Udatný boj Davida Černého se slaměným panákem

Před jistým časem jsem byl naprosto vyveden z míry článkem Davida Černého (filozofa, ne sochaře) nazvaným Infanticida. Vzhledem k tomu, že mé zhnusení jeho článkem asi nepřipadalo ostatním tak pochopitelné, jak jsem si myslel, jsem se rozhodl pro určité zdůvodnění.

Ano, prohlásil jsem že je jeho argumentace zoufale špatná a že asi nikdy nic neslyšel o utilitarismu. Ve skutečnosti pravděpodobně četl David Černý o utilitarismu mnohem více knížek, než například já, to mu ale nicméně vůbec nebránilo spáchat jakýsi nesmyslný etický mišmaš. Vysvětlím:

Jde o to, že David Černý nahlíží na lidskou existenci způsobem typickým pro věřící. Nejlépe bych ji označil jako binární – člověk je / člověk není. Člověk má lidská práva, ne-člověk nemá lidská práva. Toto chápání lidského života je většinou správné, tedy většinu života. Problém je s tím „většinu“. Jde prostě o zobecnění, které má jakési výjimky.

Druhou stranu, jejíž myšlení se snaží v této logice vyložit, představují utilitaristé. Jenže k utilitaristické škole lidská práva jako koncept nepatří. (Tedy možná do nějakých větví ano, ale v klasických liniích nejsou.) Namísto toho posuzuje míru „obšťastnění“ a míru utrpení.

Utilitarismus tak posuzuje všechny bytosti, nikoli jen ty lidské a to už od časů Jeremyho Benthama. Kritizovaný Peter Singer tento koncept rozhodně nevynalezl, spíš se mu snaží dát nějaké konkrétnější obrysy.

Díky tomuto konceptu nechápe utilitarismus bytost jako něco, co jen je nebo není, ale spíše jako jakýsi gradient, na kterém mají různí tvorové různé úrovně prožívání. Při tom všem je ale základním principem stále maximalizace štěstí a minimalizace utrpení.

Pak se samozřejmě dostáváme k problémům, jako jsou zájmy novorozence. Novorozenec totiž nemá zájmy, ale pozor – je schopen cítit bolest. Je tedy jedním z aktérů utilitaristického morálního kalkulu.

Víte, je dost nepravděpodobné, že by žena která má možnost umělého přerušení těhotenství opravdu plod donosila, porodila a pak o něj už nejevila zájem, pravděpodobnější je nějaká nepříjemná událost, která jí například v dalším mateřství brání, nebo to že se dítě narodí například vážně deformované v důsledku porodních komplikací.

Dobrá, připusťme si, že se to stát může, ostatně David Černý sám uvádí na začátku článku Infanticida příběh s novorozencem postiženým Downovým syndromem, který byl ponechán v nemocnici aby zemřel hladem a vyčerpáním.

David Černý jej samozřejmě předkládá jako jistou obžalobu, ukázku toho, co by nemělo být umožněno. Já si naproti tomu pokládám také některé otázky, například zda by nebylo v takovém případě i pro novorozence lepší, kdyby pro něj existovala nějaká legální verze infanticidy? Tuto otázku si ostatně pokládá i David Černý. Přesnější by ale bylo znění otázky: Proč nebyla genetická porucha objevena mnohem dříve? Proč nemohla žena podstoupit „normální“ přerušení těhotenství?

Za mnohem váženější ale považuji otázku, jestli je skutečně nějak morálně odůvodnitelné obětovat životu takového dítěte desítky let jeho rodičů. Tady se pak vynořuje jasný utilitaristický kalkul – život matky má i v době narození vyšší hodnotu než život novorozence.

Konečně se dostávám k onomu vážnému „kopanci“, který David Černý spáchal. Je to příklad, v němž se pokusil argumentovat „obětí ve veřejném zájmu“, žel opravdu idiotsky:

Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla zrovna klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnosti řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“ Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.

