Mnoho lidí teď bude říkat spoustu věcí o těch posledních volbách. Většinou budou vyjadřovat něco jako překvapení nebo zhnusení. Asi nejčastější bude výkřik: Jsme stát plný debilů!
Jen v hodnocení toho proč, se budou lidé rozcházet.
Přiznejme si, že české prostředí je hodně specifické - inteligentní lidé tu volí pravici. To v celosvětovém měřítku není normální. Všude na světě je jasné, že jakmile se někdo otevřeně přihlásí k pravici, musí to být pámbíčkářský, rasistický, konzervativistický fašoun, kterého opravdu nechcete mít za souseda, jen u nás a vlastně také v některých postreálsocialistických republikách jsou za takové bestie považováni tradičně levičáci.
Historicky tohle vnímání chápu, nicméně jsem už tady žil také těch dvacet tři popřevratových let a myslím si, že každý, kdo má mozek v hlavě, už měl pochopit, že pravo-levé rozdělení je přežitek devatenáctého století a že to co nám teď nabízí "pravice" je přinejmenším stejně strašlivý blábol (možná horší), jako to, čím nás krmili komunisté. Není divu, mnozí dnešní "pravičáci" před listopadem v partaji byli.
Voliči jsou zmateni, přesto tento vývoj jistou nepřerušovanou linii má a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Kdysi, ještě za vlády komunistů, jsem si dělat takové srovnání toho, čemu je vlastně reálný socialismus jako zřízení nejpodobnější. Kupodivu nepřipomínal v mých výsledcích nic z Marxových hypotéz, zato se velmi podobal jednomu staršímu politickému systému, který měl být už dávno minulostí.
Ano, reálný socialismus měl překvapivě mnoho rysů společných s feudalismem. Komunistická strana tak dlouho vedla třídní boj, až se sama stala třídou. Pravda třídou s odpornou pověstí, ale zato skutečně privilegovanou a vlastnící v podstatě celý stát. Jediný prvek který dosud chyběl k úplnému obrazu modernizovaného feudalismu byly oficiální dědičné vládnoucí rody.
Světe div se, třída s odpornou pověstí užívající si výhody nadlidí existuje stále. I když dnes tito lidé pocházejí z různých politických stran, vzájemně se vždy podrží. Kolik lidí působí v naší politice už déle než 20 let? Jistě, můžete říci, že jsou osvědčení a zkušení, ale je to vážně tak? Kdyby byly hospodářské výsledky naší republiky opravdu skvělé, jistě by stálo za to o tom přemýšlet, jenže ony jaksi nejsou. Špatné jsou i výsledky školské politiky, vymahatelnost práva a politika v oblasti vědy a kultury. Naši politici tedy nejsou dobří, jsou jen trvanliví, stejně jako komunisté za reálného socialismu.
Jenže polistopadové volby posunují celý vývoj ještě dál. Z politických stran (které měly stejně neodůvodnitelné výhody) se postupně formují "dvory velkých mužů". Svou předlohu v tom ostatně měly už krátce po listopadu v tehdejší ODS, které se také přezdívalo "strana jednoho muže". Klaus si ale mohl nechat jen zdát o vlivu, jaký mají dnešní předsedové některých politických stran na své straníky.
Už Věci veřejné byly v podstatě Bártovou stranou. Pravda tento pokus byl ještě dosti neohrabaný. TOP 09 byla v tomtéž vlastně mnohem úspěšnější. Takové strany nejsou vytvářeny proto, aby zastávaly nějaký směr, ale aby zastávaly zájmy svých majitelů.
Poslední volby se takovými "stranami jednoho člověka" jen hemžily. Lidé neviděli za volebními lístky programy Ano, Úsvit Přímé Demokracie, TOP 09, Hlavu vzhůru, ale Babiše, Okamuru, knížete nebo Bobošíkovou.
Ještě nedávno boháči v zákonodárných institucích "jen" upláceli a lobbovali, teď už je to málo, chtějí vládnout sami a ne jen prostřednictvím někoho jiného. V této spojitosti je zajímavé, že Václav Klaus - člověk, který se přátelil s mnoha "kmotry" a dal svobodu našim největším ekonomickým zločincům zároveň varuje před Novým světovým řádem (NWO), jenže to co nám reálně hrozí není ani náhodou nějaký "nový" řád, mnohem blíž je nám ten pořádně zastaralý.
úterý 29. října 2013
Gravitace 80% s podmínkou
Film Gravitace od Alfonso Cuaróna má na ČSFD v současnosti 88%, jsem naprosto přesvědčen, že oprávněně, přesto se na něj bude z určitých kruhů snášet smršť kritiky, která ale bude rovněž naprosto oprávněná.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
pátek 25. října 2013
Dnes volím Piráty
Spousta lidí si myslí, že se v tom nevyznám, nebo že Piráty volím na truc, ale tak to není. V rychlosti chci tedy vysvětlit, proč to dělám.
Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.
I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.
Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka.
Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda).
Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.
Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.
Proto volím Piráty.
Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.
I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.
Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka.
Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda).
Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.
Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.
Proto volím Piráty.
středa 23. října 2013
Poněkud dráždivé spekulace
Kouzlo spekulací je v tom, že nemusíte dokládat jejich pravdivost i v tom, že jsou to jen jakési skicy složené z prvků, které mohou a nemusejí být složené do správného tvaru, ba covíc, ani výsledný obrázek nemusí být kompletní. Mám spekulace proto docela rád, i když jde často jen o způsob, jak zjistit, že tudy cesta nevede. Tyhle dvě jsou poněkud pikantní. Nemalou roli v nich totiž má sex.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
pondělí 21. října 2013
Kam zmizely bohyně?
Všimli jste si někdy, že nejproblematičtější náboženství jsou vesměs docela machistická? Jasně, nám to ani nepřipadá zvláštní, protože naprostá většina panteonů má v čele nějakého toho hlavního boha - krále bohů.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Zamyslete se nad tím!
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
První dojmy z 54. ročníku festivalu Brněnská 16.
Tento příspěvek je zároveň prvním příspěvkem nového blogu UnderFilmu.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Na jedné z dobrovolnic bylo už na první pohled vidět, čím se zabývá její přítel (ne nepíše pohádky pro Disneyho). Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Nevím, jestli se slečna na obrázku na filmu vůbec nějak podílela, ale členové BFILMu jí nechali pózovat s cenou s tím, že je na pohled hezčí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
pondělí 14. října 2013
Komunisté prospívali náboženství víc něž římskokatolická církev
V médiích i mezi prostým lidem je velmi hluboce zažita naprosto nesmyslná myšlenka, že počty ateistů v České republice jsou důsledkem čtyřiceti let komunistické výchovy. Nepopírám, že na počet ateistů-apateistů (tj lidí, které prostě náboženství vůbec nezajímá a proto vůči němu nezaujímají jakýkoli postoj) čas reálného socialismu zapůsobit mohl, jenže pokud by tady v této době vládl nějaký klerikální režim, změnilo by se jen to, že by byli počítáni mezi věřící, což by jim bylo jedno úplně stejně.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
pátek 11. října 2013
Svobodným trhem k fabiánskému komunismu?
Na politické scéně dostáváme pravidelně na vybranou mezi "pravicí" slibující volný trh, ochranu individuality a vlastnictví na straně jedné a "levicí" nabízející demokracii a ochranu společnosti na straně druhé. Na obou programech, jež mají být v dokonalém protikladu ale cosi skřípe.
Dnešní "pravice" je v základu asociální a antisociální. Spolu s tržní ekonomikou se nám snaží podsunout atomizaci společnosti, "velké osobnosti" a "tradiční" hodnoty, které by nakonec vedly k návratu feudalismu, pokud by se jim podařilo je prosadit.
Levice zase spolu s ochranou základních jistot pašuje do společnosti odosobňující uniformitu a její kontrola zachází tak daleko, že vlastně vyváří nesvobodný svět ve jménu lidských práv. Oba směry by samozřejmě nakonec vedly k centralizaci moci končící plutokracií nebo vojenskou diktaturou. Jaký je to tedy nakonec výběr, když vlastně ani u jedné nechcete, aby své sliby a svůj program beze zbytku splnila? No, nic moc.
Copak neexistuje směr, který by se k tomu stavěl jinak? Copak si lidé nakonec nemohou užívat výsledky toho co vydělali a přitom dostatečně ochránit i ty méně schopné nebo méně šťastné před nouzí? Existuje, jenže jej žádná politická strana u nás nehájí.
V podstatě každý si může vytvořit svůj směr, pokud se mu podaří jej dostatečně vysvětlit tak, aby jej bylo možné hájit. Většinou ale na to potřebujete nějaké měřítko, nějakou základní ideu. Jedním z těchto směrů, kterým se nechával inspirovat už T. G. Masaryk, je utilitarismus.
Konkrétně z něj odvodil své postoje k pravici i levici. Komunistům vytýkal, že je pro ně lidová masa všechno, ale člověk nic, zatímco naopak pravičákům připomínal že pokud má jednotlivec nějaké osobní hodnoty, není možné, aby skupina takových jednotlivců žádnou hodnotu neměla.
Výjimečnou postavou utilitaristické filosofie, k níž se tak odkazoval, byl jeden z jejích zakladatelů John Stuart Mill. Většina politiků alespoň předstírá, že jej zná a proto jej občas citují. Je totiž považován nejen za utilitaristu, ale také za "otce" politické ekonomie.
To co politici vydávající se za liberály už nijak rádi nepřipomínají jsou jeho filosofické a emancipační (feministické) aktivity. To že byl velkým příznivcem a propagátorem družstev už považují přímo za výstřelek. Zato upadají do extáze, kdykoli mohou citovat jeho výroky o svobodném trhu.
Proto také můžeme ve sborníku vydaným Centrem pro ekonomiku a politiku číst:
Millovým ideálem socializace výroby byl syndikalismus. Šlo o utopickou vizi, která se nemohla opřít o žádný reálný vzor fungování společnosti, výrobní družstva nehrála v té době žádnou významnější roli. A o jugoslávských podnikových samosprávách a jejich katastrofálních důsledcích pro výrobu nemohl mít pochopitelně John Stuart Mill ještě žádné tušení.
Je pravda, že John Stuart Mill byl představou svobodného trhu nadšen, ale pro sebe si ji nezbožštil. Nepovažoval jej za všelék, ale za užitečný nástroj distribuce materiálu a výrobků. Přesně podle utilitaristického principu viděl, že čím je trh svobodnější, tím snadněji se výrobky šíří po celé zemi a opravdu tak zanikají lokální nedostatky. Důvodem pro tohle nadšení byl ale jeho celoživotní utilitaristický postoj.
Proto byl z naprosto stejného důvodu také zastáncem družstevničení. Pravdou je, že asi zrovna jugoslávské podnikové samosprávy vůbec neznal, zato ale mohl znát Rochdale Society of Equitable Pioneers, což je pravděpodobně první úspěšné družstvo na světě.
Trailer na film o tomto družstvu:
Rychlá historie tohoto družstva:
Rochdale pioneers museum
ROCHDALER enewing Our Co-operative Heritage, Developing the Archive and Learning Experiences Outline Business Plan
Do kontextu Millových úvah tento detail dokonale zapadá. Není vůbec žádný důvod si myslet, že se nějakým způsobem mýlil. Volný trh i družstevničení byly prostě způsoby, kterými bylo možné snížit utrpení a zvýšit celkovou pohodu určitého počtu obyvatel. Navíc se zdá, že se skutečně vzájemně doplňují.
