Tímto příspěvkem si jednoznačně říkám o kritiku a dělám to rád, navazuji totiž na jednu myšlenku z textu Kam zmizely bohyně? a některé reakce v komentářích.
Bývaly doby, kdy byl matriarchát považován za základní společenské schéma. Dnes už tomu tak není. Častěji se mluví o matrilinearitě, což ovšem není totéž. V těch dobách byl matriarchát popisován jako "zlatá doba" lidstva. Mohlo to tak být, nebo mohlo by to tak být?
Mohlo, ale spíše ne až tak docela! Totiž co já vím o patriarchálních a matriarchálních společnostech, tak je to celkem zajímavé. Původně totiž byly matriarchální, nebo alespoň matrilineární společnosti typické spíše tam, kde hrozilo ženám nebezpečí a tedy kde byly "nedostatkové". K tomu se pojila i polyandrie atd. V principu to byl samoregulační mechanismus, protože polyandrické společnosti se nepřemnožují - jedna žena prostě může rodit jen tolik kolik stihne a děti mají naopak dost slušnou ochranu gardou tatínků. Tyto společnosti ještě sem tam existují třeba v Indii.
Polygynická manželství a patriarchální přístup souvisel naopak se stavem, kdy byli nedostatkoví, ale potřební muži a to zpravidla v důsledku válek. Smyslem mnohoženství je v principu hlavně plození armády bojovníků. Tento systém je také reakce na problém s prostředím, ale funguje jinak. Namísto aby se společnost přizpůsobila omezeným zdrojům se uzpůsobí tak, aby mohla dobývat zdroje ostatních. Je to dost zoufalé řešení, protože tak vzniká skupina, která prostě vždycky nemá zdroje.
Jakmile totiž není vystavena stavu pro který vznikla, tedy neustálému
úbytku mužů, velmi rychle se přemnožuje a vyčerpává své prostředí. Jde o lidskou obdobu sarančat. Žije tak, že vyžírá zdroje ostatních skupin, jejich původní majitele buď vyžene nebo zabije. Jenže s nově získanými zdroji nikdy nevydrží, takže se to celé periodicky opakuje.
Patriarchální polygynická skupina má vždycky vojensky navrch nad polyandrickými (případně i matriarchálními) společnostmi. Počty jejích vojáků se prostě obnovují mnohem rychleji.
Polygynická patriarchální společnost je tedy evolučně úspěšnější za cenu, že se pak v postižené oblasti všem žije špatně a klanové války (ekonomicky vynucené) v podstatě nikdy nekončí.
Pokud má daný prostor omezené zdroje, například pokud jde o izolovaný ostrov nebo náhorní plošinu, vyniknou velmi rychle výhody polyandrie, v rozlehlých oblastech s malými rozptýlenými zdroji (například na poušti) ale vojenská převaha polygynických zřízení jakékoli jiné uspořádání rozdrtí.
Samozřejmě lze oprávněně namítnout, že polyandrická skupina prostě ještě nemusí být nutně matriarchální. To je pravda. Navíc ani polyandrická společnost nemusí být pro ženy žádný med. Například až 31 procent tibetských žen zůstane neprovdaných a bezdětných! To je také pravda.
Jak polyandrie tak polygynie jsou reakcemi na ohrožení, tedy jinými slova na zkrácení délky života vlivem válek nebo nepříznivých životních podmínek. Polyandrie se přizpůsobí snížením počtu narozených a tím vyšší šancí na dožití vyššího věku, zatímco polygynie prostě přijímá nižší hranici dožití jako fakt a přizpůsobuje se vyšším počtem narozených.
Jakmile však vnější tlak pomine, jsou tato manželství spíše nevýhodná, protože vytvářejí ve společnosti nerovnost v požadavcích na partnery. Nejen tibetské ženy trpí svou "přespočetností", stejný problém mají v mnoha zaostalých muslimských (slabě polygynických) zemích také muži.
Zbývají ještě poslední otázky: Pokud tyto (pro nás zvláštní) typy manželství zanikají, když pominou důvody k jejich existenci, neplatí náhodou totéž o všech manželstvích?
Manželství je totiž v první řadě pakt a starověké příklady manželských smluv mluví jasně o tom, že je to majetková smlouva, ať už muž vlastnil ženu, nebo se vlastnili navzájem, či šlo jen o společné vlastnictví majetku, vždycky v tom bylo vlastnictví.
Nebyl náhodou tenhle majetkový stav manželství v první řadě podvědomou snahou o obranu proti nouzi? Jak by se proměnily lidské vztahy, kdyby tento neustálý stres pominul?
Vím jistě, že by se lidé dál zamilovávali, ale manželství by s tím už asi nemělo nic společného. Ostatně není právě třeba počet společně žijících nesezdaných párů důkazem, že se tato instituce už přežila?
úterý 26. listopadu 2013
pondělí 25. listopadu 2013
Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu!
No dobrá, možná trochu přeháním, ale kdyby existovala nějaká učebnice českého crowdfundingu, byl by právě nejvyšší čas ji začít přepisovat. Ještě ve čtvrtek jsem ukazoval crowdfundingovou sbírku Hydronauta na školení jako ukázku špatného odhadu možností takové sbírky u nás.
