Děkuji filosofovi Timovi Mulganovi za námitky proti utilitarismu, které shrnul do dvanácti možných scénářů. Chci na nich totiž ukázat jeden problematický jev který se k utilitarismu obecně váže, zvláště ve spojitosti s kritikou. Je to problém rozhodování a také jeden z důvodů, proč jsem i já v některých situacích spíše zastáncem jakéhosi jednoduchého kodexu proti utilitaristickým kalkulům.
Než se do toho pustím, měl bych říci, že Tim Mulgan je zastáncem utilitaismu, ovšem v jeho případě jde z mého pohledu spíše o utilitarismus "čínského stylu". Nejde o nic tak příliš překvapivého, protože jeho oblíbeným tématem je budoucí svět trpící katastrofickým nedostatkem zdrojů a roztříštěná společnost přehodnocující své morální základy pod tlakem událostí.
To že jde o téma, které se dotýká nejen budoucnosti, ale i žánru scifi není náhoda. Utilitaristická řešení morálních dilemat bývají častým námětem sociální science fiction, ať už si o řešeních typu Babylon 5, Star Trek nebo Battlestar Galactica myslíte cokoli.
Nejprve k tomu, co mají všechny námitky proti utilitarismu společného. Jde o řešení problému. V utilitarismu je ideálním řešením problému takové, které je samo o sobě dobré a má i dobré následky. Takové řešení bychom mohli označit jako ++. Jeho opakem je takové řešení, které je v první řadě špatné a má i špatné následky opět si jej můžeme označit jako --. Za dobro je v utilitarismu vždy považováno "obšťastnění" (pleasure), utilitaristické rozhodování je tedy velmi závislé na takových věcech jako jsou lidské pocity.
Všechny námitky proti utilitarismu patří do skupiny "zlo pro větší dobro" -+ tedy do takové, kde je prvotní čin špatný, ale jeho následky jsou dobré (jde o jeden z principů římského práva na němž stojí i naše zákony). Příkladem takového řešení v běžném životě může být rozhodnutí nechat si naoperovat nový kyčelní kloub. Utrpení, které představuje pooperační stav je bohatě vyváženo obšťastněním z toho, že opět můžeme chodit.
Nicméně je opravdu jen velmi málo situací -+, kde se zdá rozhodnutí tak snadné. Ani utilitaristické rozhodování se nikdy neřídí pouze binární logikou, protože pak by byly nerozhodnutelné stavy +- (dobro se špatnými následky) i -+(zlo pro dobro).
Takové případy řešil starší Benthamův utilitarismus pomocí škál. Byly to známé Benthamovy "circumstances". Problém těchto stupnic je že jejich nastavení je individuální.
Většina příkladů kritizujících utilitaristické myšlení se vyznačuje zároveň několika chybami:
1.) za případ typu -+ je vydáván příklad, který je ve skutečnosti --
2.) do argumentace nejsou zahrnuty všechny předvídatelné důsledky
3.) Binární vidění - dává přednost absolutním hodnotám tam, kde by mělo existovat ekvilibrium
4.) Falešné dilema - zdá se že jde o rozhodování mezi dvěma možnostmi, ale ve skutečnosti je jich více
Nicméně všechny takové příklady - dobré i špatné - ukazují na jeden zásadní problém: utilitarismus příliš spoléhá na lidskou schopnost posoudit situaci, což je pro mnoho lidí nesmírně těžké.
Tam kde nám u utilitarismu vychází řešení kombinující dobré a špatné
následky můžeme pouze s jistou pravděpodobností říci, že je některé
řešení lepší než jiné, nemůžeme si ale nikdy být jisti, že jde opravdu o
nejlepší možné řešení a pokud se dostanou hodnoty způsobeného neštěstí
a následného štěstí blízko k sobě,
nemůže mít aktér nikdy jistotu, jestli jeho rozhodnutí bylo správné
nebo nesprávné, tedy zda se dostalo za onu čáru, která z něj dělá
padoucha či nikoli.
Navíc řešení typu -+ bývají typické pro krizové situace (bitvy, živelné katastrofy, hromadné nehody), v nichž bývá nejhorším rozhodnutím váhání. Dilema se v takových případech vlastně mění v trilema - pokud budete příliš dlouho přemýšlet, zvolíte nejhorší možnost.
Kritické příklady také velmi často zanedbávají to, že i předvídatelnost má jistý podíl na pocitu bezpečí a tedy i na "obšťastnění" lidí. Cítíme se lépe, když víme, že nám lékař v nemocnici, kam jdeme s banálním zákrokem podle svého úsudku neodoperuje ledvinu, když jej napadne, že ji nějaký jiný pacient potřebuje více.
I tvorba kodexů chování a hodnotových stupnic, jakými jsou například i lidská práva, je výsledkem hledání společenské rovnováhy při řešení závažných situací. Takové kodexy z principu nikdy nejsou optimální, ale jsou dostatečně dobré na to, aby podle nich společnost mohla alespoň nějakou dobu žít.
Zároveň se tak společnost vyhýbá tomu aby kladla velmi vysoké (neodpovídající) nároky na každého člena společnosti při posuzování každé jednotlivé situace.
Utilitarismus je proto, podle mě vlastně velmi výhodný při navrhování zákonů a kontrole jejich prospěšnosti, dobře se uplatňuje ve vojenském myšlení, ale v běžném životě má omezení pro které je pro většinu lidí ve zvláště komplikovaných situacích nepoužitelný.
Teď tedy kritické příklady Tima Mulgana a mé názory na ně. Sami si můžete také doplnit co si o nich myslíte:
1. Šerif. Jste šerifem v zapadlém městečku, kde došlo k brutální
vraždě malého děvčátka. Spousta lidí si myslí, že viníkem je Petr, vy si
ale jste jistý, že je nevinný. Pokud Petra nezatknete a veřejně
nepopravíte, dojde k velkým nepokojům a dá se očekávat, že bude hodně
zraněných, možná nějací mrtví. Utilitarismus říká, že byste měli Petra zatknout a veřejně popravit.
NE, dočasné uklidnění nepřijde s dostatečnou jistotou, problém není vyřešen a riziko prozrazení, ztráty autority i důvěry je příliš velké. Ve skutečnosti tedy nejde o případ -+ ale spíše o případ --.
2. Transplantace. Jste transplantačním chirurgem v nemocnici. Pět
pacientů čeká dohromady na jedno srdce, dvoje ledviny a dvoje plíce. Do
nemocnice přijde na běžnou prohlídku (řekněme) bezdomovec, v dobrém
stavu, který se shodou okolností ukazuje jako vhodný dárce orgánů pro
vaše čekající pacienty. Utilitarismus říká, že byste ho měli uspat a odejmout mu vitální orgány, které posléze transplantujete.
Téměř jistě ve většině případů NE, podobně jako v předchozím případě je jistota malá a ohrožení ztrátou kreditu nemocnice i lékařského stavu je obrovské. Opravdu byste se šli léčit k takovému lékaři, nebo do nemocnice, kde by se něco takového dělo? Opět jde spíše o případ -- než o -+.
Lze si ale představit i příklad, kdy důvody udělat něco takového jednoznačně převáží nad důvody proti. Je možné, že ony raněné potřebuje společnost ke svému přežití. Zatímco v našem světě je takový postup nepřijatelný, v tom postkatastrofickém může být jediný spávný.
3. Vyšetřovatel. Vyšetřujete známého teroristu, který někde ve
městě, na velmi frekventovaném místě, umístil časovanou bombu. Terorista
nechce mluvit, dokonce ani pod hrozbou mučení. Máte však jeho malou
nevinnou dcerku, na níž mu velmi záleží. Utilitarismus říká, že byste ji měl mučit a přimět tak teroristu promluvit.
V modelovém případě ANO. V realitě to spíše NE, což je známé už od dob Gestapa. Terorista ví, že mu stačí zdržovat vás až do výbuchu bomby (iluze dilematu), takže vám řekne cokoli. Pak už ztratíte důvod jeho dcerku mučit, ale ve vyumělkovaném případě by to opravdu tak bylo. Jde opravdu o příklad -+, zanedbává ale důležitou možnost.
4. Tramvaj. Stojíte na mostě, vedle vás se vyklání velmi robustní
muž, který shlíží na kolej, po níž se řítí splašená tramvaj. Na koleji
uvázlo pět dělníků a pokud tramvaj nic nezastaví, všichni zemřou. Utilitarismus říká, že byste měli robustního muže svrhnout na koleje (předpokládá se, že se tramvaj zastaví/vychýlí z cesty).
Ve většině případů ANO, ALE opět jde o aplikaci trolley problému, který je v realitě nepoužitelný. Ani 300kg vážící muž nedokáže svým tělem zastavit rozjetou tramvaj. Pokud byste předpokládali, že trať má zrovna takový tvar, aby se za mostem rozjela a rozmašírovala dělníky, pak byste při této úvaze potřebovali k dostatečné jistotě mozek Rain Mana a k provedení postřeh ninji a sílu Batmana. Nicméně v realitě dochází k situacím, kdy namísto většího počtu lidí přímo ohrožených vystavíte nebezpečí (i smrti) menší počet lidí, kteří před tím v ohrožení nebyli. Typické je odklánění bombardování od velkých měst. I pak totiž bombardéry svrhnou bomby na nějakou obydlenou oblast, jen v ní bude méně lidí. Na reálné podoby trolley problému jsme tedy v praxi zvyklí a nepovažujeme toto řešení za amorální. Jde o případ -+.
5. Kardinál a uklízečka. V domě vypukl požár a uvěznil dvě osoby: kardinála, který je známý svou podporou chudých, a "obyčejnou" uklízečku. Utilitarismus říká, že musíte zachránit kardinála, i kdyby uklízečka byla vaše matka.
V principu ANO, i když zrovna tento případ je extrémně debilní. Hodný kardinál proslulý podporou chudých nebývá právě kladná postava a navíc by jistě i jiné okolnosti (jako třeba jeho obří hmotnost) zabránily jeho záchraně. Také v případě utilitaristického rozhodování nejde nikdy o zásluhy v minulosti, ale o prospěch v budoucnosti. Pokud to ale budu brát jako příklad a onen člověk bude znamenat například záchranu mnoha životů v budoucnu, třeba kvůli strategickým schopnostem, pak je to správná volba. Opět -+.
