti, kterou by si měl jako tvůrce uvědomovat. 

Podstatou umění, ať už je samotné interpretujeme jakkoli je vyvolávání emocí - obrazem, zvukem nebo třeba příběhem. To, že vzniká až v mysli diváka nebo posluchače je tedy pravda, zároveň ale tvůrce ví že v v něm vyvolává konkrétní pocity záměrně. V jiných oborech bývá takové ovlivňování označováno jako sugesce nebo manipulace. Ani to samo není nijak zlé, tedy ne z principu, divák přichází do divadla nebo do kina aby se nechal dobrovloně zmanipulovat a prožíval radost i smutek s fiktivními postavami. Dostává to, pro co přišel.

V čem je tedy problém? 

Umění vypráví příběhy a vyvolává emoce, jenže to jsou základní složky naší motivace a našeho rozhodování. Jsme mnohem více zajatci emocí a příběhů, než rozumné bytosti.  A umění umí stejně dobře vyvolávat lásku jako nenávist, se stejnou lehkostí dokáže říkat pravdu i lhát, Dokáže skutečného člověka zbožštit i odlidšti a povznést i ponížit pod úroveň slimáka.

O to nebezpečnější je, pokud vypráví o událostech, které se skutečně staly.

Umění interpretuje realitu.

Je naprosto naivní si myslet, že lidé nějakým zázračným vnitřím smyslem přirozeně rozliší mezi skutečnou a literární postavou. 

Představa, že se někde nachází původní pravdivý příběh, který může konzument umění porovnat s uměleckou interpretací  je naprosto nesmyslná. V naprosté většině případů nemáme vůbec žádný jiný zdroj vědomostí o historických postavách i z velmi nedávné doby, než právě umělecky interpretované příběhy. Není co s čím srovnávat. 

V případě lidí, kteří zemřeli někdy ve starověku by nám to snad teoreticky nemělo vadit, jenže mnohem více, než na tom, zda se příběh stal nebo nestal a dokonce i jestli postava takového jména někdy existovala, záleží na tom, nakolik zapadá určitý příběh do našeho vidění světa. Z toho totiž odvozujeme své posuzování světa kolem sebe i to, co považujeme za dobré a co za špatné. 

Hranice mezi uměním a propagandou je nejen nejistá, ale pravděpodobně vůbec neexistuje.

Každý příběh, který umělec vytvoří je tedy mnohem více mýtus, než pravda. Jenže mýty dokáží budovat i bořit. Dokonce jsou to často ty samé mýty. Žijeme v iluzi, že propaganda musí být naivní a nejlépe i ošklivá, Jenže, jsou snadošlivé filmy od Ejznštejna (Deset dni, které otřásly světem) nebo Leni Riefenstahl (Triumf vůle)?

Stejný příběh, který motivoval architekty při stavbě katedrál vedl také lidi s pochodněmi na Velký pátek na pogromy do židovských čtvrtí. Lidé umírali pro příběhy, které byly naprosto fiktivní. Protokoly Sionských mudrců jsou sice pouhým plagiátem satiry Maurice Jolyho: The Dialogue in Hell Between Machiavelli and Montesquieu a několika dalších, přesto jí dodnes obhajuje Hammás své úzoky na Izrael. 

Umění nemá moc skutečně změnit minulost, ale má moc změnit naše vnímání minulosti a tím i budoucnost. Jeho moc je mnohem větší, než mu běžně přisuzujeme. Vládci, kteří se chtěli alespoň chvíli udržet u moci nepodceňovali moc umění. Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, rodina Kimů, Fidel Castro, papežové, králové, císaři... nikdo by se neodvážil upřít důležitost umění - tendenční podporovali, kritické ničili. Ale ani jedno nepodceňovali!

Dnes příliš podceňujeme umění a může nás to stát příliš mnoho. Tolik vědecko-fantastických románů varuje před zneužitím techniky, ale tak málo mluví o zneužití umění. Přitom umění může měnit budocnost, možná i tolik jako věda. A možná někdy i více. Jediné, co umění skutečně není - není nevinné.