Nebylo divu, do naplnění chyběla téměř polovina a do konce zbývalo už pouhých 5 dnů! Opravdu se zdálo, že není už vůbec žádná naděje.
Přiznávám, že já sám jsem v tu chvíli byl z Hydronauta nešťastný. Na té kampani bylo totiž od začátku všechno úplně špatně, kromě samotného projektu, který byl neoddiskutovatelně skvělý.
Hydronaut měl zoufalé video, neatraktivní odměny s nesmyslnými cenami, špatnou komunikaci s veřejností, malou podpůrnou skupinu i těžkopádné zdůvodnění, proč je něco takového potřeba stavět.
Tohle všechno se ale nakonec trojici která byla "dostatečně šílená" podařilo přebít. Učili se za běhu, odstraňovali nesmysly, nahrazovali neatraktivní odměny dárcům atraktivními. Co se vlastně přesně stalo bude ještě věcí rozborů, ale už teď je jisté, že jsem se mýlil a už dlouho jsem se nemýlil tak rád.
Takhle vypadá kampaň Hydronauta po čtyřech dnech od onoho kritického čtvrtka a zdá se, že ještě chvíli bude výsledná cifra stoupat. Vědecký projekt překonal hranici vyhrazenou dříve jen hvězdám hudebního nebe i všechny vlastní handicapy. Je to jedna z nejlepších "černých labutí" jakou jsem kdy viděl.
Díky!
Nebylo divu, do naplnění chyběla téměř polovina a do konce zbývalo už pouhých 5 dnů! Opravdu se zdálo, že není už vůbec žádná naděje.
Přiznávám, že já sám jsem v tu chvíli byl z Hydronauta nešťastný. Na té kampani bylo totiž od začátku všechno úplně špatně, kromě samotného projektu, který byl neoddiskutovatelně skvělý.
Hydronaut měl zoufalé video, neatraktivní odměny s nesmyslnými cenami, špatnou komunikaci s veřejností, malou podpůrnou skupinu i těžkopádné zdůvodnění, proč je něco takového potřeba stavět.
Tohle všechno se ale nakonec trojici která byla "dostatečně šílená" podařilo přebít. Učili se za běhu, odstraňovali nesmysly, nahrazovali neatraktivní odměny dárcům atraktivními. Co se vlastně přesně stalo bude ještě věcí rozborů, ale už teď je jisté, že jsem se mýlil a už dlouho jsem se nemýlil tak rád.
Takhle vypadá kampaň Hydronauta po čtyřech dnech od onoho kritického čtvrtka a zdá se, že ještě chvíli bude výsledná cifra stoupat. Vědecký projekt překonal hranici vyhrazenou dříve jen hvězdám hudebního nebe i všechny vlastní handicapy. Je to jedna z nejlepších "černých labutí" jakou jsem kdy viděl.
Díky!
úterý 19. listopadu 2013
Vernisáž Vetřelci a volavky
Nedá mi to, abych se alespoň letmo nezmínil o vernisáži výstavy, která bude do 20. ledna přístupná v centru současného umění DOX. Je to výstava zvláštní, protože se nezabývá věcmi novými, ale naopak starými a ještě navíc ne dostatečně starými, abychom k nim měli posvátnou úctu.
Na té výstavě totiž uvidíte modely soch pro umístění do veřejného prostoru, vytvořené v době normalizace tedy od 70tých do konce 80tých let. Z hlediska moderní historie jde o jakousi malou dobu temna, což se bohužel odráží i na vztahu lidí k těmto objektům.
Nejde přitom ani zdaleka pouze o socialistický realismus, jak by mnozí asi čekali, ani vždy o angažované umění. Naopak doba, kdy po sobě vzájemně šly i různé frakce soudruhů, přála často umění abstraktnímu a civilnímu. Ostatně celý projekt i výstava nese název Vetřelci a volavky podle dvou charakteristických tvarů plastik - vejčitých objektů, z nichž jakoby se cosi líhlo a soch ptáků, často ztvárněných v letu.
Vždycky, když umírá nějaká epocha, mizí s ní i něco, co by mělo zůstat zachováno a nejinak je tomu i v případě těchto plastik a vztahu k veřejnému prostoru vůbec. Poslední čtvrtstoletí bylo dobou likvidace a vytěžování všeho obecného a veřejného. Bohužel se to týká i soch z doby normalizace, z nichž třeba jen v Praze bylo zničeno přes čtyři sta padesát uměleckých děl.
Autoři projektu Vetřelci a volavky se postavili proti tomuto trendu ve chvíli, kdy se zdálo, že jej už nic nedokáže zvrátit. Kupodivu se zdá, že uspěli. Na vernisáži výstavy modelů a křtu knihy-katalogu v pondělí 18. listopadu bylo doslova narváno a celková atmosféra dává tušit, že o sochách a veřejném prostoru ještě něco uslyšíme. Možná se dočkáme i opravy některých plastik a jejich navrácení na původní místa.
Skupina výtvarníků a historiků pod vedením sochaře Pavla Karouse odvedla fantastickou práci!
