E-cigárová burka

Tak se ze mě ještě nakonec snad stane obránce kuřáků. Víte, ne že bych zrovna kouření nějak propagoval, ale jistý druh myšlení je třeba utnout už na začátku. Ministerstvo zdravotnictví chce zakázat elektronické cigarety stejně jako běžné. Kouzelně to zdůvodnil mluvčí ministerstva Vlastimil Sršeň:

"Elektronická cigareta může v některých lidech vyvolávat například pocity bažení po nikotinu a její používání může mít negativní dopad na vnímání a budoucí návyky například u dětí."

Vždycky jsem měl za to, že hlavní důvod zákazu kouření na veřejných prostranstvích a ve veřejných budovách je prostě ochrana zdraví nás - nedobrovolných pasivních kuřáků. Teď se však dozvídám, že ministerstvo zdravotnictví chce chránit lidi i před "bažením". Dost mě to vyděsilo.
Co bude chtít ministerstvo zakázat příště? Trička s fotografií Boba Marleyho?
A kde to potom může skončit? Možná nám ministerstvo v rámci "boje proti bažení" zavede burky.
Stejným způsobem totiž zdůvodňuje její nošení islám.

Pověra o veřejných financích

Chci vyprávět to jedné nebezpečné pověře.
Tou pověrou je představa, že pokud odevzdáte peníze do společného balíku - státního rozpočtu - už nejsou vaše nebo moje, ale patří "nějakému" státu, který si s nimi dělá co ho napadne.
Tak tomu sice v naší středoevropské realitě je, ale demokratické to rozhodně není.
Státní rozpočet skutečně demokratické země není něco co patří někomu jinému. Stále patří nám, pouze je to jiný způsob vlastnictví - patří nám společně.
Pokusím se to vysvětlit na příkladu rybářské osady. Na pobřeží žije skupinka rybářů. Každý z nich vydělá trochu peněz což mu stačí na obživu ale moc vyskakovat si nemůže. Tak se jednoho dne spolu domluví a koupí si společně loď . Ta se tak stává jejich společným majetkem. Není více toho, kdo ji vyhrál ve volbách a nepatří ani předsedovi "Strany rybářů".
Pokud si ji někdo z nich začne příliš přivlastňovat (natož aby druhým začal tvrdit, že jim nic není do toho k čemu jí potřebuje) ostatní rybáři ho ztlučou. Tak funguje primitivní model společného vlastnictví a společenské spravedlnosti.
Zkuste si to namontovat na náš státní rozpočet.
Kolik nám toho o něm politici a úředníci říci nechtějí? Do čeho nám údajně nic není? Jak jej používají pro sebe a co z toho nechávají ostatním?
Ano, zasloužili by si pár poctivých rybářských facek!

Děsokracie

Dost pravděpodobně nás čekají nové volby. Že z nich nejsem nadšený tak, jak bych podle jiných nadšen býti měl, jste si už asi všimli. Není pro mě nijak těžké určit jak dopadnou - na 99% je vyhraje ČSSD, druzí budou komunisté nebo ODS. Bohužel to nic neznamená. ČSSD tu už vládla několikrát a styl vládnutí se zase tak dramaticky od toho ódéesáckého nelišil. Všichni vždycky nechali stát krvácet a z kapes občanů tahali prachy, které měly údajně státu pomoci leč nepomáhaly. Všichni uměli "šetřit" tím že něco zrušili, ale nikdy nedokázali něco opravdu vytvořit.
Když jsem se díval, proč vlastně tak dobře funguje tenhle systém na principu falešného dilematu, který by za těch dvacet let musel jinak prohlédnout i lehce mongoloidní kůň, došlo mi, že v Čechistánu se nevolí podle toho, kdo lidem připadá nejlepší, ale podle toho kdo je naposledy nejméně vyděsil.
Vytvořili jsme vskutku originální systém děsokracie.
Děs z vlády komunistů vedl ke zvolení ODS, jejich děsné chování (Dokázali jsme že to dokážeme) pak vedlo ke zvolení ČSSD, ...atd atd... nakonec děsné chování Sexymozka vedlo k přemluvení báby i dědka a následný děsný Nečas povede opět ke zvolení něčeho děsného.
Problém děsokracie je v tom, že je stabilní. Můžeme se děsit donekonečna a stále to bude výběr Vetřelec versus Predátor.

Sedm košilí

Tuhle poznámku bych chtěl uvést citací z jedné Janotovy písničky na motivy známé pohádky Sedmero havranů:

Možná i ty tkáš sedm košilí
a znavená marností konání
Zastavíš se snad jenom na chvíli
a v tom nás překvapí svítání

A kůlny z dehtových papírů
a napjaté sluneční plachty
Rozlétnou se a ztratí ve víru
a s nimi tví havraní bratři

Právě teď se rozhoduje o tom, jestli vláda padne nebo ne, tedy jestli budou vypsány nové volby, které by s největší pravděpodobností vyhrála ČSSD. Bojím se, že pokud se to stane, bude to pro dost lidí důvod k jakési spokojenosti a k pocitu, že už je všechno v pořádku.

