Pár myšlenkových experimentů k diskusi o stejnopohlavních manželstvích

Navrhuji vám tyhle tři myšlenkové experimenty. Nejde o to na ně odpovědět "správně" nebo "špatně" ale zamyslet se nad nimi.

1.) Představte si dva velmi ošklivé lidi. Tak ošklivé, že si je ani představit nechcete. A teď si představte, že tihle dva neskutečně oškliví lidé spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.

Teď si představte dva muže (je vcelku jedno jestli hezké nebo ošklivé). Teď si představte že spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.


Myslíte že by měl existovat zákon zakazující sex mezi ošklivými lidmi?
Myslíte že by měl existovat zákon znemožňující aby se oškliví lidé mohli vzít?

V čem (kromě argumentu plodností) se bude argumentace proti první možnosti bude lišit od argumentace proti druhému příkladu?

Souhlasili byste se zákonem zakazujícím ošklivým lidem adoptovat děti?


2.) Představte si klasický manželský pár - muž a žena. Mají byt nebo domek, plánují rodinu atd. Nicméně ukáže se že muž trpí jakousi závažnou nemocí v důsledku které mu musejí být odebrány vnější pohlavní orgány (vím, spousta lidí by se pak zastřelila, ale tohle není ten případ).

Přes tuto nemilou událost pár zůstane spolu.

Tito lidé jsou dle našeho zákona stále manželé.

V jejich sousedství žije jiný, trochu podivnější pár - kdysi to byli muž a žena a byli svoji. Muž ale přišel na to, že i když svou ženu miluje, není v mužském těle šťastný a nechal se přeoperovat na ženu. Žena ho-jí má ráda v stále. Takže podle vnějšího pohledu tu máme lesbický pár žena a MtF. Z hlediska zákona dvě ženy.

Jejich manželství dle našich zákonů zaniklo změnou pohlaví a nyní už mohou uzavřít pouze registrované partnerství.

Čím se tyto dvě dvojice liší a jak rozdílné je jejich postavení před zákonem?

Smí jeden z nich za druhého převzít poštu?

Dostanou v obou případch v nemocnici informace o zdravotním stavu své blízké osoby?

Co když si třeba obě tyto dvojice požádají o adopci dítěte?

V čem je ten zásadní rozdíl?


3.) Představte si opět pár muž-žena. Žijí ve šťastném manželství, ale jsou bezdětní. Ukáže se že muž prostě není plodný. Mohli by zajít do spermabanky a nechat se uměle oplodnit, ale existuje lacinější způsob se kterým oba nakonec souhlasí. Jejich rodinný přítel plodný prokazatelně je, protože má vlastní zdravé děti.

Kamarádovi to sice přijde trochu divné, ale protože má své přátele rád a vlastně vůči ženě žádným fyzickým odporem netrpí, tak nakonec velmi přírodním způsobem pomůže rodině k dítěti.


V sousedství této šťastné rodiny žije registrovaný lesbický pár. Obě ženy jsou spolu dlouho a chtěly by vychovávat vlastní dítě. Udělají tedy totéž co manželský pár před nimi a třeba využijí i stejného přítele.

Jaký rozdíl bude v rodičovských právech a povinnostech v případě obou párů a práv jejich potomků?


Zákon o rodině

Zákon o registrovaném patrnerství


Poznámka k prvnímu příkladu: Pocit ošklivosti je ve většině případů naučený, máme ale tendenci si jej spojovat přirozeně s pojmem "špatný". Experiment jen zkouší zda dokážeme od sebe oddělit naučené pocity a morální úvahy.

Pohádkový migrant

Dan Přibáň mi vyčetl, že jsem jeden z těch, kteří způsobili nepřijímání válečných uprchlíků.

Ano, s kamarády se hádám i o takových věcech. Myslím, že je to v pořádku. Kamarádi nejsou na světě od toho, aby spolu pořád souhlasili. Odlišné názory pomáhají k ujasnění vlastního postoje.

Především si myslím, že málokdo vůbec alespoň tak málo jako já chápe, jak funguje Přední Východ, klanové společnosti a jejich pravidla.