Jenže J. S. Mill udělal ještě něco horšího. Šel až za představu společnosti postavené na obchodu a předpověděl dobu, kdy obchod už nebude hrát tak podstatnou roli, tedy kdy dominantní úlohu ve společnosti ztratí. Dnešní pseudoliberálové nad touto vizí úplně pění a přiznejme si ani pohrobci Fabiánské společnosti - britští Labouristé - nedělají téhle myšlence právě dobré jméno, jenže...
Jenže myslitelé nikdy nepředvídají skutečnost tak, jak se nakonec vyvine. Myslitelé nejsou proroci. Mohou nastínit svou představu, ale cpát svět do formy, kterou vymezili bývá většinou dost nešťastný nápad. Teprve s odstupem času je možné porovnat, jak moc se představa od reality lišila.
Nakonec je možné, že se opravdu nějaké takové době blížíme. Na jednu stranu tu máme cornucopianskou singularitu, předvídanou Peterem Diamandisem a na druhou stranu myšlenky jako je nepodmíněný příjem.
Ať se vám líbí, nelíbí, nebo připadají úplně šílené, je skutečností, že už kdysi dávno skutečně zazněly (i když ne takto pojmenované) právě od zakladatelů Fabiánské společnosti, které k nim inspirovaly myšlenky Johna Stuarta Milla. Jde totiž vlastně o rozšíření myšlenky družstva na celý stát, nebo na ještě větší společnost.
V každém případě se ve společnosti cosi děje a je to něco opravdu zvláštního. Něco úplně mimo rámec pravo-levého vidění politiky.
Dnešní "pravice" je v základu asociální a antisociální. Spolu s tržní ekonomikou se nám snaží podsunout atomizaci společnosti, "velké osobnosti" a "tradiční" hodnoty, které by nakonec vedly k návratu feudalismu, pokud by se jim podařilo je prosadit.
Levice zase spolu s ochranou základních jistot pašuje do společnosti odosobňující uniformitu a její kontrola zachází tak daleko, že vlastně vyváří nesvobodný svět ve jménu lidských práv. Oba směry by samozřejmě nakonec vedly k centralizaci moci končící plutokracií nebo vojenskou diktaturou. Jaký je to tedy nakonec výběr, když vlastně ani u jedné nechcete, aby své sliby a svůj program beze zbytku splnila? No, nic moc.
Copak neexistuje směr, který by se k tomu stavěl jinak? Copak si lidé nakonec nemohou užívat výsledky toho co vydělali a přitom dostatečně ochránit i ty méně schopné nebo méně šťastné před nouzí? Existuje, jenže jej žádná politická strana u nás nehájí.
V podstatě každý si může vytvořit svůj směr, pokud se mu podaří jej dostatečně vysvětlit tak, aby jej bylo možné hájit. Většinou ale na to potřebujete nějaké měřítko, nějakou základní ideu. Jedním z těchto směrů, kterým se nechával inspirovat už T. G. Masaryk, je utilitarismus.
Konkrétně z něj odvodil své postoje k pravici i levici. Komunistům vytýkal, že je pro ně lidová masa všechno, ale člověk nic, zatímco naopak pravičákům připomínal že pokud má jednotlivec nějaké osobní hodnoty, není možné, aby skupina takových jednotlivců žádnou hodnotu neměla.
Výjimečnou postavou utilitaristické filosofie, k níž se tak odkazoval, byl jeden z jejích zakladatelů John Stuart Mill. Většina politiků alespoň předstírá, že jej zná a proto jej občas citují. Je totiž považován nejen za utilitaristu, ale také za "otce" politické ekonomie.
To co politici vydávající se za liberály už nijak rádi nepřipomínají jsou jeho filosofické a emancipační (feministické) aktivity. To že byl velkým příznivcem a propagátorem družstev už považují přímo za výstřelek. Zato upadají do extáze, kdykoli mohou citovat jeho výroky o svobodném trhu.
Proto také můžeme ve sborníku vydaným Centrem pro ekonomiku a politiku číst:
Millovým ideálem socializace výroby byl syndikalismus. Šlo o utopickou vizi, která se nemohla opřít o žádný reálný vzor fungování společnosti, výrobní družstva nehrála v té době žádnou významnější roli. A o jugoslávských podnikových samosprávách a jejich katastrofálních důsledcích pro výrobu nemohl mít pochopitelně John Stuart Mill ještě žádné tušení.
Je pravda, že John Stuart Mill byl představou svobodného trhu nadšen, ale pro sebe si ji nezbožštil. Nepovažoval jej za všelék, ale za užitečný nástroj distribuce materiálu a výrobků. Přesně podle utilitaristického principu viděl, že čím je trh svobodnější, tím snadněji se výrobky šíří po celé zemi a opravdu tak zanikají lokální nedostatky. Důvodem pro tohle nadšení byl ale jeho celoživotní utilitaristický postoj.
Proto byl z naprosto stejného důvodu také zastáncem družstevničení. Pravdou je, že asi zrovna jugoslávské podnikové samosprávy vůbec neznal, zato ale mohl znát Rochdale Society of Equitable Pioneers, což je pravděpodobně první úspěšné družstvo na světě.
Trailer na film o tomto družstvu:
Rychlá historie tohoto družstva:
Rochdale pioneers museum
ROCHDALER enewing Our Co-operative Heritage, Developing the Archive and Learning Experiences Outline Business Plan
Do kontextu Millových úvah tento detail dokonale zapadá. Není vůbec žádný důvod si myslet, že se nějakým způsobem mýlil. Volný trh i družstevničení byly prostě způsoby, kterými bylo možné snížit utrpení a zvýšit celkovou pohodu určitého počtu obyvatel. Navíc se zdá, že se skutečně vzájemně doplňují.
Jenže J. S. Mill udělal ještě něco horšího. Šel až za představu společnosti postavené na obchodu a předpověděl dobu, kdy obchod už nebude hrát tak podstatnou roli, tedy kdy dominantní úlohu ve společnosti ztratí. Dnešní pseudoliberálové nad touto vizí úplně pění a přiznejme si ani pohrobci Fabiánské společnosti - britští Labouristé - nedělají téhle myšlence právě dobré jméno, jenže...
Jenže myslitelé nikdy nepředvídají skutečnost tak, jak se nakonec vyvine. Myslitelé nejsou proroci. Mohou nastínit svou představu, ale cpát svět do formy, kterou vymezili bývá většinou dost nešťastný nápad. Teprve s odstupem času je možné porovnat, jak moc se představa od reality lišila.
Nakonec je možné, že se opravdu nějaké takové době blížíme. Na jednu stranu tu máme cornucopianskou singularitu, předvídanou Peterem Diamandisem a na druhou stranu myšlenky jako je nepodmíněný příjem.
Ať se vám líbí, nelíbí, nebo připadají úplně šílené, je skutečností, že už kdysi dávno skutečně zazněly (i když ne takto pojmenované) právě od zakladatelů Fabiánské společnosti, které k nim inspirovaly myšlenky Johna Stuarta Milla. Jde totiž vlastně o rozšíření myšlenky družstva na celý stát, nebo na ještě větší společnost.
V každém případě se ve společnosti cosi děje a je to něco opravdu zvláštního. Něco úplně mimo rámec pravo-levého vidění politiky.
čtvrtek 10. října 2013
Jak si vede český crowdfunding?
Už několikrát jsem tady psal o crowdfundingu. Setkal jsem se ale i s jeho zapřísáhlými odpůrci, kteří jej považují za druh žebroty. Chtěl bych trochu probrat, proč si to nemyslím. Samozřejmě i crowdfunding určitá rizika má, ale pro jednotlivce vlastně nejsou až tak velká a navíc každý podvodný projekt organizátora falešné kampaně navždy v crowdfundingu diskvalifikuje. Kromě toho se na zneužití peněz ze sbírky vztahují i jisté zákonné tresty.
Mnohem větší možnosti ale podle mě crowdfunding přináší. Dává nové tvůrčí možnosti a to i lidem, kteří sami tvůrčí nejsou, ale chtějí být obklopeni hezkými věcmi a zajímavými lidmi.
Tento, zatím málo a špatně popsaný způsob dobrovolné redistribuce prostředků má podle mě zvláštní kouzlo hned z několika důvodů.
Čím se vlastně dnešní crowdfunding liší od běžné internetové sbírky? V první řadě tím, že existují crowdfundingové servery. Jejich stránky jsou v podstatě jakousi obdobou tržiště, na němž si člověk vybírá projekt, kterému přeje uskutečnění. Peníze tedy v crowdfundingu nepůsobí jen jako potenciál pro tvůrce, ale i jako způsob hlasování donátorů. Vlastně je to dost odlišné použití peněz, než na jaké jsme byli dosud zvyklí.
(Sám jsem se neudržel a takto "hlasoval" pro pár drobností, které by podle mě měly existovat Hydronaut, Hrobaříci a hrobaři, Malovat step, Star Trek: Skryté hry, Mračna a ještě jich mám pár v plánu :-)
Navíc tento obchod se projevuje vděčností. Při normálním obchodu se dva lidé - kupující a prodávající navzájem snaží vytěžit ze situace co nejvíce. V jejich případě to znamená, že se každý z nich snaží maximalizovat svůj zisk, což vždycky hrozí snížením prospěchu toho druhého.
V crowdfundingu ale neplatíte proto, abyste něco měli, ale aby se něco uskutečnilo. Při tom zároveň zpravidla něco získáte, občas i laciněji, než byste to koupili jinak, jenže tím že jste už něco darovali nemáte ono bojové naladění a připravenost na úskok.
Dalším důvodem, který považuji za zvláště zajímavý je možnost setkat se s odlišnými a tvořivými lidmi. Crowdfunding je vlastně nesmírně sociální a má tendenci spojovat lidi různých zájmů a schopností k dalším projektům. V podstatě totiž nefunguje bez komunit a setkávání těchto tvůrčích komunit je něco, co jej dále rozvíjí. Z toho vyplývá, že čím lépe crowdfunding funguje, tím lépe v budoucno fungovat bude.
Konečně oblíbeným fňukem je, že crowdfunding v českém prostředí nefunguje. Dal jsem si tu práci a spočítal úspěšnost projektů na několika našich nejznámějších crowdfundingových serverech. Podle mě si nevedeme vůbec špatně. Vybrané částky jsou sice významně nižší, než v zahraničí, ale to bych připočetl nízkým platům a pozdnímu rozvoji tomuto druhu sponzoringu u nás.
I nejznámější zahraniční poskytovatelé podobných služeb uvádějí úspěšnost projektů 40 až 44%. Jak tedy vypadáme ve srovnání s nimi my?
Úspěšnost českých crowdfundingových projektů podle serverů:
Startovač
43,5 % úspěšné
56,5 % neúspěšné
HitHit
41% úspěšné
59% neúspěšné
KreativciSobě
32% úspěšné
68% neúspěšné
Nakopni mě
nejsou informace o dřívějších projektech
Fondomat
nejsou informace o dřívějších projektech
Nejvíce úspěšných projektů má Hithit - 39
Nejvyšší vybrané částky zatím byly:
Hithit - projekt Xavierovo Dawntempo 303 380 Kč
Startovač - projekt Brány Skeldalu 187 306 Kč
KreativciSobě - projekt Slečny 84 413 Kč
Zajímavé články na toto téma:
Root: Komunita financuje, aneb výhry a prohry crowdfundingu
Computerworld: Názor: Temná stránka crowdfundingu
Tyinternety: Jak si vede crowdfunding v Česku a Češi v crowdfundingu
Enzmannova archa: Něco o crowdfundingu
Enzmannova archa: Hydronaut na Startovači - bude párty?