Samozřejmě, že to v pořádku nebude. Pro lidi, kteří mají příliš krátkou paměť bych připomněl, že pan Paroubek v roli předsedy ČSSD používal naprosto stejné nedemokratické argumenty jako zástupci vládnoucí ODS.
Není vůbec žádný důvod si myslet, že její vláda bude výrazně lepší. Ostatně když se podíváte do minulosti, uvidíte okamžiky, kdy se ČSSD a ODS spojily proti občanům téhle země. Uvidíte i chvíle, kdy přes halasné opovrhování KSČM využily její podpory a uvidíte podobné nebo i stejné kmotry v pozadí obou stran.
Kdybyste se podívali ještě dál, uviděli byste KSČ a její způsob vlády, který nakonec vedl k tomu co tu bylo v osmdesátých letech.
Ten styl by se dal popsat slovy

Lid nám dal právo vládnout, vládneme jeho jménem ale už nám do toho nebude nějaká lůza (lid) kecat!

Znamená to:
Dejte nám peníze do rozpočtu a už se o ně nestarejte!
Budete plnit každou blbost, kterou si vymyslíme, protože myslíme za vás!
Vyhráli jsme a proto můžeme vše!

Tahle rétorika zůstala stejná celých čtyřicet let co jsem na světě. Mluvili tak komunisté, mluvil tak Zeman, Klaus, Paroubek, Nečas, Topolánek, Bém, Kalousek a určitě i desítky dalších "politiků" na všech úrovních.
Žádná politická strana se neukázala být proti tomuhle způsobu myšlení jako zcela imunní.
Proto jsme se proti jejich vládám bouřili.
To o co jsme se snažili v osmdesátých letech (a neuhlídali to), bylo potřeba prosazovat i v devadesátých letech a je to potřeba i teď. Nejde o výměnu samolepek a vlaječek. Potřebujeme změnit systém vládnutí.
Samozřejmě máme - my občané (i já jako konkrétní občan) - právo, dokonce povinnost kontrolovat chování stran a mluvit do smluv, které jsou pro nás všechny závazné. Potřeba odvolatelnosti politiků, skutečného zákona o referendu a reformy petičního zákona je stejně aktuální jako v osmdesátých letech a bude i potom až tuhle vládu vystřídá nějaká (jakákoli) jiná.
To nejhorší co by nás mohlo potkat by bylo složit ruce do klína a dát jim opět "klid na práci" jako tehdy za doby opoziční smlouvy.

Někdo to musí změnit a kdo - když ne my, kdy - když ne teď?

Problém s přímou demokracií

Mám problém, problém s Holešovskou výzvou a taky s Hnutím za přímou demokracii. Víte, kdysi jsem měl takovou přednášku o konspiračních teoriích. Jeden z jejich druhů vzniká jako způsob krytí nebo diskreditace nějakého argumentu. Většinou se to dělá, když tajné službě uteče do médií něco, co zrovna vlastně nikdo vědět nemá. Vypustí se tedy ještě uhozenější, pitoresknější verze stejné zprávy, která od podstatné informace odvede pozornost.

Něco podobného se teď děje se snahou pokusit se reformovat současnou partokracii v demokracii. Problém je, že Holešovská výzva a Hnutí za přímou demokracii svými výkřiky přeřvávají smysl samotných požadovaných reforem. Nevím samozřejmě, jestli jsou tyhle skupiny prostě jen vytvořené příliš excentrickými lidmi, nebo jestli je tom i kus skutečné manipulace. Ve výsledku je to ale jedno.

To nejhorší co dělají je diskreditování prvků přímé demokracie v zastupitelské demokracii. Holešovská výzva a Hnutí za přímou demokracii tvrdí že chce "přímou demokracii". Jenže přímá demokracie je stav, kdy o všech podstatných společných otázkách rozhodují VŠICHNI občané. Taková ale existovala ve starověkých městských státech, na Islandu za Vikingů, v husitském Táboře, na pirátských lodích Pobřežního bratrstva a naposledy v Izraelských kibucech. Byla tam možná, protože v těch společnostech bylo prostě málo lidí. V současnosti lze skutečně přímou demokracií spravovat vesnici nebo městys ale ne Českou republiku.
To čeho bychom se měli jako občané snažit dosáhnout je vnesení prvků přímé demokracie do zastupitelské demokracie. Měly by v ní fungovat jako kontrolní prvky.
Jde hlavně o možnost odvolání politiků a vyhlášení referenda.