V první řadě bych měl říct,že klanová společnost má svůj půvab. Rodinné klany jsou obrovské a drží spolu. Máte v nich spoustu strýčků a tetiček, díky kterým můžete cestovat mezi městy a přitom vždy být "doma". Když zrovna nejste při penězích, klan vás podrží. Když je krize, zásobují vás příbuzní z vesnice jídlem. Nikdy nejste sami.

Pokud cestovatel získá přízeň rodinného klanu, může díky němu poznat celou zemi a být všude hostem.

V klanové společnosti v podstatě neexistují sirotci. Proto mě třeba před lety zasáhlo zjištění že v podzemí Ulanbátaru žijí dětské gangy sirotků. Taková zpráva totiž říká, že se klanová společnost rozkládá.

A teď ty horší věci - pokud jste členem klanu, nikdy pravděpodobně nezbohatnete, pokud se ostatím členům klanu (i jejich vlastní leností) nedaří. Nikdy nejste sami - vaše chování stále posuzuje spousta lidí.

Pokud vás klan zavrhne, stanete se jeho nepřítelem a jeho prsty sahají opravdu daleko...

Když se ubohý turista stane účastníkem klanového sporu, třeba tím, že někomu nezištně pomůže, neznamená to jen přízeň jednoho klanu (která nenásleduje automaticky), ale také nenávist klanu, kteý je s ním ve sporu. A prsty klanů sahají daleko...

Klany v zásadě vylučují možnost integrace do jiné kultury, pokud to není přímo politika klanu. I tam ale zůstane právě hranice vytyčená klanem.

Pokud tedy přijmímá například nějaká evropská země uprchlíky z takovéto kultury, měla by se především naučit jednat s rodinnýmy klany, protože se tomu nevyhne. "Scelování rodin" vede nutně k přenášení klanových pravidel do nového prostředí. A prsty klanů sahají daleko...

A teď ještě jedno píchnutí do vosího hnízda: Ano považuji islám za jedno z nejhorších náboženství, které kdy existovalo a varuji před přijímáním rodinných klanů, které na něj kladou důraz. Takový klan skutečně nelze nijak integrovat do evropské kultury a představuje reálnou hrozbu.

Pokud by chtěla Evropa přijímat uprchlíky, kteří by měli zájem se integrovat, měli bychom v první řadě zaměřit zájem na ty, kteří budou za takovou pomoc vděční. Na ty, které klany vyvrhly, kteří jsou stíháni všemi stranami konfliktu a kteří vystupují za sebe a nikoli za rodinný klan - humanisty, sekularisty, ateisty, LGBT a lidskoprávní aktivisty, volnomyšlenkáře...

Měli bychom se na ně zaměřovat stále a ne jen v době vrcholící migrační krize. Tedy i teď.

Jenže ve skutečnosti je nesmírně těžké právě pro tyto lidi zařídit azyl v Evropě a to i v zemích, které jindy přijímají migranty bez dokladů.

Co bych tedy řekl k Danovu "pohádkovému mgrantovi"? Že vůbec není pohádkový, že takové lidi známe z celé Asie a Afriky.


Přispět na ně můžete zde:
https://www.gofundme.com/at-risk/donate

Paradox daru

Tu scénku jistě znáte: Král Já První se potápí do bažiny a volá: "Na tomto místě bude jednou cedulka: Zde zahynul král, který špatně panoval. Proradné živil, upřímné vyháněl. Sám si říkal král Já První, že Já je poslední, to on netušil."
Je to jedna z mnoha pohádek kde je vlastní prospěch, nebo chcete-li sobectví ukazováno jako protiklad štědrosti, laskavosti, nezištnosti a altruismu.

Teď vám ale nabídnu jiný příklad, kterým se pokusím tuhle představu podkopat.
Představte si situaci, kdy máte v úmyslu někoho obdarovat a hledáte co by mu udělalo radost. Jenže máte problém, protože člověk, kterého se snažíte obdarovat, není ani trochu egoistický. Tedy nechce od nikoho vůbec nic.

V zoufalé snaze najít něco, co by mu mohlo udělat radost si začnete říkat: "Jak může být někdo tak sobecký, že si vůbec nic nepřeje?"

Říkáte si to přece právě proto, že vy se snažíte být altruisty a obdarovat někoho jiného. Vy přece chcete být nesobečtí!

Je to samozřejmě nesmysl, jak jsem řekl onen člověk si nic nepřeje právě proto, že je absolutně nesobecký, jenže na tomhle principu dary fungovat nemohou.