6. Hra. V televizi běží finále světového poháru ve fotbalu a vy
máte na starosti přenos. Adam upadne do elektrické soustavy přenosového
zařízení a pokud se ho pokusíte zachránit, přenos vypadne na nejméně
patnáct minut a připraví milióny diváků o požitek ze zápasu. Utilitarismus říká, že byste neměl Adama zachraňovat.
Rozhodně NE. V tomto případě jde o -- do něhož nejsou zahrnuty všechny předvídatelné důsledky.
7. Klon. Vynalezl jste zařízení, které dokáže zabít každou
lidskou osobu a nahradit ji dokonalou, nerozlišitelnou replikou -
klonem. Jediný rozdíl je v tom, že klon je o něco šťastnější, než
původní osoba. Utilitarismus říká, že byste měl zabít každého člověka a nahradit ho jeho klonem.
Tento příklad je z utilitaristického hlediska ve skutečnosti nerozhodnutelný. Informace v tomto případě nejsou dostatečné. Nevíme, zda je to skutečně stejná osoba, takže řešíme vlastně dva problémy které spojuje jen konstrukce zařízení - stvoření šťastného jedince a zabití jiného jedince. V principu lze odpovědět ANO i NE, podle dalších předpokladů. Nicméně v budoucnosti k podobnému problému dojít může například při přenosu lidského vědomí do počítače.
8. Křesťané a lvi. Zodpovídáte za zábavu v římském Koloseu. Lidé
jsou již otrávení z atletických závodů, volají po krvi a přejí si, aby
bylo obětováno pár křesťanů lvům. Utilitarismus říká, že byste měl předhodit křesťany lvům.
Spíše NE i když nápad je to dobrý! Ne vážně. Římská společnost byla plutokratická, ne utilitaristická a tehdejší křesťané nebývali odchytáváni na ulicích jen tak, ale kvůli obvinění proti státnímu náboženství. V podstatě to byli odsouzenci za protistátní činnost. Byli tedy odsouzeni k smrti, otázkou bylo jen kdy.
Jde o naroubování utilitaristických pravidel do prostředí, které samo nijak utilitaristické není. Je to příklad: "Jste humanistický kat..."To že jste součástí nějaké státní mašinérie vám nad ní nedává moc, ale naopak to dává mašinérii moc nad vámi. Situaci nemůžete změnit, pouze se na ní můžete odmítnout podílet. Můžete tedy předstírat migrénu a křesťany předhodí lvům váš zástupce nebo náhradník.
9. Otrokářská společnost. Jste vládcem efektivně fungující a
spokojené společnosti založené na otrocké práci. Zvažujete, zda
otrokářství zachovat, či zda byste neměl dát otrokům svobodu. Utilitarismus říká, že byste měl zachovat efektivně fungující otrokářský systém.
Při takto znějícím příkladu jednoznačně NE. I otroci jsou zahrnuti do utilitaristického kalukulu, takže taková společnost, kde je nejméně polovina lidí nešťastná prostě nevychází moc dobře. Nicméně z této situace lze vytvořit model, který je mnohem spornější. Co když je otroků mnohem méně, dejme tomu pět na několik tisíc lidí? Taková společnost bude lepší než ta která zotročovala polovinu populace, ale stále ještě nebude asi dost dobrá, neznamená to ale že půjde o dobré řešení, půjde však o lepší řešení.
10. Složenka. Přijde vám složenka od charitativní organizace, efektivně přinášející pomoc hladovějícím v Africe. Utilitarismus říká, že byste jim měl věnovat všechny své peníze.
NE, to v žádném případě neříká. V tomto případě jde o chybu v binárním vidění problému.
11. Obětování. Charitativní organizace hledají dobrovolníky, kteří budou pomáhat likvidovat následky humanitární katastrofy ve vzdálené zemi. Utilitarismus říká, že se musíte vzdát dosavadního života a přihlásit se jako dobrovolník.
Opět NE, stejně jako předchozí.
12. Bankéř. Přemýšlíte o své budoucnosti. Máte mimořádné nadání
pro ekonomii a bankovnictví, kariéra bankéře vás ale vůbec nepřitahuje a
toužíte se stát učitelem. Pokud však budete bankéřem, vyděláte velké
množství peněz, jež budeme moci věnovat na charitu. Utilitarismus říká, že se musíte stát bankéřem.
NIKOLI NUTNĚ, vydělání velkého množství peněz je vzdálená nejistá budoucnost a vzdálenost a jistota jsou také utilitaristiké circumstances.
13. Nesplněný slib. Se spoluhráčem se připravujete na olympijské
hry a když konečně začnou, daří se vám velmi dobře a máte reálnou naději
získat olympijské zlato. Chvíli před finále se ale dovíte, že jistá
charitativní organizace nutně a okamžitě potřebuje dobrovolníky pro
práci v cizí zemi. Utilitarismus říká, že máte opustit svého spoluhráče a vydat se na cestu.
NE, binární vidění problému.
14. Dilema malé země. Na olympijských hrách soupeříte o zlatou
medaili s jediným soupeřem. Vy pocházíte z malé země, soupeř ze země s
více než miliardou obyvatel. Utilitarismus říká, že máte nechat vyhrát soupeře.
NE, neříká. Princip her je v jejich nepředvídatelnosti. V principu říká, že nás těší právě to, že víme, že můžeme prohrát. Podle stejné logiky by třeba také měly všechny filmy končit happyendem, jenže pokud by se to skutečně stalo, přestanou být dobré konce působivé, protože se stanou pravidlem.
neděle 28. prosince 2014
čtvrtek 25. prosince 2014
Promile teroristů
Tak trochu jsems si slíbil, že nebudu fušovat do řemesla stránce IvČRn, ale různá vyjádření mých přátel, kteří nesdílí můj názor na islám mě k tomu tak nějak nutí. Mezi jejich prohlášeními zaznívají námitky, že islám není homogenní, že islámských teroristů je jen promile nebo přinejhorším pár promile a že existují i velmi citliví a ohleduplní muslimové. Tyto námitky jsou naprosto pravdivé. Přesto kupodivu na hrůznosti islámu nic nemění.
Mé námitky proti nim jsou:
1.) Mírné a různé alternativní výklady jsou zpravidla nepůvodní a nekanonické. Tedy k tomu abyste se dostali k takovýmto výkladům islámu se musíte více snažit, než abyste vytvořili přímým přečtením základních spisů islámu jeho brutální verzi. Pro muslimské učence je také velmi snadné je vyvrátit.
2.) Na straně brutálních verzí islámu jsou islámské školy, peníze a autority.
3.) I když Je teroristů v celkovém počtu muslimů málo, to z čeho žijí je masová podpora. Není představitelné, že by pár desítek tisíc lidí dělalo něco, s čím by půldruhé miliardy muslimů hrubě nesouhlasilo. Takové bojůvky by dokázal společný postup během krátké doby úplně vymýtit.
Podobnými grafy hájí muslimy lidé chybně označovaní za "multikulturalisty". V absolutních počtech mají jistě pravdu. Na grafu jsou vynechané armády Chalífátu a některých menších teroristických skupin v Asii a Africe, ani ony by ale nebyly nijak výrazně velké.
Teror však neznamená vládu vražděním, ale vládu strachu, nejde tedy ani tak o to, kolik lidí přímo zvěrstva páchá, ale o to kolik by je bylo ochotno páchat, protože je považuje za správné a schvaluje je. Tím se dostávám k druhému obrázku.
Popisky shora: muslimové 1,62 miliardy; manželka musí poslouchat manžela 1,39 miliardy; obecné zavedení šaríi 1,1 miliardy; smrt za nevěru 748 milionů, smrt za odpadnutí od islámu 584 milionu.
(Jde o americké číslovky, billion je tedy miliarda).
Pokud chcete pochopit kořeny toho, co se děje v uměle zřizovaných centrech hnutí Sharia4, v teroristické organizaci Boko Haram, nebo na územích okupovaných Talibanem nebo IS, můžete začít právě u tohoto obrázku. Jen nás může mrzet, že v grafu není zahrnuto právo na šíření islámu násilím.
Je z něj vidět, že různá sekulární hnutí jsou opravdu v islámu okrajová záležitost a teroristé nemusejí mít ve společnosti přímo silnou podporu, aby společnost, kterou takoví "mírní" muslimové vytvářejí byla nelidsky totalitní.
Muslimové se ve svém chápání islámu opravdu výrazně liší, jak dokazuje i zpráva The World’s Muslims: Religion, Politics and Society z Pew Research Center níž tento graf pochází, problémem je to, v čem se jejich postoje shodují.
Mé námitky proti nim jsou:
1.) Mírné a různé alternativní výklady jsou zpravidla nepůvodní a nekanonické. Tedy k tomu abyste se dostali k takovýmto výkladům islámu se musíte více snažit, než abyste vytvořili přímým přečtením základních spisů islámu jeho brutální verzi. Pro muslimské učence je také velmi snadné je vyvrátit.
2.) Na straně brutálních verzí islámu jsou islámské školy, peníze a autority.
3.) I když Je teroristů v celkovém počtu muslimů málo, to z čeho žijí je masová podpora. Není představitelné, že by pár desítek tisíc lidí dělalo něco, s čím by půldruhé miliardy muslimů hrubě nesouhlasilo. Takové bojůvky by dokázal společný postup během krátké doby úplně vymýtit.
Podobnými grafy hájí muslimy lidé chybně označovaní za "multikulturalisty". V absolutních počtech mají jistě pravdu. Na grafu jsou vynechané armády Chalífátu a některých menších teroristických skupin v Asii a Africe, ani ony by ale nebyly nijak výrazně velké.
Teror však neznamená vládu vražděním, ale vládu strachu, nejde tedy ani tak o to, kolik lidí přímo zvěrstva páchá, ale o to kolik by je bylo ochotno páchat, protože je považuje za správné a schvaluje je. Tím se dostávám k druhému obrázku.
(Jde o americké číslovky, billion je tedy miliarda).