Jenže pak nejde o demokracii přímou ale o polopřímou podle švýcarského vzoru. Švýcarsko má relativně běžnou formu zastupitelské demokracie, která je zajímavá snad jen tím, že se v ní jejich volební systém do poslanecké sněmovny vyvíjel od primitivního většinového k demokratičtějšímu poměrnému, tedy přesně opačně než v ČR.

To co dělá švýcarskou demokracii výjimečnou je množství kontrolních prvků převzatých z přímé demokracie. Je to samozřejmě především referendum, které se vyhlašuje při každé změně zákona nebo ústavy. Pokud národ zákon odmítne, znamená to zpravidla zároveň vyhlášení voleb, protože jde o důkaz, že zákonodárný sbor jednal v rozporu s přáním občanů.

Také Češi chtěli vždy kontrolovat chování svých politiků prostřednictvím závazných referend.
Zákon o referendu byl jedním z požadavků Sametové revoluce (bohužel nikoli jeden z hlavních). Přes dvacet let nemáme zákon, který by jasně upravoval na co referendum vyhlásit lze a na co nelze. V případě zákonů by to bylo logické, jednak je zákon obecně závaznou smlouvou, kterou by neměla namátkově měnit jen jedna strana a jednak bychom se vystříhali různých "stealth" zákonů a přílepků, které v našich zákonících fungují hlavně jako past na občany.
Přinejmenším bychom měli mít jako povinné vyhlášení referenda v případě změn ústavy jako například v Austrálii, Dánsku, Irsku...

Volání po "přímé demokracii" aniž jeho původci význam toho slova vůbec znají, nakonec ale dává munici do rukou lidem jako je současná politická galérka. Zrovna včera (18. 4. 2012) jsem viděl ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jak vzletnými výroky (špatně parafrázujícími Churchillovo "Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký si umím představit. Až na to, že neexistuje žádný lepší.") brání partokracii před demokracií.

Paradoxy sociálního darwinismu

Sociální darwinismus dostal nálepku něčeho odporného a dostal ji právem. Výsledkem bohužel nebylo to, že by lidé princip sociálního darwinismu nějak zavrhli, ale že jej ve svých teoriích přejmenovali.

Pokud dnes chcete odhalit, kdo se vám ho znovu snaží pod nějakým sympatickým názvem podstrčit, musíte ho nejprve dobře znát. Paradox je, že jeho zakladatel Herbert Spencer je považován za liberála, stejně jako mnoho jiných, kteří by naopak s jeho pojetím "přežití nejschopnějších" nesouhlasili.

A jak říká tetička Wikipedie:
"Francis Galton pak ze Spencerova a Darwinova učení vyvodil tyto společenské důsledky: dobročinnost a sociální péče udržují naživu méně schopné, a tak jim umožňují, aby se dále množili.

Nepřipomíná vám to něco? Snižování bezpečí, důchodů, zvyšování sociálních rozdílů...
Ano, je jich v politice hodně a z jejich pohledu je to správné.

V čem je ten paradox? Je jich vlastně několik. Prvním paradoxem je to, že argumenty sociálního darwinismu jsou vlastně starší než skutečný darwinismus. Není těžké v něm rozlišit Malthusovy myšlenky i teorii dědičné šlechty. Evoluční teorie jim jen dočasně poskytla nový, zdánlivě vědecký rámec a odůvodnění. Darwin za ně tedy osobně vlastně tak docela nemůže.

Dnešní představa evoluce nepředstavuje souboj mezi druhy, ostatně nebylo tomu tak ani v době Darwina. Je to spíše jakási "veselá soutěž" o rozmnožování. Samci zvířat spolu navzájem bojují o samičky ale zpravidla se nezabíjejí! Zranění, nemocní a deformovaní jedinci nejsou vždy ponecháni osudu nebo po spartánsku zabiti, většinou jen prostě nedostanou šanci se rozmnožit. Je to proto, že i takový geneticky nevhodný jedinec je pro společnost větším přínosem než jedinec mrtvý.

Tady se dostáváme do paradoxní situace. Zatímco Darwinova teorie se od dob Galtona značně rozvinula a nepředstavuje si už přírodu plnou "drápů a tesáků", političtí aplikátoři sociálního darwinismu se nepohnuli ve svých teoriích ani o píď. Čím to?

Problém politických teorií je v tom, že se neověřuje jejich funkčnost ale jejich líbivost. Pro vládnoucí vrstvu je vždy příjemné, když si může myslet, že si své postavení zaslouží a že ji opravňuje k čemukoli.
Zpravidla se v tom krutě mýlí.

Jistá obdoba toho co jsem teď napsal je zkušenost z teorie her, kde běžní lidé tvrdě poráželi kované odborníky (zvláště ve hrách na principu vězňova dilematu), protože instinktivně vnímali hru v mnohem širším kontextu než experimentátoři.