Můžete ale také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojení konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, např. preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastnění strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

Vynechám teď emocionální vsuvky a zjednoduším příklad ad absurdum. Na služebně sedí šest nešťastných policistů, protože mají vyřešit nějaký případ (pracovat). Vyběhnou tedy ven, chytí prvního procházejícího člověka a strčí ho do basy. Teď je šest šťastných policistů (nemusejí pracovat) a jeden nevinný nešťastný. To je utilitarismus podle Davida Černého. Přesněji je to jeho slaměný panák, kterým zdůvoňuje svůj boj proti "legální infanticidě".

Samozřejmě ani jeden příklad v praxi nefunguje. Na pana Nováka to sice hodit můžete, jenže tím nic nezajistíte. Pachatel je totiž venku a nikomu neslíbil, že to neudělá znovu, takže se těch několik strážníků může jen třást strachy, kdy na ně praskne, že podvádějí. Rozhodně tedy nelze počítat s tím, že by uvěznění Nováka bylo nějakým dlouhodobým, nebo dokon ce definitivním řešením. V případných nepokojích by pak byla asi místní strážnice vypálena, protože by policii právem místní lidé považovali za komplice pachatele.To za prvé.

Za druhé, není působ, jak zajistit, aby falešné důkazy byly neprůstřelné. Může se stát, že byl pan Novák právě v době spáchání zločinu zadržen v jiném okrsku pro překročení rychlosti v jízdě a máte další problém na krku. Pokud nešpehujete Nováka 24 hodin denně, nezajistíte to. Následný soud tedy může namísto Nováka poslat do basy policisty, což spoustu věcí zkomplikuje a situaci rozhodně neprospěje.

Za třetí tento postup narušuje ideu legitimnosti policie. Máme ji totiž proto, aby nás chránila před zločinci, což v daném případě nedělá, vlastně naopak chrání zločince. Tím se dostávám k Benthamově „okolnosti“ nazývané „plodnost“, ovšem v její nejzvrácenější podobě. Tím, že diskredituje ideu legitimity policie (v případě že to praskne), jí totiž místní lidé přestanou věřit cokoli. Nebude tedy existovat vůbec žádný způsob jak čelit podobné situaci v budoucnosti.

Za čtvrté je celý případ popisován, jako kdyby se odehrával na planetě, kde je jediná policejní služebna. Pokud opravdu hrozí nepokoje, mohou přece místní policisté požádat o specialisty a nemusejí vše nutně řešit na vlastní pěst.

Konečně největší vtip na celém příkladu je ten, že pokud víte, že je uklidnění situace dočasné, nepotřebujete ani zavřít Nováka. mediální dezinformace splní naprosto stejný účel a nikoho dalšího k tomu nepotřebujete. Navíc ji policie smí použít legálně, pokud o tom informuje nadřízené orgány, takže by policisté neohrožovali ani sami sebe a svá pracovní místa.

Ve skutečnosti by se klasický utilitarista k Černého řešení nepřiklonil, protože je naprosto neuspokojivé v pěti ze sedmi Benthamových "circumstances" a zbývající dvě (vzdálenost a rozsah) jsou sporné.

Navzdory uvedenému příkladu oběti ve veřejném zájmu skutečně existují. Ostatně známe to z filmů – uzavření epidemické oblasti i se zdravými lidmi, uzavírání neúplně evakuovaných lodních oddílů při poškození lodi, bezdětné, kteří se obětují za ty, kteří mají rodiny, vojáky zalehávající střílny kulometů... Ti lidé jsou (v dané situaci) na 100% nevinní, ale situaci nelze řešit jinak. Jsou to klasické utilitaristické kalkuly – méně utrpení je lépe než více. (Mimochodem, pěkné příklady poskytuje seriál Battlestar Galactica)

Stejným způsobem můžeme selektivně přistupovat i k případu legální infanticidy. Není důvod podstupovat trápení spojená s nechtěným těhotenstvím, porodem postiženého potomka ani trauma z jeho poporodního usmrcení, pokud situace nabízí jiná, mnohonásobně pohodlnější, bezpečnější a emočně méně riziková řešení.

