Ve vzduchu se vznáší náznak předčasných voleb a politici i televizní komentátoři už zase začínají mlít o hrozbě. Prý to bude strašně drahé a vůbec se tím nic nevyřeší.
Inu démonizace je v naší politice bohužel úspěšná, proto se používá.
Nějak mi to připomnělo nebohý zákon o referendu, který byl už kdysi jedním z požadavků OF.
Samozřejmě nikdy neprošel.
Politici k tomu používali démonizaci typu "Opravdu byste rozhodování o něčem takovém svěřil ulici?" případně "Bude to táááákhle příšerně drahé." nebo argument zvaný šikmá plocha: "To opravdu chcete aby se v referendech rozhodovalo o všem?"
Samozřejmě že se o všem v referendech rozhodovat nemusí a ani nemá, ale jsou věci, o kterých by se v nich rozhodovat mělo. Především by nemělo být možné, aby si státní zaměstnanci sami navrhovali a schvalovali platy. Protože jsme jako stát jejich zaměstnavateli, měli bychom se přímo k této otázce vyjadřovat. Také by nemělo být možné, aby si sami politici průběžně měnili podmínky podle kterých budou zvoleni.
Vůbec všude kde se vytvářejí smyčky politik-zákon-politik by do toho začarovaného kruhu měl vstoupit občan právě v referendu a také tam kde vzniká obecně závazná smlouva pro všechny občany by tu smlouvu neměli uzavírat politici za nás.
Samozřejmě, že nejsem pro aby se referenda vyhlašovala o odborných otázkách (například takových jako byl onen případ s radarem), ale v některých případech by se dalo zajít i dál. Víme že Švýcarsko schvaluje referendem každý nový zákon. A vlastně proč ne? Vždyť je to společenská smlouva, na kterou by společnost alespoň svým převážným hlasem měla přistoupit.
Rozhodně bychom tak ale měli schvalovat změny ústavy, ve které jsou zakotvena naše občanská práva. Zatím to vypadá, že si z ní každý lobbista může vytrhnou co chce a cokoli jiného do ní připsat.
A kolik by to stálo?
Opravdu si ještě myslíte, že nás ten nehlídaný politický zvěřinec přišel laciněji než všechna tahle referenda?
pátek 29. dubna 2011
čtvrtek 21. dubna 2011
To se jen tak říká...
Občas říkáme věci - no příšerné - a vůbec si to ani neuvědomujeme.
Co si třeba myslet o člověku, který (jako spousta jiných) tvrdí že zlodějina a závist jsou typické české vlastnosti?
Pokud použijete jistou elementární logiku, dojdete k závěru, že onen člověk není Čech a je to projev jeho xenofobie nebo nějaké trpké osobní zkušenosti.
Naše republika sice statistické žebříčky kriminality nevede, nicméně rozhodně patříme v Evropě země nadprůměrně zatížené kriminalitou. Na vrcholu žebříčku však stojí Londýn, který by asi běžného občana ČR jen tak nenapadl. Přesto o sobě Britové běžně neříkají, že jsou zloději a násilníci a kdybyste to o nich říkali, právem byste si vysloužili nálepku xenofoba.
Dobrá, ale v našem případě onen člověk, který se tak nelichotivě vyjadřuje o Češích cizincem není.
Protože bezpečně vím, že jsem Čech a zlodějinu ani závist za své typické vlastnosti nepovažuji, mám důvod o takové definici pochybovat. Ani v případě mých přátel, kteří rozhodně Čechy jsou ale nepozoruji, že by se zmítali v nějakých záchvatech závisti, nebo že by měli neovladatelné nutkání někoho okrást.
Jako definice takové prohlášení tedy neplatí.
Poslední možnost výkladu je psychologická. Vychází z výmluvy: "Ale vždyť to přece dělá každý!"
Člověk který tvrdí že zlodějina a závist jsou typické vlastnosti Čechů se tedy snaží rozmělnit svou osobní vinu tím, že ji bude vydávat za obecnou vlastnost.
Říká tím ale ve skutečnosti: Kradu a závidím!
Samozřejmě že zbývá ještě jedna možnost - že se to jen tak říká.
Měli bychom si dávat pozor, na to co říkáme jen tak, možná tím o sobě občas říkáme něco, co bychom říkat vlastně ani nechtěli.
Nakonec bychom mohli dopadnout jako onen kněz z vyprávění E. T. Setona, který kdesi na divokém západě začal svou mši slovy: "Všichni jsme z hříšného spojení vzešli..."
Než se vzpamatoval, tak to cvaklo a už se díval se do hlavně natažené winchestrovky jednoho z těch maníků.
"To odvoláš, moje matka není žádná kurva!"
Kněz nebyl cvok a tak samozřejmě odvolal. Později přiznal že vůbec neví, proč to říkal, prostě se to prý tak říká...
Co si třeba myslet o člověku, který (jako spousta jiných) tvrdí že zlodějina a závist jsou typické české vlastnosti?
Pokud použijete jistou elementární logiku, dojdete k závěru, že onen člověk není Čech a je to projev jeho xenofobie nebo nějaké trpké osobní zkušenosti.
Naše republika sice statistické žebříčky kriminality nevede, nicméně rozhodně patříme v Evropě země nadprůměrně zatížené kriminalitou. Na vrcholu žebříčku však stojí Londýn, který by asi běžného občana ČR jen tak nenapadl. Přesto o sobě Britové běžně neříkají, že jsou zloději a násilníci a kdybyste to o nich říkali, právem byste si vysloužili nálepku xenofoba.
Dobrá, ale v našem případě onen člověk, který se tak nelichotivě vyjadřuje o Češích cizincem není.
Protože bezpečně vím, že jsem Čech a zlodějinu ani závist za své typické vlastnosti nepovažuji, mám důvod o takové definici pochybovat. Ani v případě mých přátel, kteří rozhodně Čechy jsou ale nepozoruji, že by se zmítali v nějakých záchvatech závisti, nebo že by měli neovladatelné nutkání někoho okrást.
Jako definice takové prohlášení tedy neplatí.
Poslední možnost výkladu je psychologická. Vychází z výmluvy: "Ale vždyť to přece dělá každý!"
Člověk který tvrdí že zlodějina a závist jsou typické vlastnosti Čechů se tedy snaží rozmělnit svou osobní vinu tím, že ji bude vydávat za obecnou vlastnost.
Říká tím ale ve skutečnosti: Kradu a závidím!
Samozřejmě že zbývá ještě jedna možnost - že se to jen tak říká.
Měli bychom si dávat pozor, na to co říkáme jen tak, možná tím o sobě občas říkáme něco, co bychom říkat vlastně ani nechtěli.
Nakonec bychom mohli dopadnout jako onen kněz z vyprávění E. T. Setona, který kdesi na divokém západě začal svou mši slovy: "Všichni jsme z hříšného spojení vzešli..."
Než se vzpamatoval, tak to cvaklo a už se díval se do hlavně natažené winchestrovky jednoho z těch maníků.
"To odvoláš, moje matka není žádná kurva!"
Kněz nebyl cvok a tak samozřejmě odvolal. Později přiznal že vůbec neví, proč to říkal, prostě se to prý tak říká...
středa 20. dubna 2011
Problém s žebry
Jedna z výrazných rozepří mezi mravy a etikou se týká žen. Ještě historicky nedávno bylo i v některých jinak poměrně vyspělých zemích považováno za naprosto normální zabít svou ženu, pokud ji manžel nachytal při nevěře. V zemích uplatňujících právo šaríja je to povoleno dodnes.
Takový trest je dost paradoxní, protože vychází z předpokladu, že žena je vlastně majetkem svého muže. Zároveň ji ale muž považuje za zodpovědnou, protože ji trestá, uznává tedy že má jakousi osobnost. Z takového dvojitého přístupu se dá usoudit jen jedno: Totiž že podle starověkých mravů ženě nepatří její vlastní tělo. Když si k tomu připočtu i zvyk platit otci novomanželky za nevěstu, docházím celkem nutně k závěru, že přinejmenším od Balkánu na východ byly ženy prostě předurčeny k celoživotnímu otroctví.Ostatně je to tak stále.
Na to, aby došlo ke srážce mravnosti s vyspělejší morálkou stačí aby se rodina ze zaostalé vesnice přestěhovala na okraj mějakého města. Jakmile dívka nebo žena zjistí, že tak jak žila dosud většina žen nežije, pravděpodobně to zkusí také. Na tvrdý trest nemusí být rozhodně nevěrná v evropském významu, stačí když se mužům bude "nestydatě dívat do očí".
Takové věci většinou končí vraždou "ze cti" které bychom ale asi měli říkat spíše "vražda z předpotopní tradice".
Muži trestáni nejsou nebo jsou trestáni mírněji, protože "žena má zbraň". Nevím přesně co by to mělo znamenat, asi to, že muži neručí v blízkosti ženy za své sebeovládání. Přemýšlím, co by na to asi řekl Sigmund Freud? Kastrační komplex naruby? Opravdu se muslimové cítí jako méněcení, protože nemají vagínu?
"Dobře, tohle už přece známe!" řeknete mi.
Ano, je to "běžná" kritika islámu, kterou můžete slyšet kdekoli. Já samozřejmě budu vždycky kritizovat jakoukoli podobnou "nauku" se kterou se setkám, protože si to prostě zaslouží, ale chtěl jsem upozornit na něco jiného.
Dokonce ani vrazi v rodině si nemyslí, že by dělali něco špatného, což si my naopak myslíme naprosto samozřejmě. Jak to?
Protože zdůvodňování dobra etikou nebo mravností jsou dvě naprosto rozdílné věci. U etiky jak filosofické disciplíny přirozeně předpokládáme vývoj, zatímco mravnost naopak vývoj ve vnímání dobra a zla považuje ze zvrácený.
Zvyková mravnost se zpravidla zakládá na mýtu a pokud je takový mýtus součástí náboženství, bývá nenapadnutelný. Chování muslimů k ženám (podobně jako křesťanské postoje) vychází z mýtu o prorokovi, který rozuměl naprosto všemu. Není to jen legenda o "křivém žebru" ze kterého byla žena vyrobena a proto zůstala pokřivená, je to i všechno, co z toho jejich prorok a jeho následovníci vyvodili.
Nedělejte si iluze o tom, že by se naše tradice dívala na ženy nějak jinak:
K ženám buďte vždy shovívaví!
Z křivého žebra povstala žena,
Bůh nemohl ji stvořit zcela rovnou.
Rovnat ji chceš, zlomí se,
necháš jí klid, je víc a více křivá;
Johann Wolfgang Goethe, Z Knihy úvah, Výbor z poezie
Ano, řeknete si, ale tohle je přece jenom báseň. Co pak říci na to, když to samé pronese papež:
"Bůh stvořil ženu z Adamova žebra, ne z jeho hlavy, proto žena nikdy nemůže být dominantní,"
Benedikt XVI. v roce 2010
Inu jen to, že náboženská morálka jakékoli církve vlastně není morálka vycházející z etiky, ale zvyková mravnost. Jinak by asi nikdo nemohl brát citaci Petra Lombarda, teologa, který žil ve 12. století ve 21. století vážně.
Naše poznání nám říká, že ženy nevznikají z žeber, odpovědnost za své jednání má každý sám a tělo které je mé patří mě, stejně jako tělo ženy patří právě jen jí.
Přesto takové chápání ještě ani my (Evropané) nemáme zažité.
Možná by jste byli překvapeni, kolik žen i mužů (i u nás) je stále překvapeno takovým poznáním.
V době, kdy jsem psal tento příspěvek jsem byl upozorněn na podobný ale podrobnější článek
Takový trest je dost paradoxní, protože vychází z předpokladu, že žena je vlastně majetkem svého muže. Zároveň ji ale muž považuje za zodpovědnou, protože ji trestá, uznává tedy že má jakousi osobnost. Z takového dvojitého přístupu se dá usoudit jen jedno: Totiž že podle starověkých mravů ženě nepatří její vlastní tělo. Když si k tomu připočtu i zvyk platit otci novomanželky za nevěstu, docházím celkem nutně k závěru, že přinejmenším od Balkánu na východ byly ženy prostě předurčeny k celoživotnímu otroctví.Ostatně je to tak stále.
Na to, aby došlo ke srážce mravnosti s vyspělejší morálkou stačí aby se rodina ze zaostalé vesnice přestěhovala na okraj mějakého města. Jakmile dívka nebo žena zjistí, že tak jak žila dosud většina žen nežije, pravděpodobně to zkusí také. Na tvrdý trest nemusí být rozhodně nevěrná v evropském významu, stačí když se mužům bude "nestydatě dívat do očí".
Takové věci většinou končí vraždou "ze cti" které bychom ale asi měli říkat spíše "vražda z předpotopní tradice".
Muži trestáni nejsou nebo jsou trestáni mírněji, protože "žena má zbraň". Nevím přesně co by to mělo znamenat, asi to, že muži neručí v blízkosti ženy za své sebeovládání. Přemýšlím, co by na to asi řekl Sigmund Freud? Kastrační komplex naruby? Opravdu se muslimové cítí jako méněcení, protože nemají vagínu?