Pohnutky k darům jsou ve skutečnosti celkem egoistické - darujeme protože nám to samo o sobě působí radost - účastníme se totiž tak určité lidské interakce, která nám potvrzuje že jsme pro sebe důležití a ze stejného důvodu moudří lidé rádi přijímají i vcelku nevhodné dárky, protože znamenají, že na nich někomu záleží.

Možná je to i jeden z důvodů, proč někteří lidé raději obdarovávají, než dary přijímají - to že někdo přijal váš dar a měl z něj radost totiž znamená, že od něj můžete čekat něco dobrého v budoucnu. A ostatně i proto se lidé pídí po tom, kdo jim dal který dárek i o Vánocích.

Vůbec nic na tom není nezištného - dáváme radost a dostáváme za to radost. (V ideálním případě zároveň dáváme věci, které chce někdo jiný a dostáváme věci po kterých toužíme my.) Dar nikdy není zdarma.

A také právě proto je pro nás problém, když něco opravdu hodně darovat chceme, ale nemůžeme, protože to ve skutečnosti znamená, že naše vazba je přerušená - že někoho ztrácíme.

Pokud bychom byli všichni zcela nesobečtí, znamenalo by to že bychom byli zároveň všichni velmi osamělí.

Teď možná namítnete: A co když obdaruji žebráka? Tam přece nechci mít nějakou vazbu.

Máte pravdu, existují i jiné druhy darů, ale i tehdy jsou motivace dárce i obdarovaného čistě sobecké - žebrák samozřejmě chce peníze pro sebe a vy se almužnou zbavujete myšlenek na jeho útrapy. Kupujete si kousek svědomí.  I tady je to obchod.

O tragédii na Lhotě a neplavectví

Tak jo, napíšu něco, co se nebude líbit. Za utopení dvou dětí na koupališti Lhota nemůže lhostejnost,  rasismus celého Českého národa a dokonce ani "ten idiot plavčík, co nebyl tam, kde měl být". Poměr zavinění říká jednoznačně, že hlavní vina leží na matkách - neplavkyních. Je totiž extrémně nebezpečné hlídat dítě, které neumí plavat a být zároveň sám neplavec. 

K tomu je potřeba přičíst, že přírodní koupaliště nejsou bazény. Nemají rovné dno a pro malé děti (a neplavce) jsou nesrovnatelně nebezpečnější. 

Zvláště u malých dětí by si měl člověk uvědomit, že se topí snadno, ale lze je zpravidla (na rozdíl od dospělého) také rychle vytáhnout. Samozřejmě jen tehdy, pokud jste poblíž. 

Plavčík je vždycky od dítěte mnohem dál než rodič a představa, že v případě topícího se dítěte budete mít dost času ještě doběhnout do kanceláře a něco tam vysvětlovat, je nesmyslná (ano i v případě že v kanceláři nesedí párek Vogonů). První pomocná ruka začíná vždy u vašeho ramene.

Obecně je pravda, že místní Vietnamci hledají zábavu tam, kde ostatní lidé a stejně tak se snaží přežívat i letní vedra. Znalost plavání je přitom v této komunitě vzácná. Sám jsem nedávno pozoroval v bazénu vietnamskou slečnu, která předváděla klasický plavecký styl "čubička",

Sakra lidi! Když už jste se s touhle zemí natolik srostli, že se chcete i koupat v jezerech a lomech, tak se naučte plavat! Myslím to vážně, jde vám o život! Přitom nabídka kurzů plavání pro děti i dospělé je myslím dostatečná. 

Pro ony dvě maminky to byla zbytečně tvrdá lekce. Bylo by ale ještě horší, pokud by se z ní nikdo nepoučil.


PS: Nedávno se mi dva kamarádi přiznali, že neumí plavat. Ne nejsou to Vietnamci. Uvidíme jestli se mi podaří je přesvědčit že je to opravdu užitečná dovednost.

Chyběla muslimským mořeplavcům prasata?

Všichni víme, že muslimové vepřové tak nějak nepreferují, no vlastně jej mají úplně zakázané. Mohl tenhle fakt přispět k jejich neschopnosti ovládnout světová moře?