PS: Film s názvem Vetřelci a volavky od autorky Rozálie Kohoutové můžete stáhnout zde.
Na té výstavě totiž uvidíte modely soch pro umístění do veřejného prostoru, vytvořené v době normalizace tedy od 70tých do konce 80tých let. Z hlediska moderní historie jde o jakousi malou dobu temna, což se bohužel odráží i na vztahu lidí k těmto objektům.
Nejde přitom ani zdaleka pouze o socialistický realismus, jak by mnozí asi čekali, ani vždy o angažované umění. Naopak doba, kdy po sobě vzájemně šly i různé frakce soudruhů, přála často umění abstraktnímu a civilnímu. Ostatně celý projekt i výstava nese název Vetřelci a volavky podle dvou charakteristických tvarů plastik - vejčitých objektů, z nichž jakoby se cosi líhlo a soch ptáků, často ztvárněných v letu.
Vždycky, když umírá nějaká epocha, mizí s ní i něco, co by mělo zůstat zachováno a nejinak je tomu i v případě těchto plastik a vztahu k veřejnému prostoru vůbec. Poslední čtvrtstoletí bylo dobou likvidace a vytěžování všeho obecného a veřejného. Bohužel se to týká i soch z doby normalizace, z nichž třeba jen v Praze bylo zničeno přes čtyři sta padesát uměleckých děl.
Autoři projektu Vetřelci a volavky se postavili proti tomuto trendu ve chvíli, kdy se zdálo, že jej už nic nedokáže zvrátit. Kupodivu se zdá, že uspěli. Na vernisáži výstavy modelů a křtu knihy-katalogu v pondělí 18. listopadu bylo doslova narváno a celková atmosféra dává tušit, že o sochách a veřejném prostoru ještě něco uslyšíme. Možná se dočkáme i opravy některých plastik a jejich navrácení na původní místa.
Skupina výtvarníků a historiků pod vedením sochaře Pavla Karouse odvedla fantastickou práci!
PS: Film s názvem Vetřelci a volavky od autorky Rozálie Kohoutové můžete stáhnout zde.
pondělí 11. listopadu 2013
Proč mi vadí, když na stránkách OSACR.cz zaznívá marxistická kritika náboženství
J.A. „Kojot“ Polák uvedl ve svém článku na stránkách Občanského sdružení ateistů České republiky argumenty marxistické kritiky náboženství. Proti tomu co píše, tedy že je náboženství v principu následkem a zároveň „tišícím prostředkem“ na materiální i duchovní nouzi, kterou samo podporuje, nemohu říci nic. Je naprosto zřejmé, že ve vyspělých zemích s kvalitním vzděláním počet věřících klesá.
Myšlenku, že bychom mohli bojovat proti šíření náboženství zlepšováním životních podmínek mohu jen podpořit. Ostatně napsal jsem jí i já sám v poznámce k článku Naše šance jsou jejich šance.
Proč mě tedy Kojotův článek tak „nesedí“. Především je to proto, že používá citát z Karla Marxe konkrétně z jeho Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva, podobně jako věřící, když vytrhávají z kontextu věty z Bible. I když je totiž Marxova kritika v principu správná, použil ji Marx ve skutečnosti k zdůvodnění své teorie třídního boje. To je pro mě problém, protože Kojot je v současnosti komunista. Nevím jak moc věří v nutnost existence tříd a třídního boje, ale právě na třídním boji stojí celý marxistický výklad dějin, takže něco z toho přijmout musel.
Co je na tom konceptu tak zlého? Především Marx vidí jako hlavní činnou a tvůrčí sílu dělnickou třídu. Jenže žádná třída na světě není tvůrčí. Co horšího, samotný vznik uzavřených tříd je pro společnost a zvláště pak pro jedince v ní velmi nezdravý. Marx to ví a předvídá vznik beztřídní společnosti, jenže naznačuje cestu, která k ní nevede.
Jeho pojetí světa, kde jsou hlavními silami masy vede nakonec k vizi, která se blíží Popperově definici uzavřené společnosti. Tedy k centrálnímu plánování, unifikaci a potlačení individuálních tvůrčích schopností. Jenže právě individuální tvůrčí schopnosti, nebo-li individuální seberealizace je tím, co pohání vývoj společnosti, ale také tím, co považují lidé za zdroj štěstí.
Vůbec největší obžaloba komunistické strany, kterou u nás kdy kdo pronesl, byla podle mě řeč Václava Havla v níž právě mluvil o tom, že jako společnost nevyužíváme tvůrčí potenciál svých občanů. V tom, byla podstata zaostávání naší výroby i celé společnosti.
Navzdory všem hrůzám mafiánského kapitalismu, které zažíváme, se právě možnost seberealizace po listopadových událostech opravdu poněkud uvolnila, což je myslím důvod, proč část jinak rozumných lidí volí pravici. (Je to samozřejmě také iluze, protože politika současných pravicových stran vede nutně k plutokracii, se společenskými třídami, kněžstvem a chudobou, což je také typ uzavřené společnosti s centrálním řízením a plánováním.)