"Dobře, tohle už přece známe!" řeknete mi.
Ano, je to "běžná" kritika islámu, kterou můžete slyšet kdekoli. Já samozřejmě budu vždycky kritizovat jakoukoli podobnou "nauku" se kterou se setkám, protože si to prostě zaslouží, ale chtěl jsem upozornit na něco jiného.
Dokonce ani vrazi v rodině si nemyslí, že by dělali něco špatného, což si my naopak myslíme naprosto samozřejmě. Jak to?
Protože zdůvodňování dobra etikou nebo mravností jsou dvě naprosto rozdílné věci. U etiky jak filosofické disciplíny přirozeně předpokládáme vývoj, zatímco mravnost naopak vývoj ve vnímání dobra a zla považuje ze zvrácený.
Zvyková mravnost se zpravidla zakládá na mýtu a pokud je takový mýtus součástí náboženství, bývá nenapadnutelný. Chování muslimů k ženám (podobně jako křesťanské postoje) vychází z mýtu o prorokovi, který rozuměl naprosto všemu. Není to jen legenda o "křivém žebru" ze kterého byla žena vyrobena a proto zůstala pokřivená, je to i všechno, co z toho jejich prorok a jeho následovníci vyvodili.
Nedělejte si iluze o tom, že by se naše tradice dívala na ženy nějak jinak:
K ženám buďte vždy shovívaví!
Z křivého žebra povstala žena,
Bůh nemohl ji stvořit zcela rovnou.
Rovnat ji chceš, zlomí se,
necháš jí klid, je víc a více křivá;
Johann Wolfgang Goethe, Z Knihy úvah, Výbor z poezie
Ano, řeknete si, ale tohle je přece jenom báseň. Co pak říci na to, když to samé pronese papež:
"Bůh stvořil ženu z Adamova žebra, ne z jeho hlavy, proto žena nikdy nemůže být dominantní,"
Benedikt XVI. v roce 2010
Inu jen to, že náboženská morálka jakékoli církve vlastně není morálka vycházející z etiky, ale zvyková mravnost. Jinak by asi nikdo nemohl brát citaci Petra Lombarda, teologa, který žil ve 12. století ve 21. století vážně.
Naše poznání nám říká, že ženy nevznikají z žeber, odpovědnost za své jednání má každý sám a tělo které je mé patří mě, stejně jako tělo ženy patří právě jen jí.
Přesto takové chápání ještě ani my (Evropané) nemáme zažité.
Možná by jste byli překvapeni, kolik žen i mužů (i u nás) je stále překvapeno takovým poznáním.
V době, kdy jsem psal tento příspěvek jsem byl upozorněn na podobný ale podrobnější článek
pondělí 18. dubna 2011
Pokrytec a velryba
Spoustu lidí zajímá, co že to mám s těmi vegetariány, když přece já sám vegetarián nejsem ba naopak žeru plže, mlže, hlavonožce, brouky, korýše i jiné členovce, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky, savce.
Inu, je to tak, že mě prostě zajímá vývoj morálky. Myslím morálku kterou společnost právě uznává a dospívá k ní nějakým vývojem ať už rozumovým nebo emotivním. Nemluvím o mravnosti, onom shluku pověr a zděděných představ o hodnotách, ale o tom, co nám skutečně připadá správné.
V tom ohledu jsou vegani a vegetariáni velmi zajímaví, protože jsou zajímavé jejich důvody. Naprostá většina veganů není vegany proto, že by jim maso prostě nechutnalo, ale proto, že si nedokáží nijak racionálně zdůvodnit, proč by ke své obživě měli potřebovat onu hrůzu, kterou většinou představuje živočišná výroba.
Nejortodoxnější z nich dokonce jaksi opovržlivě útočí na různé semivegetariány, laktovegetariány a jiné "nedokonalé" vegetariány.
Vytvořili dokonce pojem "speciecismus" popisující obdobu "druhového rasismu" člověka proti jiným druhům.
Tady se ale s nimi dostávám trochu do konfliktu, protože vegetariáni a vůbec "zvířecí aktivisté" vyznávají hodnotu jedinců každého druhu. Pokud bychom ale považovali hodnotu života různých druhů živočichů za stejnou, bylo by to v rozporu s tím co vidíme (s pozorováním) i emotivně prožíváme.
Právě teď přiznávám, že mezi živočišnými druhy rozlišuji poměrně dost a z toho důvodu vidím také určité diametrální rozdíly mezi člověkem a třeba velrybou.
Všechna zvířata mají jistě hodnotu na úrovni druhu - z tohoto pohledu může mít jistý druh mravenců výrazně vyšší hodotu, než nějaký druh relativně velmi inteligentního lidoopa, prostě proto, že jde právě o druh, který je nějakým způsobem pro místní prostředí zásadní a jeho zmizení by znamenalo zhroucení celého ekosystému a vymření mnoha jiných druhů včetně onoho lidoopa.
Zcela jiná věc ale je to, jakou hodnotu má život jednoho konkrétního mravence ve srovnání s životem jednoho z těch lidoopů. Snad to chápete také tak, ale já říkám, že téměř žádnou.
Ano, pro mě je rozdíl mezi životem měňavky a chrobáka, raka a ryby, mloka a papouška, křečka a velryby. Přesto když polemizuji s techničtěji založenými lidmi, nad otázkou lovu velryb, upozorňuji na hodnotu jednotlivých druhů kytovců, nikoli na jejich hodnotu jako jednotlivců.
Je to ode mě celkem pokrytecké, protože vím, že kytovci, ale také třeba mořské vydry, sloni a třeba gorily (a samozřejmě i další vysoce vyvinuté druhy) mají osobnosti. Znamená to, že chápou sami sebe, mají řeč, rodinné vztahy a možná i něco dalšího, do čeho jsme ještě nepronikli. Vztahovat své pocity a city k nějaké bytosti je také vlastně v pořádku a je to něco morálně významnějšího, než nít vztah k nějaké neživé věci.
Zkrátka je možné, že se jednou budeme na některé pozemské druhy dívat jako na "téměř lidi" a bude nám připadat odporná představa, že je lidé kdysi lovili pro maso. (Asi jako kdyby si kapitán Kirk dal k obědu Spocka v hamburgeru.) Naši vzdálení potomci se na nás dost pravděpodobně budou dívat stejně nedůvěřivě jako my na kanibaly.
Jistou obdobu moje chování už v historii má: V době obchodu s černými otroky existovaly snahy o zlepšení jejich životních podmínek na otrokářských lodích. Na veřejnosti ale tyto iniciativy argumentovaly obchodními zájmy - více přeživších znamená vyšší zisk pro dopravce.
Jako bychom se styděli přiznat, že něco cítíme a že tento pocit má také svoji hodnotu.
A to je možná důvod, proč mě právě ochránci zvířat tak zajímají.
Argumentují emocemi, osobním vztahem - tedy něčím, s čím se na poli argumentace nedá vyhrát proti průmyslovým lovcům, ale vlastně tím možná ukazují, že deformovaná je naše společnost, která o takových věcech ani mluvit nedokáže i když je to právě to co v našem myšlení a prožívání vůbec hodnotu představuje
Odkazy:
http://stopspeciecizmu.blogspot.com/2010/11/marc-bekoff-na-zviratech-zalezi.html
http://www.peta.org/
http://www.veggie-parade.cz/
Inu, je to tak, že mě prostě zajímá vývoj morálky. Myslím morálku kterou společnost právě uznává a dospívá k ní nějakým vývojem ať už rozumovým nebo emotivním. Nemluvím o mravnosti, onom shluku pověr a zděděných představ o hodnotách, ale o tom, co nám skutečně připadá správné.
V tom ohledu jsou vegani a vegetariáni velmi zajímaví, protože jsou zajímavé jejich důvody. Naprostá většina veganů není vegany proto, že by jim maso prostě nechutnalo, ale proto, že si nedokáží nijak racionálně zdůvodnit, proč by ke své obživě měli potřebovat onu hrůzu, kterou většinou představuje živočišná výroba.
Nejortodoxnější z nich dokonce jaksi opovržlivě útočí na různé semivegetariány, laktovegetariány a jiné "nedokonalé" vegetariány.
Vytvořili dokonce pojem "speciecismus" popisující obdobu "druhového rasismu" člověka proti jiným druhům.
Tady se ale s nimi dostávám trochu do konfliktu, protože vegetariáni a vůbec "zvířecí aktivisté" vyznávají hodnotu jedinců každého druhu. Pokud bychom ale považovali hodnotu života různých druhů živočichů za stejnou, bylo by to v rozporu s tím co vidíme (s pozorováním) i emotivně prožíváme.
Právě teď přiznávám, že mezi živočišnými druhy rozlišuji poměrně dost a z toho důvodu vidím také určité diametrální rozdíly mezi člověkem a třeba velrybou.
Všechna zvířata mají jistě hodnotu na úrovni druhu - z tohoto pohledu může mít jistý druh mravenců výrazně vyšší hodotu, než nějaký druh relativně velmi inteligentního lidoopa, prostě proto, že jde právě o druh, který je nějakým způsobem pro místní prostředí zásadní a jeho zmizení by znamenalo zhroucení celého ekosystému a vymření mnoha jiných druhů včetně onoho lidoopa.
Zcela jiná věc ale je to, jakou hodnotu má život jednoho konkrétního mravence ve srovnání s životem jednoho z těch lidoopů. Snad to chápete také tak, ale já říkám, že téměř žádnou.
Ano, pro mě je rozdíl mezi životem měňavky a chrobáka, raka a ryby, mloka a papouška, křečka a velryby. Přesto když polemizuji s techničtěji založenými lidmi, nad otázkou lovu velryb, upozorňuji na hodnotu jednotlivých druhů kytovců, nikoli na jejich hodnotu jako jednotlivců.
Je to ode mě celkem pokrytecké, protože vím, že kytovci, ale také třeba mořské vydry, sloni a třeba gorily (a samozřejmě i další vysoce vyvinuté druhy) mají osobnosti. Znamená to, že chápou sami sebe, mají řeč, rodinné vztahy a možná i něco dalšího, do čeho jsme ještě nepronikli. Vztahovat své pocity a city k nějaké bytosti je také vlastně v pořádku a je to něco morálně významnějšího, než nít vztah k nějaké neživé věci.
Zkrátka je možné, že se jednou budeme na některé pozemské druhy dívat jako na "téměř lidi" a bude nám připadat odporná představa, že je lidé kdysi lovili pro maso. (Asi jako kdyby si kapitán Kirk dal k obědu Spocka v hamburgeru.) Naši vzdálení potomci se na nás dost pravděpodobně budou dívat stejně nedůvěřivě jako my na kanibaly.
Jistou obdobu moje chování už v historii má: V době obchodu s černými otroky existovaly snahy o zlepšení jejich životních podmínek na otrokářských lodích. Na veřejnosti ale tyto iniciativy argumentovaly obchodními zájmy - více přeživších znamená vyšší zisk pro dopravce.
Jako bychom se styděli přiznat, že něco cítíme a že tento pocit má také svoji hodnotu.
A to je možná důvod, proč mě právě ochránci zvířat tak zajímají.
Argumentují emocemi, osobním vztahem - tedy něčím, s čím se na poli argumentace nedá vyhrát proti průmyslovým lovcům, ale vlastně tím možná ukazují, že deformovaná je naše společnost, která o takových věcech ani mluvit nedokáže i když je to právě to co v našem myšlení a prožívání vůbec hodnotu představuje
Odkazy:
http://stopspeciecizmu.blogspot.com/2010/11/marc-bekoff-na-zviratech-zalezi.html
http://www.peta.org/
http://www.veggie-parade.cz/
pátek 15. dubna 2011
Dialektika, xerox a internet
Schválně jsem si tentokrát do názvu vybral slovo "dialektika", které dostalo už tolik významů, že se jeho význam ztrácí. Připíšu mu proto nejstarší z jeho významů - schopnost rozmlouvat, vést dialog.
V mnoha různých článcích jsem popisoval, proč demokracie v současné společnosti nefunguje.
Je to proto, že neumíme dostatečně mluvit a myslet.
Tedy dělat tyto věci nějak zároveň, což je podmínka vůbec jakéhokoli smysluplného dilaogu.
Právě dialog, nikoli hlasování (jak si myslí politici i mnozí "experti") je základ na kterém se může jakákoli společnost demokatizovat. Ne náhodou dosáhla demokracie (i když značně selektivní) takové obliby v antice, kde byla dialektika jednou z vysoce ceněných dovedností. Naproti tomu "demokratické" volby v afrických a karibských zemích se železnou pravidelností končí tím, že se na sebe obě kandidující strany vrhnou s mačetami. Schopnost vést rozumný dialog je tam totiž vzácná a demokracie je více způsob řešení problémů než druh společenského zřízení.
Samozřejmě některá společenská zřízení jsou k demokratizaci náchylnější a jiná jí vzdorují velmi tuze. Přesto není žádný systém (včetně otrokářského, feudálního, reálně socialistického či čert ví jakého) odolný proti demokratizaci, pokud se ve společnosti dostatečně rozvine nějaký celospolečenský dialog.