Do podobné pasti jako experimentátoři, kteří předpokládali reakce jen na základě rozumu, se chytili i propagátoři sociálního darwinismu. Kdyby totiž dodržovali pravidla a vycházeli z evoluční teorie tak jak se na základě poznatků vyvinula do dnešní doby, museli by dát za pravdu utilitaristům.

Druhým paradoxem je to, že se stoupenci sociálního darwinismu často označují jako konzervativní liberálové. To je hned několikanásobný problém. Za prvé být konzervativní liberál je nesmysl. Liberálové vznikli jako opozice proti konzervativismu, k němuž se vztahovaly monarchistické principy, silný důraz na náboženství, víra v dědičnou aristokracii, autority, řád, hierarchii, povinnost, tradice, nacionalismus a další zábavné detaily. Hlavní argument konzervativismu je "prověření časem", jenže my už víme, že přežívat dlouhá staletí může i pěkná pitomost a některé "starodávné" zvyky propagované konzervativismem jsou překvapivě mladé.


Liberalismus namísto na zvycích stavěl na svobodách. "Osvobození člověka" mělo přispět k jeho štěstí a rozvoji.
Liberte, egalite, fraternite!
Vzpomínáte?
Ano liberalismus je naprosto jasně levicový, tak levicový jak jen to tehdy šlo. Vytvořil samotnou definici levice. Později měl filosoficko-politické vyjádření v utilitarismu. Ten viděl cíl v co největším "obšťastnění" společnosti. Všimněte si, že tento postoj je v přímém rozporu jak se sociálním darwinismem tak s konzervativismem.

„Noví pravicoví liberálové“ ale vlastně jsou opravdu pravice a dokonce v tom nejhorším slova smyslu. Neoliberálové tvrdí, že potlačují stát aby dali více svobody jednotlivcům. Ve skutečnosti ale potlačují pouze sociální aspekty státu a vytváří tak jeho hrubou primitivní variantu. Mají představu, že se ve společnosti dá „vyhrát“. Taková výhra pak opravňuje ke kdečemu, včetně beztrestnosti za cokoli. Ideje sociálního darwinismu jim umožnily odůvodnit si, že právě oni jsou tou „novou šlechtou“ včetně dědičných nároků na moc a postavení mimo běžnou společnost. Stále více se podobají staré šlechtě. Je nějak smutně zábavné pozorovat je, jak se obracejí k náboženství a pozici darwinismu v přírodovědě napadají, aby ji vzápětí v té nejprimitivnější formě aplikovali na společnost.

Proroci versus paměť

Vzpomínáte si co jste měli včera k snídani? A před rokem? A před čtyřiceti lety?
Ne, nedělám si legraci, nebo alespoň ne zase tak moc. Chtěl jsem jen doložit přirozenou děravost naší paměti.
Víte, jedna z věcí, které mě vždycky fascinovaly na náboženstvích, bylo jejich trvání na detailech. Všichni věřící mají vždycky jasno, že když to řekl Ježíš nebo třeba Mohamed, tak to musí být pravda. Pozabíjejí se kvůli tomu mezi sebou a klidně kvůli tomu zabijí vás nebo mě.
Za náboženskými texty bývá přitom neuvěřitelně plytká moudrost a v mnoha případech se dá celkem účinně pochybovat, jestli ten či onen prorok vůbec něco takového řekl.

Klasickou ukázkou je bible přesněji Evangelia (mnohé knihy Starého zákona ani nelze brát vážně). Pokud bych měl věřit současným odhadům, vznikala mezi lety 70 (Markovo) a 90 AD (Janovo). Podle stejného zdroje zemřel Ježíš v roce 33. Nejčerstvější evangelium má tedy v nejlepším případě 37 let skluz! Ou! To myslíte vážně?

Když tedy pominu i to, že každý z apoštolů měl jistě na události těch tří let svůj vlastní pohled a výklad, pořád mi připadá nepravděpodobné, že by si lidé za 37 let pamatovali z jakéhokoli učení něco víc než pár celkem nesouvislých vět. Evangelia tak také vypadají - Ježíš v nich toho moc nenamluví, sotva sem a tam pronese větu. Udělat si z nich nějakou ucelenou představu o tom co to vlastně učil je v podstatě nemožné. Jediný efekt který evangelistům neunikl je, že měl určitě charizma.