Když proto Kojot jako komunista a tedy představitel idejí, které vedou ke společnosti, jakou si přirozeně nepřeji a která je zrcadlově podobná té, které se chci zbavit přednese marxistický argument (i když správný), který byl použit právě marxisty k budování takové společnosti a uvede jej jako marxistickou kritiku, přijde mi fér se ohradit a říci, že stejný argument uváděli i jiní a přitom u nich není napojen na marxistické učení.
Myšlenku, že bychom mohli bojovat proti šíření náboženství zlepšováním životních podmínek mohu jen podpořit. Ostatně napsal jsem jí i já sám v poznámce k článku Naše šance jsou jejich šance.
Proč mě tedy Kojotův článek tak „nesedí“. Především je to proto, že používá citát z Karla Marxe konkrétně z jeho Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva, podobně jako věřící, když vytrhávají z kontextu věty z Bible. I když je totiž Marxova kritika v principu správná, použil ji Marx ve skutečnosti k zdůvodnění své teorie třídního boje. To je pro mě problém, protože Kojot je v současnosti komunista. Nevím jak moc věří v nutnost existence tříd a třídního boje, ale právě na třídním boji stojí celý marxistický výklad dějin, takže něco z toho přijmout musel.
Co je na tom konceptu tak zlého? Především Marx vidí jako hlavní činnou a tvůrčí sílu dělnickou třídu. Jenže žádná třída na světě není tvůrčí. Co horšího, samotný vznik uzavřených tříd je pro společnost a zvláště pak pro jedince v ní velmi nezdravý. Marx to ví a předvídá vznik beztřídní společnosti, jenže naznačuje cestu, která k ní nevede.
Jeho pojetí světa, kde jsou hlavními silami masy vede nakonec k vizi, která se blíží Popperově definici uzavřené společnosti. Tedy k centrálnímu plánování, unifikaci a potlačení individuálních tvůrčích schopností. Jenže právě individuální tvůrčí schopnosti, nebo-li individuální seberealizace je tím, co pohání vývoj společnosti, ale také tím, co považují lidé za zdroj štěstí.
Vůbec největší obžaloba komunistické strany, kterou u nás kdy kdo pronesl, byla podle mě řeč Václava Havla v níž právě mluvil o tom, že jako společnost nevyužíváme tvůrčí potenciál svých občanů. V tom, byla podstata zaostávání naší výroby i celé společnosti.
Navzdory všem hrůzám mafiánského kapitalismu, které zažíváme, se právě možnost seberealizace po listopadových událostech opravdu poněkud uvolnila, což je myslím důvod, proč část jinak rozumných lidí volí pravici. (Je to samozřejmě také iluze, protože politika současných pravicových stran vede nutně k plutokracii, se společenskými třídami, kněžstvem a chudobou, což je také typ uzavřené společnosti s centrálním řízením a plánováním.)
Když proto Kojot jako komunista a tedy představitel idejí, které vedou ke společnosti, jakou si přirozeně nepřeji a která je zrcadlově podobná té, které se chci zbavit přednese marxistický argument (i když správný), který byl použit právě marxisty k budování takové společnosti a uvede jej jako marxistickou kritiku, přijde mi fér se ohradit a říci, že stejný argument uváděli i jiní a přitom u nich není napojen na marxistické učení.
pátek 8. listopadu 2013
Vyjmutí z kritiky
Možná jste si všimli, že se komunisté stali takovým "horkým bramborem" mezi věřícími a ateisty. Přestože se k ateismu podle hlásí přinejmenším ta část komunistů, která následovala učení Marxe, Engelse a případně nějakých jeho modifikátorů jako Lenina nebo Maa, mají až příliš společného s náboženstvími. Jenže co vlastně vytváří onu podobnost?
Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.
Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.
Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.
Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:
Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.
Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...
Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.
Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.
Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.
Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.
Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.
Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?
Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?
Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.
Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.
Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.
Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.
Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.
Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:
Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.
Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...
Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.
Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.
Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.
Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.
Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.
Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?
Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?
Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.
Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.
úterý 5. listopadu 2013
Ještě absurdnější, než absurdní - kauza Growshop
Trávu nekouřím, ne proto, že by mi ji nikdo nenabídl, ale prostě vím že mi po ní vynechává paměť a hrozně mi to vadí. Mě totiž rozčiluje i když mi paměť vynechává normálně. Přesto se vlastně právě marihuaně, čili konopí indickému trochu věnovat musím i když tahle kauza o něm zároveň je i není.
Jde totiž o zásahy v Growshopech které probíhaly a probíhají právě tento rok. Navazují vlastně na případ soudu v kauze Hydroponic, kde Dne 27. září 2013 českobudějovický krajský soud vynesl rozsudek nad 16 lidmi za držení a výrobu marihuany, za prodej zařízení na pěstování konopí a poradenství pro jeho pěstování. Na webových stránkách časopisu Legalizace si můžete přečíst dubnový článek Kauza hydroponic - aktuálně u soudu! kde se dozvíte mnoho podrobností.
Rozsudek komentovali na stránkách Pirátské strany Robert Veverka v Článku Víta Konečného Absurdní rozhodnutí soudu v absurdní kauze Hydroponic.