Pro demokratizaci jsou přitom potřebné dvě okolnosti: kvalita nových myšlenek a možnosti jejich šíření.
Kvalitou myslím hlavně logiku a relevanci argumentů, které jsou dané prostředím v němž vznikly. Není až tak překvapivé, že Velká francouzská revoluce začala v kavárnách, pád reálného socialismu na univerzitách a převraty v arabských zemích na facebooku. Tam všude se totiž scházejí lidé, kteří rozvíjejí svůj projev i myšlení.
Nic z toho by se ale nerozšířilo nijak daleko, kdyby neexistovaly způsoby jak myšlenky rozšířit. Za Velké francouzské revoluce (a mnoha revolucích po ní) to byl knihtisk, v šedesátých letech to byly cyklostyly a a při povstáních proti vládě komunistických stran v devadesátých letech 20 století to byly kopírky Xerox umístěné na chodbách škol (protože veřejná média byla kontrolovaná).
Až donedávna měla ale všechna taková média příliš mnoho omezení.
Především nebylo možné autorovi odpovědět a získat od něj další informace. Nemohli jste tedy běžně odlišit informaci od dezinformace - leták mohl vytisknout kdokoli.
Ještě vážnější bylo to, že myšlenky měly fyzickou podobu. Na to abyste je mohli šířit jste potřebovali dovážet a odvážet materiál - papír a barvu.
Držet u sebe letáky mohlo být samozřejmě stejně nebezpečné jako je psát nebo tisknout.
Tiskárny i xeroxy byly také poměrně velké, nedaly se dost dobře schovat a hrozila sabotáž.
Tohle jsou ale příklady z dob převratů, které snad nikdy nekončily tak, jak si to představovali jejich původci. Mnohem nenápadnější ale důležitější je to, co se dělo mezitím.
Kdyby neexistovaly za všech dob opisovačské dílny a tajné tiskárny tisknoucí zakázané knihy, nebyl by nikdo, kdo by mohl demokratizující myšlenky chápat.
Diktátorům se nejlépe vládne, když dokonale kontrolují toky informací, které jsou jednoduché, jednoznačné a jednostranné (tj propagandistické). Diktatury nemají rády samostatné myšlení. Naopak demokratické principy samostatné myšlení přímo vyžadují, potřebují pro ně mnohostranné informace a propagandistické přístupy jsou považují za nepřípustné. Proto se vždy každý diktátor pokusí ovládnout média (vzpomínáte na naši televizní krizi?)
Jestli si tyhle podmínky sečtete jako já, vyjde vám (tedy předpokládám) internet jako extrémně demokratické médium. Zahrnuje nejen vlastnosti tiskárny nebo kopírky ale i dopisu a kavárny. Je jak multizdrojovým prostředím pro vedení diskuse tak médiem pro šíření vzniklých myšlenek. Určitou další úrovní nad touto úrovní jsou pak sociální sítě které přímo nutí k zvyšování komunikačních schopností.
Když tedy například Pirátská strana hodlá bránit svobodu internetu (kterou skutečně ohrožují snahy vlád a různých "ochránců práv") bojuje za něco velmi důležitého - za úroveň demokracie, která zatím neexistuje, ale jednou možná existovat bude.
V mnoha různých článcích jsem popisoval, proč demokracie v současné společnosti nefunguje.
Je to proto, že neumíme dostatečně mluvit a myslet.
Tedy dělat tyto věci nějak zároveň, což je podmínka vůbec jakéhokoli smysluplného dilaogu.
Právě dialog, nikoli hlasování (jak si myslí politici i mnozí "experti") je základ na kterém se může jakákoli společnost demokatizovat. Ne náhodou dosáhla demokracie (i když značně selektivní) takové obliby v antice, kde byla dialektika jednou z vysoce ceněných dovedností. Naproti tomu "demokratické" volby v afrických a karibských zemích se železnou pravidelností končí tím, že se na sebe obě kandidující strany vrhnou s mačetami. Schopnost vést rozumný dialog je tam totiž vzácná a demokracie je více způsob řešení problémů než druh společenského zřízení.
Samozřejmě některá společenská zřízení jsou k demokratizaci náchylnější a jiná jí vzdorují velmi tuze. Přesto není žádný systém (včetně otrokářského, feudálního, reálně socialistického či čert ví jakého) odolný proti demokratizaci, pokud se ve společnosti dostatečně rozvine nějaký celospolečenský dialog.
Pro demokratizaci jsou přitom potřebné dvě okolnosti: kvalita nových myšlenek a možnosti jejich šíření.
Kvalitou myslím hlavně logiku a relevanci argumentů, které jsou dané prostředím v němž vznikly. Není až tak překvapivé, že Velká francouzská revoluce začala v kavárnách, pád reálného socialismu na univerzitách a převraty v arabských zemích na facebooku. Tam všude se totiž scházejí lidé, kteří rozvíjejí svůj projev i myšlení.
Nic z toho by se ale nerozšířilo nijak daleko, kdyby neexistovaly způsoby jak myšlenky rozšířit. Za Velké francouzské revoluce (a mnoha revolucích po ní) to byl knihtisk, v šedesátých letech to byly cyklostyly a a při povstáních proti vládě komunistických stran v devadesátých letech 20 století to byly kopírky Xerox umístěné na chodbách škol (protože veřejná média byla kontrolovaná).
Až donedávna měla ale všechna taková média příliš mnoho omezení.
Především nebylo možné autorovi odpovědět a získat od něj další informace. Nemohli jste tedy běžně odlišit informaci od dezinformace - leták mohl vytisknout kdokoli.
Ještě vážnější bylo to, že myšlenky měly fyzickou podobu. Na to abyste je mohli šířit jste potřebovali dovážet a odvážet materiál - papír a barvu.
Držet u sebe letáky mohlo být samozřejmě stejně nebezpečné jako je psát nebo tisknout.
Tiskárny i xeroxy byly také poměrně velké, nedaly se dost dobře schovat a hrozila sabotáž.
Tohle jsou ale příklady z dob převratů, které snad nikdy nekončily tak, jak si to představovali jejich původci. Mnohem nenápadnější ale důležitější je to, co se dělo mezitím.
Kdyby neexistovaly za všech dob opisovačské dílny a tajné tiskárny tisknoucí zakázané knihy, nebyl by nikdo, kdo by mohl demokratizující myšlenky chápat.
Diktátorům se nejlépe vládne, když dokonale kontrolují toky informací, které jsou jednoduché, jednoznačné a jednostranné (tj propagandistické). Diktatury nemají rády samostatné myšlení. Naopak demokratické principy samostatné myšlení přímo vyžadují, potřebují pro ně mnohostranné informace a propagandistické přístupy jsou považují za nepřípustné. Proto se vždy každý diktátor pokusí ovládnout média (vzpomínáte na naši televizní krizi?)
Jestli si tyhle podmínky sečtete jako já, vyjde vám (tedy předpokládám) internet jako extrémně demokratické médium. Zahrnuje nejen vlastnosti tiskárny nebo kopírky ale i dopisu a kavárny. Je jak multizdrojovým prostředím pro vedení diskuse tak médiem pro šíření vzniklých myšlenek. Určitou další úrovní nad touto úrovní jsou pak sociální sítě které přímo nutí k zvyšování komunikačních schopností.
Když tedy například Pirátská strana hodlá bránit svobodu internetu (kterou skutečně ohrožují snahy vlád a různých "ochránců práv") bojuje za něco velmi důležitého - za úroveň demokracie, která zatím neexistuje, ale jednou možná existovat bude.
čtvrtek 14. dubna 2011
Špatně pochopený čas
Oblíbené rčení "úspěšných" růžovokošiláčů zní: Čas jsou peníze.
A já k tomu vždycky dodávám: ...myslí si ti, kteří neznají skutečnou cenu času.
Čas je totiž ta jediná věc kterou opravdu máme.
Nedá se investovat ani vyměnit, dá se jen po troškách i větších kusech ztrácet.
Když do nějakého podniku investuji peníze a čas, vrátí se mi peníze, ale onen kus mého času je už definitivně ten tam.
Proto nesnáším, když někdo špatně zachází s mým časem. Třeba tím, že na domluvenou schůzku přijde pozdě.
Když mluvím o svém životě, myslím tím vlastně většinou můj vlastní čas.
Tenhle osobní čas hodiny neměří, protože má hodnotu vždycky jen podle toho jak ho prožívám. Minuta může mít větší cenu než celý život předtím.
Osobní čas není tedy hodnota sama o sobě, je to potenciál stejně jako inteligence, zručnost nebo talent.
Když ho k ničemu nevyužiji, nebude mít žádnou hodnotu ani pro mě ani pro nikoho jiného.
Někdy přemýšlým o tom, že bych měl kultury nebo celé civilizace posuzovat právě podle toho, jak dokázaly nakládat s časem svých lidí. Kolik si ho přivlastnily jen na udržení vlastní struktury, kolik ho opravdu nechali samotným lidem a také kolik příležitostí, jak se svým časem naložit lidem poskytly.
Těžko říci, jestli by se mi vůbec podařilo shromáždit dost údajů, ale je možné, že by pak vypadalo moje posuzování dost jinak.
Vzpomínám si, kolik mého času dokázali vyplýtvat úředníci v Rusku a v různých Arabistánech.
Vidím v tom nějaký příznak toho, jak moc respektují můj život - mě.
Na druhou stranu bych se měl stejně dívat také na letištní kontroly, všechny úřední hlášení a zařizování kolem nejrůznějších všedností, ať je to změna bydliště, tramvajenka nebo přihlášení auta.
Nakonec se může ukázat, že na podobné nesmysly byla nejúspornější společnost sběračů: 5-8 hodin práce týdně (J. Diamond: Kolaps), žádná byrokracie ale zase minimum kulturních lákadel - divadel, kin,literatury, škol, televizních kanálů, kolotočů, kasin a čert ví čeho ještě.
Jen se ptám: Co z těch vymožeností opravdu stojí za to abychom za ně utráceli svůj čas.
Kolečkáři a hvězdičkáři
Přiznávám, že vůbec nechápu současné průzkumy důvěry vládě.
Například průzkum SC&C pro Českou televizi, který byl zveřejněn ve středu 13. 4. 2011 jako by vůbec neobsahoval možnost zatrhnout "vládě věřím". Buď tam taková otázka vůbec nebyla, nebo by bylo zveřejnění výsledků tak ostudné, že to prostě nešlo.
Ještě více ale nechápu interpretaci názoru proč polovina lidí chce a polovina nechce předčasné volby.
Podle zamyšlení televiních reportérů a paní z agentury je to proto, že chtějí aby vláda pracovala.
Obávám se, že tohle je hodně "chtěné" vysvětlení.
Bohužel je mnohem pravděpodobnější, že polovina lidí prostě nevěří, že by se volbami něco změnilo.
Jsou zklamaní - podle svého tvrzení - z demokracie.
Nějak se jim nedivím. Zvláště potom, co konečně vyšly najevo důsledky kauzy Drobil, kterého se tak udatně zastával jak premiér Nečas tak náš nejvyšší kleptokrat.
Evropská unie na kterou se náš nejvyšší stále tak pohrdavě šklebí, totiž peníze jen neinkasuje, ale také rozděluje. Při takovém rozdělování chce ale záruky, že je dotyčná země neprošustruje za večírky a stranická mecheche. Kvůli Drobilovi (nikoli kvůli Michálkovi) se ale penězovod z EU směrem do naší republiky uzavřel.
Jak si můžete dohledat, není to poprvé, kdy se politici chovají jako zloděj, který vám kvůli autorádiu rozbije v autě čelní sklo.
Proč se to děje?
Protože nežijeme v demokracii, dokonce ani zastupitelské.
Než začnete protestovat, nechte mě abych to vysvětlil.
Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že si lidé vybírají hlasováním jakési vůdce pro určité účely. V podstatě svým hlasováním vytvářejí dočasnou vládnoucí elitu.
Pokud se na to podíváme z jiného úhlu, je jasné že jde vlastně o výběrové řízení na politické funkce.
Dobrá ale co jsou tedy vůbec politické strany?
Určitě vás napadne spousta důvodů proč musí existovat - zjednodušují orientaci v politickém spektru, podporují hlavní uchazeče. Pravděpodobně ale nenajdete jediný důvod, proč by měly být v politice zvýhodňovány, naopak je velmi mnoho důvodů, proč si na politické strany dávat dobrý pozor. Už T. G. Masaryk před stranami varoval, protože v nich viděl nebezpečí prorůstání korporativismu do státní správy. Volební systém založený na politických stranách třeba dobře snímá osobní zodpovědnost a rozmělňuje ji na zodpovědnost kolektivní. Samozřejmě že kolektivní vina je nesmysl, ale nesmysl je také kolektivní zodpovědnost. Když odsoudíte stranu nic se jí vlastně nestane. Je to jako když dáte pokutu magistrátu - zaplatí se ze společných peněz.
Takže ještě jednou: Co to je politická strana?