Neméně zábavný je vznik Koránu. Mohamed zemřel roku 632, ale Korán začali jeho stoupenci dávat dohromady dvacet let po jeho smrti. Paradox je, že nebyl tak dlouho sepsán, protože Arabové považovali recitaci zpaměti za cennější, než psaný text. Chalífa Uthmán ibn Affán dal Korán sestavit opravdu zajímavě. Jeho vyslanci sesbírali zápisy od různých kmenů, zvláštní komise vybrala ty, které prohlásila za správné a ostatní se musely spálit. Přesto v současnosti existuje celkem pět hlavních verzí Koránu, jehož příznivci se mezi sebou vraždí o 106.

Asi nejtragičtější ukázkou náboženského textu je Avesta - kniha Zoroastristů. Ze Zarathuštrova učení v ní není v podstatě nic a i to málo co zbylo je natolik apokryfní, že to lze jen špatně vykládat. Jde asi o čtvrtinu původního textu. I v tomto případě ale sám Zarathuštra pravděpodobně nic nezapsal, i když v jeho případě je autorství nějakého psaného textu pravděpodobnější - na rozdíl od ostatních proroků totiž psát uměl.

Také buddhistický Tipitaka vznikl také až po Buddhově smrti. Opět se opakuje historie, kdy žáci recitují myšlenky svého mistra. Tentokrát je tu ale i jiný problém. Podle tradice se první buddhistický koncil (po Buddhově smrti) konal v šestém století př. n. l. ovšem Buddha žil pravděpodobně až do pátého století př. n. l!

Ještě horší je to s proroky, kteří žili v nedávné době jako Joseph Smith nebo Lafayette Ronald Hubbard. Nemusíte být géniové abyste v nich odhalili schopné podvodníky. Do povídání o konfliktu víry a paměti ale patří hlavně Joseph Smith jako ukázka proroka, který si nepamatoval ani svůj vlastní text, který se mu údajně podařilo přeložit z "reformované egyptštiny". Dělal to prý pomocí věšteckého kamene ukrytého na dně svého klobouku. Přes své "překladatelské úspěchy" byl totiž negramotný a musel "zjevený" text diktovat manželce svého souseda, které ale asi brzy došla trpělivost a tak mu sebrala prvních 116 stran.
Joseph Smith je ovšem nedokázal "přeložit" znovu.

Duch temna

Velikonoce jsou zaplaťpambuch za námi a s nimi i katolické šílenství v našich médiích. Člověk by si už myslel, že žije v Polsku a ČT 24 je první televizní kanál rádia Maríja. No dobře, stejně se na televizi moc nedívám, ale něco mě přesto zaujalo v těch několika okamžicích, kdy jsem ji zapnul (abych jí vzápětí zase vypnul).

Jako na potvoru jsem totiž natrefil na jakýsi křesťanský magazín, či co to bylo, kde pan Halík varoval před stahováním náboženství do privátní sféry. V čase, kdy na člověka z každých zpráv vykoukne papež a skoro cokoli jde přes den - vyjma infantilních filmů z archivu – je něco o katolicismu, je takové prohlášení na pováženou.
V naší republice je 7133 katolických kostelů a kaplí, ale jen 4 125 základních škol, 26 veřejných 2 státní a 46 soukromých vysokých škol!

Dodám, že podle vlastních materiálů katolíků „Ve školním roce 2007/2008 bylo registrováno Ministerstvem školství České republiky celkem 138 církevních škol a školských zařízení, 99 katolických a 39 nekatolických. Z toho římskokatolické církvi patří: 14 mateřských škol, 21 základních škol, 2 základní umělecké školy, 19 gymnázií, 13 odborných škol, 6 vyšších odborných škol, 10 školských zařízení (mezi nimi je i křesťanská pedagogicko-psychologická poradna) a 14 center volného času.“

Měli bychom si tedy právem položit otázku, jestli sekulární vzdělání a sekulární myšlení nejsou v naší "ateistické" zemi vlastně v defenzivě. Tlak na veřejnost ze strany katolické církve (ŘKC) už dávno není zanedbatelný. V současnosti se mnozí vlivní katolíci, včetně pana Halíka, snaží dokázat, že základy Evropy jsou křesťanské. (Samozřejmě nemohu vyvrátit, že křesťanství tvořilo v minulosti velmi významnou složku evropské kultury, byl bych ale velmi nerad, kdybychom se dnes k tomuto modelu měli vracet.)

K tomu bohužel směřuje snaha aby se Česká republika více zasazovala o trpící křesťany ve světě. Pomáhat od utrpení je ušlechtilé, ať jde o kohokoli, jenže když stát pomáhá někomu protože jsou to křesťané, staví ho to do velmi nehezké pozice.

Náš stát je sekulární a měl by tak zůstat, právě tak jako by Evropa měla zůstat sekulární. K tomuto poznání jsme se (my Evropané) protrpěli přes pěknou řádku století. Jestli se nám to už vykouřilo z hlavy, měli bychom si na to zase rychle vzpomenout. Historie Evropy je historií náboženských válek. Pokud bychom se vrátili jen o několik století zpět, viděli bychom, jak se lidé zabíjejí kvůli rozdílným náboženským představám - katolíci, protestanti, Židé, mohamedáni - všichni proti všem.