Nicméně to vlastně není ani zase až tak důležité pro tento článek. Nepíši tady ani tak o těchto kauzách samotných, jako o novém nastavení právních postupů které smrdí totalitou mnohem víc než rastafariánská kapela ganžou.
Podstatné je, čím se vlastně obchody Growshop zabývají. Jistě, zabývají se prodejem hydroponické techniky, která se zhusta používá k indoor pěstování marihuany. Najdete v nich také potřeby pro kuřáky marihuany, stejné jaké najdete i v mnohých Pražškých prodejnách tabáku. Jenže nic víc!
Jak tedy chápat výzvu Policie? (citováno z článku J. X. Doležala Reflex: Exkluzívně: Probíhá zátah na growshopy) :
Policie české republiky
Krajské ředitelství
Výzva k vydání věcí
Podle paragrafu 78 ost. 1 trest. řádu vás vyzývám k vydání následujících věcí sloužící k užívání či pěstování adistribuci omamné látky konopí, jako jsou igelitové přepravky, váhy, prostředky na podporu růstu (hnojiva, zemina, semena konopí), technické prostředky podporující růst rostlin (zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení jako hodiny, ventilátory) event. další věci užívané k pěstování konopí, listinné materiály související s prodejem těchto prostředků podporující jejich pěstování (návody postupy) a následné kouření marihuany (kuřácké potřeby, vodní dýmky, drtičky, atd.) a zadokumentování listin nebo dat uložených na elektronických nosičích dat či výpočetní technice, kterými lze prokázat prodej věcí sloužící k šíření toxikománie koncovým uživatelům jsko jsou objednávky, faktury, dodací listy a podobně, případně k zadokumentování množství těchto věcí, které odebrali sami podezřelí od dodavatelů a tyto dále prodávali koncovým uživatelům, neboť se jedná o věci důležité pro trestní řízení. V případě, že mé výzvě nevyhovíte, mohu Vám být uvedené věci podle par. 79 trestního řádu odňaty, dle par. 66 ods.1 trestního řádu Vám, v případě nevyhovění výzvě, může být uložena pořádková pokuta do 50.000,- Kč
Hnojiva, zemina, zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení, ventilátory? S tímhle vybavením můžete pěstovat cokoli. Fakt! Sám jsem měl v plánu do Growshopu zajít abych si vyzkoušel aeroponii a to prosím ne z důvodů pěstování marihuany, ale proto, že tento systém používá Roskosmos a NASA k pěstování rostlin na ISS. Mám na tohle téma přednášku.
Také tak můžete doma v zimě pěstovat bylinky a salát.
Dostáváme se na úroveň zabavování nikoli drog, ale prostředků, které by k jejich výrobě mohly být použity. V případě rostlinných drog jsou ale těmito prostředky půda, voda, vzduch a světlo!
Všimli jste si, že politici, kteří mají jindy plnou hubu svobody, najednou mlčí? Hodně mi to připomíná jistý postup z doby reálného socialismu, totiž Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Také se tomu říká šikana. Tak daleko se ale nikdy nedopracovali ani komunisté.
Jde totiž o zásahy v Growshopech které probíhaly a probíhají právě tento rok. Navazují vlastně na případ soudu v kauze Hydroponic, kde Dne 27. září 2013 českobudějovický krajský soud vynesl rozsudek nad 16 lidmi za držení a výrobu marihuany, za prodej zařízení na pěstování konopí a poradenství pro jeho pěstování. Na webových stránkách časopisu Legalizace si můžete přečíst dubnový článek Kauza hydroponic - aktuálně u soudu! kde se dozvíte mnoho podrobností.
Rozsudek komentovali na stránkách Pirátské strany Robert Veverka v Článku Víta Konečného Absurdní rozhodnutí soudu v absurdní kauze Hydroponic.
Nicméně to vlastně není ani zase až tak důležité pro tento článek. Nepíši tady ani tak o těchto kauzách samotných, jako o novém nastavení právních postupů které smrdí totalitou mnohem víc než rastafariánská kapela ganžou.
Podstatné je, čím se vlastně obchody Growshop zabývají. Jistě, zabývají se prodejem hydroponické techniky, která se zhusta používá k indoor pěstování marihuany. Najdete v nich také potřeby pro kuřáky marihuany, stejné jaké najdete i v mnohých Pražškých prodejnách tabáku. Jenže nic víc!