Mnohem větší možnosti ale podle mě crowdfunding přináší. Dává nové tvůrčí možnosti a to i lidem, kteří sami tvůrčí nejsou, ale chtějí být obklopeni hezkými věcmi a zajímavými lidmi.
Tento, zatím málo a špatně popsaný způsob dobrovolné redistribuce prostředků má podle mě zvláštní kouzlo hned z několika důvodů.
Čím se vlastně dnešní crowdfunding liší od běžné internetové sbírky? V první řadě tím, že existují crowdfundingové servery. Jejich stránky jsou v podstatě jakousi obdobou tržiště, na němž si člověk vybírá projekt, kterému přeje uskutečnění. Peníze tedy v crowdfundingu nepůsobí jen jako potenciál pro tvůrce, ale i jako způsob hlasování donátorů. Vlastně je to dost odlišné použití peněz, než na jaké jsme byli dosud zvyklí.
(Sám jsem se neudržel a takto "hlasoval" pro pár drobností, které by podle mě měly existovat Hydronaut, Hrobaříci a hrobaři, Malovat step, Star Trek: Skryté hry, Mračna a ještě jich mám pár v plánu :-)
Navíc tento obchod se projevuje vděčností. Při normálním obchodu se dva lidé - kupující a prodávající navzájem snaží vytěžit ze situace co nejvíce. V jejich případě to znamená, že se každý z nich snaží maximalizovat svůj zisk, což vždycky hrozí snížením prospěchu toho druhého.
V crowdfundingu ale neplatíte proto, abyste něco měli, ale aby se něco uskutečnilo. Při tom zároveň zpravidla něco získáte, občas i laciněji, než byste to koupili jinak, jenže tím že jste už něco darovali nemáte ono bojové naladění a připravenost na úskok.
Dalším důvodem, který považuji za zvláště zajímavý je možnost setkat se s odlišnými a tvořivými lidmi. Crowdfunding je vlastně nesmírně sociální a má tendenci spojovat lidi různých zájmů a schopností k dalším projektům. V podstatě totiž nefunguje bez komunit a setkávání těchto tvůrčích komunit je něco, co jej dále rozvíjí. Z toho vyplývá, že čím lépe crowdfunding funguje, tím lépe v budoucno fungovat bude.
Konečně oblíbeným fňukem je, že crowdfunding v českém prostředí nefunguje. Dal jsem si tu práci a spočítal úspěšnost projektů na několika našich nejznámějších crowdfundingových serverech. Podle mě si nevedeme vůbec špatně. Vybrané částky jsou sice významně nižší, než v zahraničí, ale to bych připočetl nízkým platům a pozdnímu rozvoji tomuto druhu sponzoringu u nás.
I nejznámější zahraniční poskytovatelé podobných služeb uvádějí úspěšnost projektů 40 až 44%. Jak tedy vypadáme ve srovnání s nimi my?
Úspěšnost českých crowdfundingových projektů podle serverů:
Startovač
43,5 % úspěšné
56,5 % neúspěšné
HitHit
41% úspěšné
59% neúspěšné
KreativciSobě
32% úspěšné
68% neúspěšné
Nakopni mě
nejsou informace o dřívějších projektech
Fondomat
nejsou informace o dřívějších projektech
Nejvíce úspěšných projektů má Hithit - 39
Nejvyšší vybrané částky zatím byly:
Hithit - projekt Xavierovo Dawntempo 303 380 Kč
Startovač - projekt Brány Skeldalu 187 306 Kč
KreativciSobě - projekt Slečny 84 413 Kč
Zajímavé články na toto téma:
Root: Komunita financuje, aneb výhry a prohry crowdfundingu
Computerworld: Názor: Temná stránka crowdfundingu
Tyinternety: Jak si vede crowdfunding v Česku a Češi v crowdfundingu
Enzmannova archa: Něco o crowdfundingu
Enzmannova archa: Hydronaut na Startovači - bude párty?
středa 9. října 2013
Absurdita voleb 2013
Mám jistý zdánlivě schizoidní problém. Zatímco západním, zvláště pak francouzským sekularistům vyčítám přehnanou náklonnost ke stranám na nejzazším křídle levicového spektra a skřípu zuby když jde Michel Onfray hodit svůj hlas komunistům, v naší zemi se naopak děsím voleb, kdy lidé bojující slovy proti církevním defraudacím půjdou volit TOP 09 a zastánci podnikání ODS.
Přitom nedávná zkušenost nám jasně říká že volení naší „pravice“ neochrání vůbec žádný trh, natož nějaký svobodný a rozhodně nás neochrání před zvyšováním daní nebo zneužíváním médií a školství bohatou náboženskou minoritou, ale zato nás možná „ochrání“ před investováním vybraných peněz do obecně prospěšných projektů.
Rozhodně nemůže být zárukou morálky a zákonnosti strana, která schválila tolik tunelů (včetně toho zatím největšího) jako ODS, která má ve svých řadách nepotrestaného podvodníka Marka Bendu přímo v ústavním výboru a která přijímá zákony s podporou zločinců.
Stejně si ale musím rýpnout i do voličů „levice“. Myslet si že nám automaticky vláda ČSSD či KSČM zajistí lepší životní podmínky je nesmysl. Ostatně pokud je možné, aby se na nejvyšší místo v takovéto straně vyšplhal člověk typu Paroubka, který byl stejně vzorným příkladem zbohatlického buranství jako jeho kolegové z opačného politického tábora, pak je možné vše, jen ne právě to co od levice očekáváte.
Milí přátelé, skeptici, ateisté, racionalisté, lidé chlubící se racionálním, kritickým myšlením a vyšším IQ než věřící, prosím pouvažujte o tom, že víra v levo-pravé politické tábory je stejně absurdní jako víra v jakéhokoli boha, reinkarnaci, orgonit či levitující mnichy, protože obvyklá očekávání jsou v rozporu se zkušenostmi, které jsme s nimi udělali.
Nebudu nikomu z vás zazlívat, že volil stranu takovou nebo makovou, jen prosím nepřikládejte své značce až zase takový význam. Nezahlcujte mi Facebook ani diskuse sděleními typu: Kdo nevolí Karla, jako by ani nežil! Vol větší zlo! Proč volíš cizí pitomce, když můžeš volit ty naše?!
Pokud se ptáte, koho budu volit, klidně vám to prozradím, ale prosím zdržte se nejen nenávistných, ale i radostných komentářů. Budu volit Piráty. Je mi jedno, že si myslíte, že jde o stranu složenou ze samých zhulenců (což je asi pravda), je mi jedno že jsou podle vás možná stejně úplatní jako všichni ostatní (což je možné, ale na rozdíl od ostatních straníků nikoli jisté). Je mi dokonce jedno i to jestli si myslíte, že se nemají šanci do poslanecké sněmovny dostat. Pro mě zastupují něco, co má smysl hájit a co jim věřím, že (alespoň zatím) opravdu hájit budou – svobodné šíření informací. A v tomto bodu jsem jim schopen věřit.
Je mi jedno, že tento bod mají v programu i ostatní strany, protože ty už dokázaly, že jim věřit nelze. Jestli máte pocit že je můj hlas vyhozený, tak si laskavě uvědomte, že pokud nemám důvěru v žádnou z „velkých“ stran, tak také nejen nemám povinnost je volit, ale dokonce je pro mé vlastní svědomí zásadní jim hlas nedat. Nikoho nepřesvědčuji, aby volil stejně jako já, jen se prosím u volebních uren zamyslete nad tím, co děláte. Děkuji.
PS: Absurdní je, že bych si vlastně měl přát drtivé vítězství TOP 09, protože pak by asi i studenti nadopovaní nenávistí ke všemu co by mohlo jen působit levicově, pochopili že tohle prostě nejde.
Přitom nedávná zkušenost nám jasně říká že volení naší „pravice“ neochrání vůbec žádný trh, natož nějaký svobodný a rozhodně nás neochrání před zvyšováním daní nebo zneužíváním médií a školství bohatou náboženskou minoritou, ale zato nás možná „ochrání“ před investováním vybraných peněz do obecně prospěšných projektů.
Rozhodně nemůže být zárukou morálky a zákonnosti strana, která schválila tolik tunelů (včetně toho zatím největšího) jako ODS, která má ve svých řadách nepotrestaného podvodníka Marka Bendu přímo v ústavním výboru a která přijímá zákony s podporou zločinců.
Stejně si ale musím rýpnout i do voličů „levice“. Myslet si že nám automaticky vláda ČSSD či KSČM zajistí lepší životní podmínky je nesmysl. Ostatně pokud je možné, aby se na nejvyšší místo v takovéto straně vyšplhal člověk typu Paroubka, který byl stejně vzorným příkladem zbohatlického buranství jako jeho kolegové z opačného politického tábora, pak je možné vše, jen ne právě to co od levice očekáváte.
Milí přátelé, skeptici, ateisté, racionalisté, lidé chlubící se racionálním, kritickým myšlením a vyšším IQ než věřící, prosím pouvažujte o tom, že víra v levo-pravé politické tábory je stejně absurdní jako víra v jakéhokoli boha, reinkarnaci, orgonit či levitující mnichy, protože obvyklá očekávání jsou v rozporu se zkušenostmi, které jsme s nimi udělali.
Nebudu nikomu z vás zazlívat, že volil stranu takovou nebo makovou, jen prosím nepřikládejte své značce až zase takový význam. Nezahlcujte mi Facebook ani diskuse sděleními typu: Kdo nevolí Karla, jako by ani nežil! Vol větší zlo! Proč volíš cizí pitomce, když můžeš volit ty naše?!
Pokud se ptáte, koho budu volit, klidně vám to prozradím, ale prosím zdržte se nejen nenávistných, ale i radostných komentářů. Budu volit Piráty. Je mi jedno, že si myslíte, že jde o stranu složenou ze samých zhulenců (což je asi pravda), je mi jedno že jsou podle vás možná stejně úplatní jako všichni ostatní (což je možné, ale na rozdíl od ostatních straníků nikoli jisté). Je mi dokonce jedno i to jestli si myslíte, že se nemají šanci do poslanecké sněmovny dostat. Pro mě zastupují něco, co má smysl hájit a co jim věřím, že (alespoň zatím) opravdu hájit budou – svobodné šíření informací. A v tomto bodu jsem jim schopen věřit.
Je mi jedno, že tento bod mají v programu i ostatní strany, protože ty už dokázaly, že jim věřit nelze. Jestli máte pocit že je můj hlas vyhozený, tak si laskavě uvědomte, že pokud nemám důvěru v žádnou z „velkých“ stran, tak také nejen nemám povinnost je volit, ale dokonce je pro mé vlastní svědomí zásadní jim hlas nedat. Nikoho nepřesvědčuji, aby volil stejně jako já, jen se prosím u volebních uren zamyslete nad tím, co děláte. Děkuji.
PS: Absurdní je, že bych si vlastně měl přát drtivé vítězství TOP 09, protože pak by asi i studenti nadopovaní nenávistí ke všemu co by mohlo jen působit levicově, pochopili že tohle prostě nejde.