Z toho důvodu se David Černý mýlí v poukazování na to, že by důsledkem utilitaristikého přístupu mělo být automaticky bezdůvodné zabíjení i úplně zdravých novorozenců, a stejně se mýlí i ti, kdo mi připisují snahu legalizovat infanticidu až do několika let života.

Pokud chápete utilitaristický princip minimalizace utrpení, mělo by vám ale být jasné, že mnohem více, než pro infnticidu je to velmi silný argument pro antikoncepci, těhotenská vyšetření a možnost přerušení těhotenství v co nejranějším stadiu. Naopak snaha ochránit „důstojnost člověka“ ve chvílích, kdy je opravdu jeho lidství jen potenciální možností, tedy kdy je skutečně jen shlukem buněk, míru utrpení zvyšuje.

Za hlavní filosofický hřích Davida Černého považuji to, že jak jeho příklad, tak jeho závěr míru utrpení zvyšují. Obojí je tedy z utilitaristického hlediska nesprávné. 

David Černý se závěru dopouští ještě jednoho nepěkného faulu, když píše: Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná, by to mohlo být silným impulsem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

Tím vyvolává dojem, že by tomu v utilitaristické společnosti bylo jinak. Jenže právě na věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnost se utilitarismus vůbec neohlíží. Jedinými kritérii je je pro něj schopnost prožívat štěstí a bolest. Navíc žádná mě známá definice lidské bytosti, novorozenci vlastně neodpovídá, podobně jako neodpovídá člověku přežívajícímu po smrti mozku pouze s pomocí přístrojů. S tímto argumentem se však D. Černý vůbec nevypořádal.

Asi bych měl říci, že já osobně považuji lidská práva za rozumnou společenskou dohodu, a i když vím, že mají velmi mnoho výjimek, opravdu nejsem ani zdaleka takovým kritikem jako Bentham nebo Singer. Pro fungování civilizace v "běžném provozu" jsou snadno zapamatovatelná, jednoduchá a srozumitelná. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že existují meze, za nimiž musíme dát přednost utilitaristickým kalkulům.

O videu v projektu Ateista

Měl bych vám něco říci o tom videu, kterým uvádím svůj crowdfundingový projekt Ateista. Netočil jsem ho totiž sám, jeho autorem je nezávislý filmař, který si říká Andy Fehu. Má na krku už pěknou řádku zajímavých filmů a několik z nich si můžete i prohlédnout na jeho kanálu ve Vimeu. I když sám doporučuji, aby video na crowdfundingový projekt mělo určitou konkrétní formu, nechal jsem mu při jeho střihu volnou ruku. Proto se do něj mohlo dostat i úvodní „nó“, což je samozřejmě základní řečnická chyba. Nicméně v kontextu kaleidoskopického střihu mi došlo, že to nevadí. V důsledku tohoto stylu však video obsahuje spoustu nezodpovězených narážek.

O čem vlastně ve videu mluvím? Označení „ateista“ vnímám jako cejch vytvořený věřícími, aby jím mohli označovat vše, co nechápou, protože se to nevejde do jejich náboženské šablony. Zcela logicky jsme jej převzali i my, kteří na Boha ani bohy nevěříme, prostě jako symbol své emancipační snahy, ve snaze ukázat, že člověk bez Boha není nijak invalidní po fyzické, emoční ani morální stránce.

Proč mluvím o třech milionech šesti stech tisících ateistů? Je to počet lidí, kteří při posledním sčítání zaškrtli kolonku „bez vyznání“. Nic jiného to není. V médiích i na webových diskusích mají totiž v současnosti věřící v oblibě tvrdit, že pouze tisíc lidí napsalo "ateismus" do kolonky vyznání. Pravděpodobně si představují, že ateisté mají nějakou ateistickou bibli, ateistické desatero a ateistické kostely, protože trvají na představě ateismu jako konfese.