Původně byly politické strany prostě tlupy přívrženců které sháněly různými způsoby peníze na politickou kampaň a kterým hlavní persony později udělovaly prebendy jako odměnu za odvedenou práci.Samozřejmě už někdy v antice se ukázalo, že nejlépe se bere z toho čeho je hodně, tedy ze státního. A rozkrádalo se opravdu mohutně. Ano, už staří Řekové...
V principu nejsou dodnes strany jiné. Jen výměna přímé demokracie za nepřímou pár věcí zjednodušila a jiné usnadnila.
Tím se samozřejmě dá snadno vysvětlit, proč je prezidentem ekonom, když by to měl být politik, předsedou vlády fyzik, mninistrem financí chemik a ministr životního prostředí se bije v prsa, že bude za český průmysl dýchat. O mninistrovi školství a jeho poradcích darmo mluvit.
Samozřejmě tady nejde o to, že by někdo něco uměl, ale prostě o to že za pomoc straně vyfasoval trafiku (nebo fabriku). Jediná věc, která chrání ovčany před naprostým ožebračením je neschopnost těhle pánů navzájem se domluvit.
Naděje že by došli ke stejnému osvícení jako král Já 1, tedy že "na odbornou práci mají být odborníci", není v dohledu.
Samozřejmě, že tento systém není demokracie, nebo jste snad slyšeli, že by si někdo po vyhraném výběrovém řízení automaticky přivedl do firmy také bandu kamarádů z moké čtvrti?
Asi ne viďte.
Ani z jiného úhlu pohledu to moc dobře nevypadá. Kdybyste si mysleli, že politické strany zjednodušují orientaci v názorech které zastávají, nesměli byste zároveň vědět, že jim tyhle názory často nevydrží ani přes noc. Nedodržování volebních slibů už dávno není prohřešek ale norma.
A argumentování pravicí a levicí? To by mělo být na veřejnosti k smíchu už od dob oposmlouvy, ale přesto se na něj vždycky někdo chytne. Naše strany se dávno neliší ničím jiným než emblémy na tričkách. Nechtějí moc, aby prostřednictvím jí něco konaly. Prostě jenom chtějí moc. Jako odměnu. Proto ty přepočty, proto bere vítěz vše.
Dávno nežijeme v demokracii.
Žijeme v infantilní soutěžní hře.
Například průzkum SC&C pro Českou televizi, který byl zveřejněn ve středu 13. 4. 2011 jako by vůbec neobsahoval možnost zatrhnout "vládě věřím". Buď tam taková otázka vůbec nebyla, nebo by bylo zveřejnění výsledků tak ostudné, že to prostě nešlo.
Ještě více ale nechápu interpretaci názoru proč polovina lidí chce a polovina nechce předčasné volby.
Podle zamyšlení televiních reportérů a paní z agentury je to proto, že chtějí aby vláda pracovala.
Obávám se, že tohle je hodně "chtěné" vysvětlení.
Bohužel je mnohem pravděpodobnější, že polovina lidí prostě nevěří, že by se volbami něco změnilo.
Jsou zklamaní - podle svého tvrzení - z demokracie.
Nějak se jim nedivím. Zvláště potom, co konečně vyšly najevo důsledky kauzy Drobil, kterého se tak udatně zastával jak premiér Nečas tak náš nejvyšší kleptokrat.
Evropská unie na kterou se náš nejvyšší stále tak pohrdavě šklebí, totiž peníze jen neinkasuje, ale také rozděluje. Při takovém rozdělování chce ale záruky, že je dotyčná země neprošustruje za večírky a stranická mecheche. Kvůli Drobilovi (nikoli kvůli Michálkovi) se ale penězovod z EU směrem do naší republiky uzavřel.
Jak si můžete dohledat, není to poprvé, kdy se politici chovají jako zloděj, který vám kvůli autorádiu rozbije v autě čelní sklo.
Proč se to děje?
Protože nežijeme v demokracii, dokonce ani zastupitelské.
Než začnete protestovat, nechte mě abych to vysvětlil.
Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že si lidé vybírají hlasováním jakési vůdce pro určité účely. V podstatě svým hlasováním vytvářejí dočasnou vládnoucí elitu.
Pokud se na to podíváme z jiného úhlu, je jasné že jde vlastně o výběrové řízení na politické funkce.
Dobrá ale co jsou tedy vůbec politické strany?
Určitě vás napadne spousta důvodů proč musí existovat - zjednodušují orientaci v politickém spektru, podporují hlavní uchazeče. Pravděpodobně ale nenajdete jediný důvod, proč by měly být v politice zvýhodňovány, naopak je velmi mnoho důvodů, proč si na politické strany dávat dobrý pozor. Už T. G. Masaryk před stranami varoval, protože v nich viděl nebezpečí prorůstání korporativismu do státní správy. Volební systém založený na politických stranách třeba dobře snímá osobní zodpovědnost a rozmělňuje ji na zodpovědnost kolektivní. Samozřejmě že kolektivní vina je nesmysl, ale nesmysl je také kolektivní zodpovědnost. Když odsoudíte stranu nic se jí vlastně nestane. Je to jako když dáte pokutu magistrátu - zaplatí se ze společných peněz.
Takže ještě jednou: Co to je politická strana?
Původně byly politické strany prostě tlupy přívrženců které sháněly různými způsoby peníze na politickou kampaň a kterým hlavní persony později udělovaly prebendy jako odměnu za odvedenou práci.Samozřejmě už někdy v antice se ukázalo, že nejlépe se bere z toho čeho je hodně, tedy ze státního. A rozkrádalo se opravdu mohutně. Ano, už staří Řekové...
V principu nejsou dodnes strany jiné. Jen výměna přímé demokracie za nepřímou pár věcí zjednodušila a jiné usnadnila.
Tím se samozřejmě dá snadno vysvětlit, proč je prezidentem ekonom, když by to měl být politik, předsedou vlády fyzik, mninistrem financí chemik a ministr životního prostředí se bije v prsa, že bude za český průmysl dýchat. O mninistrovi školství a jeho poradcích darmo mluvit.
Samozřejmě tady nejde o to, že by někdo něco uměl, ale prostě o to že za pomoc straně vyfasoval trafiku (nebo fabriku). Jediná věc, která chrání ovčany před naprostým ožebračením je neschopnost těhle pánů navzájem se domluvit.
Naděje že by došli ke stejnému osvícení jako král Já 1, tedy že "na odbornou práci mají být odborníci", není v dohledu.
Samozřejmě, že tento systém není demokracie, nebo jste snad slyšeli, že by si někdo po vyhraném výběrovém řízení automaticky přivedl do firmy také bandu kamarádů z moké čtvrti?
Asi ne viďte.
Ani z jiného úhlu pohledu to moc dobře nevypadá. Kdybyste si mysleli, že politické strany zjednodušují orientaci v názorech které zastávají, nesměli byste zároveň vědět, že jim tyhle názory často nevydrží ani přes noc. Nedodržování volebních slibů už dávno není prohřešek ale norma.
A argumentování pravicí a levicí? To by mělo být na veřejnosti k smíchu už od dob oposmlouvy, ale přesto se na něj vždycky někdo chytne. Naše strany se dávno neliší ničím jiným než emblémy na tričkách. Nechtějí moc, aby prostřednictvím jí něco konaly. Prostě jenom chtějí moc. Jako odměnu. Proto ty přepočty, proto bere vítěz vše.
Dávno nežijeme v demokracii.
Žijeme v infantilní soutěžní hře.
středa 13. dubna 2011
Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů
Víte co jsem nenáviděl na reálném socialismu nejvíc.
Ne, pionýrský šátky z umělý hmoty to nebyly, byly sice taky dost hrozný, ale na tohle neměly.
Říkal jsem tomu systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Prostě když jste něco dělali jeden den, neznamenalo to nutně, že to druhý den nebude považováno za zločin nebo alespoň přestupek. Navíc jste mohli "něco udělat" jen tím, že jste prostě něco neudělali.
Klasická situace:
Ty jsi nebyl v prvomájovym průvodu? A omluvenku máš?
To nejhorší co bych v tu chvíli mohl udělat by byla naivní věta: Ono to bylo povinný?
Jasně, povinný to nebylo, ale za tu otázku jsem mohl zůstat po škole, protože jsem byl údajně drzý.
Jenže do mého dětského světa zasahovaly tyhle "výchovné otřesy" poměrně málo. Mohli mě nechat po škole nebo dát zvláštní úkol, ale to bylo tak všechno.
V jiných částech světa se podle podobné "logiky" lidi stříleli nebo posílali do Gulagu
"Vy jste řekl že Komunistická strana Číny je zářným příkladem pro ostatní komunistické strany!"
"Ano, vždyť se ve všech novinách píše že je."
"Teď není. Teď víme že zbloudila a nahrává americkým válečným štváčům!"
"Ale..."
"Takže napište, že se přiznal..."
Jo, to byly procesy! Jasně ale někdy v padesátých-šedesátých letech.
Ale ani u nás to třeba v osmdesátých letech zase nebyla taková pohoda. Občas někoho sebrali, protože měl dlouhý vlasy nebo tričko s nápisem. Sice ho pak zase pustili, ale až potom co ho třeba přes noc strašili na cele předběžnýho zadržení.
Většinou ten člověk vůbec nevěděl proč a nikdy se to nedozvěděl.
Kafkovskej proces 100x jinak.
Mohli jste si myslet, že když prostě nebudete vyčnívat, nebudete dělat nic protistátního, nebudete říkat nic provokativního, tak se vám prostě nemůže nic stát a většinou to tak taky bylo.
Ale ne vždycky.
Píšu o tom, protože systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů zase pěkně funguje.
Vzpomínám si, jak jsem si takového pěkného šikanovacího zákona všiml poprvé. Byl to ten zákon co upravoval držení drog na množství "větší než malé" (1999 poslanec Severa). Ovšem co je to "malé množství" se nikde neuvádělo.
Počítám, že v té době alespoň občas zkoušely kouřit marihuanu asi tři čtvrtiny žáků středních škol.
Ve dvou ze tří domácností byste tedy při troše snahy nalezli "větší než malé" množství drog (aniž o tom rodiče samozřejmě věděli).
Protože byla marihuana hodnocena úplně stejně jako například heroin, mohl být kriminalizován téměř kdokoli.
Exemplární byl případ tehdy šestnáctiletého Bíny (http://www.regionplzen.cz/zpravodajstvi/?prodavac-jointu-omilostnen) i dalších puberťáků, kteří vypěstovali a kouřili nebo i nabídli svého jointa někomu jinému.
Paradox byl, že sami příslušníci policie byli v nejexponovanějších krajích často pěstiteli marihuany, ale těch se samozřejmě postihy netýkaly. Dnes už konopná hysterie poněkud opadla, to ale naznamená že by nevznikaly další druhy "nahodilých trestů".
Pěkným příkladem je štvanice na "piráty". Nikoli ovšem na námořní lupiče, ale na lidi, kteří mají doma na černo stažený film, software či hudbu. Opět bych celkem rád viděl poměr počítačů, ve kterých se vůbec nic takového nevyskytovalo a počítačů, které mají v sobě cosi (podle současných zákonů) nelegálního.
Aby mi bylo rozumněno: Nejde o to, že bych schvaloval kopírování filmů bez souhlasu jejich majitelů, ale o to, že tresty by měly být nějakým způsobem odpovídající provinění.
Vysoké tresty za drobné prohřešky ale dělají ze všech lidí potenciální oběti nahodilého stíhání.
Příklady takového nahodilého trestu:
http://www.piratskenoviny.cz/?c_id=32794
http://www.piratskenoviny.cz/?c_id=32345
Teď si asi říkáte, že jste v pohodě, počítač nemáte a trávu nekouříte ani vy ani vaše děti.
A co MHD, tím jezdíte? A nikdy jste ani omylem nejeli na černo? Ani vaše děti? A můžete to odpřísáhnout více než deset let zpátky?
http://www.mojestarosti.cz/poradna/pravni-problemy/exekuce/exekuce-na-pokutu-v-mhd-dcera-je-nezletila.html
http://www.mesec.cz/clanky/exekuce-i-nezaplacena-pokuta-se-prodrazi/
Opravdu víte že nikde nikomu nic nedlužíte. Tedy že nedlužíte nikomu sumu která by odpovídala asi 6 dolarům?
http://www.novinky.cz/finance/206273-exekuci-na-plat-spusti-take-zapomenute-pokuty.html
Znám už případ sebevraždy na základě podobné zapomenuté pokuty. Jiní obracejí agresi raději proti skutečným pachatelům:
http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/video-utoky-na-exekutory-jsou-cim-dal-brutalnejsi.html
Jenže, jak asi tušíte, stojí zákon na straně exekutorů.
Když k tomu připočtete "stealth zákony" tajené až do poslední chvíle, neustálé změny poplatků a daní i omezené možnosti sebeobrany vyplývající rovněž z místního výkladu práva, máte tu systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů ještě lepší než býval kdysi.
Ne, pionýrský šátky z umělý hmoty to nebyly, byly sice taky dost hrozný, ale na tohle neměly.