úterý 8. října 2013
Opice s diplomem a izraelské brambory
Ve včerejších Parlamentních listech vyšel rozhovor nazvaný:
Docentka Švihlíková: Mladí nechtějí pracovat rukama. Každý dostane titul, i když má IQ pod úrovní opice
Navazuje na jiný článek:
Švihlíková: Co trápí (nejen) na Vysočině…. I. část
Samotný název článku je poměrně výmluvný, uváděná data ho jen zpřesňují. Švihlíková v podstatě popisuje odumírání vesnic a vesnických podnikatelů, zvláště řemeslníků a zemědělců. Není s tomto názorem sama.
Jenže v čem je skutečný problém? Žijeme v nastupující informační společnosti, která nesmírně (i tabulkové) oceňuje vzdělání. Bohužel toto vzdělání zpravidla spojujeme teplou židlí a prací v kanceláři. Reálně také neoceňujeme skutečné dosažené vzdělání, ale vzdělání formální. Naše školy prostě dál stojí na biflování namísto na myšlení (jistě určitou sumu informací je prostě třeba se nabiflovat, ale pak se s ní musí také pracovat).
Ve výsledku tedy máme vrstvu lidí, kteří jsou "vzdělaní" přibližně stejně jako hard disk vašeho počítače - obsahují informace, ale sami o sobě s nimi nic nedělají. Toto "vzdělání" jim ale propůjčuje vyšší společenský status.
Naproti tomu tu je protipól vesničana - vidláka. Být vesničanem je samo o sobě stigma nesoucí v sobě stereotyp zahnojeného blba příležitostně se dopouštějícího zoofilie z důvodu nedostatku jakýchkoli partnerek. Trochu podobné je to i s řemesly, kde si nejdříve vždy představíme instalatéra přehrabujícího se v odpadu.
Prohlášení typu "všichni nemohou být vysokoškoláci" jen zvyšují společenský stres a snahu nebýt tím otrokem, který za ony vysokoškoláky pracuje.
A jak s tím souvisejí izraelské brambory? Nedávno jsem trochu nadával na to, že dovážíme brambory z Izraele. Jednou z absurdit je samozřejmě to, že vůbec dovážíme brambory. Mnohem zajímavější ale je, že si pouštní stát Izrael může dovolit vyvážet brambory. Jak to? Protože izraelské zemědělství je na velmi vysoké úrovni právě díky tomu, že tam stigma zemědělce neexistuje!
I my bychom ve skutečnosti potřebovali opravdu inteligentní lidi působící také v řemeslech a zemědělství, jenže jsme v podobně začarovaném kruhu jako v případě politiky. Vzít práci v zemědělství zároveň znamená odhodit společenský status. Proto se do takových věcí pouštějí u nás jen nejodvážnější alternativci, ale jen zřídka skutečně inteligentní a vzdělaní lidé.
V politice je podobné stigma vyvážené finančními výhodami (což také není optimální, protože takové nastavení selektuje sociopaty), ale zemědělství nemá ani to.
Je tu ale ještě jedna zvláštní okolnost, kterou si Ilona Švihlíková ani jiní komentátoři neuvědomují - cosi jako zpětná nepropustnost vzdělání. Od člověka s určitým vzděláním se prostě už nepředpokládá, že by provozoval zemědělství nebo řemeslo a to i když by to dělal rád!
Mám několik přátel, kteří se po zdárném absolvování vysoké školy (ČVUT) vydali studovat učební obor elektrikář. Působili tím značné zmatky. Naše školství s něčím takovým vůbec nepočítá! Je to absurdní, ale pro vzdělaného člověka je prostě těžké pracovat rukama i když chce.
Občas se zálibně díváme zpátky na dobu první republiky. Tehdejší prudký rozvoj mnoha oborů u nás byl daný také tím, že se i vysokoškolsky vzdělaní lidé nebránili manuální práci. Naopak poměrně vysoký kredit tehdy měla zcela právem řemesla. Rčení o "zlatých českých ručičkách" se týkalo právě jich. Ostatně pokud se chcete přesvědčit co naši předci v řemeslech dokázali, stačí nahlédnout do tehdejších reklam nebo časopisů pro školní dílny. Dnes by něco takového nezvládl leckterý školený řemeslník.
Později v době reálného socialismu vymysleli komunisté jakýsi experiment, když nahnali inteligenci ke strojům do výroby. Bylo to sice jistým způsobem násilně absurdní až groteskní, ale vzniklo tehdy opravdu (kromě Mostu inteligence) i množství skutečných technických vylepšení, které práci zrychlovaly a usnadňovaly.
Není zase čas tuhle bariéru narušit?
Docentka Švihlíková: Mladí nechtějí pracovat rukama. Každý dostane titul, i když má IQ pod úrovní opice
Navazuje na jiný článek:
Švihlíková: Co trápí (nejen) na Vysočině…. I. část
Samotný název článku je poměrně výmluvný, uváděná data ho jen zpřesňují. Švihlíková v podstatě popisuje odumírání vesnic a vesnických podnikatelů, zvláště řemeslníků a zemědělců. Není s tomto názorem sama.
Jenže v čem je skutečný problém? Žijeme v nastupující informační společnosti, která nesmírně (i tabulkové) oceňuje vzdělání. Bohužel toto vzdělání zpravidla spojujeme teplou židlí a prací v kanceláři. Reálně také neoceňujeme skutečné dosažené vzdělání, ale vzdělání formální. Naše školy prostě dál stojí na biflování namísto na myšlení (jistě určitou sumu informací je prostě třeba se nabiflovat, ale pak se s ní musí také pracovat).
Ve výsledku tedy máme vrstvu lidí, kteří jsou "vzdělaní" přibližně stejně jako hard disk vašeho počítače - obsahují informace, ale sami o sobě s nimi nic nedělají. Toto "vzdělání" jim ale propůjčuje vyšší společenský status.
Naproti tomu tu je protipól vesničana - vidláka. Být vesničanem je samo o sobě stigma nesoucí v sobě stereotyp zahnojeného blba příležitostně se dopouštějícího zoofilie z důvodu nedostatku jakýchkoli partnerek. Trochu podobné je to i s řemesly, kde si nejdříve vždy představíme instalatéra přehrabujícího se v odpadu.
Prohlášení typu "všichni nemohou být vysokoškoláci" jen zvyšují společenský stres a snahu nebýt tím otrokem, který za ony vysokoškoláky pracuje.
A jak s tím souvisejí izraelské brambory? Nedávno jsem trochu nadával na to, že dovážíme brambory z Izraele. Jednou z absurdit je samozřejmě to, že vůbec dovážíme brambory. Mnohem zajímavější ale je, že si pouštní stát Izrael může dovolit vyvážet brambory. Jak to? Protože izraelské zemědělství je na velmi vysoké úrovni právě díky tomu, že tam stigma zemědělce neexistuje!
I my bychom ve skutečnosti potřebovali opravdu inteligentní lidi působící také v řemeslech a zemědělství, jenže jsme v podobně začarovaném kruhu jako v případě politiky. Vzít práci v zemědělství zároveň znamená odhodit společenský status. Proto se do takových věcí pouštějí u nás jen nejodvážnější alternativci, ale jen zřídka skutečně inteligentní a vzdělaní lidé.
V politice je podobné stigma vyvážené finančními výhodami (což také není optimální, protože takové nastavení selektuje sociopaty), ale zemědělství nemá ani to.
Je tu ale ještě jedna zvláštní okolnost, kterou si Ilona Švihlíková ani jiní komentátoři neuvědomují - cosi jako zpětná nepropustnost vzdělání. Od člověka s určitým vzděláním se prostě už nepředpokládá, že by provozoval zemědělství nebo řemeslo a to i když by to dělal rád!
Mám několik přátel, kteří se po zdárném absolvování vysoké školy (ČVUT) vydali studovat učební obor elektrikář. Působili tím značné zmatky. Naše školství s něčím takovým vůbec nepočítá! Je to absurdní, ale pro vzdělaného člověka je prostě těžké pracovat rukama i když chce.
Občas se zálibně díváme zpátky na dobu první republiky. Tehdejší prudký rozvoj mnoha oborů u nás byl daný také tím, že se i vysokoškolsky vzdělaní lidé nebránili manuální práci. Naopak poměrně vysoký kredit tehdy měla zcela právem řemesla. Rčení o "zlatých českých ručičkách" se týkalo právě jich. Ostatně pokud se chcete přesvědčit co naši předci v řemeslech dokázali, stačí nahlédnout do tehdejších reklam nebo časopisů pro školní dílny. Dnes by něco takového nezvládl leckterý školený řemeslník.
Později v době reálného socialismu vymysleli komunisté jakýsi experiment, když nahnali inteligenci ke strojům do výroby. Bylo to sice jistým způsobem násilně absurdní až groteskní, ale vzniklo tehdy opravdu (kromě Mostu inteligence) i množství skutečných technických vylepšení, které práci zrychlovaly a usnadňovaly.
Není zase čas tuhle bariéru narušit?
pondělí 7. října 2013
Kde vzít prachy? (nebo jiné prostředky)
Omlouvám se lidem, kteří ode mě vždy čekají článek s nějakou originální myšlenkou. Tento je ryze účelový, dalo by se říci výčtový. Můžete se ale nad ním zamyslet sami, jaký způsob asi která skupina lidí preferuje.
Jedním ze zdůvodnění existence třídy bohatých lidí je tvrzení, že právě oni přece sponzorují ta největší díla, stavby a objevy. Na tomhle tvrzení něco je, i když ne tolik, kolik si jeho zastánci představují. K vytvoření čehokoli velkého, ať už je to továrna, zločinecký syndikát, přehrada nebo vynález nového léku, je zapotřebí nakumulovat určité množství prostředků a to pokud možno rychle.
Tou nevítanou částí pravdy naopak je, že osobní bohatství není pro účely něčeho prospěšného ideálním způsobem. Většinou se totiž lidé dělí na ty, kteří peníze mají a ty, kteří vědí co s nimi. Proberme si to ale od začátku. Představte si, že máte projekt, pro který potřebujete peníze, pracovní síly nebo jiné prostředky. Jak se dají sehnat, když je nemáte? Cest je víc, než se tvrdí.
1.) Organizovaný zločin - V našich krajích se velké finanční zločiny v podstatě netrestají, takže riziko odsouzení je malé, pokud neukradnete částku která je příliš velká na přestupek a příliš malá na závažnou hospodářskou kriminalitu. Obecně platí, že částky ve stovkách milionů až miliardách jsou už v podstatě mimo dosah místní justice i policie. Zvláště, když se mezitím stanete sponzory vládnoucích politických stran.
Zpronevěra se dělá tak, že svěřené peníze jiných lidí použijete pro své vlastní účely, podvodem v tomto případě určitě nejsou triky se skořápkami, ale větší projekty jako H-System nebo Harvardské investiční fondy.
Za organizovaný zločin se považuje také prodej lidí, neregistrovaných zbraní, drog a pašovaného tabáku, jaderného materiálu či alkoholu ve velkém. Tady vám ale kromě toho, že budete v ohrožení, pokud budete příliš skromní nebo ozáření, hrozí také záměna metanolu s etanolem. Všechny formy ilegálního obchodu jsou ale stejně zdlouhavé, nebo jen o něco méně zdlouhavé, než obchody legální. Zato zpronevěra a velký podvod vedou tabulku způsobů, jak nejrychleji získat peníze.
Hlavní výhodou organizovaného zločinu je, že tak získáte peníze na věci, na které by vám nikdy lidé ve sbírce nebo v crowdfundingu žádné peníze nedali, například na pevnost na Šumavě, akvárium se žralokem ve vašem obýváku nebo vás adorující politickou stranu.