Pokud chcete pochopit kořeny toho, co se děje v uměle zřizovaných centrech hnutí Sharia4, v teroristické organizaci Boko Haram, nebo na územích okupovaných Talibanem nebo IS, můžete začít právě u tohoto obrázku. Jen nás může mrzet, že v grafu není zahrnuto právo na šíření islámu násilím.
Je z něj vidět, že různá sekulární hnutí jsou opravdu v islámu okrajová záležitost a teroristé nemusejí mít ve společnosti přímo silnou podporu, aby společnost, kterou takoví "mírní" muslimové vytvářejí byla nelidsky totalitní.
Muslimové se ve svém chápání islámu opravdu výrazně liší, jak dokazuje i zpráva The World’s Muslims: Religion, Politics and Society z Pew Research Center níž tento graf pochází, problémem je to, v čem se jejich postoje shodují.
sobota 13. prosince 2014
Budoucnost peněz
Než se pustíte do čtení, chtěl bych vás nejprve upozornit, že nejsem ekonom, ale milovník scifi. I tato má vize tedy patří spíše do této kategorie, nejde v žádném případě o nějakou vážnou práci. Berte ji tedy jako mé zamyšlení a podnět k zamyšlení, jímž má být.
O vzniku platidel existuje mnoho teorií od alternativního způsobu používání šperků a zbraní po standardizovaná množství kovů pro výměnný obchod. Pravděpodobně je pravdivá většina z nich.
Vlastnit nadměrné množství železných hřiven nebylo pravděpodobně pro nomáda z doby železné přílišné terno, pokud se sám obchodem s kovem nebo jeho zpracováním nezabýval. Mnozí jiní obchodníci takové platidlo nepřijímali. Bylo to jako kdybyste se dnes snažili v krámě platit ingoty. Pro nákup kožešin nebo plátna potřeboval ještě jiná doplňující platidla jako třeba sůl, mušle, sušené maso atd.
Použití platidel nebylo ani zdaleka tak univerzální, jako dnešní použití peněz. Nebudu však zabíhat do historie příliš, chtěl jsem jen připomenout, že to co chápeme jako dnešní používání peněz je vlastně alternativní použití a to i v rámci obchodu.
Chtěl bych vlastně položit otázku přesně naopak. V co jiného se vyvinou peníze? Možná vám ta otázka připadá podivná, ale je zcela legitimní. Abych to osvětlil, trochu popíši svoji představu o současné roli peněz.
Peníze jsou oběživo, to znamená spoustu absurdních věcí. Především to, že mají nějakou hodnotu jen potud, dokud jim nějakou přiznáváme. Pokud byste vzali všechny peníze na světě a zavřeli je do trezoru, hodnota obsahu vašeho trezoru by byla rovna pouze materiálu z něhož jsou peníze vyrobeny. Peníze, které neobíhají, neplatí a nemají jako peníze žádnou hodnotu. V podstatě přestávají být penězi.
I peníze které obíhají se ale chovají podivně. Předpokládali bychom, že pokud peníze obíhají, bude distribuce zboží a služeb probíhat dobře a životní komfort v takové oblasti bude neustále růst. Paradoxně to také nemusí být pravda. Oběh peněz ve velkých transakcích bude mít nakonec pro jednotlivce ve společnosti menší význam, než když bude celková suma rozdělena i do malých a středních transakcí. Při stejném objemu peněz bude tedy jednou přínos nepatrný a podruhé výrazný.
Jenže to není všechno. Transakce nemusejí komfort ve společnosti jen zvyšovat, mohou jej také výrazně snižovat. Například taková krádež je v podstatě také transakce, ale i legální finanční transakce mohou mít nepříjemné důsledky. Hraní na proherních automatech je v mnoha částech světa jednoznačně legální a lidé se k němu uchylují dobrovolně, přestože to jejich životní komfort většinou nakonec snižuje.
Podobně můžeme mít výrobu, která zároveň vytváří škody, které jsou mnohonásobně větší, než je hodnota jejích výrobků. Neměli bychom se tedy ptát jen na to, kolik peněz ve společnosti obíhá a jak rychle, ale také jestli je jejich oběh spíše prospěšný nebo destruktivní.
Jenže to se ještě stále pohybujeme ve sféře dominujícího obchodu. Vlastně všechny ekonomistické ideologie předpokládají jako jediný způsob distribuce peněz obchod. Přesto všichni nějak víme, že to tak být nemusí. Každý, kdo dal v restauraci dýško, nebo přispěl na nějakou humanitární akci, tohle pravidlo porušil. Dokonce ani náš stát nepoužívá peníze jen jako platidlo. Motivační poplatky u lékaře, platby politickým stranám za hlas voliče i daně jsou ukázkou toho, že ani státní instituce nevidí v penězích pouze prostředek obchodu.
Dýško není v podstatě něco, na co by měl u nás číšník či servírka nárok a a ni si za něj nic nekupujeme, jenom jím zvyšujete šanci na to že budou ve stávající funkci spokojeni a že tedy podnik bude prosperovat. Podobně se například v donation-based crowdfundingu vlastně peníze nepoužívají jako platidlo, ale jako způsob hlasování o to, zda má projekt právo na existenci.
Jak jsem již zmínil, je vlastně vytváření velkých zásob peněz, které nejsou shromážděny k nějakému blízkému využití, pro ekonomiku problém. Boháči typu "pan Skrblík" jsou vlastně pro ekonomiku těmi nejhoršími obchodníky, protože velká množství peněz zadržují dlouho bez využití.
Domnívám se proto, že v budoucnosti pravděpodobně vznikne cosi jako dnes propagovaný koncept nepodmíněného základního příjmu a tento systém bude obecně přijat. Důvodem kupodivu nebude žádná charita ale snaha udržet měnu v oběhu. Trh a výroba už totiž kvůli vysoké produktivitě práce a malému počtu pracovních míst nedokáží distribuovat měnu natolik efektivně jako dříve.
Když se podíváte na historické finanční problémy, tak je zjevné, že peníze nebyly v určitou chvíli kumulovány tam kde by měly být. Důvody bylo: obchod jako daně (výpalné, desátky) upřednostňované způsoby soustřeďování peněz, pomalé obchodní transakce na velkou vzdálenost a problém se zpětnou kontrolou (zpětná vazba).
Dnešní peníze ale nemají jen virtuální hodnotu závislou na trhu, respektive na poptávce. Samy se postupně stávají virtuálními. Teoreticky i prakticky by mohly být převáděny doslova rychlostí světla. Vlastně je banky musejí brzdit, aby se dalo zabránit jejich krádežím ve virtuálním světě, které by se mohly odehrávat taktéž rychlostí světla.
Co ale kromě krádeží a plateb taková změna peněz ve virtuální platidlo vlastně znamená? Především to může úplně změnit finační instituce. Banky postupně nahrazují servery, které nicméně ještě stále v principu fungují jako banky.
Nákup a prodej akcií byl dříve rizikovou záležitostí a proto se akcionáři snažili snížit riziko investováním do nízkvýnosných a málo rizikových investic. Navíc se zdálo, že je nákup a prodej akcií příliš složitý pro normální lidi.
Elektronizace dnes ale už umožňuje mikroinvestice a nákup mikroakcií (transakce přibližně od výše 1 dolaru). Velké množství lidí tedy může investovat i velmi malé částky do poměrně rizikových podniků a dohromady složí kapitál, jaký by dříve firma sháněla jen stěží, přitom ale jejich individuální riziko bude malé. Ještě nikdy v historii neměly inovativní a experimentální projekty tak velkou naději na uskutečnění, jako dnes.
Obrovská množství peněz se mohou velmi rychle kumulovat k uskutečnění konkrétních cílů. Rčení "i o kapku stoupne moře" dostává ve světle mikroplateb úplně nový význam.Toto je jedna perspektiva. kterou ukazují jako první nesmělé vlaštovky crowdfundingové servery a systémy jako Flatter.
Stejným způsobem bude ale pravděpodobně možné v budoucnu peníze i ukládat. Peníze rozptýlené po malých částkách v mikroinvesticích bude možné kdykoli převést na nového vlastníka, který už s nimi bude dále nakládat podle svého. Mikroinvestiční servery tedy mohou v budoucnu úplně nahradit banky.
Internet může úplně změnit a jistě postupně změní i obchod. Konkrétně mám na mysli hlavně obchod s potravinami. Dnešní obchod s potravinami vypadá tak, že od pěstitelů a výrobců nakupují zboží nejprve distribuční firmy vlastnící velkosklady a ty je pak prodávají dál až se dostanou do maloobchodů k zákazníkům.
To že takový obchod dosud existuje je pouze důsledkem setrvačnosti spotřebitelů, výrobců a zemědělců. Celý řetězec mezi výrobci potravin a zákazníky dokáže internet zcela nahradit. Velkosklady, ale i velké obchodní domy jsou v podstatě přežitkem už ve chvíli, kdy jsou stavěny.
Současná snaha vytvořit veřejné trhy se zemědělskými produkty zase naráží na problémy, kvůli kterým řetězce obchodující s potravinami vznikly. Práce venku, malé množství prodaného zboží na osobu, převozy a nájem za prodejní místo, to všechno zboží prodražuje. Přitom to všechno zvládá už dnes počítačová síť mnohem ekonomičtěji a snadněji, jde jen o to ji využít.
Samozřejmě že dnešní rozptýlené internetové obchůdky ještě nejsou příliš přehledné ani dobře dohledatelné, jakmile ale vzniknou virtuální supermarkety s kvalitním vyhledáváním, budou všechny dřívější verze obchodu brzy minoritní. Zvláštní je že takové virtuální obchoďáky mohou začít používat svoji vlastní měnu, zpočátku asi paralelně a později i samostatně. Obrat obchodu bude dostatečnou zárukou krytí.
Spolu s alternativními měnami využívanými v oblastech s nedostatkem oficiální měny se tak velká část obchodu dostane mimo kontrolu států. Ty se sice pokusí takovým pokusům ale nebudou pro to mít podporu obyvatel.