Když přijde řeč na trvanlivé potraviny na dlouhých lodních výpravách ale i při kolonizaci Severní Ameriky nebo na pirátských výpravách v Karibiku, většina lidí si vzpomene na lodní suchary.  To je sice správně, ale jen na lodních sucharech by jistě námořníci dlouho nepřežili. Potřebovali podstatně vydatnější stravu. Tou byly různé druhy soleného masa.

Mezi všemi má speciální postavení právě solené vepřové. Nejběžnější způsob konzervace byl extrémně prostý: posolené kusy masa se naskládaly do sudu zalily slabším slaným lákem a zatížily.

Kromě toho byly na palubě lodí i fermentované a uzené kusy. Ostatně i slovo Bukanýr pochází z "boucan" tedy indiánského názvu pro boudu či dřevěnou konstrukci na uzení masa. Původní bukanýři byli zprvu lovci a později také chovatelé prasat, kterými zásobovali lodě, včetně těch pirátských. Nakonec se sami stávali piráty a tak se přeneslo na toto loupežné řemeslo i jejich označení.

Ale vraťme se k námořničení a muslimům.  Muslimské lodní umění rozhodně nebylo po většinu středověku a podstatnou část novověku nějak neschopné nebo zaostalé. Na počátku 17 století byla například konstrukce osmanských lodí v podstatě rovná evropským a lodě Arabského poloostrova také nijak nezaostávaly. Proč tedy muslimové neovládli oceány tak, jako Evropané?

Pokud se podíváme na plavby muslimských mořeplavců, zjistíme, že se vlastně chovali jako mořeplavci starověku - co nejvíce se drželi pobřeží a nepouštěli se na dlouhé přeplavby. Je možné, že to bylo proto, že chápali lodě především jako zbraň a většina válek, která je zajímala se odehrávala právě v Evropě a kontinentální Asii, nikoli v Austrálii nebo Americe.

Další možností (kterou teď hodlám nastínit) je, že na takovou cestu prostě nedokázali vytvořit dostatečně kompaktní zásoby.

Zatímco totiž evropské prase doroste do jatečné hmotnosti mnoha desítek až několika set kilogramů za necelý rok, koza taktéž, ovšem v tomto případě to bývá u největších plemen kolem do 140 kg. Taková se však na Východě nechovala. Mnohem realističtější byla hmotnost kolem 20 až 30 kg.

V dobách rozvinuté mořeplavby můžeme odhadovat poměr hmotnosti koz a prasat asi 1 : 6 (tj 20 až 30 kg ovce versus asi 120 až 180 kg prase). Kromě toho koza vrhne zpravidla 1 až 2 mláďata, zatímco prasnice 8 až 14 selat.

Existuje hypotéza, která říká že odmítání vepřového bylo pro muslimský svět výhodné, protože je to právě ta část planety, která trpí nedostatkem sladké vody. Chov prasat je opravdu neskutečně náročný právě na vodu.

Evropu trápila kvalita pitné vody, ale rozhodně ne její množství.

Výroba potravinových zásob umožňujících dlouhé cesty i kolonizaci rozsáhlých vzálených území byla tedy pro Evropany mnohem snadnější, než pro jiné národy, specializované více na chov koz a ovcí.

Zajímavé srovnání se nabízí i mezi dvěma skupnami Evropanů - Francouzi, Britové, Belgičané, Španělé a další raně novověké národy používající ve velkém nasolené vepřové versus Vikingové, dávající přednost skopovému a na dlouhých výpravách také sušeným rybám, především treskám.  

Vikingové dokázali do Severní Ameriky doplout, ale sledovali při tom lovné oblasti tresek. Jejich přežití bylo poměrně závislé na náhodě nejen pro obecně horší úroveň navigace, ale i pro štěstí při lovu a rybolovu.

Evropské lodě z počátku novověku mohly vypadat i proti vikingským (natož třeba dřívějším čínským) lodím malé a nanicovaté, ve skutečnosti ale měly v podpalubí zásobu potravin umožňující cestu přímo přes oceán poblíže rovníku bez zastávek (snad kromě doplňování vody).

O něčem takovém si mohli muslimští mořeplavci nechat leda zdát.

Na horním obrázku evropské karavely s latinským oplachtěním, jaké používal i K. Kolumbus, na dalších obrázcích dhow toho typu, který je připisován námořníkovi Sindibádovi (přibližně stejné období - přelom 15. a 16.století).