Naopak problémem organizovaného zločinu je to, že vás asi dost lidí kvůli tomu nebude mít rádo a také na to každý nemá žaludek.
Takto získané peníze se většinou nepoužívají na obecně prospěšné akce a víru v užitečnost zločinnosti sdílí u nás asi pouze bývalý prezident se svými nejbližšími patolízaly.
2.) Daně - Daně jsou v podstatě jistou obdobou sbírky, ale liší se od ní tím, že jsou povinné. Od výpalného nebo berní by se měly lišit tím, že jsou určeny na obecně prospěšné účely. Tedy teoreticky. Veřejně prospěšný projekt lze většinou (také teoreticky), sponzorovat z daní prostřednictvím grantu. Podmínky grantového řízení jsou ale zpravidla tak svazující, že vás přinutí vytvořit úplně jiný projekt, než jste původně chtěli.
Slabým místem jsou samozřejmě úředníci a členové komisí, kteří granty rozdělují a získávají tak neoficiální podíl na moci a v některých případech i slušný zisk v podobě úplatků. Proto někteří lidé považují daňový systém v podstatě za druh organizovaného zločinu.
V současnosti je fungování prostřednictvím grantů nutné především pro státní výzkumné, zdravotní a sociální ústavy. Nezávislá kultura dotovaná dříve granty, byla už v podstatě vyhubena. Využívání grantového systému vytváří jistou závislost, která může být pro projekty smrtící, pokud náhle očekávaný grant nepřijde. Přidělování grantů také nijak zvlášť neodráží přání lidí.
Jistou nadějí na rozumné využití daní by bylo zavedení adresných daní, u nichž by mohli daňoví poplatníci určit, k jakému účelu mají být použity.
3.) Podnikání - Zdánlivě nejčistší (reálná morálnost či amorálnost různých podniků je však různá) způsob hromadění prostředků, často glorifikovaný, jako jediný možný. Výhodou investování peněz získaných podnikáním, je to, že vám zpravidla do jejich investování nikdo nekecá. Největší nevýhodou je naopak to, že jde o dlouhodobé projekty, které vždy stojí velké úsilí a výdaje, ale nemusejí vyjít. Navíc vám při pomalém hromadění prostředků s narůstajícím časem stále více peněz ukrajují daně.
4.) Sbírka - Kdysi překvapivě účinná metoda, díky které bylo postaveno například Národní divadlo ale i mnohé další budovy. Dnes takto staví školy v Africe humanitární organizace Člověk v tísni. Původně šlo o poměrně náročně organizovanou akci s množstvím dobrovolníků nosících certifikované zaplombované kasičky. Dnes tento archaický způsob sbírky nahrazují sbírky internetové. Pro odkaz na stránky sbírky se často používají QR-kódy.
5.) Družstvo - Družstvo se dá založit z různých důvodů, jedním z nich je i spolupráce na nějakém projektu. Výhoda družstva je v tom, že sdružuje jako materiální a finanční prostředky, tak lidi. Určitým omezením družstva je to, že nemůže být založeno za účelem charity pro jeho nečleny.
6.) Tombola, loterie - Dnes už málokdo chápe, že tombola je původně způsob, jak nahromadit peníze k nějakému účelu. Jde vlastně o nejjednodušší formu loterie. Také zisky z loterií šly často v dávné minulosti na velmi záslužné účely, jako je stavba vodovodu, připojení elektřiny nebo plat učitele v jednotřídce. Při dnešní degeneraci onoho spojení mezi proherními automaty a jednoúčelovými "obecně prospěšnými" sdruženími je téměř nepředstavitelné, že tohle kdysi fungovalo a občas i někde ještě funguje. Pravda, i dnes se takto hromadí prostředky, ale vydávají se často za úplné zhovadilosti. Žijeme holt v zemi, kde může zkrachovat i sázková kancelář, tak proč by tu nešly pořádat i prodělečné tomboly?
7.) Benefiční bazar a benefiční aukce - Málokdo ví, že benefiční bazar byl rovněž jedním z opravdu velkých zdrojů peněz pro Národní divadlo. Jinak je ale myslím, podstata obou akcí jasná. Umělci nebo i obyčejní lidé věnují svá díla pro prodej tímto způsobem a ostatní lidé se pak předhánějí v tom, kdo dá víc. Výtěžek je pak věnovaný na předem oznámený účel. Zatímco na benefičním bazaru má pak prodej charakter blešího trhu, na benefiční dražbě se skutečně draží jako v aukční síni.
Benefiční aukce bývají zpravidla anglického typu, někdy se speciálně pro tento účel používá tzv formy tiché aukce, při níž píší své nabídky účastníci na papírky. Výnosy z benefičních dražeb bývají obecně vyšší, ale uspořádání benefičního bazaru je zase mnohem jednodušší z hlediska zákonů.
8.) Prodej sponzorských předmětů - Někdy se tomu říká i sponzorský merchandising či přidružený prodej. Jde v podstatě o prodej záměrně předražených upomínkových předmětů, z nichž má zisk posloužit na podporu projektu (a kupující to vědí). Nejhezčí příklady měla kapela Abney Park a film Iron Sky.
9.) Benefiční koncert, benefiční závod - Jeden z mála druhů benefičních akcí, které u nás opravdu občas fungují. Proto snad nemusím vysvětlovat.
10.) Mikrodárcovství - Jedna z forem internetových sbírek. U nás ale není příliš populární. Lidé přispívají pravidelnou sumou, která se pak dělí podle toho, kolik projektů označí jako že se jim líbí. Jde o zasílání velmi malých částek (často méně než 1 USD), ale velkým počtem lidí. Jde o systém rozšířený v internetové distribuci her. Některé systémy lze ale použít i jinak, například k finanční podpoře blogů. Nejznámějším takovým systémem je Flattr.
11.) Crowdfunding -Internetová sbírka na steroidech. Její hlavní výhodou i nevýhodou je že je poměrně rychlá a intenzivní. Potřebuje velmi pečlivou přípravu, bez ní nefunguje. Vyskytuje se ve dvou nejčastějších podobách.
První představuje typ, kterému mohu říkat třeba Kickstarter (správněji AoN), podle serveru, který jej nejčastěji provozuje. Jde o časově omezenou kampaň se stanoveným limitem. Pokud se nepodaří kampani tohoto limitu dosáhnout, vracejí se peníze dárcům. V druhé verzi, které můžeme podle stejného klíče říkat Indiegogo (KiA), která umožňuje získat peníze i když se nevybere celá stanovená částka, ale s vyšším poplatkem.
U nás jsou nejznámějšími crowdfundingovými servery Kreativci sobě, Startovač a Hithit.
12.) Akce Z - V podstatě obrácená akce ke sbírce. Zatímco při sbírce se předpokládá, že máte lidi, kteří pro vás budou pracovat, ale nemáte prostředky, v případě "akce - Z" máte nástroje a materiál a lidé naopak přispívají svou prací. Nazývám ji podle akce rozšířené u nás za reálného socialismu, která fungovala na tomto principu "Z" znamenalo původně "zvelebování", stejně tak by se ale mohla jmenovat třeba "stodola", protože právě tímto způsobem se tradičně v našich zemích stavěly stodoly. Neblahá plánovací a kontrolní snaha komunistických úředníků vedla ale nakonec k naprostému vytlačení prvku dobrovolnosti, čímž způsobila zánik podobných akcí.
Jedním ze zdůvodnění existence třídy bohatých lidí je tvrzení, že právě oni přece sponzorují ta největší díla, stavby a objevy. Na tomhle tvrzení něco je, i když ne tolik, kolik si jeho zastánci představují. K vytvoření čehokoli velkého, ať už je to továrna, zločinecký syndikát, přehrada nebo vynález nového léku, je zapotřebí nakumulovat určité množství prostředků a to pokud možno rychle.
Tou nevítanou částí pravdy naopak je, že osobní bohatství není pro účely něčeho prospěšného ideálním způsobem. Většinou se totiž lidé dělí na ty, kteří peníze mají a ty, kteří vědí co s nimi. Proberme si to ale od začátku. Představte si, že máte projekt, pro který potřebujete peníze, pracovní síly nebo jiné prostředky. Jak se dají sehnat, když je nemáte? Cest je víc, než se tvrdí.
1.) Organizovaný zločin - V našich krajích se velké finanční zločiny v podstatě netrestají, takže riziko odsouzení je malé, pokud neukradnete částku která je příliš velká na přestupek a příliš malá na závažnou hospodářskou kriminalitu. Obecně platí, že částky ve stovkách milionů až miliardách jsou už v podstatě mimo dosah místní justice i policie. Zvláště, když se mezitím stanete sponzory vládnoucích politických stran.
Zpronevěra se dělá tak, že svěřené peníze jiných lidí použijete pro své vlastní účely, podvodem v tomto případě určitě nejsou triky se skořápkami, ale větší projekty jako H-System nebo Harvardské investiční fondy.
Za organizovaný zločin se považuje také prodej lidí, neregistrovaných zbraní, drog a pašovaného tabáku, jaderného materiálu či alkoholu ve velkém. Tady vám ale kromě toho, že budete v ohrožení, pokud budete příliš skromní nebo ozáření, hrozí také záměna metanolu s etanolem. Všechny formy ilegálního obchodu jsou ale stejně zdlouhavé, nebo jen o něco méně zdlouhavé, než obchody legální. Zato zpronevěra a velký podvod vedou tabulku způsobů, jak nejrychleji získat peníze.
Hlavní výhodou organizovaného zločinu je, že tak získáte peníze na věci, na které by vám nikdy lidé ve sbírce nebo v crowdfundingu žádné peníze nedali, například na pevnost na Šumavě, akvárium se žralokem ve vašem obýváku nebo vás adorující politickou stranu.
Naopak problémem organizovaného zločinu je to, že vás asi dost lidí kvůli tomu nebude mít rádo a také na to každý nemá žaludek.
Takto získané peníze se většinou nepoužívají na obecně prospěšné akce a víru v užitečnost zločinnosti sdílí u nás asi pouze bývalý prezident se svými nejbližšími patolízaly.
2.) Daně - Daně jsou v podstatě jistou obdobou sbírky, ale liší se od ní tím, že jsou povinné. Od výpalného nebo berní by se měly lišit tím, že jsou určeny na obecně prospěšné účely. Tedy teoreticky. Veřejně prospěšný projekt lze většinou (také teoreticky), sponzorovat z daní prostřednictvím grantu. Podmínky grantového řízení jsou ale zpravidla tak svazující, že vás přinutí vytvořit úplně jiný projekt, než jste původně chtěli.
Slabým místem jsou samozřejmě úředníci a členové komisí, kteří granty rozdělují a získávají tak neoficiální podíl na moci a v některých případech i slušný zisk v podobě úplatků. Proto někteří lidé považují daňový systém v podstatě za druh organizovaného zločinu.
V současnosti je fungování prostřednictvím grantů nutné především pro státní výzkumné, zdravotní a sociální ústavy. Nezávislá kultura dotovaná dříve granty, byla už v podstatě vyhubena. Využívání grantového systému vytváří jistou závislost, která může být pro projekty smrtící, pokud náhle očekávaný grant nepřijde. Přidělování grantů také nijak zvlášť neodráží přání lidí.
Jistou nadějí na rozumné využití daní by bylo zavedení adresných daní, u nichž by mohli daňoví poplatníci určit, k jakému účelu mají být použity.