Je proto dost pravděpodobné, že financování státu bude nakonec muset probíhat jinak než prostřednictvím daní. Ve výsledku by mohlo jít opět o systém, který by vybíral peníze přímo na konkrétní účel, tedy velmi podobně jako v crowdfundingu.
Abych to shrnul, předpokládám tyto změny:
1.) Banky, akciové trhy a obecně finanční instituce budou nahrazeny internetovými portály.
2.) Peníze nebudou používány jen jako platidlo ale též k vyjádření podpory, čili určitému druhu hlasování
3.) Krytí peněz nebudou zajišťovat ani banky ani státy
4.) Zanikne daňový systém a bude nahrazen jiným systémem, v němž vybírané částky budou mít jasný účel
O vzniku platidel existuje mnoho teorií od alternativního způsobu používání šperků a zbraní po standardizovaná množství kovů pro výměnný obchod. Pravděpodobně je pravdivá většina z nich.
Vlastnit nadměrné množství železných hřiven nebylo pravděpodobně pro nomáda z doby železné přílišné terno, pokud se sám obchodem s kovem nebo jeho zpracováním nezabýval. Mnozí jiní obchodníci takové platidlo nepřijímali. Bylo to jako kdybyste se dnes snažili v krámě platit ingoty. Pro nákup kožešin nebo plátna potřeboval ještě jiná doplňující platidla jako třeba sůl, mušle, sušené maso atd.
Použití platidel nebylo ani zdaleka tak univerzální, jako dnešní použití peněz. Nebudu však zabíhat do historie příliš, chtěl jsem jen připomenout, že to co chápeme jako dnešní používání peněz je vlastně alternativní použití a to i v rámci obchodu.
Chtěl bych vlastně položit otázku přesně naopak. V co jiného se vyvinou peníze? Možná vám ta otázka připadá podivná, ale je zcela legitimní. Abych to osvětlil, trochu popíši svoji představu o současné roli peněz.
Peníze jsou oběživo, to znamená spoustu absurdních věcí. Především to, že mají nějakou hodnotu jen potud, dokud jim nějakou přiznáváme. Pokud byste vzali všechny peníze na světě a zavřeli je do trezoru, hodnota obsahu vašeho trezoru by byla rovna pouze materiálu z něhož jsou peníze vyrobeny. Peníze, které neobíhají, neplatí a nemají jako peníze žádnou hodnotu. V podstatě přestávají být penězi.
I peníze které obíhají se ale chovají podivně. Předpokládali bychom, že pokud peníze obíhají, bude distribuce zboží a služeb probíhat dobře a životní komfort v takové oblasti bude neustále růst. Paradoxně to také nemusí být pravda. Oběh peněz ve velkých transakcích bude mít nakonec pro jednotlivce ve společnosti menší význam, než když bude celková suma rozdělena i do malých a středních transakcí. Při stejném objemu peněz bude tedy jednou přínos nepatrný a podruhé výrazný.
Jenže to není všechno. Transakce nemusejí komfort ve společnosti jen zvyšovat, mohou jej také výrazně snižovat. Například taková krádež je v podstatě také transakce, ale i legální finanční transakce mohou mít nepříjemné důsledky. Hraní na proherních automatech je v mnoha částech světa jednoznačně legální a lidé se k němu uchylují dobrovolně, přestože to jejich životní komfort většinou nakonec snižuje.
Podobně můžeme mít výrobu, která zároveň vytváří škody, které jsou mnohonásobně větší, než je hodnota jejích výrobků. Neměli bychom se tedy ptát jen na to, kolik peněz ve společnosti obíhá a jak rychle, ale také jestli je jejich oběh spíše prospěšný nebo destruktivní.
Jenže to se ještě stále pohybujeme ve sféře dominujícího obchodu. Vlastně všechny ekonomistické ideologie předpokládají jako jediný způsob distribuce peněz obchod. Přesto všichni nějak víme, že to tak být nemusí. Každý, kdo dal v restauraci dýško, nebo přispěl na nějakou humanitární akci, tohle pravidlo porušil. Dokonce ani náš stát nepoužívá peníze jen jako platidlo. Motivační poplatky u lékaře, platby politickým stranám za hlas voliče i daně jsou ukázkou toho, že ani státní instituce nevidí v penězích pouze prostředek obchodu.
Dýško není v podstatě něco, na co by měl u nás číšník či servírka nárok a a ni si za něj nic nekupujeme, jenom jím zvyšujete šanci na to že budou ve stávající funkci spokojeni a že tedy podnik bude prosperovat. Podobně se například v donation-based crowdfundingu vlastně peníze nepoužívají jako platidlo, ale jako způsob hlasování o to, zda má projekt právo na existenci.
Jak jsem již zmínil, je vlastně vytváření velkých zásob peněz, které nejsou shromážděny k nějakému blízkému využití, pro ekonomiku problém. Boháči typu "pan Skrblík" jsou vlastně pro ekonomiku těmi nejhoršími obchodníky, protože velká množství peněz zadržují dlouho bez využití.
Domnívám se proto, že v budoucnosti pravděpodobně vznikne cosi jako dnes propagovaný koncept nepodmíněného základního příjmu a tento systém bude obecně přijat. Důvodem kupodivu nebude žádná charita ale snaha udržet měnu v oběhu. Trh a výroba už totiž kvůli vysoké produktivitě práce a malému počtu pracovních míst nedokáží distribuovat měnu natolik efektivně jako dříve.
Když se podíváte na historické finanční problémy, tak je zjevné, že peníze nebyly v určitou chvíli kumulovány tam kde by měly být. Důvody bylo: obchod jako daně (výpalné, desátky) upřednostňované způsoby soustřeďování peněz, pomalé obchodní transakce na velkou vzdálenost a problém se zpětnou kontrolou (zpětná vazba).
Dnešní peníze ale nemají jen virtuální hodnotu závislou na trhu, respektive na poptávce. Samy se postupně stávají virtuálními. Teoreticky i prakticky by mohly být převáděny doslova rychlostí světla. Vlastně je banky musejí brzdit, aby se dalo zabránit jejich krádežím ve virtuálním světě, které by se mohly odehrávat taktéž rychlostí světla.
Co ale kromě krádeží a plateb taková změna peněz ve virtuální platidlo vlastně znamená? Především to může úplně změnit finační instituce. Banky postupně nahrazují servery, které nicméně ještě stále v principu fungují jako banky.
Nákup a prodej akcií byl dříve rizikovou záležitostí a proto se akcionáři snažili snížit riziko investováním do nízkvýnosných a málo rizikových investic. Navíc se zdálo, že je nákup a prodej akcií příliš složitý pro normální lidi.
Elektronizace dnes ale už umožňuje mikroinvestice a nákup mikroakcií (transakce přibližně od výše 1 dolaru). Velké množství lidí tedy může investovat i velmi malé částky do poměrně rizikových podniků a dohromady složí kapitál, jaký by dříve firma sháněla jen stěží, přitom ale jejich individuální riziko bude malé. Ještě nikdy v historii neměly inovativní a experimentální projekty tak velkou naději na uskutečnění, jako dnes.
Obrovská množství peněz se mohou velmi rychle kumulovat k uskutečnění konkrétních cílů. Rčení "i o kapku stoupne moře" dostává ve světle mikroplateb úplně nový význam.Toto je jedna perspektiva. kterou ukazují jako první nesmělé vlaštovky crowdfundingové servery a systémy jako Flatter.
Stejným způsobem bude ale pravděpodobně možné v budoucnu peníze i ukládat. Peníze rozptýlené po malých částkách v mikroinvesticích bude možné kdykoli převést na nového vlastníka, který už s nimi bude dále nakládat podle svého. Mikroinvestiční servery tedy mohou v budoucnu úplně nahradit banky.
Internet může úplně změnit a jistě postupně změní i obchod. Konkrétně mám na mysli hlavně obchod s potravinami. Dnešní obchod s potravinami vypadá tak, že od pěstitelů a výrobců nakupují zboží nejprve distribuční firmy vlastnící velkosklady a ty je pak prodávají dál až se dostanou do maloobchodů k zákazníkům.
To že takový obchod dosud existuje je pouze důsledkem setrvačnosti spotřebitelů, výrobců a zemědělců. Celý řetězec mezi výrobci potravin a zákazníky dokáže internet zcela nahradit. Velkosklady, ale i velké obchodní domy jsou v podstatě přežitkem už ve chvíli, kdy jsou stavěny.
Současná snaha vytvořit veřejné trhy se zemědělskými produkty zase naráží na problémy, kvůli kterým řetězce obchodující s potravinami vznikly. Práce venku, malé množství prodaného zboží na osobu, převozy a nájem za prodejní místo, to všechno zboží prodražuje. Přitom to všechno zvládá už dnes počítačová síť mnohem ekonomičtěji a snadněji, jde jen o to ji využít.
Samozřejmě že dnešní rozptýlené internetové obchůdky ještě nejsou příliš přehledné ani dobře dohledatelné, jakmile ale vzniknou virtuální supermarkety s kvalitním vyhledáváním, budou všechny dřívější verze obchodu brzy minoritní. Zvláštní je že takové virtuální obchoďáky mohou začít používat svoji vlastní měnu, zpočátku asi paralelně a později i samostatně. Obrat obchodu bude dostatečnou zárukou krytí.
Spolu s alternativními měnami využívanými v oblastech s nedostatkem oficiální měny se tak velká část obchodu dostane mimo kontrolu států. Ty se sice pokusí takovým pokusům ale nebudou pro to mít podporu obyvatel.
Je proto dost pravděpodobné, že financování státu bude nakonec muset probíhat jinak než prostřednictvím daní. Ve výsledku by mohlo jít opět o systém, který by vybíral peníze přímo na konkrétní účel, tedy velmi podobně jako v crowdfundingu.
Abych to shrnul, předpokládám tyto změny:
1.) Banky, akciové trhy a obecně finanční instituce budou nahrazeny internetovými portály.
2.) Peníze nebudou používány jen jako platidlo ale též k vyjádření podpory, čili určitému druhu hlasování
3.) Krytí peněz nebudou zajišťovat ani banky ani státy
4.) Zanikne daňový systém a bude nahrazen jiným systémem, v němž vybírané částky budou mít jasný účel
čtvrtek 11. prosince 2014
Šátkování aneb bitva o umělý trávník
Někdo by to měl říct nahlas a protože to nikdo neudělá, tak to napíšu na Enzmannovu archu: Celá ta šaškárna s muslimskými šátky je prostě "bitva o umělý trávník".
