To že zemřel bývalý prezident Československa, Česko-Slovenska a nakonec i České republiky Václav Havel, se v našich médiích nedalo přehlednout. Mnohé, co se dále dělo a děje kolem uctění jeho památky nás (potažmo lidi za zpravodajství zodpovědné) ale usvědčuje jen z toho, jak zoufale neumíme zvládat podobné situace.
"Zoufale" je v tomto případě to správné slovo, protože zoufalství na rozdíl od smutku je počítáno za jednu z hlavních neřestí. Naše média ve všech zprávách nesla tíseň, omezovala svůj účel jen na informování o této jediné smrti, zkrátka se neuměla k situaci postavit.
A tak mlčela o smrti diktátora Kim Čong-ila, o katastrofě na Filipínách, o miliardách které naše země z EU nedostane, protože naši ministři nechtěli nezávislé audity. Tyhle zprávy mohou vypadat vedle smrti prvního prezidenta nezajímavě, ale dokazují, že se svět nepřestal otáčet, že jiní lidé potřebují naší pomoc a že by nás mělo zajímat, jestli nový diktátor v čele nepředvídatelné jaderné velmoci povede svou zemi ke smíření nebo k válce. Můžeme plakat, ale neměli bychom kvůli tomu oslepnout.
Jenom diktátoři touží po tom, aby lidé při zprávě o jejich smrti propadli v zoufalství, stříleli se, věšeli a skákali z mostů, protože jejich vize světa je sobecká – svět bez nich žádný smysl nemá. (Jen já sám bych dokázal správně plakat na svém vlastním pohřbu! - Byl jednou jeden král)
Zoufalství je chorobný smutek, který se živí sám sebou a sám od sebe se prohlubuje. Zoufalství paralyzuje, mučí, vězní... Když člověk zjistí, že propadá zoufalství, měl by se mu postavit a pokud to nestačí, požádat o pomoc, někoho obejmout, svěřit se nebo vyhledat psychologa či (případně) psychiatra.
Je důležité bojovat se zoufalstvím, aby nás nezačalo ovládat a nutit chovat se zoufale.
Na přirozeném smutku nic tak špatného není. Jen emoční idioti si myslí, že je lidskou povinností smutek skrývat, neobtěžovat s ním, udržovat dobrou náladu i za cenu přetvářky. Přirozený smutek nutí člověka obrátit se do sebe, hodnotit, přemýšlet. Je to pocit, který bychom si měli prožít a který nás může i obohatit, poučit a spojit. Psychologové někdy přirovnávají takový smutek ke kukle, ze které se vylíhne motýl - člověk o něco lepší než dříve.
Nad smrtí lidí, které jsme měli rádi, vyjadřujeme soustrast – to zvláštní slovo které spojuje význam slov „společná“ a „bolest“. Smutek nám totiž dává prostor pro empatii, možnost pomoci jen svou přítomností, pochopit něco, co bychom sami neprožili a možná nepochopili.
Mě smrt našeho exprezidenta přinutila zamyslet se nad tím, že hrdinové nikdy nebývají těmi dokonalými úhelnými kameny všech ctností a přece něčím, možná několika okamžiky, kdy se postavili za správnou věc, zůstávají hrdiny.
Uvědomil jsem si, že i v politice je pro mě důležité, aby se lidé nebáli dávat najevo své city a pocity. Ostatně těžko lze najít větší rozdíl v mimice a projevování citů, než mezi Havlem a jeho předchůdcem Husákem.
Přál bych si zase prezidenta, který se umí usmívat a ne vysmívat.
Znovu jsem si uvědomil, že chci prezidenta humanistu a ne ekonomistu.
Připomněl jsem si, že prezident by měl být spíše moudrý než vychytralý, neměl by se bát a (přesto) nekrást.
Během těch posledních dní jsem byl i několikrát překvapen jinými lidmi i sebou.
Překvapilo mě, že mi vadí mediální paralýza, ale že mi nejen nevadí prezidentský pohřební rituál, dokonce mi připadá naprosto přiměřený. Ostatně těch několik tisíc lidí doprovázejících rakev dokazuje, že takové přechodové rituály mají stále svůj smysl.