Dnes často omílané zákony na ochranu víry vznikly kdysi vlastně jako ochrana před náboženstvím. Lidé nebyli pronásledováni a vražděni proto čemu věřili, ale proto, že nevěřili tomu, čemu věřil jejích pronásledovatel. Sekularismus vznikl jako způsob, jak spolu mohou žít lidé různého vyznání v jednom státě a v relativním bezpečí. Říká, že nezáleží na tom čemu člověk věří, pokud respektuje univerzální sekulární zákony platné pro každého. Zároveň dělá přesně to co se nelíbí panu Halíkovi – posílá víry do privátní sféry. Není totiž možné aby si podle svého zabíraly veřejný prostor (skutečný i virtuální).

Všimněte si, že ani evropské ani naše zákony ale tak důsledné nejsou. Náboženské akce a projekty dostávají dotace přednostně. Na náboženskou akci se nevztahují stejné zákony jako na jakákoli jiná veřejná shromáždění a církevní představitelé nejsou souzení podle stejných pravidel jako běžní občané.

K tomu se teď přidává snaha postavit náš stát nebo rovnou celou Evropu na stranu křesťanů, která je v důsledku zároveň útokem na sekulární uspořádání. Postavit se na stranu jedné z bojujících stran, namísto toho abychom bránili vlastní pozice je ještě nebezpečnější než snaha vykládat zákony na ochranu před náboženstvím, jako principy vyjímající věřící nebo církevní představitele ze světského práva.  Měli bychom si to důkladně zvážit! Opravdu chceme návrat do doby předsekulární?

Paradox bazénků

Chtěl bych na takovém bazénkovém příkladu předvést jednu ideu kterou mají utopičtí socialisté společnou s komunisty (ovšem s těmi ideálními nikoli s těmi skutečnými). Jejich moudro říká, že pokud budeme používat věci společně, budeme jich potřebovat méně a efekt bude větší. Tomu se dá celkem rozumět - pokud bude pět lidí používat jednu vrtačku, vyjde je to mnohem levněji, než když by si každý musel koupit vlastní.

Samozřejmě to platí za předpokladu, že všichni vrtají jen v domácnosti a ve vrtání nepodnikají.

Větší společný efekt si můžeme představit na principu spojování bazénů. Představme si město v nějaké teplé oblasti, kde je poměrně důležité mít u domu kousek vody. Většina lidí v něm si může pořídit tak maximálně vanu. Mají sice ještě na jednu vanu, ale kdyby si jí koupili, nic by na tom nevydělali - nekoupali by se o nic lépe než ve své první vaně. Občas se ale pár sousedů složí a postaví si společný bazén. Je sice malý, ale pořád mnohem lepší než vana. Pak ale někdo přijde s návrhem, aby se lidé složili na bazén - bude větší a každého bude stít jen tolik, jako by ho stála druhá vana. Společný bazén pro obec s 800 lidmi už je docela pěkná stavba a nabízí mnohem lepší komfort než cachtání ve vlastní koupelně. Navíc nabízí bonus v podobě setkání s ostatními lidmi.
Dát tedy peníze do jednoho rance a něco za ně společně pořídit se tedy v tomto případě vyplatí.
Bazén má ale také některé méně komfortní vlastnosti - musíte dodržovat společná pravidla a musíte k němu nějakou dobu jít, protože nestojí ve vaší koupelně. Když se bazén čistí, nemá do něj celá vesnice přístup, zatímco dříve prostě vždycky někde u někoho fungoval menší bazének. Stále ale převažují výhody před nevýhodami.
Představme si teď trochu absurdnější situaci: Pro společný bazén se nerozhodne vesnička, městys či městská čtvrť ale rovnou celé město Chun-ching s 30 miliony obyvatel. Postaví jen jeden bazén.
Ve výsledku tím ovšem všichni ztratí - obrovská plocha bazénu nebude rekreačně plně využitelná, megabazén bude nutné umístit tak daleko, že jen zajet k němu bude představovat celodenní výlet, nebude možné uhlídat čistotu vody ani chování lidí na koupališti, takže to navíc bude i dost nebezpečné.
Zkrátka, někde mezi společným vesnickým bazénem a jediným společným bazénem pro 30 miliónové město je hranice, kde se přínosy a ztráty ze společné investice vyrovnávají. Nad touto hranicí převažují ztráty, pod touto hranicí převažují výhody.
Podobný paradox známe třeba u podnikání - drobné firmy sice nemají velké peníze na vývoj, ale kvůli své existenci jsou k němu nuceny. Když se zvětšují, jejich investice do vývoje stoupají, od určité velikosti se ale stanou naopak jeho brzdou, protože velké investice do výroby vyžadují aby byly vynaložené prostředky zase navráceny z prodeje.
Výsledkem je snaha o nekompatibilitu s výrobky ostatních výrobců, která umožňuje prodávat i horší (ale kompatibilní) příslušenství. Něco takového by si samozřejmě menší firmy dovolit nemohly.
Také různé městské a spolkové pokladny vykazují podobnou tendenci - pokud je v nich příliš mnoho prostředků, stojí jejich ochrana před zneužitím či ukradením příliš mnoho.
Další příklad by mohla být třeba energetika - vyrobit elektrárnu pro nějakou oblast je rozhodně pro všechny výhodnější, než kdyby si každý vyráběl elektřinu doma sám. Při překročení určitých hranic začne být ale příliš centralizovaná monopolní výroba elektřiny pro spotřebitele dokonce ještě nevýhodnější, než kdyby si ji vyráběli sami.
Podobná teorie samozřejmě existuje v ekonomii, tam ale jde o problém průměrného a mezního produktu zpracovaný Tainterem v jeho Kolapsu složitých společností. Za kritický problém považuje složitost společnosti. V mnou uvedených příkladech je problém mnohem jednodušší. Nejde o složitost samotnou ale o velikost jednotlivých dílčích částí.  Zkrátka, někdy je možné říci už jen podle velikosti, že je něco špatně.