K čemu národ?

Při příležitosti oslav svátku sv. Václava 2017 se mezi shromážděnými (nepočetnými) křesťany objevila i skupinka s nápisem "Nevěříme v národ".

Opravdu bizarním způsobem tuto situaci okomentoval Lukáš Lhoťan na stránce Euarabia.com :

Při příležitosti připomínky sv. Václava demonstrovala skupina neomarxistických křesťanů proti českému národu s transparenty "nevěříme v národ" a slovními útoky na kardinála Duku, kvůli jeho podpoře českého vlastenectví. 

Ta otázka je ale sama o sobě vážná: Věříte v národ? A co to vlastně znamená?

V první řadě je ve skutečnosti strašně těžké určit, co to vlastně ten národ je.

Jedna z definic vypůjčených z Wikipedie zní takto:

Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.

Musím říci, že tahle definice není úplně oprávněná. V mnoha jazykových skupinách najdete podskupiny hlásící se k různým národům ačkoli jejich rozdíl mezi jejich jazyky je mnohem menší než u jiného národa rozdíl v nářečí. Ostatně dokladem něčeho takového může být rozdíl mezi češtinou a slovenštinou. Naše národy mají mnohem rozdílnější historii, než jazyk, přesto se definují samostatně.

V každém případě ale musejí mít příslušníci jednoho národa nějaký "společný kód", čímž nemyslím jen jazyk ale hlavně příběhy. Teprve příběhy, ať už jde o mytologická vyprávění, přirovnání nebo reálné ale rozšířené historky, dávají abstraktním výrazům jejich zdůvodnění. Bez historky vlastně ani pořádně takový výraz vysvětlit nedokážeme.

Příkladem takové kulturně nevžité historky může být Russelova čajová konvice. Bertrand Russel na tomto příkladu vysvětlovat že důkazní břemeno leží na tom, kdo něco tvrdí, ne na tom, koho se svým tvrzením snaží přesvědčit (nejde tedy o dokazatelnost, pravděpodobnost ani žádnou další věc, jen o důkazní břemeno). Základní podoba vypadá takto:

Představte si, že začnu tvrdit, že mezi Zemí a Marsem se na oběžné dráze kolem Slunce pohybuje předmět velikosti čajové konvice, který nedokáží pro jeho malé rozměry zaměřit ani ty nejlepší pozemské dalekohledy. A teď si představte, že bych vás chtěl přimět věřit, že tento předmět existuje jen proto, že nemůžete dokázat, že neexistuje. Nemělo by to být naopak? Neboli: Povinnost dokázat existenci čajové konvice na oběžné dráze by měl podle Russella ten, kdo by o její existenci přesvědčoval. Dokud se mu to nepodaří, jsou v legitimní pozici ti, co tvrdí „to nemůžeme vědět“, nebo ti, co tvrdí „to je nepravděpodobné“. 

Základní problém je že si lidé samozřejmě snadněji pamatuji představu čajníku putujícího vesmírnou temnotou, než argument, který je z toho vyvozen. Případů chybného použití tohoto argumentu pak můžeme vidět nespočet od projevů po nejrůznější články, diskuse a blogy. (Chudák Dawkins!)

Pokud tedy skupina - v tomto případě národ - nepřevezme nebo nevytvoří jednotný význam pro určitý příběh, nemají jej ani pojmy s ním spojené, takže jej nelze používat k běžné komunikaci ani k vyvolávání skupinových sentimentů.

 Chci říci, že národ je ve skutečnosti skupina jako každá jiná - má nějakou historii, nějaký druh dorozumívání, nějaké společné emoce. To je důležité, protože to dělá skupinu akceschopnou.

Tuto roli se snažilo převzít náboženství se střídavými úspěchy. Jeho problém je ovšem v tom, že je unifikované, takže se nikdy nedokáže úplně přizpůsobit místní historii a krajině. Na druhou stranu například významy jména "Jidáš" nebo pojmu "třicet stříbrných" jsou srozumitelné pravděpodobně po celé Evropě, takže náboženská mytologie opravdu přispěla k vytvoření poměrně široce používaného významového kódu. Říp, Tábor nebo Karlův most do něj ovšem zabudovat nejde.