Jen nedokážu poslouchat rituálně zasmušilé projevy politiků, kteří ještě před pár dny vykřikovali o pravdoláskařích a havlovcích, sledovat předstíraný žal bojovníků proti lidským právům, když v projevech vyzdvihují Havla za to, že se zasadil právě o ně. Přitom vím, že to budou oni, kdo za několik dní bude vykládat o tom, co by si Havel přál a jak co myslel.
Překvapil mě, a musím říci že v dobrém, návrh Fera Feniče, abychom po Havlovi pojmenovali letiště. Nejsme na to zvyklí, ale vlastně by to byl vhodný projev vděčnosti, který by v sobě měl i určitou symboliku. Václav Havel nám otevřel svět a v mnoha zemích byl on sám pro nás tím nejlepším vyslancem.
Myslím, že pokud by i ostatní obyvatelé naší republiky našli ve svém smutku něco takového, bylo by to pro naši zemi dobré, už vzhledem k blížícím se prezidentským volbám, které by možná (více než dvacet let od daného slibu) mohly poprvé skutečně proběhnout jako přímé.
Stránky
▼
čtvrtek 22. prosince 2011
neděle 18. prosince 2011
Právo na duchovno
Opět jsem byl svědkem nechutného znásilnění pojmu duchovno. Děje se to ostatně každý den a téměř pokaždé, kdy nějaký „duchovní“ otevře ústa, aby hlásal myšlenku, že se duchovno jaksi skrývá v náboženství a nejlépe v tom organizovaném.
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:
„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“
Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.
Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:
„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“
Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.
Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".
Konkurz na českého prezidenta
Tak prý by si občané České republiky mohli zvolit sami prezidenta. No, dobrý pokus, sice to bude první a zároveň poslední svobodná volba podle tohoto řádu, protože do příští volby se jí povede politickým stranám nějak zmanipulovat, ale buďme rádi za tu jednu šanci.
Samozřejmě že nějací ti borci už jsou připravení, ale když jsem je viděl vyřazené na stránkách Aktuálně.cz, neudělalo se mi volno.
Promiňte dámy a pánové, ale svoji roli jste už jaksi v politice měli. U částí z vás (Bobošíková, Zeman) bych byl rád, kdybyste se nikdy v politice neobjevili. U dalších (Schwartzenberg, Švejnar, Sobotka) mám zase pocit, že už rozhodně nevyjadřují naši budoucnost. Jiní jsou mnohem cennější tam kde jsou (Rychetský). A v případě některých bych byl rád, kdyby se do politiky vůbec nedostali (Okamura, Gott, Halík, Babiš), buď proto, že by to škodilo jim, nebo proto, že by to škodilo všem.
Měli bychom navrhnout někoho „normálního",nebo spíš někoho kdo by představoval nějakou vizi, naději, perspektivu!
Aha, ale koho?
On by měl mít také nějaký rozhled...přemýšlím....přemýšlím
Tak jo, nevím, ale mohu alespoň vypsat, co by měl umět nebo představovat:
Měl by být moderní, humanista, demokrat, nejlépe s větší znalostí sociologie, lokální patriot, s dobrými řečnickými schopnostmi, dobrý diskutér se základní ekonomickou orientací, kvalitní logikou...mě vychází, že je třeba ho hledat na fildě (FF UK, FF MU).
Mé soukromé přání samozřejmě je, aby to pokud možno nebyl věřící. Víte po dvou polistopadových věřících prezidentech a současné masírce a počtu popíračů evoluce na Hradě bychom si také my – většinová menšina zasloužili mít vlastního prezidenta, ale asi bych snesl i hodně umírněného křesťana.
Možná se divíte, že neuvádím, mediální proslulost ani hmotné zajištění. Nepovažuji je za tak důležité. Finanční zajištění není záruka nezkorumpovatelnosti - na to už dojelo hodně teoretiků. Problémem by mohla být jen hmotná nouze, ale tu u kandidáta na prezidenta tak úplně nepředpokládám.
Do veřejného povědomí se dobrý člověk dostane za rok, v tom by nebyl problém. Každej z těch nominovanejch sedmispáčů to ví, proto nic nedělají, zubit se z plakátů začnou až za tři čtvrtě roku. Takže dobrý kandidát by teď šanci měl.
V součtu potřebujeme prezidenta filosofa nikoli ekonoma (těch je tam dost), a to nikoli filosofa-básnivého literáta, ale mistra logiky a přitom humanistu.
