"V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:"
V Deklaraci Spojených států Amerických byste dokonce našli větu:
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.
Jako kdyby se všichni ti velcí muži nedokázali přiznat k autorství něčeho tak významného. Jako kdyby se báli, že jejich autorita k zaštítění tak závažných dokumentů nebude stačit.
Měl jsem jim trochu za zlé že na tato místa nenapsali něco jako "ve jménu rozumu a lidskosti", jenže pak mě zaskočilo zjištění, že ani mnoho moderních filosofů vlastně neví, kde se lidská práva vzala. Lidé nábožní občas zcela bezelstně připisují jejich autorství Bohu (nebo bohům, podle konfese). Nevěřící zase připisují jejich autorství (jako dříve já) zcela konkrétním postavám.
Je jisté, že obě představy jsou mylné. Žádné náboženství neobsahuje nic tak sofistikovaného jako jsou lidská práva a žádný člověk si nemůže připsat autorství základní idey lidských práv. Jednotlivé dokumenty sice rozhodně autory mají, ale zároveň můžeme ke každé takové listině najít starší inspiraci.
Pokud byste šli proti proudu času, viděli byste, že tyto listiny mívaly původně formu proklamací. V nejstarších dohledatelných dějinách se takto panovník zavazoval chránit životy a majetek svých poddaných a zachovávat k nim rovný přístup v právu.
Taková práva se ve starých dobách také vztahovala na poměrně omezenou část populace - například na dospělé, nezávislé, finančně zajištěné muže. Pro cizince, otroky, ženy a děti zpravidla neplatila.
Moderní lidská práva přiznávají práva všem, kterým je přiznáno lidství - odtud lidská práva. I tady jsou ale určité názorové neshody. Podle jednoho výkladu lze lidská práva přiznat pouze těm lidem, kteří lidská práva sami považují za závazná, a pro něž je právo mít lidská práva zároveň závazkem respektovat lidská práva ostatních.
Druhý výklad přiznává lidská práva všem lidem bez ohledu na to jestli lidská práva ostatních respektují či nikoli.Tento výklad kupodivu není až tak nelogický, jak by se mohlo zdát, dokonce jde o určitý základní princip v lidských právech - dokud konkrétní člověk práva ostatních lidí neporuší, chováme se k němu jako kdyby princip lidských práv respektoval.
Je to jedna z hlavních výhod lidských práv, která přispívá k jejich šíření. Zároveň jde ale (zvláště v krajních případech) o slabinu, umožňující infiltraci společnosti některými nebezpečnými kulty (protože kde není žalobce, není soudce). V tomto směru vidím nutnost vývoje našeho chápání lidských práv.
Vyspělost civilizace bychom mohli posuzovat také podle toho, jak velkou část svého obyvatelstva do vlastního pojetí práv zahrnovala. I když jsou mé znalosti v této oblasti velmi hrubé a nedostatečné, troufám si tvrdit, že čím vyšší byla celková produktivita práce, tím širší byl okruh lidí zahrnovaných mezi skupinu obdařenou právy. Tento poměr nemusí platit vždy, ale přinejmenším ve většině případů dosud platí.
Mytologická představa bohatého otrokářského "Mordoru", jako protikladu k nízce produktivní "Roklince" vlastně nefunguje.
Tím narážím na další podstatnou otázku:
Má naše civilizace takový "výkon", že si může dovolit současnou úroveň a typ konceptu lidských práv, nebo je "výkon" naší civilizace důsledek aplikace lidských práv?
Je nesmírně důležité zjistit, které z těchto dvou pojetí je správné. Pokud jsou lidská práva luxus, který si může dopřát jen zem v době míru a prosperity, bylo by logické je ve vypjaté době omezovat.
Jestliže je tomu ale naopak a koncepce lidských práv je příčinnou prosperity, bylo by naprosto nesmyslné se jich zbavovat ve chvíli, kdy je potřebujeme nejvíce.
Já osobně se přikláním k druhé možnosti, ale nějaký výzkum na toto téma bych přesto rád viděl.
Mám k tomu jistý přepoklad: Všechna vylepšení různých práv od doby nejstarších zákoníků, přes práva občanů Říma, Magnu chartu až po současní lidská práva byla přijímána v dobách, které rozhodně nelze považovat za komfortní. Byly to ale doby uzavírání nějakého druhu míru. Tedy doby, které kladly velké naděje do budoucnosti. Jsem proto přesvědčen, že tyto dokumenty měly zároveň v době svého vzniku význam jakési "smlouvy o neútočení" - vždy předcházely rozvoji. Přesto je otázka jaký a jak velký měly na pozdějším rozvoji podíl.
Lidská práva a multikulturalismus
Poslední dobou není vzácný jev, že lidé hájící (přinejmenším řečmi) lidská práva zároveň prohlašují že multikulturalismus selhal. Lidská práva by přitom bez multikulturalismu asi nevznikla a jsou také principem, který umožňuje existenci společnosti složené ze skupin s mnoha rozdílnými hodnotovými žebříčky.Ve skutečnosti se zdá, že kultura lidských práv je jediný známý způsob, kterým je vyspělá multikulturní společnost možná. Znamená to ale, že všechny kultury či subkultury účastnící se takové mulitkulturní společnosti dokáží přijmout logiku lidských práv jako více závaznou, než morální příkazy vlastního náboženství.