Víte čemu se říká "bitva o umělý trávník"? Představte si, že chcete něco politického prosadit, ale přímo to předložit nemůžete, protože by to vytvořilo vlnu odporu, co uděláte? Běžně se to dělá tak, že vytvoříte úplně umělý spor, v němž vyděsíte lidi smyšleným nebezpečím a pak sehrajete etudu o záchraně na poslední chvíli. Ve výsledku pak nově získanou pravomoc, nebo poškození vašeho odpůrce prezentujete jako vítězství práva a spravedlnosti.
Proč si myslím, že je právě šaškování "ombudsmanky" Šabatové přesně taková trapárna? Má k tomu celkem pádné důvody a to celkem tři:
1.) Nešlo o vyloučení kvůli šátku
2.) Nošení šátku v islámu není povinné
3.) Cílem akce je zvýšení pravomocí funkce ombudsmana
K prvnímu bodu bych uvedl především to, že jako "vyloučení ze školy kvůli nošení šátku" prezentovaly celý případ jen obě nestudující studentky. Ředitelka školy uvedla, že hlavním důvodem bylo nedodržení praxe a nedoložení potřebných dokumentů. Těmito důvody se ale ombudsmanka Šabatová vůbec nezabývala.
Bylo by velmi divné, kdyby byly jinak skvěle studující a vzorné žačky vyloučeny jen kvůli nošení nevhodné pokrývky hlavy, zvláště pokud uvážíme že na škole studuje i mnoho žaček z různých exotických destinací.
I kdyby se rozhodla ředitelka považovat nošení šátků za těžký kázeňský přestupek, nebyl by důvod kvůli tomu měnit osnovy. Proč? Paradoxně právě kvůli islámu. Žádné náboženské nařízení vyžadující nošení pokrývek hlavy totiž ani v muslimských "svatých" spisech napsáno není. Ani muslimky tedy v situacích, kdy nemohou nosit pokrývku hlavy, ji nosit nemusí!
V tomto případě nejde přímo o náboženský důvod, protože takto požadavek nošení šátku přímo interpretovat nelze. Lze jej tak brát pouze v případě, že připustíme náboženský výklad, který však přenáší odpovědnost na objekt nikoli na subjekt. Tedy něco jako "pokud mě žena vzrušuje, je to její chyba, protože je málo zahalená" (tj nikdy není dost zahalená). Takový postoj je ale v evropské tradici nepřípustný a navíc tak v tomto případě nikdo neargumentoval.
Už interpretace výjimky ze školního řádu z náboženských důvodů je přitom eticky problematická.
Na tomto místě bych jen připomněl, že společenskou pozici českých volnomyšlenkářů a ateistů hodnotí ročenka Humanistické aliance pro rok 2014 jako systémovou diskriminaci.
Nikdo ani nepřihlédl k tomu, že podle požadavků islámu, podle kterých bylo údajně vyžadováno nošení šátků, by se studentky zdravotnické školy nesměly dotýkat cizích mužů, byly by to tedy "sestřičky na baterky". Přičemž zákaz dotýkání cizích mužů závazný je, na rozdíl od nošení šátků.
Přiznejme si, že pokud je žena natolik postižená islámem, že dokonce považuje nenošení šátku za nahotu, tak prostě nemůže dělat práci zdravotní sestry podle evropských norem. Nejde to úplně stejně jako nemůže slepý řídit rychlík, nebo džinista pracovat na dobytčích jatkách. Šátky na hlavě jsou v tomto případě ale tou nejmenší překážkou.
Správná otázka při nástupu muslimky na zdravotní školu by tedy měla být: Hodláte zachovávat kodex českého zdravotnictví nebo islámu? Případně by měla taková uchazečka vyplnit písemně, co všechno z islámské doktríny hodlá dodržovat.
V případě, že si raději zvolí islámská pravidla, nemá taková žákyně na zdravotní škole co pohledávat a to bez ohledu na názory paní Šabatové.
Poznámka: V textu je záměrně slovo "ombudsmanka" uváděno v uvozovkách, protože ombudsman je někdo kdo hájí občana proti mašinerii státu, nikoli náboženství, nebo rozmary proti zákonu.
Víte čemu se říká "bitva o umělý trávník"? Představte si, že chcete něco politického prosadit, ale přímo to předložit nemůžete, protože by to vytvořilo vlnu odporu, co uděláte? Běžně se to dělá tak, že vytvoříte úplně umělý spor, v němž vyděsíte lidi smyšleným nebezpečím a pak sehrajete etudu o záchraně na poslední chvíli. Ve výsledku pak nově získanou pravomoc, nebo poškození vašeho odpůrce prezentujete jako vítězství práva a spravedlnosti.
Proč si myslím, že je právě šaškování "ombudsmanky" Šabatové přesně taková trapárna? Má k tomu celkem pádné důvody a to celkem tři:
1.) Nešlo o vyloučení kvůli šátku
2.) Nošení šátku v islámu není povinné
3.) Cílem akce je zvýšení pravomocí funkce ombudsmana
K prvnímu bodu bych uvedl především to, že jako "vyloučení ze školy kvůli nošení šátku" prezentovaly celý případ jen obě nestudující studentky. Ředitelka školy uvedla, že hlavním důvodem bylo nedodržení praxe a nedoložení potřebných dokumentů. Těmito důvody se ale ombudsmanka Šabatová vůbec nezabývala.
Bylo by velmi divné, kdyby byly jinak skvěle studující a vzorné žačky vyloučeny jen kvůli nošení nevhodné pokrývky hlavy, zvláště pokud uvážíme že na škole studuje i mnoho žaček z různých exotických destinací.
I kdyby se rozhodla ředitelka považovat nošení šátků za těžký kázeňský přestupek, nebyl by důvod kvůli tomu měnit osnovy. Proč? Paradoxně právě kvůli islámu. Žádné náboženské nařízení vyžadující nošení pokrývek hlavy totiž ani v muslimských "svatých" spisech napsáno není. Ani muslimky tedy v situacích, kdy nemohou nosit pokrývku hlavy, ji nosit nemusí!
V tomto případě nejde přímo o náboženský důvod, protože takto požadavek nošení šátku přímo interpretovat nelze. Lze jej tak brát pouze v případě, že připustíme náboženský výklad, který však přenáší odpovědnost na objekt nikoli na subjekt. Tedy něco jako "pokud mě žena vzrušuje, je to její chyba, protože je málo zahalená" (tj nikdy není dost zahalená). Takový postoj je ale v evropské tradici nepřípustný a navíc tak v tomto případě nikdo neargumentoval.
Už interpretace výjimky ze školního řádu z náboženských důvodů je přitom eticky problematická.
Na tomto místě bych jen připomněl, že společenskou pozici českých volnomyšlenkářů a ateistů hodnotí ročenka Humanistické aliance pro rok 2014 jako systémovou diskriminaci.
Nikdo ani nepřihlédl k tomu, že podle požadavků islámu, podle kterých bylo údajně vyžadováno nošení šátků, by se studentky zdravotnické školy nesměly dotýkat cizích mužů, byly by to tedy "sestřičky na baterky". Přičemž zákaz dotýkání cizích mužů závazný je, na rozdíl od nošení šátků.
Přiznejme si, že pokud je žena natolik postižená islámem, že dokonce považuje nenošení šátku za nahotu, tak prostě nemůže dělat práci zdravotní sestry podle evropských norem. Nejde to úplně stejně jako nemůže slepý řídit rychlík, nebo džinista pracovat na dobytčích jatkách. Šátky na hlavě jsou v tomto případě ale tou nejmenší překážkou.
Správná otázka při nástupu muslimky na zdravotní školu by tedy měla být: Hodláte zachovávat kodex českého zdravotnictví nebo islámu? Případně by měla taková uchazečka vyplnit písemně, co všechno z islámské doktríny hodlá dodržovat.
V případě, že si raději zvolí islámská pravidla, nemá taková žákyně na zdravotní škole co pohledávat a to bez ohledu na názory paní Šabatové.
Poznámka: V textu je záměrně slovo "ombudsmanka" uváděno v uvozovkách, protože ombudsman je někdo kdo hájí občana proti mašinerii státu, nikoli náboženství, nebo rozmary proti zákonu.
úterý 9. prosince 2014
Bez budoucnosti
Z počátku jsem se smál, když dostal stárnoucí šlechtic na svoji lysou hlavu pankáčský kokrhel. Teprve později, když jsem na ulicích potkával skupinky studentů s poněkud agresivně barevnými plackami, mi začalo být divně.
Heslo punku, pokud si ho alespoň trochu pamatujete, bylo: "No future!" Jednak jsem nechápal, jak bylo možné tolik lidí utáhnout na vařené nudli takovou lacinou přemalovávkou, ale hlavně jsem už tehdy měl pocit, že celá naše politika je tak nějak "no future". Po celou dobu v ní ale přece Karel Schwarzenberg působil a spoluvytvářel ji!
Časem mi došlo, že to byl právě ten pocit že to takhle přece nemůže pokračovat, který nahnal voliče právě "Karlovi", který mohl představovat pouze feudální minulost. Kdybych věděl, co přijde, pravděpodobně by mi i Schwarzenberg připadal jako docela pohodová možnost. Vlastně ne, ani pak ne.
Podobně jako v případě Karlových stoupenců kteří se rozhodli volit možnost, která žádnou budoucnost nenabízela ale byla pěkně přemalovaná, se totiž objevila také skupina zvláštních bojovníků proti "Systému" kteří mají tendenci omlouvat islám. Omlouvají ho tak vydatně, až ho vlastně propagují. Přitom to není ani o fous menší šaškárna, než vysvětlit že je věčně spící politik vhodnou mladou, rozumnou a perspektivní alternativou pro reprezentaci státu.