Z mého pohledu byli lidé píšící jako vyznání „ateismus“ buď poněkud zmatení, nebo se prostě báli, že označení „bez vyznání“ není dostatečně úderné.

Všichni ostatní, dokonce i já, který jsem jednoznačně chápán jako jeden z nejvýrazněji vystupujících militantních ateistů (ač žádné palné zbraně nevlastním), jsem ale samozřejmě zaškrtl kolonku „bez vyznání“ stejně jako všichni mě známí ateisté.

Ateista je „ten zlej“? Přinejmenším podle současného mediálního obrazu jsou skutečně ateisté jednoduše záporáci. Překvapuje mě, jak málo lidí si všímá projevů xenofobie vůči ateistům, včetně toho, že je jim v našich médiích pravidelně nasazována „psí hlava“. Je to bráno jako něco naprosto samozřejmého, na co mají věřící přirozený nárok. Vlastně mě docela překvapuje i to, že Česká televize nebo Český rozhlas ještě nezavedly nábožensko-zábavní pořad „Kopněte si do ateisty.“



ČT: Duchovní kuchyně - Ateismus 

ČT: Rub a líc víry

Zmínka o sabatech se týká jednoho tradičního klišovitého pohledu na ateisty, kdy jsou považováni přímo za sluhy Satana. V modernizovaných verzích stejného mýtu ho může (jako představitele zla) také zastupovat Hitler nebo Stalin.

Proč nechci, aby se mnou lidé za každou cenu souhlasili? Protože právě tak se hledá pravda (ta s malým „p“). Dobrá kritika je něco, čeho si ještě neumíme vážit a žádné lidské tvrzení, zvláště to na jehož základech jsou třeba přijímány zákony, před ní nemá být chráněno. Kritikou totiž pověry a iluze ztrácejí na síle, zatímco poznání sílí. Proto se také stoupenci náboženství kritice zuby nehty brání.

Já se samozřejmě takové kritiky nebojím, protože si stále připouštím, že se v něčem vždy mohu mýlit. Absolutní nedůvěru mám ale k těm z toho odvozují, že právě proto mají pravdu oni.

Co je krokokachna? Je to montážní představa třeba jako kentaur, pegas, anděl s křídly nebo chiméra. Ona a její obdoby se objevují v argumentacích kreacionistů, kteří nechápou, že evoluce nepostupuje tak, že by namátkově míchala a montovala kusy různých současných zvířat. Když někdo s takovou představou vyrukuje, víte hned, s kým máte tu čest i to, že se mu na zákldní škole učitelka při hodinách biologie dostatečně nevěnovala.

Kreacionistická alergie na dinosauří peří je z podobného soudku. Kreacionisté totiž skutečně věří, že se o dinosaurech píše v Bibli. Problém začal, když se ukázalo, že i mnohé druhy velkých „ještěrů“ které jsme dosud znali jen v „plešaté“ podobě, měly ve skutečnosti peří. To totiž neodpovídá knize Genesis, v níž jsou ptáci stvořeni před pozemskými tvory.

A konečně, jak to vůbec máme s těmi zvířaty? Když zjistíte, že mezi lidmi a ostatními tvory není ostrá hranice, co to vlastně bude znamenat? Podle věřících tak lidé klesnou na úroveň zvířat, podle mnohých ateistů by tak naopak zvířata patrně měla poněkud v našich očích stoupnout.

Inu, opravdu je o čem číst a o čem si povídat.

Proč jsem se pustil do crowdfundingového vydání své knížky

Když jsem začal přednášet o crowdfundingu, několik mých přátel překvapilo, že jsem dosud neměl ani jediný vlastní uskutečněný crowdfundingový projekt. Někteří byli naopak překvapeni, když jsem si jen krátce před uvedením dalších kurzů o crowdfundingu spustil projekt na podporu vydání své knížky Ateista na Startovači. Ozvaly se dokonce i hlasy, že bych měl vybrat nějakou rekordní částku, aby se ukázalo, že tomu skutečně rozumím.