Zločinci mezi námi

Možná jste si toho také všimli - Roman Smetana odsouzený za namalování tykadel na volební plakáty je celostátně hledaný, vrah Janoušek, který nezabil jen nedopatřením, má stále vražednou zbraň a volnost pohybu, může dokonce odcestovat do zahraničí.
Kdyby v tuto chvíli požádal Roman Smetana o politický azyl třeba Kanadu, určitě by ho dostal. Naši novináři by z toho samozřejmě nevyvodili nic o úrovni ochrany lidských práv v Čekistánu, ale zarděli by se nad mezinárodní ostudou. Ano, ještě stále nám více vadí, když si o naší zemi myslí něco špatného Kanada, než když si to myslí naši vlastní lidé. Používám slovo lidé, protože občany už nejsme a používat "ovčany" už je strašně obehrané. Člověk zůstává člověkem i když přijde o svá práva, když se stane něčím majetkem - otrokem nebo obětí.
Situace "dvou zločinců" jasně ukazuje, že se společnost už dávno rozdělila na ty kteří jsou mají povolení ke všemu a ty, kteří nesmějí nic. Role Janouška přitom není srovnatelná s vrahy - psychopaty typu spartakiádního vraha Straky, ani s vrahy ze zoufalství. Janoušek se pokusil zabít ženu, protože prostě věřil, že je tak vysoko, že mu to projde. Pokusil se zabít, protože je absolutně imunní k představě hodnoty, kterou představuje lidský život. Patří do stejné skupiny jako vrazi Oksany Makar.
Je samozřejmě naší chybou, že k něčemu takovému došlo. Kdybychom byli jen o něco méně "civilizovaní" nebo lépe řečeno oblblí, považovali bychom za přirozené že by v té situaci policie na pachatele střílela. Měla ho zatknout a držet, v případě že by to nešlo ho měla zabít, protože to se s vrahy dělá.
Policie ale zklamala. Naštěstí máme zákon, který říká cosi o přiměřené sebeobraně. Pokud byste viděli, jak na vás nebo na lidi kolem vás míří maniak se samopalem, asi byste se také nerozmýšleli použít jakoukoli zraň abyste mu v tom zabránili.
Je zcela samozřejmé, že pokud uvidíte Janouška za volantem, máte právo se bránit střelbou, protože všichni víme, že automobil používá jako vražednou zbraň.
Ano, dělám si legraci, samozřejmě že by vám to neprošlo a byli byste odsouzeni za vraždu. Nejste totiž Roman Janoušek.