Říkal jsem tomu systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Prostě když jste něco dělali jeden den, neznamenalo to nutně, že to druhý den nebude považováno za zločin nebo alespoň přestupek. Navíc jste mohli "něco udělat" jen tím, že jste prostě něco neudělali.
Klasická situace:
Ty jsi nebyl v prvomájovym průvodu? A omluvenku máš?
To nejhorší co bych v tu chvíli mohl udělat by byla naivní věta: Ono to bylo povinný?
Jasně, povinný to nebylo, ale za tu otázku jsem mohl zůstat po škole, protože jsem byl údajně drzý.
Jenže do mého dětského světa zasahovaly tyhle "výchovné otřesy" poměrně málo. Mohli mě nechat po škole nebo dát zvláštní úkol, ale to bylo tak všechno.
V jiných částech světa se podle podobné "logiky" lidi stříleli nebo posílali do Gulagu
"Vy jste řekl že Komunistická strana Číny je zářným příkladem pro ostatní komunistické strany!"
"Ano, vždyť se ve všech novinách píše že je."
"Teď není. Teď víme že zbloudila a nahrává americkým válečným štváčům!"
"Ale..."
"Takže napište, že se přiznal..."
Jo, to byly procesy! Jasně ale někdy v padesátých-šedesátých letech.
Ale ani u nás to třeba v osmdesátých letech zase nebyla taková pohoda. Občas někoho sebrali, protože měl dlouhý vlasy nebo tričko s nápisem. Sice ho pak zase pustili, ale až potom co ho třeba přes noc strašili na cele předběžnýho zadržení.
Většinou ten člověk vůbec nevěděl proč a nikdy se to nedozvěděl.
Kafkovskej proces 100x jinak.
Mohli jste si myslet, že když prostě nebudete vyčnívat, nebudete dělat nic protistátního, nebudete říkat nic provokativního, tak se vám prostě nemůže nic stát a většinou to tak taky bylo.
Ale ne vždycky.
Píšu o tom, protože systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů zase pěkně funguje.
Vzpomínám si, jak jsem si takového pěkného šikanovacího zákona všiml poprvé. Byl to ten zákon co upravoval držení drog na množství "větší než malé" (1999 poslanec Severa). Ovšem co je to "malé množství" se nikde neuvádělo.
Počítám, že v té době alespoň občas zkoušely kouřit marihuanu asi tři čtvrtiny žáků středních škol.
Ve dvou ze tří domácností byste tedy při troše snahy nalezli "větší než malé" množství drog (aniž o tom rodiče samozřejmě věděli).
Protože byla marihuana hodnocena úplně stejně jako například heroin, mohl být kriminalizován téměř kdokoli.
Exemplární byl případ tehdy šestnáctiletého Bíny (http://www.regionplzen.cz/zpravodajstvi/?prodavac-jointu-omilostnen) i dalších puberťáků, kteří vypěstovali a kouřili nebo i nabídli svého jointa někomu jinému.
Paradox byl, že sami příslušníci policie byli v nejexponovanějších krajích často pěstiteli marihuany, ale těch se samozřejmě postihy netýkaly. Dnes už konopná hysterie poněkud opadla, to ale naznamená že by nevznikaly další druhy "nahodilých trestů".
Pěkným příkladem je štvanice na "piráty". Nikoli ovšem na námořní lupiče, ale na lidi, kteří mají doma na černo stažený film, software či hudbu. Opět bych celkem rád viděl poměr počítačů, ve kterých se vůbec nic takového nevyskytovalo a počítačů, které mají v sobě cosi (podle současných zákonů) nelegálního.
Aby mi bylo rozumněno: Nejde o to, že bych schvaloval kopírování filmů bez souhlasu jejich majitelů, ale o to, že tresty by měly být nějakým způsobem odpovídající provinění.
Vysoké tresty za drobné prohřešky ale dělají ze všech lidí potenciální oběti nahodilého stíhání.
Příklady takového nahodilého trestu:
http://www.piratskenoviny.cz/?c_id=32794
http://www.piratskenoviny.cz/?c_id=32345
Teď si asi říkáte, že jste v pohodě, počítač nemáte a trávu nekouříte ani vy ani vaše děti.
A co MHD, tím jezdíte? A nikdy jste ani omylem nejeli na černo? Ani vaše děti? A můžete to odpřísáhnout více než deset let zpátky?
http://www.mojestarosti.cz/poradna/pravni-problemy/exekuce/exekuce-na-pokutu-v-mhd-dcera-je-nezletila.html
http://www.mesec.cz/clanky/exekuce-i-nezaplacena-pokuta-se-prodrazi/
Opravdu víte že nikde nikomu nic nedlužíte. Tedy že nedlužíte nikomu sumu která by odpovídala asi 6 dolarům?
http://www.novinky.cz/finance/206273-exekuci-na-plat-spusti-take-zapomenute-pokuty.html
Znám už případ sebevraždy na základě podobné zapomenuté pokuty. Jiní obracejí agresi raději proti skutečným pachatelům:
http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/video-utoky-na-exekutory-jsou-cim-dal-brutalnejsi.html
Jenže, jak asi tušíte, stojí zákon na straně exekutorů.
Když k tomu připočtete "stealth zákony" tajené až do poslední chvíle, neustálé změny poplatků a daní i omezené možnosti sebeobrany vyplývající rovněž z místního výkladu práva, máte tu systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů ještě lepší než býval kdysi.
„bez náboženské víry...alespoň je to mé zbožné přání!“
Jedna z otázek, kterou slýchám celkem pravidelně ve spojitosti s náboženstvím zní:
„Všichni přece v něco věříme, tak čím se lišíte od věřících?“
Někdy bývá stejná otázka formulována jako útočná věta:
„Ale vždyť to je taky náboženství! Vy věříte že není bůh!“
Jistý věřící kamarád dokonce prohlásil: „Vy věříte vědcům a já například svojí manželce.“
Vyhnu se teď elegantně otázce bytí a nebytí boha/ů a soustředím se na samotnou otázku víry. Protože se opravdu zdá, že náboženská víra je jakousi kulturní konstantou, rozhodně si to zaslouží.
Náboženská víra označovaná tak jako víra ve smyslu „Faith“ je definována především tím, že nejde vyvrátit racionálními argumenty. „Credo, quia absurdum“ - věřím, protože je to nesmyslné- jak říkal Quintus Septimius Florens Tertullianus v druhém století našeho letopočtu. V tomto výroku je vlastně víra povýšena nad rozumové uvažování. Podstatné je, že náboženská víra bývá vždy předávána autoritami (přímo nebo nepřímo) a spočívá vždy zcela na věřícím nikoli na objektu ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy subjekt. Objekt náboženské víry ji už z principu nemůže zradit nebo zklamat.
Z hlediska náboženské víry je její zpochybňování nepřípustné. Věřící se cítí být zodpovědný za to aby svou víru neztratil a důkazy proti ní považuje za „test své pevnosti ve víře“. Osobní hodnota věřícího je posuzována podle „pevnosti“ či „síly“ jeho víry. Často zmiňován bývá v této souvislosti Job, proto v zájmu onoho věřícího kamaráda doufám že tímto typem víry své manželce opravdu nevěří.
Pokus o dialog s věřícími proto zpravidla naráží na emotivní bariéry, protože věřící považuje zpochybňování své víry za útok na podstatu své osobnosti. Ve smyslu „faith“ je vírou i buddhismus, eugenika, marxismus-leninismus nebo ekonomické pověry. Přesto je právě taková víra obecně považována za kladný charakterový rys. Zcela v rozporu s historickými zkušenostmi.
S náboženskou vírou bývá zaměňováno přesvědčení. Záměnu navíc podporuje používání matoucího pojmu „náboženské přesvědčení“. Přesvědčení je víra která je na rozdíl od náboženské víry založená na důkazech (svědectvích – pře-svědčení).
Samozřejmě i pojmy „důkaz“ nebo „svědectví“ se v průběhu času vyvíjely, takže už známe také matoucí důkazy nebo křivá svědectví. Nejde tedy už jen o jejich počet, jako kdysi ve starověku, ale také o jejich hodnoty – pravdivost (v případě logicky zdůvodnitelných důkazů), doložitelnost (v případě konkrétních událostí) atd.
Pokud se objeví další důkazy svědčící proti původnímu přesvědčení, může člověk své názory přehodnotit. Důležité na přesvědčení není jeho síla, ale jeho přesvědčivost daná právě důkazy, jejich množstvím a jejich kvalitami. Proto je správné při každém podnětu své přesvědčení přezkoumávat a případně přehodnocovat.
Samozřejmě všechny víry na světě měly své „důkazy“, kterými kněží dokládali pravost své konfese protože přesvědčení s hmotnými důkazy je opravdu společností akceptovatelnější než „víra za každou cenu“. Například v Olympii byl prasklý chodník do kterého údajně sám Zeus udeřil bleskem aby potvrdil, že se mu Feidiova socha líbí. O pokladech jako byla Egyptská tma v lahvičkách nebo mléko panny Marie, kterým kojila Ježíše (bylo ve sbírkách krále Karla IV.) či o Buddhově misce a gigantických otiscích jeho nohy si můžete přečíst jinde.
Zástupci všech náboženství si, navzdory současným tvrzením, vždy velmi přáli, aby jejich důkazy byly obecně přijatelné. Zatím však NIKDY žádný takový důkaz předložen nebyl.
Přesvědčení se podobá důvěra, která se zpravidla zakládá na zkušenostech. Existuje však také nepodložená důvěra vyvolávaná tradicí nebo společenským postavením. Důvěra se ale vždy váže k některé bytosti (i důvěryhodnost textu se zakládá na důvěryhodnosti jeho autora) a na rozdíl od náboženské víry ji lze zklamat nebo zradit. Pak říkáme že se ten komu jsme důvěřovali zachoval lehkomyslně, bezohledně, nezodpovědně nebo (v případě zrady) podle.
Důvěru si získává ten, ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy objekt důvěry. Je na něm, aby se choval tak aby byl důvěryhodný.
Jak je vidět, liší se náboženská víra (faith), přesvědčení a důvěra naprosto diametrálně a nelze je navzájem zaměňovat.
A tak se konečně dostávám k tomu, proč je víra náboženského typu rozšířená všude na světě. Je totiž instinktivní a naprosto přirozená. Je to předávání informace způsobem „mistr – žák“, které nepřipouští žádnou pochybnost.
Takovým druhem víry věří dítě rodičům jejich tvrzení, že ho přinesl čáp stejně jako že nemá přecházet na červenou, způsob, kterým jsme jako malí věřili učitelům že „to tak prostě je“ a je to způsob, kterým jako dospělí věříme autoritám, jejichž myšlenky a závěry nejsme schopni ověřit.
Víra tohoto typu umožňuje předat poměrně rychle množství informací, které ale nemusejí být nutně pravdivé. Na druhou stranu je dobře, že se děti nesnaží každé takové tvrzení svých rodičů ověřovat experimentem, protože při nedostatku dalších znalostí a dovedností by tím asi velmi stoupla jejich úmrtnost.
Stejným způsobem se mezi členy kmenových společností předává souhrn jejich „vědění“, ta směs kmenové mytologie a mnemotechnických pomůcek, která jim v minulosti dostačovala k přežití.
Co ale vypadá exoticky kdesi v deštném pralese, vypadá naprosto odpudivě v naší civilizaci.
Doteď i u nás mylně pokládáme za vědce lidi, kteří dělají v podstatě totéž. Pojmou předchozí poznatky a bez vlastního kritického posouzení je předávají dál.
Tihle lidé se přitom ani v nejmenším neliší od šamanů.
Je hrozné, že v současnosti lze získat diplom z vysoké školy jen na základě cvičení paměti a dokonce s takovým diplomem vyučovat jiné.
Vždycky se samozřejmě můžeme rozhodnout, jestli se pokusíme danou teorii ověřit, nebo jestli budeme věřit jen z důvodu úcty k autoritě.
To je ale vždycky ten nejhorší způsob.
Asi už tušíte, co tím chci říci. Zatímco věřit něčemu bez důkazů je přirozené a vrozené, důvěra i přesvědčení vyžaduje jisté dovednosti se kterými se člověk nerodí ale musí se jim teprve naučit.
Samozřejmě že tedy budou lidé něčemu vždy věřit nekriticky, to ale neznamená, že by tato víra byla hodnotnější než přesvědčení podložené důkazy nebo důvěra vytvořená zkušeností.
Ani já samozřejmě nejsem zproštěn všech podmínek vývoje osobnosti, takže jsem jistě ve svém životě něčemu věřil právě oním nekritickým náboženským způsobem a je samozřejmě možné, ba nejvýše pravděpodobné, že někde v mé mysli je stále něco, čemu stále tímto způsobem věřím.
Na rozdíl od věřících ale nepovažuji zrovna tuhle vlastnost za nějakou přednost ale spíše za již poněkud otravný rudiment dětství, který měl zmizet nebo alespoň dostatečně zakrnět s pubertou asi jako brzlík.