Snaha propojit národní identitu s náboženstvím měla v minulosti katastrofální následky ať už si připomeneme éru nacismu, frankismu nebo masakr ve Rwandě. Přesto se právě na náboženství jako součást národní identity odkazují nejhlasitější "obránci národa". Je přitom typické že právě tito lidé, vlastně společnému národnímu kódu nerozumějí. (Typická je příšerná úroveň češtiny a odlišý výklad historických událostí.) 

Národ, stejně jako oddíl sportovních hasičů, lze vybudit k dobrým věcem i k těm špatným, ani v tom se skupiny neliší. Výjimkou snad je to, že národ bývá emočně spojen s nějakým územím a i když už toto spojení nechápeme jako společná posvátná místa, stále jsou taková místa pro nás důležitá.

Na druhou stranu to není až tak výjimečný sentiment ani u jiných skupin. I oddíl mažoretek nebo fotbalistů se hlásí ke svému kraji už v názvu.

Odhalení že národ není něco vyvoleného a zázračného ale že je to skupina se vztahem ke kraji a národním ideálům je vlastně docela staré - patří už do Velké francouzské revoluce - a mě je na něm sympatické, že přesně podle tohoto ideálu se také Český národ znovuzrodil za národního obrození. Stalo se to úplně stejně jako při založení skupiny historického šermu nebo Klubu českých turistů. Určujícím bylo pouze to, čím člověk chtěl být a s kým chtěl být, žádné geny, rasa či cokoli podobného.

Proto se mi také líbí slova české hymny, protože v první sloce pokládá otázku "Kde domov můj?" a v druhé na ní odpovídá "Mezi Čechy domov můj."

V tomto smyslu jsem přesvědčen, že národ jako druh společnosti i určitého vnímání kraje má stále budoucnost. Vlastně myslím, že nám budoucnost vytvoří národy ještě zvláštnější a zajímavější než ty, které známe z historie.

Co je špatně na černém Achillovi?

Na (mnou jinak nepříliš vážené) webové stránce Středoevropan se v článku Proč hraje v novém ztvárnění Tróji hrdinu Achilla, a nejen jeho, černoch? Filip Vávra pohoršuje, že řeckého hrdinu Achilla hraje v novém seriálu BBC herec tmavé pleti.

Tentokrát mu musím dát za pravdu v tom, že snaha takto rasově zrovnoprávnit mytologii, případně dějiny je značně problematická hned ze dvou stran.

V první řadě je ten pokus špatně ve vztahu k Řekům, řecké historii i historii Evropy. Je to špatně, protože hrdinové Iliady patří do určitého kulturního okruhu a mají nějaký kontext. Pokud je z něj vytrhneme, ztrácí to, čím jsou pro nás důležití. Ono by to totiž bylo špatně i kdyby Achilla hrál rodilý Slovák v kostýmu Jánošíka nebo třeba Mongol.

Stejně tak bych asi já mohl hrát jorubského boha-trickstera Eshu. Abyste ale opravdu zažili, jak moc to nefunguje, měli byste si pustit Kněžnu Libuši od Constantina Wernera a to si vezměte, že Přemysl Oráč i Libuše jsou tu pořád ještě běloskvoucí Evropané.



Je to špatně z našeho kulturního pohledu, jenže ono je to špatně i z pohledu řekněme černošských národů. Achilles prostě není jejich hrdina. Takového hrdinu jim takhle nemůžeme "dát" protože není součástí jejich tradice a historie.

Tedy nemůžeme jim ho vložit do jejich minulosti. Ve skutečnosti ale může samozřejmě černý herec hrát kohokoli, stejně jako může kohokoli hrát bílý herec (ano i mouřenína benátského), jenže v takovém případě by měl film, nebo divadelní představení přiznávat nejen svou multikulturnost ale také záměrnou anachroničnost.

Takový přístup k bájím je naprosto regulérní. Ve chvíli, kdy římští legionáři nosí namísto kopí M16ky může hrát kdokoli kohokoli. Vzniklo tak několik pozoruhodných filmů, jako třeba Jesus Christ Superstar od Normana Jewisona, Romeo a Julie Baze Luhrmanna nebo Titus Julie Taymor. I tehdy má ovšem výběr netradičních herců jistý záměr, stejně jako použití rekvizit.