Znáte takového?
Samozřejmě že nějací ti borci už jsou připravení, ale když jsem je viděl vyřazené na stránkách Aktuálně.cz, neudělalo se mi volno.
Promiňte dámy a pánové, ale svoji roli jste už jaksi v politice měli. U částí z vás (Bobošíková, Zeman) bych byl rád, kdybyste se nikdy v politice neobjevili. U dalších (Schwartzenberg, Švejnar, Sobotka) mám zase pocit, že už rozhodně nevyjadřují naši budoucnost. Jiní jsou mnohem cennější tam kde jsou (Rychetský). A v případě některých bych byl rád, kdyby se do politiky vůbec nedostali (Okamura, Gott, Halík, Babiš), buď proto, že by to škodilo jim, nebo proto, že by to škodilo všem.
Měli bychom navrhnout někoho „normálního",nebo spíš někoho kdo by představoval nějakou vizi, naději, perspektivu!
Aha, ale koho?
On by měl mít také nějaký rozhled...přemýšlím....přemýšlím
Tak jo, nevím, ale mohu alespoň vypsat, co by měl umět nebo představovat:
Měl by být moderní, humanista, demokrat, nejlépe s větší znalostí sociologie, lokální patriot, s dobrými řečnickými schopnostmi, dobrý diskutér se základní ekonomickou orientací, kvalitní logikou...mě vychází, že je třeba ho hledat na fildě (FF UK, FF MU).
Mé soukromé přání samozřejmě je, aby to pokud možno nebyl věřící. Víte po dvou polistopadových věřících prezidentech a současné masírce a počtu popíračů evoluce na Hradě bychom si také my – většinová menšina zasloužili mít vlastního prezidenta, ale asi bych snesl i hodně umírněného křesťana.
Možná se divíte, že neuvádím, mediální proslulost ani hmotné zajištění. Nepovažuji je za tak důležité. Finanční zajištění není záruka nezkorumpovatelnosti - na to už dojelo hodně teoretiků. Problémem by mohla být jen hmotná nouze, ale tu u kandidáta na prezidenta tak úplně nepředpokládám.
Do veřejného povědomí se dobrý člověk dostane za rok, v tom by nebyl problém. Každej z těch nominovanejch sedmispáčů to ví, proto nic nedělají, zubit se z plakátů začnou až za tři čtvrtě roku. Takže dobrý kandidát by teď šanci měl.
V součtu potřebujeme prezidenta filosofa nikoli ekonoma (těch je tam dost), a to nikoli filosofa-básnivého literáta, ale mistra logiky a přitom humanistu.
Znáte takového?
Má katolická církev vůbec co slíbit?
V dopise Lenky Procházkové, který se jinak zabývá církevním majetkem jsem narazil na formulaci, která mě až zaskočila jednoduchostí formulace a zároveň úplným rozporem s realitou. Dovoluji si tedy odcitovat tento odstavec celý:
"Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky."
Převedeno do hovorové řeči dostává katolická církev obrovské pole pro vlastní propagaci (propagandu) snad ve všech myslitelných státních institucích. Za to slibuje, že udělá obyvatele lepšími, mravnějšími a bude šířit dobro.
Domnívám se, že pokud v současnosti požaduje církev plnění nějakých dohod od státu, měly by také státy požadovat účty z konání obecného dobra a z mravního formování obyvatel.
Mám dojem, že většina smluv s církvemi (nejen tzv konkordáty) vykazuje jistou nerovnost. Zatímco jejich plnění ze strany států doložit lze, plnění závazků ze strany církví naopak doložit nelze.
Většinou se zdá, že činnost církví nemá na morální úroveň obyvatel vliv, nebo má dokonce vliv negativní.
článek1: Osel.cz
článek 2: Osel.cz
článek 3: Osel.cz
článek 4: Osel.cz
Obecné výzkumy navíc ukazují jako morálně zaostalé spíše ty státy, kde má náboženství silnou roli ve společnosti.
Ani v oblasti duševního zdraví si náboženská víra nevede příliš dobře.