To, co je do islámomilovnosti žene je představa, že každý člověk může být dobrý a že je islám jakási svobodná alternativa proti "Systému". Ten "Systém" přitom představují naše banky, superboháči, daně, vnucené sociální role, státní ideologie atd. Docela je chápu. Je celkem snadno pochopitelné, že se takový systém člověku začne časem hnusit.
Tento systém opravdu nemá v této podobě budoucnost a bude se muset změnit. Naprosto nepřijatelná ale pro mě je představa, že se člověk bojem proti "Systému" stane stoupencem "Systému", dokonce té jeho verze která je ještě beznadějnější, tupější a totalitnější. "Systému", který se změnit už ani nemůže.
Nic v současném světě nepředstavuje tak bezperspektivní budoucnost, nebo vůbec budoucnost, jako právě islám. Nic také není tak příkladnou součástí naprosto nelidského Systému. Pokud vám vadí evropští a američtí boháči určující kurz politiky, proč vám nevadí superbohatí šejkové s jejich automaty na zlaté cihličky kteří plánují lidem i to ta kterém boku mají spát a jak chodit na záchod? Pokud vám vadí pokrytečtí katoličtí duchovní, proč vám nevadí mnohem větší pokrytci kážící v mešitách?
Islám není vyznání, které by bylo nějak soukromé, protože islám se bez politiky téměř nešíří. Kromě evropanek, které konvertují po svatbě (říká se tomu "konverze penisem") nezískává nové stoupence nijak snadno ani ve velkém množství, dokud nezískají lokální početní převahu přistěhovalectvím.
Hlavní způsob, kterým islám nabývá nové stoupence je tlak na zbývající obyvatele, tedy nejdříve ve věznicích a později v uzavřených enklávách. V podstatě jde o soustavný mírný teror, s příslibem, že pokud konvertujete, přestanete být pro muslimské sousedy podlidmi. Vytvořit dostatečně silný příliv přistěhovalců, kteří budou mít také svá náboženská centra je ale drahé.
Bez velké hromady peněz by výsledkem takové uprchlické vlny byl pouze slum. Udělat z potenciálního slumu náboženskou enklávu je v každém případě investice do šíření politického vlivu. O totalitní moc jde tedy až v první řadě. Ostatně dokud se do evropských záležitostí se svými penězi neopřela rodina Saúdů, byla role islámu v Evropě poměrně okrajová.
Jako největší absurditu chápu to, když jsou omlouvači islámu zároveň také verbálními bojovníky proti komunismu a nacismu. Mezi nimi a islámem totiž existují až překvapivě doslovné analogie.
Islám, nacismus i marxismus-leninismus například uznávají ideu svaté války-džihádu-třídního boje-světové revoluce. Složitost téhle myšlenky je při tom na úrovni 0. Znamená to: Zabijeme všechny nepřátele a pak se budeme mít dobře.
Marxismus-leninismus, národní socialismus i islám mají velký důraz na sociální sféru, zabezpečení je ale zároveň nastaveno tak, aby člověk musel zůstat závislý na státu a tedy i státní ideologii.
Islám, národní socialismus i m-l předstírají rovnoprávnost a rovnost, ale ve skutečnosti v nich politická moc stojí na soukromém majetku.
Komunisté, nacisté i islámské vládní dynastie defraudovaly/defraudují majetek, který byl deklarován jako "společný". To co jste kdy viděli v paláci Nicolae Ceaușesca byste dnes našli v domech islámských diktátorů.
Všechny tři ideologie se neustále zaklínaly a zaklínají mírem a svou agresivitu nazývají obranou. Při tom byly/jsou v podstatě permanentně ve válečném stavu, který dohnal lidstvo až na pokraj jaderné katastrofy. V případě islámu i severokorejského komunismu toto riziko ještě stále hrozí.
Všechny tři uvedené ideologie jsou přímo posedlé lovem vnitřních nepřátel a neustálou unifikací kultury, myšlení i oblékání.
Jak marxismus, národní socialismus tak islám se primárně příliš nešíří bez mocenské struktury. To znamená, že se jako konfese stávají většinovými teprve prostřednictvím vlád a ty také mívají monopol na jejich výklad. Většinový monopol na výklad islámu v Evropě má v současnosti klan Saúdů, podobně jako na výklad m-l měla hlavní monopol KSSS. Z toho vyplývá další podstatný závěr a to že ani v jednom z těchto dvou případů není jeho víra věcí jednotlivce. Osobní výklad může být zajímavý a mnohem racionálnější i lidštější než oficiální doktrína, nemá ale ve společnosti vůbec žádnou důležitost.
Proto jsou jak islám, nacismus i marxismus nereformovatelné ideologie. Jsou to ideologie ekonomických elit, které už jsou dávno odtržené od skutečných potřeb lidí. Jsou to ideologie minulosti, protože je ani nelze udržet životaschopné. Každý pokus o revizionismus je tvrdě smeten.
To co mi vlastně na současných odpůrcích Systému vadí je že jsou ve skutečnosti nesmírně pro-systémoví, a samotné jejich myšlení je naprosto mainstreamové, úplně nebo alespoň převáženě v souladu s velmi draze placenou propagandou EU, USA i SA.
Celé to zpravidla zdůvodňují tím že znají osobně nějakého dobrého muslima či více muslimů, kteří se chovají dobře a nechtějí mít s IS nic společného. Nemám důvod jim nevěřit, sám jsem znal několik slušných muslimů i komunistů a věřím že i v nacistickém Německu bylo dost slušných nácků, kteří prostě jen upřímně věřili v nacionální socialismus. Vůbec nic to ale nemění na tom, že právě takoví slušní lidé nakonec podporovali režimy stavějící koncentrační tábory.
Po pravdě řečeno mě nijak nepřekvapuje, že se naši muslimové nehlásí k Chalífátu, ale mnohem více by mě zajímalo, jestli ti samí dobří muslimové také nechtějí mít nic společného se saúdskými a katarskými šejky. Rostoucí Chalífát je vážný mezinárodní problém, ale pro mě je mnohem váženějším problémem současná rostoucí plutoakratická elita do které samozřejmě patří také vládnoucí dynastie muslimských diktatur. Ta totiž teroristické skupiny vytváří a živí.
Pokud vidíte budoucnost naší země i světového uspořádání v rukou západních plutokratů jako něco, co nemá budoucnost, tak bych chtěl říci, že návrat do feudalismu, ani komunistická, nacistická či islámská totalita nejsou k této vizi v žádné opozici.
Usínající 76 letý šlechtic není punk, diktátoři přijímající zákony, které staví třetinu obyvatel jejich zemí do pozice štvanců nejsou příslibem lepší budoucnosti a ideologie stavějící na nenávisti ke všemu odlišnému jako je nacismus, marxismus-leninismus, katolický či jiný klerofašismus a samozřejmě islám, nejsou příslibem lepší budoucnosti, nejsou budoucností vůbec.
Heslo punku, pokud si ho alespoň trochu pamatujete, bylo: "No future!" Jednak jsem nechápal, jak bylo možné tolik lidí utáhnout na vařené nudli takovou lacinou přemalovávkou, ale hlavně jsem už tehdy měl pocit, že celá naše politika je tak nějak "no future". Po celou dobu v ní ale přece Karel Schwarzenberg působil a spoluvytvářel ji!
Časem mi došlo, že to byl právě ten pocit že to takhle přece nemůže pokračovat, který nahnal voliče právě "Karlovi", který mohl představovat pouze feudální minulost. Kdybych věděl, co přijde, pravděpodobně by mi i Schwarzenberg připadal jako docela pohodová možnost. Vlastně ne, ani pak ne.
Podobně jako v případě Karlových stoupenců kteří se rozhodli volit možnost, která žádnou budoucnost nenabízela ale byla pěkně přemalovaná, se totiž objevila také skupina zvláštních bojovníků proti "Systému" kteří mají tendenci omlouvat islám. Omlouvají ho tak vydatně, až ho vlastně propagují. Přitom to není ani o fous menší šaškárna, než vysvětlit že je věčně spící politik vhodnou mladou, rozumnou a perspektivní alternativou pro reprezentaci státu.
To, co je do islámomilovnosti žene je představa, že každý člověk může být dobrý a že je islám jakási svobodná alternativa proti "Systému". Ten "Systém" přitom představují naše banky, superboháči, daně, vnucené sociální role, státní ideologie atd. Docela je chápu. Je celkem snadno pochopitelné, že se takový systém člověku začne časem hnusit.
Tento systém opravdu nemá v této podobě budoucnost a bude se muset změnit. Naprosto nepřijatelná ale pro mě je představa, že se člověk bojem proti "Systému" stane stoupencem "Systému", dokonce té jeho verze která je ještě beznadějnější, tupější a totalitnější. "Systému", který se změnit už ani nemůže.
Nic v současném světě nepředstavuje tak bezperspektivní budoucnost, nebo vůbec budoucnost, jako právě islám. Nic také není tak příkladnou součástí naprosto nelidského Systému. Pokud vám vadí evropští a američtí boháči určující kurz politiky, proč vám nevadí superbohatí šejkové s jejich automaty na zlaté cihličky kteří plánují lidem i to ta kterém boku mají spát a jak chodit na záchod? Pokud vám vadí pokrytečtí katoličtí duchovní, proč vám nevadí mnohem větší pokrytci kážící v mešitách?
Islám není vyznání, které by bylo nějak soukromé, protože islám se bez politiky téměř nešíří. Kromě evropanek, které konvertují po svatbě (říká se tomu "konverze penisem") nezískává nové stoupence nijak snadno ani ve velkém množství, dokud nezískají lokální početní převahu přistěhovalectvím.
Hlavní způsob, kterým islám nabývá nové stoupence je tlak na zbývající obyvatele, tedy nejdříve ve věznicích a později v uzavřených enklávách. V podstatě jde o soustavný mírný teror, s příslibem, že pokud konvertujete, přestanete být pro muslimské sousedy podlidmi. Vytvořit dostatečně silný příliv přistěhovalců, kteří budou mít také svá náboženská centra je ale drahé.
Bez velké hromady peněz by výsledkem takové uprchlické vlny byl pouze slum. Udělat z potenciálního slumu náboženskou enklávu je v každém případě investice do šíření politického vlivu. O totalitní moc jde tedy až v první řadě. Ostatně dokud se do evropských záležitostí se svými penězi neopřela rodina Saúdů, byla role islámu v Evropě poměrně okrajová.