Stigma být Čechem

Absurditou tohoto umělého stigmatu jsem se zabýval už několikrát.
Čechům jsou posledních dvacet let tradičně připisovány: zbabělost, zlodějství a závist.
Připisování špatných národních vlastností je paradoxní proto, že za jsou považovány charakteristické, ale téměř nikdo o sobě zároveň nesmýšlí jako o zbabělci, zloději a chorobném závistivci.
Přinejmenším je takových lidí opravdu nepatrné množství – nejsou tedy reprezentativním vzorkem, ani netvoří nějaký pomyslný národní průměr. Jde za prvé o stereotyp, který je jednoznačně škodlivý, protože napomáhá zločincům, které omlouvá před společností, za druhé je to stigma pro jednotlivce.
Je tedy otázka: Proč se představa „zákeřného Čecha“ tak drží?
Historické zdůvodnění nemá – Češi naopak často prokazovali v boji až neskutečnou statečnost a vynalézavost. Navíc je nesmysl stigmatizovat generaci, která události jež by to měly údajně dokazovat vůbec nezažila. Současní Češi nejsou o nic více vinni zločiny na odsouvaných sudetských Němcích, než jsou současní Němci pachateli genocidy nebo současní Mongolové vinni drancováním Evropy.
Zdůvodnění nemá ani v současnosti - Češi nejsou nejčastějšími či nejzdatnějšími zloději ve své ani v sousedních zemích. V kradení jsme se nevyrovnali ani Britům.
Ač některé zprávy mýtus zdánlivě potvrzují, ve skutečnosti jde vždy jen o určitý vybraný segment, jakým byly například krádeže v supermarketech. Při prostudování původních zpráv ale zjistíte, že je situace co do počtu krádeží je u nás celkem srovnatelná s USA. Cena ukradeného zboží je ale sotva poloviční proti Belgii (srovnatelně velké), srovnatelná spíše s Finskem (poloviční počet obyvatel).
Srovnávací studie závistivosti bohužel neexistuje. I kdyby to ale všechno byla naprostá pravda, znamenalo by to nepřípustnou paušalizaci.
Takže, kde se to vzalo?
První možnost k níž jsem došel je, že ji šíří samotní zloději a závistivci proto, aby si ve společnosti připadali normální. Stigmatizováním ostatních mezi ně mohou zapadnout.
Ostatně tohle dělá každý dopadený zločinec. Reakce „To přece dělají všichni, tak proč mám za to pykat já?“ je typickou školáckou výmluvou. Máme bohužel asi smůlu, že právě zločinci jsou u nás na vedoucích místech a tak se jim daří tenhle nechutný stereotyp zdárně pěstovat.
viz. Bémova reakce na odposlechy jeho telefonátů.
Na druhou stranu jsem podobné hlášky slyšel i od lidí, kteří právě v takové situaci nebyli – televizní moderátoři, přátelé v hospodě, dokonce to bylo napsáno i na jakémsi „vtipném“ barometru.
Napadlo mě proto, že první vysvětlení buď není správné, nebo není jediné.
To druhé je mnohem vážnější. Je možné, že tohle prohlášení ve skutečnosti znamená: „Ostatní Češi kradou, jsou zbabělí a závistiví, ale já ne!“
Nevím, jestli si uvědomujete jak odporné je to vlastně myšlení – zrazuje a obviňuje všechny, včetně přátel a naprosto neznámých lidí, jen proto aby si takto myslící člověk připadal lepší nežli ostatní.

Cui bono?

Musím říci, že se při pohledu na nové a nové důkazy kauzy "Bárta a odposlechy" musím smát i když poněkud trpce. Celému soudu chybí naprosto elementární logika. Když někomu dáte půl milionu a on se stejně rozhodne vypovídat proti vám, neznamená to zpravidla že náhle prozřel, zvláště když předtím stihl část peněz utratit.
Když jde blondýna z předních míst strany náhle proti straně samotné, neznamená to, že se náhle rozhodla že jí o kariéru nejde.
V obou případech to znamená, že zisk obou z toho že svou stranu potopí je větší, než ztráta a to o takový rozdíl, že se to vyplatí i s nemalým rizikem. Když se podíváte na vládní koalici, je naprosto jasné, kdo bude mít z pádu VV největší prospěch. Ač Věci veřejné v této kauze nehájím, ukazují se v politické hře o velké balíky peněz jako naprostí diletanti. Jsou to grázlíci ale ještě ne ti mafiáni, kterými by chtěli být.
Rovnice, která není nijak složitá jasně ukazuje kdo je ve skutečnosti za celou kauzou - je to jednoznačně ODS.
Pokud si stejně jako já položíte nejklasičtější otázku antického práva "Cui bono?" - V čí prospěch? - nemůžete ani odpovědět jinak. Komické je že úplně stejný postup už ODS jednou použila. Vzpomínáte? Bylo to, když se do vlády dostali Zelení. Velcí Huttové se prostě o moc a o peníze nedělí. Mimochodem z příkladu Paní Zubové by si měla vzít poučení také slečna Kočí. Ani s ní samozřejmě ODS nepočítá.
Když teď vylezla další nahrávka, tváří se samozřejmě všichni, že o nic nejde. Možná se dozvíme, že Kočí je ve skutečnosti luxusní společnice které dělal Kalousek naprosto nepolitickou finanční nabídku, stejně jako jsme měli věřit, že kapříci jsou opravdu kapři a kauza mrtvej kůň je opravdu mrtvej kůň.
Než se tomu rozhodnete věřit, položte si také otázku: Cui bono?