Jistě, známe i psychology, kteří jsou zároveň nábožensky činní jako například Jaro Křivohlavý nebo Isidor Baumgartner. Ti odlišují "patologickou" a "zdravou" náboženskou víru. Pokud bychom ovšem jejich hlediska promítli zpětně do minulosti, museli bychom většinu činnosti církví (buďme spravedliví, nebyli to jen katolíci), označit jako patologickou.
A tak zatímco populární články se snaží interpretovat víru spíše jako lék, odbornější veřejnost stále více vidí v poškození duševního zdraví původ samotného náboženství.
Náboženské prožívání či přímo pocit transcendentna lze dokonce určitým poškozením mozku "nastartovat" a naopak náboženství má zjevně schopnost změněné stavy vědomí navozovat (asi jako po drogách).
Otázka je, zda vůbec můžeme od společnosti vytvářející efekt řízeného šílenství očekávat, že udělá společnost etičtější, mravnější nebo jakkoli celkově lepší.
"Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky."
Převedeno do hovorové řeči dostává katolická církev obrovské pole pro vlastní propagaci (propagandu) snad ve všech myslitelných státních institucích. Za to slibuje, že udělá obyvatele lepšími, mravnějšími a bude šířit dobro.
Domnívám se, že pokud v současnosti požaduje církev plnění nějakých dohod od státu, měly by také státy požadovat účty z konání obecného dobra a z mravního formování obyvatel.
Mám dojem, že většina smluv s církvemi (nejen tzv konkordáty) vykazuje jistou nerovnost. Zatímco jejich plnění ze strany států doložit lze, plnění závazků ze strany církví naopak doložit nelze.
Většinou se zdá, že činnost církví nemá na morální úroveň obyvatel vliv, nebo má dokonce vliv negativní.
článek1: Osel.cz
článek 2: Osel.cz
článek 3: Osel.cz
článek 4: Osel.cz
Obecné výzkumy navíc ukazují jako morálně zaostalé spíše ty státy, kde má náboženství silnou roli ve společnosti.
Ani v oblasti duševního zdraví si náboženská víra nevede příliš dobře.
Jistě, známe i psychology, kteří jsou zároveň nábožensky činní jako například Jaro Křivohlavý nebo Isidor Baumgartner. Ti odlišují "patologickou" a "zdravou" náboženskou víru. Pokud bychom ovšem jejich hlediska promítli zpětně do minulosti, museli bychom většinu činnosti církví (buďme spravedliví, nebyli to jen katolíci), označit jako patologickou.
A tak zatímco populární články se snaží interpretovat víru spíše jako lék, odbornější veřejnost stále více vidí v poškození duševního zdraví původ samotného náboženství.
Náboženské prožívání či přímo pocit transcendentna lze dokonce určitým poškozením mozku "nastartovat" a naopak náboženství má zjevně schopnost změněné stavy vědomí navozovat (asi jako po drogách).
Otázka je, zda vůbec můžeme od společnosti vytvářející efekt řízeného šílenství očekávat, že udělá společnost etičtější, mravnější nebo jakkoli celkově lepší.
Luxusní větrníček
Před nedávnem jsem pročítal jakousi zprávu o tom, nakolik se vyplatí nebo naopak nevyplatí malá větrná elektrárna. Článek pro domácí větrníky vyzníval značně nepříznivě a při patřičném podložení důkazy jsem mu musel dát za pravdu.
Stručně lze námitky proti malým domácím větrným elektrárnám shrnout do dvou bodů:
1.) Vyrábějí prostě málo proudu a získanou energii ještě dále ztrácejí při ukládání a opětovném použití. Je jednodušší připevnit klikovou hřídel čerpadla rovnou k „větrníku“ než se snažit energii skladovat.
2.) Nevyplatí se, protože jejich cena a účinnost dávají naději na komerční návratnost přes dvacet let, ale v záruce jsou jen dva až tři roky a v celkové sumě nejsou započtené ceny za servis.
S oběma námitkami nelze než souhlasit, přesto mi to nedá, abych k problematice malých větrných elektráren ještě něco nedodal.
Tím „něčím“ je jejich postavení „luxusního“ ale ve skutečnosti hloupě předraženého zboží. Všemožné druhy větrných elektráren nejsou nijak konstrukčně ani výrobně nákladné, jak dokazují už plánky na domácí větrnou elektrárnu z doby socialismu, nebo nekonečné množství pokusů s různě rozřezanými barely a novodurovými trubkami. Lopatky či „křídla“ mohou být stejná, jako u leteckých modelů, dynama vyrábět umíme a pokud jde o elektroniku, bývá v těch hračkách mnohem jednodušší než v nejlacinějším mobilním telefonu. Dokonce někdy nemusí být vůbec.