3.) Podnikání - Zdánlivě nejčistší (reálná morálnost či amorálnost různých podniků je však různá) způsob hromadění prostředků, často glorifikovaný, jako jediný možný. Výhodou investování peněz získaných podnikáním, je to, že vám zpravidla do jejich investování nikdo nekecá. Největší nevýhodou je naopak to, že jde o dlouhodobé projekty, které vždy stojí velké úsilí a výdaje, ale nemusejí vyjít. Navíc vám při pomalém hromadění prostředků s narůstajícím časem stále více peněz ukrajují daně.
4.) Sbírka - Kdysi překvapivě účinná metoda, díky které bylo postaveno například Národní divadlo ale i mnohé další budovy. Dnes takto staví školy v Africe humanitární organizace Člověk v tísni. Původně šlo o poměrně náročně organizovanou akci s množstvím dobrovolníků nosících certifikované zaplombované kasičky. Dnes tento archaický způsob sbírky nahrazují sbírky internetové. Pro odkaz na stránky sbírky se často používají QR-kódy.
5.) Družstvo - Družstvo se dá založit z různých důvodů, jedním z nich je i spolupráce na nějakém projektu. Výhoda družstva je v tom, že sdružuje jako materiální a finanční prostředky, tak lidi. Určitým omezením družstva je to, že nemůže být založeno za účelem charity pro jeho nečleny.
6.) Tombola, loterie - Dnes už málokdo chápe, že tombola je původně způsob, jak nahromadit peníze k nějakému účelu. Jde vlastně o nejjednodušší formu loterie. Také zisky z loterií šly často v dávné minulosti na velmi záslužné účely, jako je stavba vodovodu, připojení elektřiny nebo plat učitele v jednotřídce. Při dnešní degeneraci onoho spojení mezi proherními automaty a jednoúčelovými "obecně prospěšnými" sdruženími je téměř nepředstavitelné, že tohle kdysi fungovalo a občas i někde ještě funguje. Pravda, i dnes se takto hromadí prostředky, ale vydávají se často za úplné zhovadilosti. Žijeme holt v zemi, kde může zkrachovat i sázková kancelář, tak proč by tu nešly pořádat i prodělečné tomboly?
7.) Benefiční bazar a benefiční aukce - Málokdo ví, že benefiční bazar byl rovněž jedním z opravdu velkých zdrojů peněz pro Národní divadlo. Jinak je ale myslím, podstata obou akcí jasná. Umělci nebo i obyčejní lidé věnují svá díla pro prodej tímto způsobem a ostatní lidé se pak předhánějí v tom, kdo dá víc. Výtěžek je pak věnovaný na předem oznámený účel. Zatímco na benefičním bazaru má pak prodej charakter blešího trhu, na benefiční dražbě se skutečně draží jako v aukční síni.
Benefiční aukce bývají zpravidla anglického typu, někdy se speciálně pro tento účel používá tzv formy tiché aukce, při níž píší své nabídky účastníci na papírky. Výnosy z benefičních dražeb bývají obecně vyšší, ale uspořádání benefičního bazaru je zase mnohem jednodušší z hlediska zákonů.
8.) Prodej sponzorských předmětů - Někdy se tomu říká i sponzorský merchandising či přidružený prodej. Jde v podstatě o prodej záměrně předražených upomínkových předmětů, z nichž má zisk posloužit na podporu projektu (a kupující to vědí). Nejhezčí příklady měla kapela Abney Park a film Iron Sky.
9.) Benefiční koncert, benefiční závod - Jeden z mála druhů benefičních akcí, které u nás opravdu občas fungují. Proto snad nemusím vysvětlovat.
10.) Mikrodárcovství - Jedna z forem internetových sbírek. U nás ale není příliš populární. Lidé přispívají pravidelnou sumou, která se pak dělí podle toho, kolik projektů označí jako že se jim líbí. Jde o zasílání velmi malých částek (často méně než 1 USD), ale velkým počtem lidí. Jde o systém rozšířený v internetové distribuci her. Některé systémy lze ale použít i jinak, například k finanční podpoře blogů. Nejznámějším takovým systémem je Flattr.
11.) Crowdfunding -Internetová sbírka na steroidech. Její hlavní výhodou i nevýhodou je že je poměrně rychlá a intenzivní. Potřebuje velmi pečlivou přípravu, bez ní nefunguje. Vyskytuje se ve dvou nejčastějších podobách.
První představuje typ, kterému mohu říkat třeba Kickstarter (správněji AoN), podle serveru, který jej nejčastěji provozuje. Jde o časově omezenou kampaň se stanoveným limitem. Pokud se nepodaří kampani tohoto limitu dosáhnout, vracejí se peníze dárcům. V druhé verzi, které můžeme podle stejného klíče říkat Indiegogo (KiA), která umožňuje získat peníze i když se nevybere celá stanovená částka, ale s vyšším poplatkem.
U nás jsou nejznámějšími crowdfundingovými servery Kreativci sobě, Startovač a Hithit.
12.) Akce Z - V podstatě obrácená akce ke sbírce. Zatímco při sbírce se předpokládá, že máte lidi, kteří pro vás budou pracovat, ale nemáte prostředky, v případě "akce - Z" máte nástroje a materiál a lidé naopak přispívají svou prací. Nazývám ji podle akce rozšířené u nás za reálného socialismu, která fungovala na tomto principu "Z" znamenalo původně "zvelebování", stejně tak by se ale mohla jmenovat třeba "stodola", protože právě tímto způsobem se tradičně v našich zemích stavěly stodoly. Neblahá plánovací a kontrolní snaha komunistických úředníků vedla ale nakonec k naprostému vytlačení prvku dobrovolnosti, čímž způsobila zánik podobných akcí.
Hydronaut na Startovači - bude párty?
Jsem maliličko naštvaný. Nemám k tomu nějaký vážný důvod, jen ten že se kamarádi rozhodli rozjet crowdfundingovou kampaň na dobrý projekt, ale udělali v ní několik kopanců, kvůli kterým se obávám, aby se z nich nestala další partička, která mi bude vyprávět o tom, jak crowdfunding nefunguje.
Přitom právě projekt Hydronaut je pro tohle velmi vhodný a troufám si tvrdit, že jen těžko se najde něco z vědeckého oboru (zde jde spíše o jakýsi servis pro vědce), co by bylo pro takovou kampaň tak dobře uchopitelné jako právě taková ponorná základna. Navíc je to něco, co by nás v Evropě opravdu zviditelnilo - obecně prospěšné to tedy je!
Jo, jenže... Jenže rozjeli kampaň, o které v podstatě neřekli těm nejdůležitějším lidem, kteří by se za ně mohli postavit. Jinými slovy udělali kampaň obecnou namísto adresné, což je ale chyba na které "vyhořely" mnohé dřívější projekty i crowdfundingové servery.
Jedním z prvních kroků před spuštěním crowdfundingové kampaně má být vybudování podpůrné komunity. Z její velikosti se odhaduje její potenciál. Hydronaut sice jakousi skupinu sympatizantů má, jenže její velikost je několik set lidí a cílem je vybrání 300 000kč. Pro tisícovou nebo dvoutisícovou FB skupinu by to nemusel být problém, pro několik set to ale problém je.
Jako druhou vážnou chybu vidím špatně naplánovaný start. Lidé se o kampani dozvěděli na konce měsíce, jenže tou dobou jim většinou peníze spíše docházejí. Být to kolem 15. dostali by se blíž k době výplat a šance na získání podpory by byla větší. Takhle to většina potenciálních dárců odložila na "později", čímž hrozí, že na své předsevzetí zapomenou. Navíc čas kampaně běží skoro naprázdno.
Má takhle nastartovaný crowdfundingový projekt ještě šanci?
Ano, šanci má a zaslouží si jí.
I když jste ochotni (jako já) něco do projektu přihodit, ale neoplýváte penězi, asi vás stejně nenadchnou první tři "odměny", které jsou v podstatě virtuální. Proto je podle mě nejlepší možností zvolit příspěvek 599 Kč na After party.
Konec konců nešlo by těch párty uspořádat víc, třeba i pravidelně? Pařením k mořským hlubinám i výšinám vesmíru! "Hydronaut párty" to přece zní dobře ne?
PS: Tento článek jsem dal nejprve přečíst posádce Hydronauta. Vypadá to, že chystají změny a to jak v sebeprezentaci, tak v nabídce děkovných odměn pro dárce. Snad se opravdu Hydronautovi blýská na lepší časy.
Jo a ten emblém Hydronauta na tričku v noci svítí!
Přitom právě projekt Hydronaut je pro tohle velmi vhodný a troufám si tvrdit, že jen těžko se najde něco z vědeckého oboru (zde jde spíše o jakýsi servis pro vědce), co by bylo pro takovou kampaň tak dobře uchopitelné jako právě taková ponorná základna. Navíc je to něco, co by nás v Evropě opravdu zviditelnilo - obecně prospěšné to tedy je!
Jo, jenže... Jenže rozjeli kampaň, o které v podstatě neřekli těm nejdůležitějším lidem, kteří by se za ně mohli postavit. Jinými slovy udělali kampaň obecnou namísto adresné, což je ale chyba na které "vyhořely" mnohé dřívější projekty i crowdfundingové servery.
Jedním z prvních kroků před spuštěním crowdfundingové kampaně má být vybudování podpůrné komunity. Z její velikosti se odhaduje její potenciál. Hydronaut sice jakousi skupinu sympatizantů má, jenže její velikost je několik set lidí a cílem je vybrání 300 000kč. Pro tisícovou nebo dvoutisícovou FB skupinu by to nemusel být problém, pro několik set to ale problém je.
Jako druhou vážnou chybu vidím špatně naplánovaný start. Lidé se o kampani dozvěděli na konce měsíce, jenže tou dobou jim většinou peníze spíše docházejí. Být to kolem 15. dostali by se blíž k době výplat a šance na získání podpory by byla větší. Takhle to většina potenciálních dárců odložila na "později", čímž hrozí, že na své předsevzetí zapomenou. Navíc čas kampaně běží skoro naprázdno.
Má takhle nastartovaný crowdfundingový projekt ještě šanci?
Ano, šanci má a zaslouží si jí.
I když jste ochotni (jako já) něco do projektu přihodit, ale neoplýváte penězi, asi vás stejně nenadchnou první tři "odměny", které jsou v podstatě virtuální. Proto je podle mě nejlepší možností zvolit příspěvek 599 Kč na After party.
Konec konců nešlo by těch párty uspořádat víc, třeba i pravidelně? Pařením k mořským hlubinám i výšinám vesmíru! "Hydronaut párty" to přece zní dobře ne?
PS: Tento článek jsem dal nejprve přečíst posádce Hydronauta. Vypadá to, že chystají změny a to jak v sebeprezentaci, tak v nabídce děkovných odměn pro dárce. Snad se opravdu Hydronautovi blýská na lepší časy.
Jo a ten emblém Hydronauta na tričku v noci svítí!
pátek 4. října 2013
Gravitace - HC SF
Na tomto místě najdete za pár dní cosi jako recenzi na film Gravitace od Alfonso Cuaróna. Než k tomu ovšem dojde, chtěl bych napsat o tomhle filmu několik poznámek.
1.) Na ČSFD má Gravitace vysoké hodnocení a zaslouží si ho.
2.) Je to po dlouhé době pravá velkolepá HC SF. Je to technicky uvěřitelné (až na pár odpustitelných drobností)
3.) Ten film stojí na prožitku prostoru, takže se vyplatí jej vidět 3D.
4.) Scénáři nejde o "velké myšlenky" ani o "velká slova" - je to survival.