Jako největší absurditu chápu to, když jsou omlouvači islámu zároveň také verbálními bojovníky proti komunismu a nacismu. Mezi nimi a islámem totiž existují až překvapivě doslovné analogie.
Islám, nacismus i marxismus-leninismus například uznávají ideu svaté války-džihádu-třídního boje-světové revoluce. Složitost téhle myšlenky je při tom na úrovni 0. Znamená to: Zabijeme všechny nepřátele a pak se budeme mít dobře.
Marxismus-leninismus, národní socialismus i islám mají velký důraz na sociální sféru, zabezpečení je ale zároveň nastaveno tak, aby člověk musel zůstat závislý na státu a tedy i státní ideologii.
Islám, národní socialismus i m-l předstírají rovnoprávnost a rovnost, ale ve skutečnosti v nich politická moc stojí na soukromém majetku.
Komunisté, nacisté i islámské vládní dynastie defraudovaly/defraudují majetek, který byl deklarován jako "společný". To co jste kdy viděli v paláci Nicolae Ceaușesca byste dnes našli v domech islámských diktátorů.
Všechny tři ideologie se neustále zaklínaly a zaklínají mírem a svou agresivitu nazývají obranou. Při tom byly/jsou v podstatě permanentně ve válečném stavu, který dohnal lidstvo až na pokraj jaderné katastrofy. V případě islámu i severokorejského komunismu toto riziko ještě stále hrozí.
Všechny tři uvedené ideologie jsou přímo posedlé lovem vnitřních nepřátel a neustálou unifikací kultury, myšlení i oblékání.
Jak marxismus, národní socialismus tak islám se primárně příliš nešíří bez mocenské struktury. To znamená, že se jako konfese stávají většinovými teprve prostřednictvím vlád a ty také mívají monopol na jejich výklad. Většinový monopol na výklad islámu v Evropě má v současnosti klan Saúdů, podobně jako na výklad m-l měla hlavní monopol KSSS. Z toho vyplývá další podstatný závěr a to že ani v jednom z těchto dvou případů není jeho víra věcí jednotlivce. Osobní výklad může být zajímavý a mnohem racionálnější i lidštější než oficiální doktrína, nemá ale ve společnosti vůbec žádnou důležitost.
Proto jsou jak islám, nacismus i marxismus nereformovatelné ideologie. Jsou to ideologie ekonomických elit, které už jsou dávno odtržené od skutečných potřeb lidí. Jsou to ideologie minulosti, protože je ani nelze udržet životaschopné. Každý pokus o revizionismus je tvrdě smeten.
To co mi vlastně na současných odpůrcích Systému vadí je že jsou ve skutečnosti nesmírně pro-systémoví, a samotné jejich myšlení je naprosto mainstreamové, úplně nebo alespoň převáženě v souladu s velmi draze placenou propagandou EU, USA i SA.
Celé to zpravidla zdůvodňují tím že znají osobně nějakého dobrého muslima či více muslimů, kteří se chovají dobře a nechtějí mít s IS nic společného. Nemám důvod jim nevěřit, sám jsem znal několik slušných muslimů i komunistů a věřím že i v nacistickém Německu bylo dost slušných nácků, kteří prostě jen upřímně věřili v nacionální socialismus. Vůbec nic to ale nemění na tom, že právě takoví slušní lidé nakonec podporovali režimy stavějící koncentrační tábory.
Po pravdě řečeno mě nijak nepřekvapuje, že se naši muslimové nehlásí k Chalífátu, ale mnohem více by mě zajímalo, jestli ti samí dobří muslimové také nechtějí mít nic společného se saúdskými a katarskými šejky. Rostoucí Chalífát je vážný mezinárodní problém, ale pro mě je mnohem váženějším problémem současná rostoucí plutoakratická elita do které samozřejmě patří také vládnoucí dynastie muslimských diktatur. Ta totiž teroristické skupiny vytváří a živí.
Pokud vidíte budoucnost naší země i světového uspořádání v rukou západních plutokratů jako něco, co nemá budoucnost, tak bych chtěl říci, že návrat do feudalismu, ani komunistická, nacistická či islámská totalita nejsou k této vizi v žádné opozici.
Usínající 76 letý šlechtic není punk, diktátoři přijímající zákony, které staví třetinu obyvatel jejich zemí do pozice štvanců nejsou příslibem lepší budoucnosti a ideologie stavějící na nenávisti ke všemu odlišnému jako je nacismus, marxismus-leninismus, katolický či jiný klerofašismus a samozřejmě islám, nejsou příslibem lepší budoucnosti, nejsou budoucností vůbec.
neděle 7. prosince 2014
V čem je problém s uprchlíky ze Sýrie?
Lidé prchající ze Sýrie rozhodně potřebují pomoc, a oškliví hnusní xenofobové odmítají poskytnout jim zde azyl. Takhle nějak vypadá naše mediální propaganda. Proč nikdo neřekne jasně a na plnou hubu to o co tady jde?
Ve skutečnosti u nás už dávno uprchlíci ze Sýrie totiž jsou (ti co prchali před Asadem) a zdaleka ne vždycky je s nimi nějaký problém. Vlastně o nich většina společnosti vůbec neslyšela, takže těch problémů asi moc není. Jenže je tu podle mě základní chyba v našem nastavení.
Pokud bychom brali islám, nebo alespoň školu salafíja, jako protistátní ideologii, kterou je třeba stíhat, měli by uprchlíci ze Sýrie u nás dveře i u veřejnosti relativně otevřené. Všichni by věděli, že pokud se projeví jako saláfisté, pojedou šupem zpátky nebo do kriminálu. Takový stav by byl výhodný i pro některé u nás již studující Syřanky, jež jsou pokud vím ateistky.
Jenže ten problém je opět islám. Dokud bereme náboženství, které hlásá, že zabíjet nevěřící je dobré, jako poselství míru, nebude žádná vůle uprchlíky nějak (alespoň trochu) lustrovat. To co pak hrozí je, že si sem prostě přivezeme válku. Mezi uprchlíky totiž rozhodně budou také islamisté z IS a stoupenci Bašára al-Asada.
Pro srovnání si představte situaci, kdy by za 2. sv. války Velká Británie poskytovala zároveň azyl lidem z okupovaných území a německým nacistům ustupujícím před Rudou armádou. Něco takového je přece šílenství! Schválně srovnávám Českou republiku s Velkou Británií a ne s nějakým vzdáleným neutrálním státem. Připomínejme si, že hlavním nepřítelem Chalífátu nejsou Syřané, ale Západ, tedy i my. Jen shodou okolností nejsou armády IS ještě tak blízko a tak dobře ozbrojené, aby na nás zaútočily.
Je naprosto lidské poskytnout pomoc v nouzi, zároveň je ale prozíravé hájit své lidi před nebezpečím. Dokud státní moc nevytvoří dostatečnou obrannou bariéru proti islámským fundamentalistům, nebude možné přesvědčit veřejnost o správnosti přijímat uprchlíky ze Sýrie.
Přiznejme si, že jsme ve válce a pak můžeme začít také přijímat uprchlíky.
Ve skutečnosti u nás už dávno uprchlíci ze Sýrie totiž jsou (ti co prchali před Asadem) a zdaleka ne vždycky je s nimi nějaký problém. Vlastně o nich většina společnosti vůbec neslyšela, takže těch problémů asi moc není. Jenže je tu podle mě základní chyba v našem nastavení.
Pokud bychom brali islám, nebo alespoň školu salafíja, jako protistátní ideologii, kterou je třeba stíhat, měli by uprchlíci ze Sýrie u nás dveře i u veřejnosti relativně otevřené. Všichni by věděli, že pokud se projeví jako saláfisté, pojedou šupem zpátky nebo do kriminálu. Takový stav by byl výhodný i pro některé u nás již studující Syřanky, jež jsou pokud vím ateistky.
Jenže ten problém je opět islám. Dokud bereme náboženství, které hlásá, že zabíjet nevěřící je dobré, jako poselství míru, nebude žádná vůle uprchlíky nějak (alespoň trochu) lustrovat. To co pak hrozí je, že si sem prostě přivezeme válku. Mezi uprchlíky totiž rozhodně budou také islamisté z IS a stoupenci Bašára al-Asada.
Pro srovnání si představte situaci, kdy by za 2. sv. války Velká Británie poskytovala zároveň azyl lidem z okupovaných území a německým nacistům ustupujícím před Rudou armádou. Něco takového je přece šílenství! Schválně srovnávám Českou republiku s Velkou Británií a ne s nějakým vzdáleným neutrálním státem. Připomínejme si, že hlavním nepřítelem Chalífátu nejsou Syřané, ale Západ, tedy i my. Jen shodou okolností nejsou armády IS ještě tak blízko a tak dobře ozbrojené, aby na nás zaútočily.
Je naprosto lidské poskytnout pomoc v nouzi, zároveň je ale prozíravé hájit své lidi před nebezpečím. Dokud státní moc nevytvoří dostatečnou obrannou bariéru proti islámským fundamentalistům, nebude možné přesvědčit veřejnost o správnosti přijímat uprchlíky ze Sýrie.
Přiznejme si, že jsme ve válce a pak můžeme začít také přijímat uprchlíky.
Nový level newspeaku
Tenhle titulek ze stránek serveru Týden pravděpodobně dosahuje stupně 10 z 10 možných na stupnici novinářských chucpe výroků.
Neozbrojený černoch se udusil po chvatu policisty.
Je nejen rasistický, ale zároveň (možná kvůli blbosti svého autora) podsouvá představu, že v New Yorku je normální, když je černoch ozbrojený. V době, kdy se bojíme u každého muslima, který prokazatelně spáchal trestný čin, motivovaný jeho vyznáním, napsat že je muslim, je označení pouze rasou vrcholem rasistické drzosti.
Rasa totiž nehrála pravděpodobně jinou roli, než tu, že si jí byl vědom zasahující policista. V tom že Eric Gardner možná (!) šmelil s cigaretami žádnou roli nehrála a nebyla ani příčinou jeho úmrtí v tom smyslu, že by jej nějak geneticky předurčovala.
