Proč prostě nezrušíme peníze?

Ne jednom blogu SME se nedávno vyskytla úvaha jako vystřižená z pera některého autora utopických socialistů klasického období. Spolu s ní se zjevila i stará komunistická myšlenka, že je třeba zrušit peníze.
Napsal jsem, že by bylo záhodno spíše peníze nahradit nějakým lepším distribučním nástrojem, než je přímo rušit, což se sice setkalo s ohlasem, ale málokdo se asi zamyslel nad tím, co to znamená a proč je třeba peněžní systém nějak reformovat.

Nejprve něco ke klasickým komunistům. Jejich idea byla nahradit finanční systém centrální distribucí (v rámci centrálního plánování). Centrální distribuce není v principu dobrá ani špatná, jen se prostě na některé věci nehodí. Je určitě rozumné, pokud stát například ovládá centrální distribuci energie nebo vody, už proto, že podnikání v takových oblastech je vždy hrou o monopol a podmínky pro jednotlivé občany tedy firmy nakonec vytvoří vždy výrazně horší, než by vytvořila společná správa. Na druhou stranu centrální distribuce například jablek nebo oblečení není vůbec rozumná a v podstatě vede k budování naprosto nesmyslných administrativních struktur, které produkty nesmyslně prodražují, reagují pomalu na požadavky trhu a vydávají nesmyslná rozhodnutí. V takových případech je mnohem lepší spoléhat se na kolektivní inteligenci trhu než na inteligenci centrálního úřadu.

Katastrofou (ekonomickou) socialistického bloku bylo přílišné spoléhání na centralizované struktury a černý trh se pak stával vlastně ventilem, díky kterému mohl vůbec takový systém fungovat. Je tedy paradox, že bylo za takových podmínek stíháno podnikání „na černo“, když bylo společnosti vlastně prospěšné.
Na druhou stranu existují i jiné způsoby distribuce zboží a služeb, které ekonomické zákony postihují velmi špatně jako dary a sousedskou výpomoc.

Výhodou finančního obchodu je to, že umožňuje pružnou reakci na změny poptávky nebo výpadky výroby. Jeho největší výhodou i slabinou jsou peníze. Jde o to, že výrobků a služeb existuje v principu neomezené množství, ale množství peněz je vždy omezené. To je na jednu stranu výhoda, protože omezené množství peněz umožňuje udržovat jejich tržní hodnotu alespoň relativně stabilní. I když jsou na světě státy, které se snaží toto pravidlo popřít, faktem zůstává, že většina měn je cenově stabilnější než třeba květiny nebo sezónní ovoce.

Právě tato stabilita z nich dělá výhodný prostředek pro dálkový obchod.
Na druhou stranu tím ale vzniká problém, protože zbohatnutí člověka automaticky znamená zchudnutí jiných a to bez reálné závislosti na skutečné produkci. Ostatně nejbohatší lidé bývají svou činností většinou společnosti buď zcela nepotřební nebo dokonce výrazně škodliví. (Téměř nikdy to nejsou továrníci, většinou jde o bankéře.)

Omezené množství peněz má ale čas od času neblahé následky i na celé oblasti, protože se vlivem obchodu na velké vzdálenosti mohou z určitých oblastí prostě peníze „odlít“ do oblastí, které jsou v dálkovém obchodě úspěšnější.

Není to jen věc málo rozvinutých oblastí, známe taková místa i v ČR, USA, Německu nebo Španělsku...
V takové oblasti je stále dostatek výrobků a služeb pro místní obchod, jenže na místě už nejsou žádné peníze, které by se k němu daly použít. Přirozená řešení jsou v podstatě dvě. Místní společnost se vrátí k výměnnému obchodu nebo zavede alternativní měnu typu hodinodolarů.

Existuje mnoho druhů alternativních měn, ale hodinodolary (systémy označované  LETS ) jsou mezi nimi jistou zvláštností.  Jejich specialitou je to, že jich není konečné množství. Jak už napovídá název, hodinodolary jsou prostě kryté hodinami práce. Objevuje se u nich ale ještě jedna zajímavá vlastnost a to, že mívají (i když ne vždy) časově omezenou platnost.

Největší výhodou a zároveň nevýhodou hodinodolarů je jejich územní omezenost. Hodinodolary zpravidla nejsou přímo směnitelné za oficiální měnu (pouze přes zboží).