Jak tedy chápat výzvu Policie? (citováno z článku J. X. Doležala Reflex: Exkluzívně: Probíhá zátah na growshopy) :
Policie české republiky
Krajské ředitelství
Výzva k vydání věcí
Podle paragrafu 78 ost. 1 trest. řádu vás vyzývám k vydání následujících věcí sloužící k užívání či pěstování adistribuci omamné látky konopí, jako jsou igelitové přepravky, váhy, prostředky na podporu růstu (hnojiva, zemina, semena konopí), technické prostředky podporující růst rostlin (zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení jako hodiny, ventilátory) event. další věci užívané k pěstování konopí, listinné materiály související s prodejem těchto prostředků podporující jejich pěstování (návody postupy) a následné kouření marihuany (kuřácké potřeby, vodní dýmky, drtičky, atd.) a zadokumentování listin nebo dat uložených na elektronických nosičích dat či výpočetní technice, kterými lze prokázat prodej věcí sloužící k šíření toxikománie koncovým uživatelům jsko jsou objednávky, faktury, dodací listy a podobně, případně k zadokumentování množství těchto věcí, které odebrali sami podezřelí od dodavatelů a tyto dále prodávali koncovým uživatelům, neboť se jedná o věci důležité pro trestní řízení. V případě, že mé výzvě nevyhovíte, mohu Vám být uvedené věci podle par. 79 trestního řádu odňaty, dle par. 66 ods.1 trestního řádu Vám, v případě nevyhovění výzvě, může být uložena pořádková pokuta do 50.000,- Kč
Hnojiva, zemina, zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení, ventilátory? S tímhle vybavením můžete pěstovat cokoli. Fakt! Sám jsem měl v plánu do Growshopu zajít abych si vyzkoušel aeroponii a to prosím ne z důvodů pěstování marihuany, ale proto, že tento systém používá Roskosmos a NASA k pěstování rostlin na ISS. Mám na tohle téma přednášku.
Také tak můžete doma v zimě pěstovat bylinky a salát.
Dostáváme se na úroveň zabavování nikoli drog, ale prostředků, které by k jejich výrobě mohly být použity. V případě rostlinných drog jsou ale těmito prostředky půda, voda, vzduch a světlo!
Všimli jste si, že politici, kteří mají jindy plnou hubu svobody, najednou mlčí? Hodně mi to připomíná jistý postup z doby reálného socialismu, totiž Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Také se tomu říká šikana. Tak daleko se ale nikdy nedopracovali ani komunisté.
pondělí 4. listopadu 2013
Je politika příčinu, nebo důsledkem stavu společnosti?
"Jestli chceš něco změnit vstup do politiky."
Možná, že mi to takhle nikdo neřekl, ale hodně prohlášení je velmi podobných. Zvláštní je, že jsem ho přijal tak samozřejmě až si to říká o zpochybnění. Nějak automaticky předpokládáme, že politici společnost řídí a já se s tímhle názorem prostě jen svezl. Jenže, je to opravdu tak?
Představa království, diktatury nebo prezidentského systému tenhle dojem vyvolává a teorie elit, stejně jako teorie zastupitelské demokracie říká něco o vládě dosti jasně - lidé delegují výkon moci na své zástupce a ti pak vládnou.
O vstupu do války, mezinárodní misi či velké státní stavbě rozhoduje politická "elita", jsou to ale vždycky ta rozhodnutí, která jsou pro společnost nejdůležitější? Opravdu společnost ovlivňují tolik, jak si myslíme? Při zestátnění všech výrobních prostředků je vliv státu jistě obrovský, přesto byla československá společnost za reálného socialismu formována nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i myšlenkami volnomyšlenkářů (Thoreau, Voltaire) filosofů (Singer, Patočka, Diogenes...), náboženskými mysliteli a mystiky.
S něčím tak mohutným, jako bylo trampské hnutí, nepočítala KSČ vůbec. Festival Porta s třicetitisícovou návštěvností by byl pro každého podnikatele úspěch, ale pro komunisty šlo o něco podivného a hrozivého. To už vůbec nemluvím o takovém fenoménu, jako je Lennonova zeď, samizdat nebo undergroundové kapely.
Ano jistě, všechny tyto jevy byly v podstatě "ve vleku" tehdejší politiky, ale řízeny jí nebyly. Neměli bychom si však lhát že šlo o hlavní proud. To že komunisté lživě deklarovali 100% podporu neznamená, že neměli podporu vůbec žádnou. Jsem přesvědčen, že více než třetina obyvatelstva za komunisty opravdu stála. Samozřejmě že to byla totalita, ale nakolik byla "totálnější" než nedávná menšinová Nečasova vláda, která také rozhodovala za většinu, aniž by měla její mandát?
Zkušenost říká, že žádná diktatura není schopná přežít nějakou rozumnou dobu, pokud nemá dostatek zastánců. Ať nám přijde třeba Castrův socialismus na Kubě jakkoli zoufalý a bláznivý, musíme si uvědomit že stále existuje právě proto, že většina, nebo alespoň velká část Kubánců věří, že je to systém lepší než jiný.
I když našinci nadávají na své politiky a považují je za nejhlubší morální bahno společnosti, zároveň jedním dechem dodávají: Kdo jiný by to dělal? Ukázkový stereotyp!
Proto jsem přesvědčen, že i demokracie, dokonce i v té příšerně karikované verzi, kterou máme u nás je odrazem myšlení většiny, nebo jestli chcete, myšlení průměru. Teď mě nebudou mít rádi všichni ti, na kterých se podepisuje Dunning-Kruger efekt a taky IQ-nazi, jenže politika je projev společnosti a ve společnosti dominuje průměr.