Proto jsem do svého sčítacího formuláře zaškrtl „bez náboženské víry“ a dítě kdesi ve mě dodává „..alespoň je to mé zbožné přání!“
„Všichni přece v něco věříme, tak čím se lišíte od věřících?“
Někdy bývá stejná otázka formulována jako útočná věta:
„Ale vždyť to je taky náboženství! Vy věříte že není bůh!“
Jistý věřící kamarád dokonce prohlásil: „Vy věříte vědcům a já například svojí manželce.“
Vyhnu se teď elegantně otázce bytí a nebytí boha/ů a soustředím se na samotnou otázku víry. Protože se opravdu zdá, že náboženská víra je jakousi kulturní konstantou, rozhodně si to zaslouží.
Náboženská víra označovaná tak jako víra ve smyslu „Faith“ je definována především tím, že nejde vyvrátit racionálními argumenty. „Credo, quia absurdum“ - věřím, protože je to nesmyslné- jak říkal Quintus Septimius Florens Tertullianus v druhém století našeho letopočtu. V tomto výroku je vlastně víra povýšena nad rozumové uvažování. Podstatné je, že náboženská víra bývá vždy předávána autoritami (přímo nebo nepřímo) a spočívá vždy zcela na věřícím nikoli na objektu ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy subjekt. Objekt náboženské víry ji už z principu nemůže zradit nebo zklamat.
Z hlediska náboženské víry je její zpochybňování nepřípustné. Věřící se cítí být zodpovědný za to aby svou víru neztratil a důkazy proti ní považuje za „test své pevnosti ve víře“. Osobní hodnota věřícího je posuzována podle „pevnosti“ či „síly“ jeho víry. Často zmiňován bývá v této souvislosti Job, proto v zájmu onoho věřícího kamaráda doufám že tímto typem víry své manželce opravdu nevěří.
Pokus o dialog s věřícími proto zpravidla naráží na emotivní bariéry, protože věřící považuje zpochybňování své víry za útok na podstatu své osobnosti. Ve smyslu „faith“ je vírou i buddhismus, eugenika, marxismus-leninismus nebo ekonomické pověry. Přesto je právě taková víra obecně považována za kladný charakterový rys. Zcela v rozporu s historickými zkušenostmi.
S náboženskou vírou bývá zaměňováno přesvědčení. Záměnu navíc podporuje používání matoucího pojmu „náboženské přesvědčení“. Přesvědčení je víra která je na rozdíl od náboženské víry založená na důkazech (svědectvích – pře-svědčení).
Samozřejmě i pojmy „důkaz“ nebo „svědectví“ se v průběhu času vyvíjely, takže už známe také matoucí důkazy nebo křivá svědectví. Nejde tedy už jen o jejich počet, jako kdysi ve starověku, ale také o jejich hodnoty – pravdivost (v případě logicky zdůvodnitelných důkazů), doložitelnost (v případě konkrétních událostí) atd.
Pokud se objeví další důkazy svědčící proti původnímu přesvědčení, může člověk své názory přehodnotit. Důležité na přesvědčení není jeho síla, ale jeho přesvědčivost daná právě důkazy, jejich množstvím a jejich kvalitami. Proto je správné při každém podnětu své přesvědčení přezkoumávat a případně přehodnocovat.
Samozřejmě všechny víry na světě měly své „důkazy“, kterými kněží dokládali pravost své konfese protože přesvědčení s hmotnými důkazy je opravdu společností akceptovatelnější než „víra za každou cenu“. Například v Olympii byl prasklý chodník do kterého údajně sám Zeus udeřil bleskem aby potvrdil, že se mu Feidiova socha líbí. O pokladech jako byla Egyptská tma v lahvičkách nebo mléko panny Marie, kterým kojila Ježíše (bylo ve sbírkách krále Karla IV.) či o Buddhově misce a gigantických otiscích jeho nohy si můžete přečíst jinde.
Zástupci všech náboženství si, navzdory současným tvrzením, vždy velmi přáli, aby jejich důkazy byly obecně přijatelné. Zatím však NIKDY žádný takový důkaz předložen nebyl.
Přesvědčení se podobá důvěra, která se zpravidla zakládá na zkušenostech. Existuje však také nepodložená důvěra vyvolávaná tradicí nebo společenským postavením. Důvěra se ale vždy váže k některé bytosti (i důvěryhodnost textu se zakládá na důvěryhodnosti jeho autora) a na rozdíl od náboženské víry ji lze zklamat nebo zradit. Pak říkáme že se ten komu jsme důvěřovali zachoval lehkomyslně, bezohledně, nezodpovědně nebo (v případě zrady) podle.
Důvěru si získává ten, ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy objekt důvěry. Je na něm, aby se choval tak aby byl důvěryhodný.
Jak je vidět, liší se náboženská víra (faith), přesvědčení a důvěra naprosto diametrálně a nelze je navzájem zaměňovat.
A tak se konečně dostávám k tomu, proč je víra náboženského typu rozšířená všude na světě. Je totiž instinktivní a naprosto přirozená. Je to předávání informace způsobem „mistr – žák“, které nepřipouští žádnou pochybnost.
Takovým druhem víry věří dítě rodičům jejich tvrzení, že ho přinesl čáp stejně jako že nemá přecházet na červenou, způsob, kterým jsme jako malí věřili učitelům že „to tak prostě je“ a je to způsob, kterým jako dospělí věříme autoritám, jejichž myšlenky a závěry nejsme schopni ověřit.
Víra tohoto typu umožňuje předat poměrně rychle množství informací, které ale nemusejí být nutně pravdivé. Na druhou stranu je dobře, že se děti nesnaží každé takové tvrzení svých rodičů ověřovat experimentem, protože při nedostatku dalších znalostí a dovedností by tím asi velmi stoupla jejich úmrtnost.
Stejným způsobem se mezi členy kmenových společností předává souhrn jejich „vědění“, ta směs kmenové mytologie a mnemotechnických pomůcek, která jim v minulosti dostačovala k přežití.
Co ale vypadá exoticky kdesi v deštném pralese, vypadá naprosto odpudivě v naší civilizaci.
Doteď i u nás mylně pokládáme za vědce lidi, kteří dělají v podstatě totéž. Pojmou předchozí poznatky a bez vlastního kritického posouzení je předávají dál.
Tihle lidé se přitom ani v nejmenším neliší od šamanů.
Je hrozné, že v současnosti lze získat diplom z vysoké školy jen na základě cvičení paměti a dokonce s takovým diplomem vyučovat jiné.
Vždycky se samozřejmě můžeme rozhodnout, jestli se pokusíme danou teorii ověřit, nebo jestli budeme věřit jen z důvodu úcty k autoritě.
To je ale vždycky ten nejhorší způsob.
Asi už tušíte, co tím chci říci. Zatímco věřit něčemu bez důkazů je přirozené a vrozené, důvěra i přesvědčení vyžaduje jisté dovednosti se kterými se člověk nerodí ale musí se jim teprve naučit.
Samozřejmě že tedy budou lidé něčemu vždy věřit nekriticky, to ale neznamená, že by tato víra byla hodnotnější než přesvědčení podložené důkazy nebo důvěra vytvořená zkušeností.
Ani já samozřejmě nejsem zproštěn všech podmínek vývoje osobnosti, takže jsem jistě ve svém životě něčemu věřil právě oním nekritickým náboženským způsobem a je samozřejmě možné, ba nejvýše pravděpodobné, že někde v mé mysli je stále něco, čemu stále tímto způsobem věřím.
Na rozdíl od věřících ale nepovažuji zrovna tuhle vlastnost za nějakou přednost ale spíše za již poněkud otravný rudiment dětství, který měl zmizet nebo alespoň dostatečně zakrnět s pubertou asi jako brzlík.
Proto jsem do svého sčítacího formuláře zaškrtl „bez náboženské víry“ a dítě kdesi ve mě dodává „..alespoň je to mé zbožné přání!“
Jak jsem zabil Beethovena
Na začátku téhle poznámky stál (jak už to tak bývá) komentář pod jinou poznámkou. A ten zněl:
"doporucili byste potrat zene ktera ma asi 6 deti, nema strechu nad hlavou, manzel alkoholik a ma syfilis .. ? gratuluji, prave jste zabili beethovena."
Přehlédněte prosím fakt, že to je vzkaz zaslaný z mobilu a soustřeďme se na samotnou námitku.
Jistě, to že jí opět budou používat různí "ochránci oplozených vajíček" je jasné, ale znamená opravdu to co se zdá že znamená?
Zdánlivě jde o námitku proti přerušení těhotenství, jenže tahle představa má tolik vad kolik se dá vůbec představit.
1.) zanedbání ostatních možností
2.) genetický determinismus
3.) obrácená logika
V první řadě bychom se museli zamyslet, jestli mezi kombinacemi spermií a vajíček neexistovala ještě výhodnější kombinace, kterou neznáme a proto ji nemůžeme uvést. Pravděpodobně ano.
Je dokonce velmi pravděpodobné, že takových výhodnějších kombinací bylo mnoho.
Tito lidé ale nebyli nikdy ani počati.
V tom případě by námitka zněla:
"Správní rodiče spolu nesouložili v pravou chvíli a tedy nevytvořili Superbeethovena ale jenom Beethovena."
Druhá chyba vyvyšuje genetické vlohy nad ostatní vlivy.
Génia je ale možné "zabít" i pouze obrazně. Protě tak, že by se nikdy nestal skladatelem. Co víc, je pravděpodobné, že mnoho takových inteligentních lidí svou ideální činnost vůbec vykonávat nemůže. Běžné rozložení inteligence podle Gaussovy křivky ukazuje, že dostatečně inteligentních lidí nebo i skutečných géniů je mnohem více, než by se zdálo podle médií. Podobné rozložení bude jistě platit i u talentu. Přesto nám prostě někde chybí těch pár milionů skladatelů, kteří by byli přibližně stejně dobří jako Beethoven.
Není to nutně proto, že by neexistovali. Jejich schopnosti se prostě jenom nikdy dostatečně nerozvinuly.
Někteří zemřeli na úraz v dětství, jiným možný předmět jejich výjimečnosti znechutí špatná výuka, nebo prostě žijí v rodině, která vyznává takové hodnoty, že k němu nebudou mít přístup. Víte, když se narodíte jako Křovák, je vaše šance na kariéru klavíristy poměrně mizivá a to bez ohledu na talent.
(Na to abyste totiž v něčem vynikli musíte nahromadit poměrně velké množství "startovních informací". Například já nehraji poker. Nemohu ani říci, jestli by mě bavil nebo nebavil, protože jsem nikdy ani nestudoval pravidla. Podobné je to s hudbou, matematikou, biologií. Pokud nemáte onu startovní dávku informací, nemůžete ani zjistit, jestli pro daný obor máte nebo nemáte nějaké vlohy.)
Aby bylo jasné, nemluvím tu o zastupitelnosti nebo nahraditelnosti, ale o tom že je osobnost člověka tvořena mnoha vlivy. Genetika je ale stejně potřebná jako výchova nebo další vlivy prostředí.
Obrácená logika je logická chyba, protože známe konkrétní důsledek, ale na počátku nemůžeme znát všechny podmínky, které k němu vedou. Jenže dokonce i v případě že bychom je znali by to nebylo nic jednoduchého ani jistého.
Kdybychom chtěli opravdu vytvořit Beethovena, třeba z naklonovaného materiálu, museli bychom imitovat všechny vlivy, které na něj působily a které ho dovedly na jeho hudební dráhu. Museli bychom být dokonce ještě pečlivější v jejich imitaci, než doktor Mengele ve filmu Hoši z Brazílie.
A teď si zkuste položit otázku: Přivázali byste svoje dítě řetězem k piánu?
Možná právě jen z toho důvodu v něm neprobudíte Mozarta.
Samozřejmě že křesťané budou nadále bojovat proti interupcím stejným argumentem, většinu lidí, kteří jej uslyší, ale ani nenapadne, že talent statisíců takových Beethovenů zabíjí svět každý den.
http://www.csfd.cz/film/12405-hosi-z-brazilie/
"doporucili byste potrat zene ktera ma asi 6 deti, nema strechu nad hlavou, manzel alkoholik a ma syfilis .. ? gratuluji, prave jste zabili beethovena."
Přehlédněte prosím fakt, že to je vzkaz zaslaný z mobilu a soustřeďme se na samotnou námitku.
Jistě, to že jí opět budou používat různí "ochránci oplozených vajíček" je jasné, ale znamená opravdu to co se zdá že znamená?
Zdánlivě jde o námitku proti přerušení těhotenství, jenže tahle představa má tolik vad kolik se dá vůbec představit.
1.) zanedbání ostatních možností
2.) genetický determinismus
3.) obrácená logika
V první řadě bychom se museli zamyslet, jestli mezi kombinacemi spermií a vajíček neexistovala ještě výhodnější kombinace, kterou neznáme a proto ji nemůžeme uvést. Pravděpodobně ano.
Je dokonce velmi pravděpodobné, že takových výhodnějších kombinací bylo mnoho.
Tito lidé ale nebyli nikdy ani počati.