Jistý problém nastává v tom, že některé vlády vymýšlejí způsob, jak přepočítávat hodinodolary na obecnou měnu, aby z nich mohly být odváděny daně. Vzhledem k situaci, která dala vznik těmto měnám, totiž lokálnímu nedostatku obecné měny, je to nejlepší způsob, jak takto postižený kraj zcela vylidnit. Přesto ani já nejsem úplným odpůrcem zdanění hodinodolarů, vidím ale velký rozdíl v tom, za co jsou daně vybírány a kdo má právo hodinodolary danit.

Hodinodolary totiž nejsou fyzickou měnou a proto je nutné vést jejich evidenci. Něco takového by měla dělat obec a obci by tedy za používání hodinodolarů měla také plynout nějaké odměna, samozřejmě také v hodinodolarech.

V principu jsem příznivcem jakéhosi dvouměnového systému, kde by univerzální měna byla vázána na nějakou trvanlivou ceněnou komoditu (například vzácné kovy), čímž by byla univerzálně směnitelná, zatímco lokální měna by byla krytá hodinami práce a tak by se nemohlo stát, že by byl fyzicky schopný člověk zcela bez prostředků.
Varování ekonomů, kteří vidí v hodinodolarech hrozbu pro globální ekonomický systém nemusíme brát vážně právě proto, že slouží jen lokálnímu obchodu a není použitelný pro obchod na velké vzdálenosti. Lokální měny tedy budou vždy potřebovat také měny použitelné pro dálkový obchod a tím je zajištěno, že nedojde ke zhroucení obchodních vztahů nadměrným rozšířením lokálních měn.

V případě že začne některý dříve neprosperující kraj profitovat natolik, že obecná měna hodinodolary zcela nahradí, není žádný problém systém prostě zakonzervovat pro případ zhoršení situace. Časová omezenost hodinodolarů odstraňuje potřebu složitých dědických převodů.  Zakonzervována tedy zůstává pouze struktura, v níž ale nejsou uloženy žádné hodnoty.

Tolik o mé představě vzoru lepší ekonomiky založené na penězích, který se v některých oblastech už v podstatě blíží realitě. Nechtěl jsem na něm ukázat jen svoji představu, ale to, že obchod jako jakýkoli distribuční systém (včetně centrálního) prochází vývojem a že jej lze zlepšit. Už to, že dnes platíme často měnou v podobě bitů je něco, o čem se našim předkům asi ani nezdálo. Pokud takto dokážeme proměnit podobu peněz, mohli bychom podobně radikálně změnit i jejich podstatu.

Není nijak vyloučené, že jednou peníze opravdu úplně zmizí, ale určitě to nebude tak, že bychom je prostě jen zrušili. Peníze zmizí ve chvíli, kdy jich už nebude třeba, protože je nahradí dokonalejší distribuční systém. I když nevím, jaký systém to bude, mohu předpovědět, že nebude postaven na centrálním schématu a že bude využívat kolektivní inteligence, jako to už v poněkud hrubší formě dělá trh. Hlavně jsem ale chtěl na tomhle příkladu ukázat, že ani v obchodu není systém založený na jednom principu měny dokonalý.
I v budoucnosti tedy uršitě budou existovat různé systémy distribuce zboží a služeb vedle sebe, čímž budou vzájemně vyrovnávat své slabiny.

Proč jsme odsoudili politiku komunistických stran?

Tím, jak se postupně stává z komunistické ideologie symbol zla, nám začínají nějak unikat ony důvody, proč jsme ji vůbec začali považovat za zlo. Vůbec se mi ten zjednodušený přístup nelíbí, protože umožňuje komukoli jinému, aby dělal to samé, co komunisté, aniž by přitom na něj tohle odsouzení mělo vliv.

V první řadě bych chtěl říci, že komunistická ideologie nebyla odsouzená kvůli rovnostářství nebo kolektivismu - ostatně je sami komunisté nikdy nedodržovali - ale za omezování lidského potenciálu. Nebylo tak důležité, co umíš, ale koho znáš.

Politika komunistické strany byla odsuzována za cenzuru informací, která rozhodně vadila mnohem více než například cenzura v oboru beletrie.

Neměli jsme je rádi, ne protože vládli, ale protože to byli tupci, kteří si přisvojili právo myslet za všechny aniž by čemukoli nutně rozuměli.