Asi chápete že tady nastává problém. Věřící nikdy nechtějí uznat nadřazenost právní a morální koncepce, která by vycházela z "pouhého" lidského poznání. Proti morálce "zjevené" božstvem se pro ně prostě neopírá o dostatečnou autoritu.
Pokud se pokusíme tento problém řešit tak, jak to udělali autoři Deklarace nezávislosti a řekneme, že lidská práva mají božského autora, vytvoříme nový problém - vlastně tím vyloučíme ze skupiny, na níž se LP vztahují, všechny ateisty. To je ostatně stav současné USA.
"Božské autorství" porušuje rovnost lidí v právech a tím jednu ze základních vlastností, bez nichž nedávají smysl. Toto pojetí lidských práv ( k němuž se hlásí třeba i Jan Sokol) je nebezpečné a v důsledku lidská práva ruší.
Lidská práva sama náboženství neohrožují - neomezují konání svátků, rituálů, vyučování a už vůbec ne projevů, které mohou jednotlivým kultům připadat urážlivé. To vše za předpokladu, že neporušují lidská práva ostatních.
Proč jsou lidská práva "lidská"?
Pokud si představíte společnost složenou z různých kulturních, profesních, náboženských i jiných zájmových skupin, z níž se snažíte udělat jednu funkční společnost, pravděpodobně brzy zjistíte, že nelze dojít ke vzájemné shodě na základě skupinových zájmů.Skupiny mají tendenci vznášet nároky na "absolutní" pravdu a požadovat výhody podle své početnosti a společenského vlivu, čímž v podstatě vedou společnost ke konfliktům.
Není až tak překvapivé, že byla lidská práva zakotvena nejprve v zemích, které byly rozdělené především nábožensky a rasově. Požadavky na nadřazenost určité konfese nebo rasy představovaly a stále představují hrozbu pro lidská práva.
Právě proto byla lidská práva ustavena na základě práv jednotlivců vůči společnosti i sobě navzájem.
Snaha o ustavení zvláštních skupinových práv je tedy proti duchu lidských práv jako takových.
Utilitarismus versus lidská práva
Klasické utilitaristické školy teorii lidských práv odmítají a dnešní filosofové zpravidla v tomto chápání pokračují. Pokusím se trochu tuto představu nabourat. Když vynecháme zdůvodnění že lidská práva jsou nějak daná a případně nadpřirozená, můžeme se zeptat, jestli existuje nějaký postup, kterým by z utilitaristických principů bylo možné odvodit vznik lidských práv.Kupodivu to není zase až tak těžké. Jak teorie lidských práv, tak utilitarismus mají totiž v sobě obrovské díry. Utilitarismus automaticky počítá s tím, že společnost lidí existuje, teorie lidských práv automaticky počítá s tím, že lidská práva nějakým způsobem jsou, oba tyto předpoklady ale mohou být (a pravděpodobně i jsou) mylné.
Je naprostá chyba předpokládat, že společnost lidí existuje trvale. Lidé vytvářejí společnosti, pokud benefity z účasti na společnosti výrazně převyšují jejich investice do společnosti. Z jiného úhlu pohledu bych to mohl popsat tak, že se lidé účastní na společnosti, která jim poskytuje bezpečí jejich osobě (i majetku).
Práva měšťana, občana, člověka jsou tedy vlastně vždy také vymezením toho, za jakých podmínek se konkrétní jedinec stává členem společnosti. Jde o hodnoty, které má společnost zachovávat a při jejichž porušení jí lze legitimně odporovat. Pak by vlastně byla formulována postupem "půjčka za oplátku."
Bylo by pak možné snadno vysvětlit i to, proč dělají lidem takové potíže morální dilemata jako je "trolley problem" nebo jeho varianta "transplantace". Nikdy totiž nejde jen o prostý výpočet kolik životů za kolik životů, ale také o to, že rozhodnutím překračujeme dohodu chránící naši vlastní bezpečnost - naši příslušnost ke společnosti a benefity z ní plynoucí.
Mezi teorii lidských práv a společenský utilitarismus pravděpodobně patří jako kus skládačky ještě teorie společenské smlouvy (a také teorie liberálního zákonodárství). Domnívám se že pokud tyto tři problémy spojíme, začnou se nám lidská práva jevit jako přirozený důsledek všech těchto pohledů, přičemž každý z nich má vymezenou určitou část výkladu.
Jsem přesvědčen, že ačkoli jsme zvyklí dívat se na společenskou smlouvu jako na nepsanou dohodu, jsou práva obecně, a lidská práva zvláště, vlastně výstupem snahy ji nějak upřesnit a konkretizovat.
V takovém případě by ovšem cosi jako "bytostná" (záměrně nepíši "lidská", protože by v brzké budoucnosti zahrnovala také vytyčení práv a chování k bytostem, které lidská práva nerespektují - lidem jiných kultur, zvířatům, mimozemšťanům...) práva nebyl jen jednotlivý statický dokument, ale emergentní jev, proměňující se a rozvíjející se s vývojem společnosti.