V tom případě by námitka zněla:
"Správní rodiče spolu nesouložili v pravou chvíli a tedy nevytvořili Superbeethovena ale jenom Beethovena."
Druhá chyba vyvyšuje genetické vlohy nad ostatní vlivy.
Génia je ale možné "zabít" i pouze obrazně. Protě tak, že by se nikdy nestal skladatelem. Co víc, je pravděpodobné, že mnoho takových inteligentních lidí svou ideální činnost vůbec vykonávat nemůže. Běžné rozložení inteligence podle Gaussovy křivky ukazuje, že dostatečně inteligentních lidí nebo i skutečných géniů je mnohem více, než by se zdálo podle médií. Podobné rozložení bude jistě platit i u talentu. Přesto nám prostě někde chybí těch pár milionů skladatelů, kteří by byli přibližně stejně dobří jako Beethoven.
Není to nutně proto, že by neexistovali. Jejich schopnosti se prostě jenom nikdy dostatečně nerozvinuly.
Někteří zemřeli na úraz v dětství, jiným možný předmět jejich výjimečnosti znechutí špatná výuka, nebo prostě žijí v rodině, která vyznává takové hodnoty, že k němu nebudou mít přístup. Víte, když se narodíte jako Křovák, je vaše šance na kariéru klavíristy poměrně mizivá a to bez ohledu na talent.
(Na to abyste totiž v něčem vynikli musíte nahromadit poměrně velké množství "startovních informací". Například já nehraji poker. Nemohu ani říci, jestli by mě bavil nebo nebavil, protože jsem nikdy ani nestudoval pravidla. Podobné je to s hudbou, matematikou, biologií. Pokud nemáte onu startovní dávku informací, nemůžete ani zjistit, jestli pro daný obor máte nebo nemáte nějaké vlohy.)
Aby bylo jasné, nemluvím tu o zastupitelnosti nebo nahraditelnosti, ale o tom že je osobnost člověka tvořena mnoha vlivy. Genetika je ale stejně potřebná jako výchova nebo další vlivy prostředí.
Obrácená logika je logická chyba, protože známe konkrétní důsledek, ale na počátku nemůžeme znát všechny podmínky, které k němu vedou. Jenže dokonce i v případě že bychom je znali by to nebylo nic jednoduchého ani jistého.
Kdybychom chtěli opravdu vytvořit Beethovena, třeba z naklonovaného materiálu, museli bychom imitovat všechny vlivy, které na něj působily a které ho dovedly na jeho hudební dráhu. Museli bychom být dokonce ještě pečlivější v jejich imitaci, než doktor Mengele ve filmu Hoši z Brazílie.
A teď si zkuste položit otázku: Přivázali byste svoje dítě řetězem k piánu?
Možná právě jen z toho důvodu v něm neprobudíte Mozarta.
Samozřejmě že křesťané budou nadále bojovat proti interupcím stejným argumentem, většinu lidí, kteří jej uslyší, ale ani nenapadne, že talent statisíců takových Beethovenů zabíjí svět každý den.
http://www.csfd.cz/film/12405-hosi-z-brazilie/
Mediální sebevražda nepřítele miminek
Tak ministr Heger vyzývá lékaře, aby zvážili, jestli zachraňovat novorozence s příliš nízkou porodní vahou.
Přiznejme si, že jakkoli tohle téma vypadá strašlivě, je naprosto legitimní.
Určitě existuje dilema jestli bychom ve chvíli, kdy "zachraňujeme" novorozence, který prožije dalších 20 let života jako ležící pacient s těžce poškozeným mozkem, neměli myslet spíše na záchranu jeho matky, která se o něj bude pravděpodobně celou tu dobu starat.
Za touhle poznámkou se může klidně strhnout krvavá diskuze o tom, jestli je člověkem už ona buňka po splynutí spermie a vajíčka, jak to prohlašují některé zvláště povedené křesťanské sekty, nebo jestli dítě nelze považovat za člověka až třeba do šesti nebo 16 let, jak prohlašují někteří neméně povedení myslitelé.
Já zastávám názor, že v okamžiku narození jsme opravdu lidmi jen z biologického pohledu.
Žádné filosofické "Cogito ergo sum" tam není prostě proto, že novorozenec nejenže nemyslí, ale nemá ani žádnou vlastní osobnost. To všechno vznikne mnohem později.
Pokud jde tedy o to, jak tenhle problém vnímají samy nedonošené děti, můžeme jednoznačně říci, že nijak.
Konflikt kolem nedonošených dětí se odehrává pouze mezi dospělými - jejich rodiči a panem Hegerem.
I když přehlédneme občasné vměšování různých věrozvěstů, je taková diskuze předem odsouzena k neúspěchu.
Heger totiž navrhl přehodnotit postoj k zachraňování nedonošených nemluvňat penězi. Přesněji potřebou peněz pro státní rozpočet. Ve chvíli, kdy je celý náš finanční systém děravý jako řešeto, a i prezident spolu s předsedou vlády chrání člověka který chtěl pumpovat peníze ze státní kasy do stranické pokladny, je takový návrh skoro návodem na lynčování svého autora.
Proti němu stojí rodiče, především matky.
Rodiče mají samozřejmě pudovou potřebu své děti bránit. Je to základní lidská přirozenost pocházející odněkud z temné sféry "ID", která nás spojuje s evolucí samotnou tak hmatatelně až to někdy děsí.
(Na druhou stranu ale přináší také protě úžasné pocity štěstí.)
Samozřejmě že takové pudové postoje politici znají - vždyť je používají k propagandě svých stran.
Diktátor, který se nikdy nevyfotografoval s dítětem, ten jako by nebyl.
Heger si ale pořídil přesně opačnou image. A může za to opravdu jen on sám.
Když totiž před časem lékaři pohrozili hromadným odchodem, nechal se slyšet, že se bojí o osud novorozenců v inkubátorech. Několik deníků se toho skutečně chytilo a začalo lékaře pranýřovat. S fotografiemi inkubátorů se najednou roztrhl pytel.
Teď jsou v novinách zase. Někdy dokonce ty samé.
Hegerovi se prostě podařilo rozpoutat proti sobě samému kampaň s využitím základních lidských pudů
Promiňte pane Heger, ale tohle chce opravdu talent!
Paradox je, že může mít v jistém smyslu pravdu (viz výše) ale o to teď už vlastně vůbec nejde.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani-jako-driv/1097181328-udalosti/obsah/153164-ministr-heger-vyzyva-lekare-zvazte-od-kdy-zachranovat-predcasne-narozene/
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/147973/doktori-vyderaci-jako-rukojmi-si-berou-miminka.html
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/147941/heger-varuje-pred-katastrofou-kvuli-lekarum-se-boji-o-deti.html
http://zpravy.idnes.cz/heger-pomysli-na-katastroficky-plan-boji-se-i-o-deti-v-inkubatorech-1dp-/domaci.asp?c=A110123_144126_domaci_jan
http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/odchody-lekaru-muzou-ohrozit-peci-o-novorozence--842141
Přiznejme si, že jakkoli tohle téma vypadá strašlivě, je naprosto legitimní.
Určitě existuje dilema jestli bychom ve chvíli, kdy "zachraňujeme" novorozence, který prožije dalších 20 let života jako ležící pacient s těžce poškozeným mozkem, neměli myslet spíše na záchranu jeho matky, která se o něj bude pravděpodobně celou tu dobu starat.
Za touhle poznámkou se může klidně strhnout krvavá diskuze o tom, jestli je člověkem už ona buňka po splynutí spermie a vajíčka, jak to prohlašují některé zvláště povedené křesťanské sekty, nebo jestli dítě nelze považovat za člověka až třeba do šesti nebo 16 let, jak prohlašují někteří neméně povedení myslitelé.
Já zastávám názor, že v okamžiku narození jsme opravdu lidmi jen z biologického pohledu.
Žádné filosofické "Cogito ergo sum" tam není prostě proto, že novorozenec nejenže nemyslí, ale nemá ani žádnou vlastní osobnost. To všechno vznikne mnohem později.
Pokud jde tedy o to, jak tenhle problém vnímají samy nedonošené děti, můžeme jednoznačně říci, že nijak.
Konflikt kolem nedonošených dětí se odehrává pouze mezi dospělými - jejich rodiči a panem Hegerem.
I když přehlédneme občasné vměšování různých věrozvěstů, je taková diskuze předem odsouzena k neúspěchu.
Heger totiž navrhl přehodnotit postoj k zachraňování nedonošených nemluvňat penězi. Přesněji potřebou peněz pro státní rozpočet. Ve chvíli, kdy je celý náš finanční systém děravý jako řešeto, a i prezident spolu s předsedou vlády chrání člověka který chtěl pumpovat peníze ze státní kasy do stranické pokladny, je takový návrh skoro návodem na lynčování svého autora.
Proti němu stojí rodiče, především matky.
Rodiče mají samozřejmě pudovou potřebu své děti bránit. Je to základní lidská přirozenost pocházející odněkud z temné sféry "ID", která nás spojuje s evolucí samotnou tak hmatatelně až to někdy děsí.
(Na druhou stranu ale přináší také protě úžasné pocity štěstí.)
Samozřejmě že takové pudové postoje politici znají - vždyť je používají k propagandě svých stran.
Diktátor, který se nikdy nevyfotografoval s dítětem, ten jako by nebyl.
Heger si ale pořídil přesně opačnou image. A může za to opravdu jen on sám.
Když totiž před časem lékaři pohrozili hromadným odchodem, nechal se slyšet, že se bojí o osud novorozenců v inkubátorech. Několik deníků se toho skutečně chytilo a začalo lékaře pranýřovat. S fotografiemi inkubátorů se najednou roztrhl pytel.
Teď jsou v novinách zase. Někdy dokonce ty samé.
Hegerovi se prostě podařilo rozpoutat proti sobě samému kampaň s využitím základních lidských pudů
Promiňte pane Heger, ale tohle chce opravdu talent!
Paradox je, že může mít v jistém smyslu pravdu (viz výše) ale o to teď už vlastně vůbec nejde.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani-jako-driv/1097181328-udalosti/obsah/153164-ministr-heger-vyzyva-lekare-zvazte-od-kdy-zachranovat-predcasne-narozene/
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/147973/doktori-vyderaci-jako-rukojmi-si-berou-miminka.html
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/147941/heger-varuje-pred-katastrofou-kvuli-lekarum-se-boji-o-deti.html
http://zpravy.idnes.cz/heger-pomysli-na-katastroficky-plan-boji-se-i-o-deti-v-inkubatorech-1dp-/domaci.asp?c=A110123_144126_domaci_jan
http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/odchody-lekaru-muzou-ohrozit-peci-o-novorozence--842141
Proč by nás mělo zajímat, že v USA pálí Korány?
Někdo někde spálil knížku a někdo jiný kvůli tomu někde úplně jinde zabil někoho úplně jiného.
Nepřipadá vám to jako zpráva z nějaké polepšovny nebo ústavu pro nebezpečné chovance?
Asi ano, ale i tam bych předpokládal, že ta knížka patřila onomu člověku, který cítil tak nutkavou potřebu si na někom vylít zlost a že k ní měl nějaký zvláštní osobní vztah.
Jenže ouha. Knížka patřila tomu pánovi který ji spálil. Normálně si jí koupil v obchodě a svobodně se rozhodl, že jí už k ničemu nepotřebuje. Tedy že text v ní je tak stupidní, že celá kniha má pro něj větší cenu jako palivo než jako literatura.
Vlastně si ani nedokážu představit, že by se kvůli něčemu takovému třeba jen porvaly děti na základní škole.
Ve skutečnosti to stálo 25 lidských životů.
Samozřejmě že podle mě nemá ani celý vlak plně naložený Korány od lokomotivy až po zadní náraníky cenu ani té krve, kterou pravidelně odevzdávám na transfůzní stanici. O tom, že by kvůli tomu měl člověk umřít bych odmítl i jen přemýšlet.
Že pálení Koránu odsoudí prezident Absurdistánu mě nijak nepřekvapuje.
Co si ale mám myslet, když dokonce i prezident USA odsoudí to že si někdo spálil svoji vlastní knížku?
Ano, Barack Obama se prostě pohoršuje nad něčím, co se děje na základních školách úplně běžně.
Nebo se snad budeme tvářit, že malé děti neničí knihy?
Samozřejmě že je ničí! Vytrhávají z nich stránky a dělají si z nich taháky, při neúspěchu se jim mstí a určitě některá nenáviděná učebnice skončila stejně neslavně jako onen Korán.
Zabil snad někdo někoho kvůli učebnici přírodopisu, fyziky, matematiky nebo technického kreslení?
Přitom text který je v nich, je rozhodně pravdivější a pro život užitečnější, než text jakékoli svaté knihy.
Nad osudem ubohých učebnic se ovšem politici nedojímají, nepohoršují a vůbec se k nim nevyjadřují.
A učebnice pokorně snášejí svůj osud až do roztřhání těla...tedy vazby.
Čím se tedy liší jedna kniha od druhé? Po technické stránce? Ničím.
Je to jen text napsaný na papíru. Když doslouží, nebo když ji někdo zničí prostě se vytiskne znovu. Informaci nesou slova, ne fyzická podstata knihy.