Měli jsme na ně vztek ne za budování socialismu, ale protože nás nutili chovat se jako pokrytci, když tvrdili že to, co nás nutili dělat, je naše přání a že komunistická strana jen plní vůli pracujícího lidu.

A konečně jsme je nenáviděli také proto, že nás přinutili žít ve strachu. U nás bylo vlastně jen pár justičních vražd, jen pár opravdu tvrdě stíhaných disidentů, ale ve strachu jsme žili pořád všichni. Špehovalo a udávalo se všude.

Zkuste si to trochu přebrat, vypusťte slova jako socialismus nebo komunistická strana a srovnejte jejich chování s chováním dnešních politiků (levotočivých i pravotočivých) a představitelů církví, s tím co dělají i s tím, co navrhují a co by chtěli dělat.
Komunisty jsme za jejich jednání alespoň morálně odsoudili, proč jsme ještě nedosoudili je?

Tajemství trabantího úspěchu

Film Trabantem až na konec světa trhá už několik dní žebříčky ČSFD, ale zároveň je také nadějným adeptem do mého seznamu nepochopených filmů. Filmoví kritici stále ještě pobíhají zmateně okolo a nevědí, co si o tomhle veledíle mají myslet. Mohl bych říci, že je to vlastně všechno jednoduché, ale je fakt, že to vlastně tak jednoduché není. Může za to Dan - Dan Přibáň.
Ten film v první řadě dost klame tělem. Lidé kteří neviděli předchozí díla z této série - Trabantem Hedvábnou stezkou a Trabantem napříč Afrikou – mohou jít do kina s představou, že jde o cestopis. Ne, cestopis to rozhodně není, je to roadmovie jenže ne hraná ale dokumentární.
Nejpříbuznějšími filmy jsou mu TopGear, Mythbusters nebo Borat.

Princip je takový, že vezmete několik lidí a vytvoříte s nimi nemožnou situaci, jako třeba výpravu Trabantů v Andách. Samozřejmě na něco takového nemůžete mít lidi, kteří by byli úplně normální, jednak byste tím diváky nudili a druhak by s vámi takovou šílenost nepodnikali.
Pokud všichni přežijí, vznikne film.
Skvadra kterou měl s sebou Dan tentokrát slibuje silný zážitek a dokonce i jakési morální ponaučení. Nejsilnějšími postavami jsou: neustále hláškující a halekající Dan, slovenský národní hrdina Marek Slobodník na motorce Jawa 250, který přežije cokoli a ještě se při tom usmívá a dva Poláci ve Fiatu Maluch, až příliš připomínající animované postavičky ze seriálu Bolek a Lolek.
(Ačkoli poslední dva zmínění připomínají většinu příběhu spíše chodící generátory problémů, bez nich by výprava nikdy k cíli nedojela.)

Nebudu spojlovat víc, ostatně dostatečný spoiler je už to, že vznikl film, což znamená že někdo tu jízdu přežít musel.
V čem je tedy to tajemství? Ještě to nevíte? Je to komedie, navíc komedie psaná životem, s moc hezkými záběry a s posláním, že lůzrovství není závislé na stavu vašeho konta, ale mysli. Trabatní expedice jsou prostě outsideři, kteří to nevzdali a tím jsou divákům vlastně nesmírně blízcí. Heslo "když se chce, tak to jde" se lehko říká, ale předvést to v životě už stojí za uznání.

Společné kořeny

Občas si říkám, že moderní náboženství vlastně nejsu náboženství. Jak křesťanství, tak islámu, ale třeba i scientologii totiž chybějí velmi podstatné rysy těch opravdu nejstarších. Dávná věda (starověká filosofie) a starověké náboženství mohly v historii kolidovat jen proto, že měly podstatnou část svých oborů společnou.

V čem tedy onen základ vidím? Dnešní výklady náboženství se zpravidla opírají o termíny jako „náboženský cit“ nebo „náboženský prožitek“, já jsem ale přesvědčen, že bychom si u starověkých kultů vystačili i s mnohem prozaičtějšími a lépe uchopitelnými termíny jako „budoucnost“, „obavy z budoucnosti“, „snaha budoucnost změnit“ (sobě příznivě).