1.) Na ČSFD má Gravitace vysoké hodnocení a zaslouží si ho.
2.) Je to po dlouhé době pravá velkolepá HC SF. Je to technicky uvěřitelné (až na pár odpustitelných drobností)
3.) Ten film stojí na prožitku prostoru, takže se vyplatí jej vidět 3D.
4.) Scénáři nejde o "velké myšlenky" ani o "velká slova" - je to survival.
úterý 1. října 2013
Čeští nacionalisté zabíjejí češtví
„Čechy Čechům!“ Není absurdnější výkřik, než právě tento a přitom by jej mohli úplně stejně vykřikovat protivníci těch, kteří jej dnes považují za své heslo. Je smutně groteskní, že lidé kteří se cítí povoláni zachraňovat češství jsou jeho největšími hrobaři.
Národ Čechů byl nespočtukrát téměř vyhlazen, ale vždycky znovu a znovu vstal. Jak to vůbec mohl dokázat? Kdybyste mohli nahlédnout do genů pravých Čechů, uviděli byste v nich stopy keltské, švédské, francouzské, italské, německé, slovenské, polské ... a spoustu dalších. Tedy pokud by se vůbec daly rozeznat.
Ti lidé sem přišli a zůstali tu, oni nebo jejich potomci se naučili česky a stali se Čechy. Tohle se opakovalo v historii mnohokrát. Nejvýrazněji je to vidět za národního obrození, kdy si lidé měnili německy, nebo jinak „cize“ znějící jména na jejich česky znějící podobu. Co přiměje Schwarze aby šel na matriku a stal se Černým? Proč si Müller změní jméno na Mlynář? Jenom jejich vnitřní pocit. Přesvědčení, že k češství má cenu se hlásit.
Myslíte si že měli vůbec něco jako „české geny“? Nevsadil bych na to. Zato se hlásili k Řípu, praotci Čechovi, k husitství, k Jiřímu z Poděbrad... Jenže to pro ně nebyla jen nějaká mrtvá jména, součást historie – byl to program a bylo to něco v čem viděli plán pro budoucnost. Češství je mnohem více mem než gen.
Český či tehdy spíše Československý národ vznikl jako skupina historického šermu, jako projekt, jako idea. Byl to soubor myšlenek, který byl emotivně bohatý, trochu kýčovitý ale také poměrně progresivní, vycházející z práva národů na sebeurčení.
Ne náhodou Československo jako první uznaly USA, kde bývalo chápání národa podobné. Jenom proto dokázali Čechoslováci vybudovat za dvacet let jednu z předních evropských republik – stát, který byl leteckou velmocí, uznávanou rekreační destinací, měl špičkové lázeňství i zdravotnictví a vyvážel své výrobky do celého světa.
To že jsme v současnosti tam, kde jsme, není jen důsledek reálného socialismu ale také více než dvaceti let mediálního sebefackování, které překvapivě doslovně navazuje na nacistickou propagandu z 2. světové války (asi bychom se měli podívat na to, kdo vlastní naše média). Díváme se dozadu (a často zkresleně) namísto toho abychom hleděli dopředu. Takhle ale nikam dojít nemůžeme.
Bavíme se o českých sobcích a primitivech a ti nám nic než pocit znechucení opravdu dát nemohou (a které odsuzujeme právem), ale nebavíme se o českých hrdinech, objevitelích a vizionářích, kteří by nám naopak vzory pro budoucnost být měli.
Kdybychom dnes sestavovali takový program, jako obrozenci, asi bychom tam zařadili jiné výrazné postavy. Snad by tam bylo více Komenského a méně Žižky, více prvorepublikových i válečných pilotů, více vynálezců, konstruktérů, vědců.
Rozhodně bych si ale přál, aby v něm zůstal zachován ten revoluční princip, podle kterého je Čechem ten kdo chce, rozumí a přijímá češství, ne jen ten, kdo se tu shodou okolností narodil. Nepovažuji za důležité, jestli se rodiče budoucích Čechů narodili v Hanoji, na Kubě , v Rusku nebo na Filipínách, zato ale považuji za důležité jestli s námi dokáží najít společnou řeč.
A v tom je ten problém, nacionalisté totiž s nikým jiným společnou řeč najít nechtějí.
Národ Čechů byl nespočtukrát téměř vyhlazen, ale vždycky znovu a znovu vstal. Jak to vůbec mohl dokázat? Kdybyste mohli nahlédnout do genů pravých Čechů, uviděli byste v nich stopy keltské, švédské, francouzské, italské, německé, slovenské, polské ... a spoustu dalších. Tedy pokud by se vůbec daly rozeznat.
Ti lidé sem přišli a zůstali tu, oni nebo jejich potomci se naučili česky a stali se Čechy. Tohle se opakovalo v historii mnohokrát. Nejvýrazněji je to vidět za národního obrození, kdy si lidé měnili německy, nebo jinak „cize“ znějící jména na jejich česky znějící podobu. Co přiměje Schwarze aby šel na matriku a stal se Černým? Proč si Müller změní jméno na Mlynář? Jenom jejich vnitřní pocit. Přesvědčení, že k češství má cenu se hlásit.
Myslíte si že měli vůbec něco jako „české geny“? Nevsadil bych na to. Zato se hlásili k Řípu, praotci Čechovi, k husitství, k Jiřímu z Poděbrad... Jenže to pro ně nebyla jen nějaká mrtvá jména, součást historie – byl to program a bylo to něco v čem viděli plán pro budoucnost. Češství je mnohem více mem než gen.
Český či tehdy spíše Československý národ vznikl jako skupina historického šermu, jako projekt, jako idea. Byl to soubor myšlenek, který byl emotivně bohatý, trochu kýčovitý ale také poměrně progresivní, vycházející z práva národů na sebeurčení.
Ne náhodou Československo jako první uznaly USA, kde bývalo chápání národa podobné. Jenom proto dokázali Čechoslováci vybudovat za dvacet let jednu z předních evropských republik – stát, který byl leteckou velmocí, uznávanou rekreační destinací, měl špičkové lázeňství i zdravotnictví a vyvážel své výrobky do celého světa.
To že jsme v současnosti tam, kde jsme, není jen důsledek reálného socialismu ale také více než dvaceti let mediálního sebefackování, které překvapivě doslovně navazuje na nacistickou propagandu z 2. světové války (asi bychom se měli podívat na to, kdo vlastní naše média). Díváme se dozadu (a často zkresleně) namísto toho abychom hleděli dopředu. Takhle ale nikam dojít nemůžeme.
Bavíme se o českých sobcích a primitivech a ti nám nic než pocit znechucení opravdu dát nemohou (a které odsuzujeme právem), ale nebavíme se o českých hrdinech, objevitelích a vizionářích, kteří by nám naopak vzory pro budoucnost být měli.
Kdybychom dnes sestavovali takový program, jako obrozenci, asi bychom tam zařadili jiné výrazné postavy. Snad by tam bylo více Komenského a méně Žižky, více prvorepublikových i válečných pilotů, více vynálezců, konstruktérů, vědců.
Rozhodně bych si ale přál, aby v něm zůstal zachován ten revoluční princip, podle kterého je Čechem ten kdo chce, rozumí a přijímá češství, ne jen ten, kdo se tu shodou okolností narodil. Nepovažuji za důležité, jestli se rodiče budoucích Čechů narodili v Hanoji, na Kubě , v Rusku nebo na Filipínách, zato ale považuji za důležité jestli s námi dokáží najít společnou řeč.
A v tom je ten problém, nacionalisté totiž s nikým jiným společnou řeč najít nechtějí.
Kultury vyšší, nižší a cornucopianská utopie
Asi nastal čas, aby mě zase o něco víc lidí zavrho. Několikrát jsem totiž zmínil, že na světě skutečně existují kultury vyšší a nižší. Teď bych měl tohle tvrzení trochu zmírnit tím, že je to má hypotéza, nikoli vědecká teorie. Chtěl bych ale ukázat jak to vlastně s tou "výší" kultury myslím. Zároveň bych na stejné argumentaci rád ukázal jistý paradox, díky kterému se zdá, že je nejvíce šťastných lidí v těch nejzaostalejších částech světa.
V modelu, známém jako Maslowova pyramida psychosociálních potřeb, jsou na nejnižším stupni zařazeny fyzické potřeby. Nebudu komentovat celé schéma, jen si všimněte, že čím výše se dostanete, tím více má sám člověk vliv na podstatu i konkrétní podobu oné potřeby.
Obecný výklad tvrdící, že spodní stupně jsou "důležité", zatímco vyšší "méně důležité", není pravdivý. Problém Maslowovy pyramidy je v tom, že spodní stupně jsou nutné k zajištění života v tomto okamžiku. Pokud člověk trpí hlady, žízní a zimou, budou jeho myšlenky na životní náplň dost omezené. Přesto člověk nemusí být sytý a v optimální teplotě, aby i v takovém stavu toužil po naplnění potřeb na vyšších stupních pyramidy. Jen prostě nejsou tak aktuální. Proto i vězni v koncentračních táborech hledali nějaké kulturní vyžití.
Naopak i když má člověk zajištěny základní životní podmínky, dokáže jej vědomí, že nikdy nebude moci dosáhnout sounáležitosti s ostatními, lásky nebo uznání (tedy naplnění "vyšších" potřeb) zdrtit natolik, že svůj život dobrovolně ukončí. Touha po "vyšších" motivacích bude tím větší, čím větší budou jeho schopnosti.
Stejně odstupňovány jsou ale i ty "nejnižší" životní potřeby - bez vzduchu vydrží člověk maximálně pár sekund, bez kyslíku pár minut, bez vody několik dní a bez jídla několik týdnů. To ovšem neznamená že by jídlo bylo méně důležité než pití, jen že naše potřeby mají různou frekvenci.
Maslowův model je samozřejmě primárně určen pro jednotlivce, jenže co se stane, když jej použijete na společnost? Počet lidí trpících nedostatkem v naplňování základních životních potřeb se dá číselně vyjádřit. Právě tak se dá také vyčíslit (i když už ne tak přesně) počet lidí, kteří dosahují naplňování vyšších úrovní potřeb.
Abych to řekl ještě jinak:
Úroveň určité kultury odhaduji na základě naplňování psychosociálních potřeb Maslowovy pyramidy a to jednak podle počtu lidí dosahující jednotlivých úrovních a jednak samotnou dosaženou úrovní.
Reálný socialismus vypadal překvapivě podobně, ale spodní hranice byla posunuta výš. Všimněte si, že všichni, nebo téměř všichni, lidé mají zajištěny základní fyzické a biologické potřeby i určitou úroveň bezpečí, nemohou se však dostat výš. Taková společnost má poměrně velký potenciál k tomu aby lidé sami dosahovali "vyšších hodnot" ale sama jej dusí. Je to jakýsi "efekt pokličky" - ve jménu "nižších hodnot" jsou potlačovány "hodnoty vyšší". Jenže jak jsem už upozorňoval výše, tento způsob výkladu je nepoužitelný. "Vyšší" potřeby stále zůstávají a po určité době je jejich nedosažitelnost velmi trýznivá.
Naopak zlepšení na jakémkoli stupni naplňování lidských potřeb je vnímáno jako zlepšení, tedy jako "štěstí". Proto kultury které na téhle stupnici stoupají vypadají šťastnější, i když jsou třeba méně vyvinuté než kultury stagnující nebo upadající.