Pochopit myšlení a přání lidí s průměrným intelektem, průměrnými výdělky, běžnými problémy, průměrnými zájmy a obecnými stereotypy, je přesně to, co by měla skutečná intelektuální elita dělat, pokud nechce jen nadávat na poměry u piva. Nejen to, měla by právě na tento průměr působit a jeho úroveň zvyšovat.
Je naprosto nutné všechny lidi ve všech směrech vzdělávat a nežádoucí stereotypy systematicky rozbíjet. Jinak bychom se totiž mohli dočkat velmi nepříjemných výsledků. Například zvolení Klause nebo Babiše nedává v rozumové úrovni vůbec žádný smysl, ale na úrovni myšlení "chtělo by to někoho, kdo v tom umí chodit" smysl (žel) dává.
Je tu ale ještě jedna okolnost pro kterou je třeba brát vysokou politiku jako řídící část společnosti s velkou rezervou. Vysoká politika totiž takřka nikdy není tvůrčí. Naopak je v největší míře restriktivní. Má ale schopnost zavádět i restrikce, které se později mohou ukázat jako výhoda (například normy pro šrouby a matice, metrický systém, právní normy).
Vysoká politika není ale tvůrčí v pozitivním smyslu, vymezením pravidel může nějakou tvorbu umožnit (nebo nadbytečnou tvorbou restrikcí znemožnit), sama však netvoří. Všechny skutečné inovace vznikají jinde! Nové vynálezy a společenské struktury mohou být pak natolik odlišné od původních podmínek, pro které vláda podmínky vytvořila, že se s nimi v podstatě míjí.
Naše politika například vůbec nedokáže přijmout realitu existence kyberprostoru. Není schopna s ním pracovat, nechápe jej, nerozumí mu úplně stejně jako komunisté za ČSSR nerozuměli trampingu.
To co na současné politice úplně bije do očí je její neuvěřitelná neefektivita. Nepřekvapuje mě to, protože celým svým uspořádáním a provozem odpovídá modernizovanému systému devatenáctého století, nebo chcete-li první polovině století dvacátého. Jde o úroveň myšlení, v níž lidé v průměru žijí, ale nebudou v ní žít věčně. Vůbec není stavěna ani pro podmínky rychlé celosvětové dopravy, natož pro dobu elektroniky a internetu.
Dnes můžeme sestavit tým pro nějaký úkol během několika hodin i simulovat a analyzovat následky politických rozhodnutí. Ve skutečnosti ale poslance vybíráme papírovými hlasovacími lístky, poslanci pro své schůzky potřebují sněmovny, parlamenty a europarlamenty. Největší modernizací poslaneckých lavic je hlasovací tlačítko!
V principu není ostudnějších budov než jsou budovy Evropského parlamentu a to nejen proto že byly nehorázně drahé, ale hlavně proto, že jsou stavěné pro naprosto zastaralou technologii vlády, při níž je potřeba svážet poslance z celé Evropy na jedno místo. Přitom mnohé z toho šlo dávno řešit videokonferencemi.
Všechny tyto budovy - evropské i národní - jsou důkazem toho, že se politika za vývojem společnosti začíná výrazně opožďovat. Stále více jsem přesvědčen, že se tato stará politika bude postupně vzdalovat společnosti stále více, až nakonec zůstane odříznutá od reality.
Domnívám se, že současná politika bude za čas nahrazena systémem zcela novým, v mnoha směrech mnohem demokratičtějším, který nebude mít podobu centrálního řízení. V té době budou nejen politické strany, ale i profesionální politici naprosto zbyteční. Možná si toho ale ještě nějaký čas nevšimnou. Ostatně většina z nich je zbytečná už teď.
Možná, že mi to takhle nikdo neřekl, ale hodně prohlášení je velmi podobných. Zvláštní je, že jsem ho přijal tak samozřejmě až si to říká o zpochybnění. Nějak automaticky předpokládáme, že politici společnost řídí a já se s tímhle názorem prostě jen svezl. Jenže, je to opravdu tak?
Představa království, diktatury nebo prezidentského systému tenhle dojem vyvolává a teorie elit, stejně jako teorie zastupitelské demokracie říká něco o vládě dosti jasně - lidé delegují výkon moci na své zástupce a ti pak vládnou.
O vstupu do války, mezinárodní misi či velké státní stavbě rozhoduje politická "elita", jsou to ale vždycky ta rozhodnutí, která jsou pro společnost nejdůležitější? Opravdu společnost ovlivňují tolik, jak si myslíme? Při zestátnění všech výrobních prostředků je vliv státu jistě obrovský, přesto byla československá společnost za reálného socialismu formována nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i myšlenkami volnomyšlenkářů (Thoreau, Voltaire) filosofů (Singer, Patočka, Diogenes...), náboženskými mysliteli a mystiky.
S něčím tak mohutným, jako bylo trampské hnutí, nepočítala KSČ vůbec. Festival Porta s třicetitisícovou návštěvností by byl pro každého podnikatele úspěch, ale pro komunisty šlo o něco podivného a hrozivého. To už vůbec nemluvím o takovém fenoménu, jako je Lennonova zeď, samizdat nebo undergroundové kapely.