Když se podíváte na starověké kulty, často v nich najdete pravidla, která jsou v jistém smyslu jaksi primitivně vědecká. Naprostá většina velkých starověkých kultů obsahuje něco jako kalendář svátků a polních prací. Jsou v něm zaneseny důležité astronomické okamžiky jako jsou rovnodennosti a slunovraty, období setby a období záplav. To je příkladná ukázka takového předvídání a ovlivňování budoucnosti.
U cyklických dějů to bývá zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti je to důvod, proč mnohé starověké civilizace tak pokročily ve sledování hvězd a matematice i proč stavěly některé starodávné monumenty.
Samozřejmě vždycky existovaly i události, ke kterým docházelo neperiodicky. Starověká města proto mívala také své věštírny.

Máme bohaté informace o věštění v transu, o čtení z ovčích vnitřností (zachoval se dokonce model jater pro výuku věštění), z letu ptáků, kostí a zkopaných losů.
Je přitom zajímavé, že zdaleka ne každá taková věštba musela být jen ryzí blábol.  Z chování ptáků jistě nelze odhadovat individuální osudy, ale zato se z něj dá předvídat mírná či tuhá zima i změny počasí. Změny na ovčích játrech mohou odhalit nebezpečné cizopasníky nebo nevhodné složení pastvy, důsledky obojího přitom jistě na majitele ovcí nakonec dolehly.


Lidé samozřejmě chtěli také znát také příhody, které se mohly přihodit konkrétně jim. I tady bychom našli příklady periodických událostí, které se opakují v životě každého člověka (narození, přechod do dospělosti, smrt) a k nimž v každé kultuře vznikly iniciační rituály.  Opět kromě nich existovaly i problémy, stávající se lidem naprosto nepravidelně. I ve starověku proto lidé osobní věštce a vykladače snů dobře platili. Ani je přitom nemohu vždy označit za podvodníky. Například v Artemidorově Oneirokritikonu můžete najít i výklady snů, které by schválil možná mnohý moderní nebo alespoň nedávný psycholog.

Lidem, kteří disponovali výjimečnými znalostmi, se dostávalo označení, které zpravidla znamenalo „vědoucí“. Totéž znamenají slova jako druid nebo vědma. Mají stejný původ s označením „vědec“.
Tito „vědoucí“ ale plnili různé úkoly pro společnost i pro jednotlivé mocné zadavatele.
Tak se stalo, že se součástí jejich repertoáru staly i obyčejné iluzionistické triky.

Celkově se tedy dovednosti a znalosti „vědoucích“ skládaly ze skutečných znalostí, z mylných přesvědčení, kterým věřili i oni a z regulérních podvodů. Jinak nelze vysvětlovat například objednávky antických kněží u mechanika Ktesibia, který jim vyráběl zázrakotvorné automaty podle jejich přání, výskyt „zázračných“ plačících madon, lahviček s „krví“, která se za určitých okolností stává opět tekutou nebo výskyt duplicitních (i vícenásobných) relikvií světců.

Už ve starověku se filosofie od náboženství oddělila tím, že začala odmítat prokázané nepravdy. Tím vymezením se ale stalo něco zvláštního. Nejen že se starověká filosofie začala definovat jako něco odlišného od náboženství, a přivlastnila si tu část znalostí, kterou bylo možno prokázat, také náboženství se začalo vymezovat proti dokazatelným faktům. Nadále už nebyly součástí náboženství, přinejmenším jeho "modernějších" monoteistických verzí. Těžiště náboženství se přesunulo do nedokazatelných oborů.
Oddělením filosofie od náboženství vlastně na víru zůstaly jen podvody a fantasmagorie.

V množství pověr starověkých náboženství se skrývají i zrnka poznání, která umožňovala civilizacím existenci a přežití. Jenže právě ty vlastně v novějších monoteistických náboženstvích existují jen díky kontaminaci místními kulturami. „Moderní“ náboženství Ježíšem a Mohammedem počínaje a reverendem Moonem, Sri Chinmoyem, Parsifalem Imanuelem či  L. Ronem Hubbardem konče, totiž zakládali charismatičtí vůdci, kteří tyto znalosti neměli.

Předpovědi, které taková náboženství dávají se proto netýkají snadno ověřitelných periodických jevů, ale  věcí nedokazatelných, jako například posmrtného života, nebo absolutně výjimečných - takových jaké se v historii mohou stát jen jednou - jako poslední soud, zmrtvýchvstání, konec světa atd.