Není žádný důvod, aby nejmenší větrné elektrárny stály více, než dva až tři tisíce korun. Tedy více než desetkrát méně, než skutečně stojí. Pak pochopitelně začnou některé výpočty vycházet výrazně jinak. Malý „větrníček“ by uvítal leckterý chatař, turista a majitel horské boudy jako nabíječku baterií nebo náhradní zdroj.
Jenže pro ně se zatím žádné malé větrné elektrárny nevyrábějí, vyrábějí se pro snoby, kteří se chtějí chlubit svou „ekologičností“ nebo si napravit karmu za požívání SUV.
Hodně to celé připomíná situaci, která panovala ještě nedávno, na trhu čteček elektronických knih. Cena kolem deseti tisíc korun za přístroj složitosti a výrobních nákladů kalkulačky byla nejen nesmyslně přemrštěná, ale úplně zabíjela možnost, že by takové knihy bylo možné prakticky požívat. A tak zatímco si v Africe stavějí domorodci větrné elektrárny z odpadků a jízdních kol, my mudrujeme nad elektrárnami za desetitisíce, abychom dospěli k názoru, že proud z nich by pro nás byl přece jen příliš drahý.
Módní „zachraňování planety“ udělalo z malých větrných elektráren luxusní zboží – idiotsky luxusní.
Stručně lze námitky proti malým domácím větrným elektrárnám shrnout do dvou bodů:
1.) Vyrábějí prostě málo proudu a získanou energii ještě dále ztrácejí při ukládání a opětovném použití. Je jednodušší připevnit klikovou hřídel čerpadla rovnou k „větrníku“ než se snažit energii skladovat.
2.) Nevyplatí se, protože jejich cena a účinnost dávají naději na komerční návratnost přes dvacet let, ale v záruce jsou jen dva až tři roky a v celkové sumě nejsou započtené ceny za servis.
S oběma námitkami nelze než souhlasit, přesto mi to nedá, abych k problematice malých větrných elektráren ještě něco nedodal.
Tím „něčím“ je jejich postavení „luxusního“ ale ve skutečnosti hloupě předraženého zboží. Všemožné druhy větrných elektráren nejsou nijak konstrukčně ani výrobně nákladné, jak dokazují už plánky na domácí větrnou elektrárnu z doby socialismu, nebo nekonečné množství pokusů s různě rozřezanými barely a novodurovými trubkami. Lopatky či „křídla“ mohou být stejná, jako u leteckých modelů, dynama vyrábět umíme a pokud jde o elektroniku, bývá v těch hračkách mnohem jednodušší než v nejlacinějším mobilním telefonu. Dokonce někdy nemusí být vůbec.
Není žádný důvod, aby nejmenší větrné elektrárny stály více, než dva až tři tisíce korun. Tedy více než desetkrát méně, než skutečně stojí. Pak pochopitelně začnou některé výpočty vycházet výrazně jinak. Malý „větrníček“ by uvítal leckterý chatař, turista a majitel horské boudy jako nabíječku baterií nebo náhradní zdroj.
Jenže pro ně se zatím žádné malé větrné elektrárny nevyrábějí, vyrábějí se pro snoby, kteří se chtějí chlubit svou „ekologičností“ nebo si napravit karmu za požívání SUV.
Hodně to celé připomíná situaci, která panovala ještě nedávno, na trhu čteček elektronických knih. Cena kolem deseti tisíc korun za přístroj složitosti a výrobních nákladů kalkulačky byla nejen nesmyslně přemrštěná, ale úplně zabíjela možnost, že by takové knihy bylo možné prakticky požívat. A tak zatímco si v Africe stavějí domorodci větrné elektrárny z odpadků a jízdních kol, my mudrujeme nad elektrárnami za desetitisíce, abychom dospěli k názoru, že proud z nich by pro nás byl přece jen příliš drahý.
Módní „zachraňování planety“ udělalo z malých větrných elektráren luxusní zboží – idiotsky luxusní.