Zbývá proto poslední věc, která je špatně na černém Achillovi, černé Johance z Arku a dalších podobných postavách (mimochodem třeba Číňané tolik do takových rolí obsazováni v současné době nejsou) - tohle je totiž rasismus. Černý herec nebyl obsazen do své role kvůli tomu, že by tak skvěle hrál, nebo protože by se na Achilla typově skvěle hodil, ale proto, že je černý.

Všechno co o herectví studoval, všechno co se naučil a s čím se trápil se smrsklo na "Máš správnou rasu!"

Kdy jsme prohráli tyhle volby?

Naše intelektuální liga je teď naštvaná, že nezvítězil jejich kandidát s falešnými brýlemi. Doufají že Zeman třeba brzy umře. Já sice také dělám vtípky, že chce padnout jako velký potentát se státním pohřbem, ale ona to zase taková sranda není.

Přiznejme si že oba zbývající kandidáti by byli v roli prezidenta nebezpeční. To, jestli by se riziko ukázalo jako neúnosné v případě Drahoše, se v brzké době nedozvíme a můžeme jen doufat, že Zeman zůstane v přínosech i průšvizích na své současné úrovni. I to totiž závisí více na vnější politické situaci, než na něm samotném.

 Proč ale dnes plakat nad mlékem rozlitým před několika lety?
Ano měli bychom si uvědomit, že jsme tyhle volby neprohráli v sobotu. Prohráli jsme je, když jsme nedokázali postavit kandidáta, který by dokázal čelit Miloši Zemanovi a zároveň nestavěl veřejnost před neřešitelné dilema, tedy před to jestli je jedno riziko horší než jiné.

Co když ale Zeman z této rovnice skutečně nějakým způsobem vypadne, ať už úmrtím nebo v důsledku věku? Co když se budoucí uchazeči nebudou muset měřit s "Medvědem z Vysočiny"? Není to nakonec nebezpečnější situace než ta současná?

Nemáme vůbec žádnou jistotu jak se zachová skupina, která dosud volila kohokoli proti Zemanovi. Vůbec netušíme, kam se přelijí Zemanovi příznivci a hlavně je tu riziko, že dostane větší prostor skupina znechucená politikou a projeví sympatie k propagátorovi rychlých, spolehlivých a špatných řešení, ať už jím bude kdokoli. Ta je tady totiž stále.

Iniciativy jako byla Kroměřížská výzva na to možná šly špatně, protože jejich návrhy na kandidáty měly stejnou výbušnost jako jiné, nedá se jim ale ubrat že se pokusily alespoň postavit svého kandidáta. Většina lidí neudělala ani to, prostě přijala to co jim bylo nabízeno.

Přitom jsme vlastně byli svědky úplně stejného nepochopení veřejnosti jako při minulých volbách. Snad jen že namísto Benešových dekretů nastoupily imigrační kvóty.

Ostatně pokud mi to nevěříte, zkuste se začíst do článku Pavla Kohouta: Pět věcí, které Karel pokazil

Tyhle volby jsme prohráli před pěti lety. Teď možná prohráváme ty příští.

Kdo nejde k volbám volí Hitlera!

Ta válečná reklama se mi kdysi strašně líbila, byl na ní řidič, který jel v autě sám. Vedle něj na sedadle seděla průhledná postava. Nápis hlásal, že " Když jedeš sám, jedeš s Hitlerem". Při válečném šetření pohonnými prostředky se taková reklama,  její poselství i vyjádření daly pochopit.

Za poněkud větší problém tohle myšlení považuji, když zrovna není po ruce žádný dostatečně temný diktátor, proti kterému by se takové tvrzení dalo použít.

Popravdě řečeno Miloš Zeman (byť bych byl raději kdyby se nikdy prezidentem nestal) prostě není Hitler a tohle není ta situace.

Nevolit může být za určitých okolností stejný projev vlastního názoru jako volit. Vzpomínám si ještě že i za reálného socialismu existovaly volby. Mohli jste si vybrat buď komunistu, nebo nebo podporovatele komunistů. Tehdy bylo jediným možným projevem nesouhlasu nejít k volbám, ovšem s tím, že se to pak většinou neobešlo bez následků. Mohli se po člověku ptát třeba nějací neznámí páni...