Takové předpovědi ale nutně nevycházejí z žádných myšlenkových postupů, protože konec světa způsobený dopadem známé a pozorovatelné planetky by nebyl v oboru náboženství, ale vědy. Zdrojem všech takových tvrzení jsou proto "vize" či "vnuknutí", ne pozorování.

Na jednu stranu je to pro křesťanství, islám a další výhodné, protože nejsou omezené územní plaností takových pravidel. Na druhou stranu tím ale ztrácejí jedno z odůvodnění své existence.

Proto vědecké předpovědi vycházejí stále častěji a vliv vědy na rozvoj můžeme pozorovat všude, kam se podíváme, zatímco sbírka ohlášených konců světa neustále roste. 

Tvoje starosti vyřeší válka?

Je to takový můj soukromý strašák. Lidé nespokojení se svým místem ve společnosti si v duchu (a občas i nahlas) často opravdu přejí válku. Asi podvědomě doufají, že by nějak promíchala společenské vrstvy a v následujícím uspořádání by se pro ě našlo nějaké více oceňované místo.
Nemyslím si to, vzhledem k tomu, že většina těch, kteří sklouzávají k takovému myšlení, bývají mladí, špatně placení a bez perspektivy, byla by také většina z nich prostě mrtvá. Tihle lidé jsou totiž také nejčastějšími rekruty.

Jejich postoj ale chápu, to co mě straší mnohem více je, když podobné řeči slýchám i od vzdělaných lidí. Takoví rozhodně neplánují v případné válce bojovat v prvních liniích. Za jejich myšlením se skrývá deziluze z pomalého nebo stagnujícího vývoje technologií nebo společnosti. Pravdou je, že obojí dokáže válka změnit.

Ačkoli nemohu udělat rovnítko mezi vítězem války a tím, který z ní má největší zisk, z nějakého důvodu opravdu války vývoji technologií i společnosti prospívají. Přinejmenším se to tak ve zpětném pohledu jeví. Samozřejmě, pokud to válkou postižená kultura přežije.

V moderních dějinách bývá jen vzácně jediná válka příčinou zániku nějaké civilizace, i když takové příklady známe z raného novověku. Mnohem více máme příkladů, kdy válka opravdu urychlila společenský, vědecký i technický vývoj.

První světová válka měla rozhodně zásluhu na rozvoji automobilismu a letectví. Druhá světová válka obojí popohnala ještě více a kromě toho podpořila i vývoj televize, raketové techniky, proudových motorů, radaru, jaderné technologie...

Samozřejmě bychom si měli položit otázku: Je k vývoji nutné obětovat vždy miliony lidských životů?
Doba Studené války nám ukazuje že ne. Soupeření v propagandě dokázalo téměř totéž, ostatně výsledky kosmického výzkumu (projekty Apollo a Space Shuttle), který jí byl podnícen využíváme dodnes a jistě na ně budeme navazovat i v budoucnosti. Ostatně asi bychom se jinak tak snadno nedočkali například osobních počítačů.

Co tedy taková válka vlastně dělá, že vede k vývoji? Domnívám se, že jde o tři podstatné okolnosti:

Za prvé válka přímo vynucuje soutěživost. Tento rys lidské povahy je ve společnosti přítomen stále, jenže v klidných dobách je spíše tlumen. Dokonce i obchod má tendenci v určité fázi soutěživost brzdit. Dochází k tomu třeba v případě, kdy je vyrobena určitá zásoba zboží, které by se v případě vyvinutí a vypuštění nového typu výrobku stalo rychle zastaralým.

Za druhé válka přesně formuluje požadavky. Pokud má soupeř rychlejší letadla, musím postavit ještě rychlejší letadla, nebo najít nějakou nevýhodu těch jeho a využít ji. Jasná formulace problému je to, co chybí většině projektů v klidné době.

Za třetí válka umožňuje koncentrovat velmi rychle velké prostředky na konkrétní úkol.

Tyto tři okolnosti teprve tvoří onen urychlovací princip vývoje. Pokud nejsou splněny všechny tři efekt se nedostaví. Všimněte si, že nikde mezi nimi není požadavek na počet padlých. Množství lidských obětí při takové akceleraci vývoje nehraje roli. Urychlení vývoje vytvářejí války jaksi mimochodem. Pokud bychom dokázali tyto tři podmínky vytvořit jinak, žádná válka by k akceleraci vývoje potřeba nebyla.
Pokud takový způsob existuje, je ostudné jej nevyužít.