Ano jistě, všechny tyto jevy byly v podstatě "ve vleku" tehdejší politiky, ale řízeny jí nebyly. Neměli bychom si však lhát že šlo o hlavní proud. To že komunisté lživě deklarovali 100% podporu neznamená, že neměli podporu vůbec žádnou. Jsem přesvědčen, že více než třetina obyvatelstva za komunisty opravdu stála. Samozřejmě že to byla totalita, ale nakolik byla "totálnější" než nedávná menšinová Nečasova vláda, která také rozhodovala za většinu, aniž by měla její mandát?
Zkušenost říká, že žádná diktatura není schopná přežít nějakou rozumnou dobu, pokud nemá dostatek zastánců. Ať nám přijde třeba Castrův socialismus na Kubě jakkoli zoufalý a bláznivý, musíme si uvědomit že stále existuje právě proto, že většina, nebo alespoň velká část Kubánců věří, že je to systém lepší než jiný.
I když našinci nadávají na své politiky a považují je za nejhlubší morální bahno společnosti, zároveň jedním dechem dodávají: Kdo jiný by to dělal? Ukázkový stereotyp!
Proto jsem přesvědčen, že i demokracie, dokonce i v té příšerně karikované verzi, kterou máme u nás je odrazem myšlení většiny, nebo jestli chcete, myšlení průměru. Teď mě nebudou mít rádi všichni ti, na kterých se podepisuje Dunning-Kruger efekt a taky IQ-nazi, jenže politika je projev společnosti a ve společnosti dominuje průměr.
Pochopit myšlení a přání lidí s průměrným intelektem, průměrnými výdělky, běžnými problémy, průměrnými zájmy a obecnými stereotypy, je přesně to, co by měla skutečná intelektuální elita dělat, pokud nechce jen nadávat na poměry u piva. Nejen to, měla by právě na tento průměr působit a jeho úroveň zvyšovat.
Je naprosto nutné všechny lidi ve všech směrech vzdělávat a nežádoucí stereotypy systematicky rozbíjet. Jinak bychom se totiž mohli dočkat velmi nepříjemných výsledků. Například zvolení Klause nebo Babiše nedává v rozumové úrovni vůbec žádný smysl, ale na úrovni myšlení "chtělo by to někoho, kdo v tom umí chodit" smysl (žel) dává.
Je tu ale ještě jedna okolnost pro kterou je třeba brát vysokou politiku jako řídící část společnosti s velkou rezervou. Vysoká politika totiž takřka nikdy není tvůrčí. Naopak je v největší míře restriktivní. Má ale schopnost zavádět i restrikce, které se později mohou ukázat jako výhoda (například normy pro šrouby a matice, metrický systém, právní normy).
Vysoká politika není ale tvůrčí v pozitivním smyslu, vymezením pravidel může nějakou tvorbu umožnit (nebo nadbytečnou tvorbou restrikcí znemožnit), sama však netvoří. Všechny skutečné inovace vznikají jinde! Nové vynálezy a společenské struktury mohou být pak natolik odlišné od původních podmínek, pro které vláda podmínky vytvořila, že se s nimi v podstatě míjí.
Naše politika například vůbec nedokáže přijmout realitu existence kyberprostoru. Není schopna s ním pracovat, nechápe jej, nerozumí mu úplně stejně jako komunisté za ČSSR nerozuměli trampingu.
To co na současné politice úplně bije do očí je její neuvěřitelná neefektivita. Nepřekvapuje mě to, protože celým svým uspořádáním a provozem odpovídá modernizovanému systému devatenáctého století, nebo chcete-li první polovině století dvacátého. Jde o úroveň myšlení, v níž lidé v průměru žijí, ale nebudou v ní žít věčně. Vůbec není stavěna ani pro podmínky rychlé celosvětové dopravy, natož pro dobu elektroniky a internetu.
Dnes můžeme sestavit tým pro nějaký úkol během několika hodin i simulovat a analyzovat následky politických rozhodnutí. Ve skutečnosti ale poslance vybíráme papírovými hlasovacími lístky, poslanci pro své schůzky potřebují sněmovny, parlamenty a europarlamenty. Největší modernizací poslaneckých lavic je hlasovací tlačítko!
V principu není ostudnějších budov než jsou budovy Evropského parlamentu a to nejen proto že byly nehorázně drahé, ale hlavně proto, že jsou stavěné pro naprosto zastaralou technologii vlády, při níž je potřeba svážet poslance z celé Evropy na jedno místo. Přitom mnohé z toho šlo dávno řešit videokonferencemi.
Všechny tyto budovy - evropské i národní - jsou důkazem toho, že se politika za vývojem společnosti začíná výrazně opožďovat. Stále více jsem přesvědčen, že se tato stará politika bude postupně vzdalovat společnosti stále více, až nakonec zůstane odříznutá od reality.
Domnívám se, že současná politika bude za čas nahrazena systémem zcela novým, v mnoha směrech mnohem demokratičtějším, který nebude mít podobu centrálního řízení. V té době budou nejen politické strany, ale i profesionální politici naprosto zbyteční. Možná si toho ale ještě nějaký čas nevšimnou. Ostatně většina z nich je zbytečná už teď.
Typický politik - užitečnost 0