V současné době mám na výběr mezi dvěma kandidáty, kteří (ač mají zastávat úřad, jehož funkce je spíše ceremoniální) mohou být v určitých situacích skutečně nebezpeční. Reálně ale nezastával to co považuji za důležité vůbec žádný z prezidentských kandidátů ani v prvním kole.

Jeden není demokrat, další chce vytáhnout proti sekularismu a většina z nich chce prosazovat ve společnosti "ty správné křesťanské hodnoty"...

Jediný kandidát, který pro mě přicházel v úvahu vypadal dobře hlavně proto, že o něm vlastně nic nevím.

Zkrátka ve skutečnosti je nechci ani zadarmo. To co mi nabízela sousedská propaganda v prvním kole bylo: Vol někoho proti Zemanovi, kdo nevolí proti Zemanovi, volí Hitlera...tedy pardon Zemana.

Už tehdy to nebyla pravda. V druhém je to podobné "Vol Drahoše aby se tam nedostat Ty víš kdo.."

Ne tuhle hru na vyhánění čerta ďáblem s vámi hrát nebudu. Pokud je hlavním důvodem k tomu aby se kdokoli - nejen Drahoš - stal prezidentem to, aby se jím nestal někdo jiný, pak je to nedostatečný důvod a pohrdání institucí prezidenta. Byl by to totiž nedostatečný důvod pro jakékoli zaměstnání.

Energie z řepky je blbost a všichni jsme to mohli vědět už v osmdesátých letech

Ve středu 8. dubna 2015 přednesl člen Zemědělského výboru PSČR Mgr. Herbert Pavera zdrcující řeč o pěstování řepky v naší zemi. Kromě toho, že z ní zjistíte, že pro naše poslance je zatěžko si ověřit, jestli u nás v tomto roce připadlo na výrobu biopaliv 500 tisíc tun nebo milion tun. Udělat tutéž chybu člen vedení obchodní divize kteréhokoli podniku, pravděpodobně by v ní už příště nezasedal.

Za hlavní ale považuji to, že se v naší Poslanecké sněmovně jednalo o problému, který byl známý již v době prvních pokusů s pěstováním řepky na biopaliva u nás.

Nebylo přitom nijak těžké  spočítat že se energetický výnos řepky bude od jakéhokoli druhu jiného získávání energie nebude lišit v jednotlivých číslech, ale v řádech. A to mluvím i o obnovitelných zdrojích.

Co horšího, tohle všechno už bylo dávno spočítáno. Faktory určující nekonkurenceschopnost řepky jako zdroje energie jsou:


Množství dopadající sluneční energie- většina republiky má méně než 1140 KWh/m˄2.
účinnost fotosyntézy je maximálně 34%
Množství vzniklé biomasy 50 až 60t/ha (počítány i nevyužitelné části)
% biomasy z níž se vyrábí biopalivo = max. 4%.
Hmotnost semen na pěstovanou plochu: asi 0,25 kg/m2 - 0,3kg/m2 (2,5 až 3 tuny na hektar)

Poměr obsaženého oleje v semenech je 9-16%. Obecně je ale ve výpočtech uváděno až 30%, což poněkud deformuje výsledky. I tak je poměr dopadající sluneční energie ku energii získané spálením bionafty uváděn jako 0,08 %.

Pokud se pohoršujeme nad solárními barony a jejich krutě neúčinnými elektrárnami, měli bychom si uvědomit, že jejich účinnost se i v nejhorších případech udává v procentech. Běžné panely mají účinnost asi 16 až 17%. Jsou tedy více než 200x účinnější než řepka.

Tím nechci samozřejmě obhajovat stavění solárních elektráren u nás, jen doložit energeticko-ekologický nesmysl kterého jsme svědky a co je nejhorší, o kterém jsme museli vědět už před padesáti lety.

Množství světla dopadajícícho na naší planetu se totiž nezměnilo a nezměnila se ani fyzická podstata řepky, umíme spočítat výnos, spalné teplo... To jsou věci známé mnoho desetiletí.  Bionaftu z řepky lze označovat za "ekologickou" jen v rámci reklamní kampaně a spočítat si to může každý.


Vítejte na Zelmi... Bionafta

Wikipedie: Solární panel

Solární novinky: Kdo skutečně nabízí nejúčinnější panel pro střešní solární elektrárnu?

ASZ: Výnos obilovin V ČR je v průměru o pět procent nižší, řepky o sedm procent větší