Jak to celé vlastně je? Crowdfunding jsem začal studovat, když jsem zjistil, že v našem nezávislém filmu dosud zoufale chybí jakýkoli způsob financování, kromě peněz z vlastních kapes. Nebyl jsem tehdy ovšem nezávislým filmovým režisérem, ale filmovým nehercem vystupujícím v množství amatérských snímků a také organizátorem festivalu amatérských filmů.

Nezabýval jsem se proto tvorbou samotného filmu, ale tím, jak umožnit pokročilým amatérům postup výš na úroveň nezávislých profesionálů, ve významu který to má ve světě kolem nás (tohle sousloví u nás tehdy v podstatě znamenalo práci při natáčení svateb a pohřbů).  Proto znám nějaká základní pravidla toho, o co v crowdfundingu jde. Amatérští filmaři ale, k mému velkému zklamání, nejevili tehdy o crowdfunding žádný větší zájem. Ostatně, v té době neexistovaly u nás ani pořádné CF servery.

Mezitím, naprosto paralelně, aniž bych měl někdy v úmyslu tyto dvě věci spojovat jsem se věnoval psaní článků a také sem tam nějaké knížky. Do toho všeho přišla krize. Nakladatelstvím čím dál více docházely peníze a smlouvání o ceně za knížku se čím dál častěji měnilo ve vyjednávání o vydání knihy vlastním nákladem.

Ani před tím ale nebyla situace na našem trhu knih nijak růžová. Nakladatelské domy stlačily odměny autorům tak nízko, že se psaní knížek začalo stávat jen doménou naprostých nadšenců a grafomanů. Konkrétně dostávali autoři kolem 4% ceny z prodeje knihy, jen opravdu velmi dobře prodávaní autoři dokázali usmlouvat více.

Pokud si uvědomíte, že u nás je za relativně úspěšnou knihu považována taková, která má prodej kolem 1500 kusů, dojde vám, že za celoroční práci to často znamenalo „odměnu“ kolem 20 000Kč. A to, pouze pokud jste byli autory opravdu hodně čtených knih!

V současnosti už jsou některá (i poměrně známá) nakladatelství schopna nabídnout vám odměnu ve formě autorských výtisků (na něž měl kdysi autor právo automaticky) s tím, že vaše bude to, co si prodáte, nebo vám rovnou říci sumu, kterou musíte složit, aby se vydáním vaší knížky vlastním nákladem zabývala.

Pokud se prodejnost vašich knih měří spíše ve stovkách, než v tisících, je celkem na místě se zamyslet, nad tím, zda vlastně není obíhání nakladatelství zbytečná ztráta času.

Je tu samozřejmě ještě jedna okolnost. Při nabídce nakladatelství jste závislí na názoru nakladatele, tedy na tom, zda mu připadá kniha prodejná a jeho odhadech. V crowdfundingu závistíte pouze na názoru vašich čtenářů.

Jak vidíte, vedly mě vlastně ke crowdfundingu dvě cesty, které se nakonec spojily v jednu.

A nakolik bych měl být „mistrem crowdfundingu“?

Crowdfunding není něco, v čem by se mělo závodit. Má vám umožnit získat právě tolik peněz, kolik potřebujete k naplnění určitého snu, ne více. Lidé, kteří vám přispívají, vám prokazují určitou přízeň a je proto nečestné ji zneužívat. Navíc sám CF je systémem, který dokáže potrestat za přílišnou hamižnost.

Crowdfunding není snadno předvídatelný - i když uděláte všechno správně, neznamená to, že budete úspěšní, zato existují zaručené způsoby, jak být neúspěšný a těm je právě potřeba se vyhnout.

I kdyby tedy byl můj projekt Ateista neúspěšný, naznamenalo by to, že bych neměl o čem přednášet. Naopak, pravděpodobně bych se poučil o nějakém dalším fenoménu. Pro mou vlastní propagaci je samozřejmě lepší, když úspěšný bude. Zatím tomu všechno napovídá, ale nezapomeňte: je to hra!