A jak by naproti tomu vypadala opravdu ideální společnost? Domnívám se, že u ní by podobný graf připomínal dlažební kostku. Střední část grafu, která se u diktátorkých a polodiktátorských režimů strmě propadá dolů by byla naopak vyboulená. Byla by to společnost, ve které už by hlavní motivací převážné většiny lidí byla seberealizace, protože "nižší" motivace by byly dostatečně nasyceny. Ve většině předchozích grafů existovala malá skupina lidí, motivovaná seberealizací, zde je to co nejširší vrstva.
Kdybych měl nějaký jiný graf, kde by byla zároveň uváděna výše příjmů, vzdělání a intelekt, spadala by většina těchto lidí do průniku finanční a intelektuální elity. Z toho vyplývá, že abyste se mohli dostat na nejvyšší stupně Maslowovy pyramidy, potřebujete prostředky a vzdělání. Prostředků kupodivu často nepotřebujete zase až tolik, vlastně právě tolik, aby zajišťovaly naplňování nejnižšího stupně potřeb, zato informací budete potřebovat hodně.
Teď mi samozřejmě můžete říci, že mluvím o komunismu a já bych mohl předstírat překvapení: "Vidíte, ani jsem si toho nevšiml!" Tenhle model má ale mnohem blíže k fabiánské představě, než k ideálům KSČ. Víte, po předchozích zkušenostech s komunisty se tak bojíme té představy, že se úplně vyhýbáme možnosti i jen toho, co by se tomu trochu podobalo. Přitom v tomto případě nejde o rovnost nařízenou a centrálně regulovanou ale přirozeně distribuovanou prostřednictvím lepšího a zároveň jednoduššího (!) vnitřního uspořádání.
Reálný socialismus glorifikoval práci, současný plutokratismus bohatství a ani uctívači "volného trhu" si většinou neuvědomují, že to k čemu se upírají je ideální trh, tedy utopický ideál předpokládající dokonalou informovanost. Je možné, že se všechny tyto směry absurdně mýlí a nejdůležitějším prvkem, který formuje společnost jsou informace a používání rozumu.
Většinu minulosti byly prostředky (nejčastěji finanční) svázány s přístupem k informacím. Toto spojení jen mírně narušovaly starověké veřejné knihovny. Výraznější posun znamenal knihtisk a naprosté zborcení tohoto spojení má na svědomí internet.
Pokud ještě sledujete tok mých myšlenek, musí vám být jasné, že směřuji k cornucopianské utopii. Ona skupina kolem Petera Diamandise sice tohle označení nesnáší, ale možná by udělali lépe, kdyby ho přijali za vlastní. Plošné zvýšení dostupnosti znalostí může zpětně zajistit také lepší distribuci zdrojů a tím i nasycení potřeb na nižších stupních Maslowovy stupnice. V ideální cornucopianské společnosti by úplně zanikla ona část elity, která se vyvyšuje nad ostatní pouze majetkem. (t.j. bohatí by byli, ale ti kteří by dokázali toto bohatství využít k něčemu rozumnému) Pro takovou společnost by už také opravdu přestaly platit Malthusovy odhady.
Když se nad tím opravdu zamyslíte zjistíte, že náš současný svět je skutečně absurdní. Do světadílu, který má potenciál uživit dvojnásobek obyvatelstva Země posíláme potraviny, protože tam lidé umírají hladem. Ve vyspělých zemích využíváme zlomek intelektuální kapacity obyvatel, nutíme lidi pracovat či "pracovat" nejméně 8 hodin denně, ačkoli produktivita stoupla a část lidí nemá práci. Je tomu tak proto, že vzdělání a myšlení přisuzujeme stále příliš malou váhu.
V modelu, známém jako Maslowova pyramida psychosociálních potřeb, jsou na nejnižším stupni zařazeny fyzické potřeby. Nebudu komentovat celé schéma, jen si všimněte, že čím výše se dostanete, tím více má sám člověk vliv na podstatu i konkrétní podobu oné potřeby.
Obecný výklad tvrdící, že spodní stupně jsou "důležité", zatímco vyšší "méně důležité", není pravdivý. Problém Maslowovy pyramidy je v tom, že spodní stupně jsou nutné k zajištění života v tomto okamžiku. Pokud člověk trpí hlady, žízní a zimou, budou jeho myšlenky na životní náplň dost omezené. Přesto člověk nemusí být sytý a v optimální teplotě, aby i v takovém stavu toužil po naplnění potřeb na vyšších stupních pyramidy. Jen prostě nejsou tak aktuální. Proto i vězni v koncentračních táborech hledali nějaké kulturní vyžití.
Naopak i když má člověk zajištěny základní životní podmínky, dokáže jej vědomí, že nikdy nebude moci dosáhnout sounáležitosti s ostatními, lásky nebo uznání (tedy naplnění "vyšších" potřeb) zdrtit natolik, že svůj život dobrovolně ukončí. Touha po "vyšších" motivacích bude tím větší, čím větší budou jeho schopnosti.
Stejně odstupňovány jsou ale i ty "nejnižší" životní potřeby - bez vzduchu vydrží člověk maximálně pár sekund, bez kyslíku pár minut, bez vody několik dní a bez jídla několik týdnů. To ovšem neznamená že by jídlo bylo méně důležité než pití, jen že naše potřeby mají různou frekvenci.
Maslowův model je samozřejmě primárně určen pro jednotlivce, jenže co se stane, když jej použijete na společnost? Počet lidí trpících nedostatkem v naplňování základních životních potřeb se dá číselně vyjádřit. Právě tak se dá také vyčíslit (i když už ne tak přesně) počet lidí, kteří dosahují naplňování vyšších úrovní potřeb.
Abych to řekl ještě jinak:
Úroveň určité kultury odhaduji na základě naplňování psychosociálních potřeb Maslowovy pyramidy a to jednak podle počtu lidí dosahující jednotlivých úrovních a jednak samotnou dosaženou úrovní.
šipka pod grafem ukazuje počet obyvatel/ členů společnosti
levá hranice 0% pravá hranice 100%
levá hranice 0% pravá hranice 100%
Diktátorské státy budou v nejhorším případě vypadat tak, že vytvoří útvar připomínající nůžky - nejvyšší příčky dosáhne jen naprostá menšina obyvatel - vládnoucí vrstva. Naopak široká vrstva lidí bude neuspokojená i v základních životních potřebách. Přibližně asi 20% obyvatel pak bude trpět naprostým nenaplněním základních životních potřeb - hladem, žízní, zimou. Pokud se tato skupina ještě zvětší, stát se zhroutí.
Reálný socialismus vypadal překvapivě podobně, ale spodní hranice byla posunuta výš. Všimněte si, že všichni, nebo téměř všichni, lidé mají zajištěny základní fyzické a biologické potřeby i určitou úroveň bezpečí, nemohou se však dostat výš. Taková společnost má poměrně velký potenciál k tomu aby lidé sami dosahovali "vyšších hodnot" ale sama jej dusí. Je to jakýsi "efekt pokličky" - ve jménu "nižších hodnot" jsou potlačovány "hodnoty vyšší". Jenže jak jsem už upozorňoval výše, tento způsob výkladu je nepoužitelný. "Vyšší" potřeby stále zůstávají a po určité době je jejich nedosažitelnost velmi trýznivá.
Naopak zlepšení na jakémkoli stupni naplňování lidských potřeb je vnímáno jako zlepšení, tedy jako "štěstí". Proto kultury které na téhle stupnici stoupají vypadají šťastnější, i když jsou třeba méně vyvinuté než kultury stagnující nebo upadající.
graf "ideálně pravicové společnosti"
- naprosto nefunkční a nepoužitelný
Kdyby existovalo něco jako "pravicová společnost přesně podle politických prohlášení" pak by taková společnost vypadala tak, že by vynechávala úplně střední část. Taková společnost ale neexistuje a ani existovat nemůže - pak už totiž neexistuje jako společnost, takže také nemůže plnit její funkce. Ve skutečnosti tedy bude vytvářet opět nějakou obdobu "nůžek".
A jak by naproti tomu vypadala opravdu ideální společnost? Domnívám se, že u ní by podobný graf připomínal dlažební kostku. Střední část grafu, která se u diktátorkých a polodiktátorských režimů strmě propadá dolů by byla naopak vyboulená. Byla by to společnost, ve které už by hlavní motivací převážné většiny lidí byla seberealizace, protože "nižší" motivace by byly dostatečně nasyceny. Ve většině předchozích grafů existovala malá skupina lidí, motivovaná seberealizací, zde je to co nejširší vrstva.
Kdybych měl nějaký jiný graf, kde by byla zároveň uváděna výše příjmů, vzdělání a intelekt, spadala by většina těchto lidí do průniku finanční a intelektuální elity. Z toho vyplývá, že abyste se mohli dostat na nejvyšší stupně Maslowovy pyramidy, potřebujete prostředky a vzdělání. Prostředků kupodivu často nepotřebujete zase až tolik, vlastně právě tolik, aby zajišťovaly naplňování nejnižšího stupně potřeb, zato informací budete potřebovat hodně.
Teď mi samozřejmě můžete říci, že mluvím o komunismu a já bych mohl předstírat překvapení: "Vidíte, ani jsem si toho nevšiml!" Tenhle model má ale mnohem blíže k fabiánské představě, než k ideálům KSČ. Víte, po předchozích zkušenostech s komunisty se tak bojíme té představy, že se úplně vyhýbáme možnosti i jen toho, co by se tomu trochu podobalo. Přitom v tomto případě nejde o rovnost nařízenou a centrálně regulovanou ale přirozeně distribuovanou prostřednictvím lepšího a zároveň jednoduššího (!) vnitřního uspořádání.
Reálný socialismus glorifikoval práci, současný plutokratismus bohatství a ani uctívači "volného trhu" si většinou neuvědomují, že to k čemu se upírají je ideální trh, tedy utopický ideál předpokládající dokonalou informovanost. Je možné, že se všechny tyto směry absurdně mýlí a nejdůležitějším prvkem, který formuje společnost jsou informace a používání rozumu.
Většinu minulosti byly prostředky (nejčastěji finanční) svázány s přístupem k informacím. Toto spojení jen mírně narušovaly starověké veřejné knihovny. Výraznější posun znamenal knihtisk a naprosté zborcení tohoto spojení má na svědomí internet.
Pokud ještě sledujete tok mých myšlenek, musí vám být jasné, že směřuji k cornucopianské utopii. Ona skupina kolem Petera Diamandise sice tohle označení nesnáší, ale možná by udělali lépe, kdyby ho přijali za vlastní. Plošné zvýšení dostupnosti znalostí může zpětně zajistit také lepší distribuci zdrojů a tím i nasycení potřeb na nižších stupních Maslowovy stupnice. V ideální cornucopianské společnosti by úplně zanikla ona část elity, která se vyvyšuje nad ostatní pouze majetkem. (t.j. bohatí by byli, ale ti kteří by dokázali toto bohatství využít k něčemu rozumnému) Pro takovou společnost by už také opravdu přestaly platit Malthusovy odhady.
Když se nad tím opravdu zamyslíte zjistíte, že náš současný svět je skutečně absurdní. Do světadílu, který má potenciál uživit dvojnásobek obyvatelstva Země posíláme potraviny, protože tam lidé umírají hladem. Ve vyspělých zemích využíváme zlomek intelektuální kapacity obyvatel, nutíme lidi pracovat či "pracovat" nejméně 8 hodin denně, ačkoli produktivita stoupla a část lidí nemá práci. Je tomu tak proto, že vzdělání a myšlení přisuzujeme stále příliš malou váhu.