Navíc výrok naprosto posouvá podstatu rodu činného a trpného. Po tom co jsem byl už informován, že amatérský film podpálil ambasádu se nemohu divit jistě ani tomu, když se nějaký nevýznamný černoch rozhodne se jen tak pro nic za nic udusit, ve chvíli, kdy mu vůbec nikdo nic nedělá. Darebák, určitě to udělal schválně a svolal tím demonstraci proti svému zavraždění, což měl jistě celou dobu v plánu.
Kdyby to nebylo tak hrozné, bylo by to neskutečně směšné. Takhle mohu říci jen:
Čeští novináři vlezte mi na hrb!
čtvrtek 4. prosince 2014
John Lennox a jeho Matylda
Udělám teď kratičké zastavení u rozhovoru s Johnem Lennoxem, v němž poukáži na něco hrozného: jeho Matylda je logická chyba a jako matematik na to měl přijít. Rozhovor byl zveřejněn na Technetu pod názvem Matematik: Věda a víra nejsou v rozporu. Vědci totiž nerozumí Matyldě.
Matylda je Lennoxův nejcitovanější argument, ale pokud se na ní podíváme pořádně, je zároveň také tím nejslabším. Zní takto:
Matylda a její dort
Nejslavnější ilustrace Johna Lennoxe o limitech vědy
„Řekněme, že máme ženu, Matyldu, a ta upeče dort. Vy ten dort vezmete, nakrájíte na kousky a různým vědcům dáte kousek dortu, aby jej popsali. Fyzik svůj kousek dortu zváží, změří, biolog může zkoumat bakterie, chemik jeho složení...“
„Ale když bych se těchto vědců zeptal, proč Matylda upekla tento dort, nemůžou mi odpovědět. Ne proto, že by špatně měřili nebo něco špatně spočítali. To je zkrátka otázka, která se netýká jejich oboru. Pokud by na ni dali odpověď, nebyla by věděcká.“
„Odpověď, proč Matylda upekla dort, může být jednoduchá - třeba proto, že má její neteř narozeniny. Ale přírodovědec k této odpovědi nedojde zkoumáním dortu. To není chyba přírodních věd. Je to jejich vlastnost.“
Dobrá, podívejme se teď na to, co je vlastně na tomto argumentu špatně.
Co vlastně dělá Lennox? Nejprve vloží do příkladu aktéra, kterého pak vyjme a nechá hypotetické vědce zkoumat pouze výsledek jeho činnosti. Pak oněm vědcům, kteří z existence dortu mohou usuzovat tak maximálně na to že nevznikl evolučními procesy, ale že jej vytvořila nějaká bytost s troubou a zdobítkem na cukrovou polevu, položí otázku: Proč Matylda upekla dort?
Vědci to vědět nebudou, pokud by byli velmi důvtipní, napadlo by je že jménem Matylda označuje Lennox tvůrce dortu.
Máme tu ale jiný problém: Jak to že zná Lennox jméno autorky dortu? Normálně bychom si řekli, že se s ní seznámil před experimentem. Což by byla asi pravda. V reálném světě by tedy měl jednu možnost navíc.
Odpovídá ale takové možnosti něco v realitě, v níž bychom zaměnili dort za množinu všeho rozumově a smyslově poznatelného?
Pokud bychom měli opravdu stvořený svět, v němž by tvůrce přímo osobně nevystupoval, měli by úplně všichni stejnou šanci usuzovat na jeho motivace a přání.
Pokud by to bylo jinak, znamenalo by to, že někteří lidé mají jakousi "nadpřirozenou" nebo alespoň velmi exkluzivní komunikační linku se stvořitelem, která je ostatním lidem odepřena. Zásadní otázka tedy zní:
Existuje nějaký výjimečný zdroj informací, který jiní lidé (než věřící) nemají?
Na tuto otázku už věda, k Lennoxově velké smůle, odpovědět dokáže.
(V principu jde o názorné vysvětlení, proč musejí být lživé všechny důkazy, z nichž je odvozována boží existence.)
Matylda je Lennoxův nejcitovanější argument, ale pokud se na ní podíváme pořádně, je zároveň také tím nejslabším. Zní takto:
Matylda a její dort
Nejslavnější ilustrace Johna Lennoxe o limitech vědy
„Řekněme, že máme ženu, Matyldu, a ta upeče dort. Vy ten dort vezmete, nakrájíte na kousky a různým vědcům dáte kousek dortu, aby jej popsali. Fyzik svůj kousek dortu zváží, změří, biolog může zkoumat bakterie, chemik jeho složení...“
„Ale když bych se těchto vědců zeptal, proč Matylda upekla tento dort, nemůžou mi odpovědět. Ne proto, že by špatně měřili nebo něco špatně spočítali. To je zkrátka otázka, která se netýká jejich oboru. Pokud by na ni dali odpověď, nebyla by věděcká.“
„Odpověď, proč Matylda upekla dort, může být jednoduchá - třeba proto, že má její neteř narozeniny. Ale přírodovědec k této odpovědi nedojde zkoumáním dortu. To není chyba přírodních věd. Je to jejich vlastnost.“
Dobrá, podívejme se teď na to, co je vlastně na tomto argumentu špatně.
Co vlastně dělá Lennox? Nejprve vloží do příkladu aktéra, kterého pak vyjme a nechá hypotetické vědce zkoumat pouze výsledek jeho činnosti. Pak oněm vědcům, kteří z existence dortu mohou usuzovat tak maximálně na to že nevznikl evolučními procesy, ale že jej vytvořila nějaká bytost s troubou a zdobítkem na cukrovou polevu, položí otázku: Proč Matylda upekla dort?
Vědci to vědět nebudou, pokud by byli velmi důvtipní, napadlo by je že jménem Matylda označuje Lennox tvůrce dortu.
Máme tu ale jiný problém: Jak to že zná Lennox jméno autorky dortu? Normálně bychom si řekli, že se s ní seznámil před experimentem. Což by byla asi pravda. V reálném světě by tedy měl jednu možnost navíc.
Odpovídá ale takové možnosti něco v realitě, v níž bychom zaměnili dort za množinu všeho rozumově a smyslově poznatelného?
Pokud bychom měli opravdu stvořený svět, v němž by tvůrce přímo osobně nevystupoval, měli by úplně všichni stejnou šanci usuzovat na jeho motivace a přání.
Pokud by to bylo jinak, znamenalo by to, že někteří lidé mají jakousi "nadpřirozenou" nebo alespoň velmi exkluzivní komunikační linku se stvořitelem, která je ostatním lidem odepřena. Zásadní otázka tedy zní:
Existuje nějaký výjimečný zdroj informací, který jiní lidé (než věřící) nemají?
Na tuto otázku už věda, k Lennoxově velké smůle, odpovědět dokáže.
(V principu jde o názorné vysvětlení, proč musejí být lživé všechny důkazy, z nichž je odvozována boží existence.)
pondělí 1. prosince 2014
Mýtus o nevěřících smrtihlavech
Na stránkách české Wikipedie se málokdy setkáte s kritikou náboženství a náboženského teroru, což je samo o sobě podezřelé. Nicméně tentokrát zašla propaganda ještě dál při popisu SS-Totenkopfverbande:
Všimli jste si? Ne? Tedy ještě jednou:
Nesměli být věřící? V nacistickém Německu, které pronásledovalo ateisty nesměli být jeho vojáci, a to dokonce vojáci elitních jednotek, věřící? Svým způsobem ano, ale konkrétně nesměli být svědky Jehovovými, svobodnými zednáři, komunisty a členy Rotary klubů. Na druhou stranu nemusíme mít autora hesla hned za úmyslného šiřitele propagandy. Tato informace pochází pravděpodobně z diplomové práce Terezy Krausové Stratifikace společnosti v koncentračních táborech.
Zdroj této informace může být různý, včetně toho že se taková pověst mohla šířit mezi samotnými vězni koncentračních táborů, nicméně přesto vrazi z koncentračních táborů i pachatelé největších masakrů věřili v Boha. Na tom si totiž v Schutzstaffel zakládali. Přísaha skládaná při přijímání nového člena SS, kam patřili také Totenkopfverbande se Boha přímo odvolává. Skládala se ze tří otázek a tří odpovědí:
"Jaká je vaše přísaha?" -
"Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh."
"Takže věříte v Boha?" -
"Ano, věřím v Pána Boha."
"Co si myslíte o člověku, který nevěří v Boha?"
"Myslím, že je arogantní, megalomanský, a pošetilý, že není jedním z nás."
(originální znění)
Opravdu si myslíte, že člověk, který skládal přísahu SS, jež zněla takto nebyl věřící?
Všimli jste si? Ne? Tedy ještě jednou:
Nesměli být věřící? V nacistickém Německu, které pronásledovalo ateisty nesměli být jeho vojáci, a to dokonce vojáci elitních jednotek, věřící? Svým způsobem ano, ale konkrétně nesměli být svědky Jehovovými, svobodnými zednáři, komunisty a členy Rotary klubů. Na druhou stranu nemusíme mít autora hesla hned za úmyslného šiřitele propagandy. Tato informace pochází pravděpodobně z diplomové práce Terezy Krausové Stratifikace společnosti v koncentračních táborech.
Zdroj této informace může být různý, včetně toho že se taková pověst mohla šířit mezi samotnými vězni koncentračních táborů, nicméně přesto vrazi z koncentračních táborů i pachatelé největších masakrů věřili v Boha. Na tom si totiž v Schutzstaffel zakládali. Přísaha skládaná při přijímání nového člena SS, kam patřili také Totenkopfverbande se Boha přímo odvolává. Skládala se ze tří otázek a tří odpovědí:
"Jaká je vaše přísaha?" -
"Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh."
"Takže věříte v Boha?" -
"Ano, věřím v Pána Boha."
"Co si myslíte o člověku, který nevěří v Boha?"
"Myslím, že je arogantní, megalomanský, a pošetilý, že není jedním z nás."
(originální znění)
Opravdu si myslíte, že člověk, který skládal přísahu SS, jež zněla takto nebyl věřící?