Citová vazba ke konkrétní knize je odůvodnitelná pouze tím, že ji sám čtenář držel v ruce, že ji zdědil po někom, koho měl rád, nebo že ji třeba dostal darem od člověka kterého miluje.
To všechno je ale něco jiného než náboženské šílenství kolem Koránu a vůbec svatých knih.
Kolem těch chodíme po špičkách, protože když se jim něco stane, tak to dav šílenců pochopí jako odůvodnění k vraždění.
Jenže chování podle vzoru "Nerozčilujte ho, je to blázen!" se nám mstí tím, že se sami začínáme chovat jako šílenci.
Nebo znáte nějaký jiný důvod, proč by se jinak státy EU tak intenzivně zabývaly zákony proti rouhání?
Není prostě nejen přirozenější ale i rozumnější chovat se k vrahům jako k vrahům a k agresivním šílencům jako k agresivním šílencům než se přizpůsobovat jejich "logice" a stylu chování?
Opravdu chceme aby se celý náš svět řídil zákony jaké by neuznali ani naši trestanci?
Kdy našim politikům dojde, že s vyděrači se prostě nevyjednává, protože neexistuje žádná dostatečná podmínka po jejímž splnění by nepožadovali další.
Až to pochopí, možná také pochopí také to, jak ostudné je pronášet obranné řeči o kusu papíru.
Odkazy:
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/182938-trestejte-rouhani-kdekoli-na-svete-zadaji-muslimske-staty-osn.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Blasphemy
http://en.wikipedia.org/wiki/Blasphemy_and_the_United_Nations
http://www.ct24.cz/svet/119970-obama-odsoudil-paleni-koranu/
http://www.slate.com/id/2290306/?from=rss
http://www.ct24.cz/svet/119970-obama-odsoudil-paleni-koranu/
http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/nasilnosti-kvuli-paleni-koranu-se-mohou-z-afghanistanu-prelit-do-dalsich-zemi--873868
http://www.lidovky.cz/afghanske-boure-proti-paleni-koranu-25-obeti-fk6-/ln_zahranici.asp?c=A110403_124834_ln_zahranici_jv
http://www.lidovky.cz/rozzureni-afghanci-zabili-13-pracovniku-osn-dva-stali-pcb-/ln_zahranici.asp?c=A110401_164926_ln_zahranici_jv
Nepřipadá vám to jako zpráva z nějaké polepšovny nebo ústavu pro nebezpečné chovance?
Asi ano, ale i tam bych předpokládal, že ta knížka patřila onomu člověku, který cítil tak nutkavou potřebu si na někom vylít zlost a že k ní měl nějaký zvláštní osobní vztah.
Jenže ouha. Knížka patřila tomu pánovi který ji spálil. Normálně si jí koupil v obchodě a svobodně se rozhodl, že jí už k ničemu nepotřebuje. Tedy že text v ní je tak stupidní, že celá kniha má pro něj větší cenu jako palivo než jako literatura.
Vlastně si ani nedokážu představit, že by se kvůli něčemu takovému třeba jen porvaly děti na základní škole.
Ve skutečnosti to stálo 25 lidských životů.
Samozřejmě že podle mě nemá ani celý vlak plně naložený Korány od lokomotivy až po zadní náraníky cenu ani té krve, kterou pravidelně odevzdávám na transfůzní stanici. O tom, že by kvůli tomu měl člověk umřít bych odmítl i jen přemýšlet.
Že pálení Koránu odsoudí prezident Absurdistánu mě nijak nepřekvapuje.
Co si ale mám myslet, když dokonce i prezident USA odsoudí to že si někdo spálil svoji vlastní knížku?
Ano, Barack Obama se prostě pohoršuje nad něčím, co se děje na základních školách úplně běžně.
Nebo se snad budeme tvářit, že malé děti neničí knihy?
Samozřejmě že je ničí! Vytrhávají z nich stránky a dělají si z nich taháky, při neúspěchu se jim mstí a určitě některá nenáviděná učebnice skončila stejně neslavně jako onen Korán.
Zabil snad někdo někoho kvůli učebnici přírodopisu, fyziky, matematiky nebo technického kreslení?
Přitom text který je v nich, je rozhodně pravdivější a pro život užitečnější, než text jakékoli svaté knihy.
Nad osudem ubohých učebnic se ovšem politici nedojímají, nepohoršují a vůbec se k nim nevyjadřují.
A učebnice pokorně snášejí svůj osud až do roztřhání těla...tedy vazby.
Čím se tedy liší jedna kniha od druhé? Po technické stránce? Ničím.
Je to jen text napsaný na papíru. Když doslouží, nebo když ji někdo zničí prostě se vytiskne znovu. Informaci nesou slova, ne fyzická podstata knihy.
Citová vazba ke konkrétní knize je odůvodnitelná pouze tím, že ji sám čtenář držel v ruce, že ji zdědil po někom, koho měl rád, nebo že ji třeba dostal darem od člověka kterého miluje.
To všechno je ale něco jiného než náboženské šílenství kolem Koránu a vůbec svatých knih.
Kolem těch chodíme po špičkách, protože když se jim něco stane, tak to dav šílenců pochopí jako odůvodnění k vraždění.
Jenže chování podle vzoru "Nerozčilujte ho, je to blázen!" se nám mstí tím, že se sami začínáme chovat jako šílenci.
Nebo znáte nějaký jiný důvod, proč by se jinak státy EU tak intenzivně zabývaly zákony proti rouhání?
Není prostě nejen přirozenější ale i rozumnější chovat se k vrahům jako k vrahům a k agresivním šílencům jako k agresivním šílencům než se přizpůsobovat jejich "logice" a stylu chování?
Opravdu chceme aby se celý náš svět řídil zákony jaké by neuznali ani naši trestanci?
Kdy našim politikům dojde, že s vyděrači se prostě nevyjednává, protože neexistuje žádná dostatečná podmínka po jejímž splnění by nepožadovali další.
Až to pochopí, možná také pochopí také to, jak ostudné je pronášet obranné řeči o kusu papíru.
Odkazy:
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/182938-trestejte-rouhani-kdekoli-na-svete-zadaji-muslimske-staty-osn.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Blasphemy
http://en.wikipedia.org/wiki/Blasphemy_and_the_United_Nations
http://www.ct24.cz/svet/119970-obama-odsoudil-paleni-koranu/
http://www.slate.com/id/2290306/?from=rss
http://www.ct24.cz/svet/119970-obama-odsoudil-paleni-koranu/
http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/nasilnosti-kvuli-paleni-koranu-se-mohou-z-afghanistanu-prelit-do-dalsich-zemi--873868
http://www.lidovky.cz/afghanske-boure-proti-paleni-koranu-25-obeti-fk6-/ln_zahranici.asp?c=A110403_124834_ln_zahranici_jv
http://www.lidovky.cz/rozzureni-afghanci-zabili-13-pracovniku-osn-dva-stali-pcb-/ln_zahranici.asp?c=A110401_164926_ln_zahranici_jv
Ježíš byl gay
Přiznávám, že když něco takového prohlásil Elton John (http://www.netboys.eu/article/elton-john-jezis-byl-chytry-gay), připadalo mi to jako jedna z jeho extravagantních hlášek a prostě jsem na to zapomněl.
Později jsem podobné zprávy přehlížel, ale po čase jeden z mých kamarádů nadnesl úplně stejnou otázku jako vážný námět hovoru.
Absurdně jsem se tak vlastně stal obhájcem Ježíšovy heterosexuality ač podle věřících byl vlastně asexuální. Šlo mi to dost bídně. Jistá (avšak stále děravější) znalost Bible mi v tom vůbec nepomáhala.
V době vlády Říma v Judeji se zjevně Ježíš líbá na rty s kdekým kromě žen.
Ty po něm touží, ale on je odmítá. Apoštoly ale líbá v jednom kuse až dojde na ten nejslavnější polibek celého příběhu. Když přijdou biřicové zatknout Ježíše do Getsemanské zahrady zrazuje ho Jidáš polibkem na ústa. Ježíš mu nijak nevyčítá, že jej líbá, ale že při tom není upřímný!
To nad čím by asi současní katolíci zvraceli dělá prostě Ježíš často a rád.
Jeho oblíbencem sv. Jan, nejmladší a asi také nejhezčí z apoštolů. To všechno se navíc odehrává v době, kdy je sexuální vztah mezi učitelem a žákem považován za běžný, přijatelný nebo dokonce žádoucí.
Teď si asi říkáte, co z toho vyvodím?
Z toho, že byl Ježíš s velmi vysokou pravděpodobností gay, nevyvodím asi nic.
Není to totiž pro mě důležité. Ježíš nebyl nijak dobrý filosof a o tom že to byl bůh nebo člověko-bůh mě nějak nepřesvědčil. K objasnění toho, proč v něj věří tolik lidí by mi ani jistota že byl gay nijak nepomohla.
To co mě na tomhle tématu překvapuje je, že jsem si toho nevšiml. Rozumějte - nejen že možnost přehlíží miliony věřících, ale ani já, který jsem měl důvody hledat na takových věcech mouchy, jsem se nad ní vůbec nezamyslel.
Mohl bych usoudit, že je to prostě tím, že já gay nejsem a proto jsem prostě nemohl vidět jasné signály v jeho chování. Při svých námitkách jsem se ale vlastně utvrzoval v tom, že náznaky Ježíšovy homosexuality jsou tak zjevné, mě musela postihnout nějaká selektivní slepota. Něco jako když si na výstavě obrazů ze 16. století nepřipouštíte, že ty nahé ženy na nich jsou tam prostě proto, že muže opravdu vzrušovaly. Nebo když v mysli hledám výmluvu pro nějaký opravdu stupidní názor některého ze svých oblíbených hrdinů.
Jo, Ježíš byl asi opravdu teplouš, antické bohyně byly ku*evsky sexy a géniové umějí být občas blbí jak štoudev.
Poznámky k tématu:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2436
http://www.spolcs.cz/view.php?cisloclanku=2008110016
Jan 13: 23. Jeden z jeho učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, ležel u stolu po Ježíšově boku.
Vida, tahle je zajímavá poznámka! Trochu v rozporu s tím co jsem si myslel:
Jan 11:1. Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. 2To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. 3Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“
4Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ 5Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara.
Jan 19:25. U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna.
26Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“
Později jsem podobné zprávy přehlížel, ale po čase jeden z mých kamarádů nadnesl úplně stejnou otázku jako vážný námět hovoru.
Absurdně jsem se tak vlastně stal obhájcem Ježíšovy heterosexuality ač podle věřících byl vlastně asexuální. Šlo mi to dost bídně. Jistá (avšak stále děravější) znalost Bible mi v tom vůbec nepomáhala.
V době vlády Říma v Judeji se zjevně Ježíš líbá na rty s kdekým kromě žen.
Ty po něm touží, ale on je odmítá. Apoštoly ale líbá v jednom kuse až dojde na ten nejslavnější polibek celého příběhu. Když přijdou biřicové zatknout Ježíše do Getsemanské zahrady zrazuje ho Jidáš polibkem na ústa. Ježíš mu nijak nevyčítá, že jej líbá, ale že při tom není upřímný!
To nad čím by asi současní katolíci zvraceli dělá prostě Ježíš často a rád.
Jeho oblíbencem sv. Jan, nejmladší a asi také nejhezčí z apoštolů. To všechno se navíc odehrává v době, kdy je sexuální vztah mezi učitelem a žákem považován za běžný, přijatelný nebo dokonce žádoucí.
Teď si asi říkáte, co z toho vyvodím?
Z toho, že byl Ježíš s velmi vysokou pravděpodobností gay, nevyvodím asi nic.
Není to totiž pro mě důležité. Ježíš nebyl nijak dobrý filosof a o tom že to byl bůh nebo člověko-bůh mě nějak nepřesvědčil. K objasnění toho, proč v něj věří tolik lidí by mi ani jistota že byl gay nijak nepomohla.
To co mě na tomhle tématu překvapuje je, že jsem si toho nevšiml. Rozumějte - nejen že možnost přehlíží miliony věřících, ale ani já, který jsem měl důvody hledat na takových věcech mouchy, jsem se nad ní vůbec nezamyslel.
Mohl bych usoudit, že je to prostě tím, že já gay nejsem a proto jsem prostě nemohl vidět jasné signály v jeho chování. Při svých námitkách jsem se ale vlastně utvrzoval v tom, že náznaky Ježíšovy homosexuality jsou tak zjevné, mě musela postihnout nějaká selektivní slepota. Něco jako když si na výstavě obrazů ze 16. století nepřipouštíte, že ty nahé ženy na nich jsou tam prostě proto, že muže opravdu vzrušovaly. Nebo když v mysli hledám výmluvu pro nějaký opravdu stupidní názor některého ze svých oblíbených hrdinů.
Jo, Ježíš byl asi opravdu teplouš, antické bohyně byly ku*evsky sexy a géniové umějí být občas blbí jak štoudev.
Poznámky k tématu:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2436
http://www.spolcs.cz/view.php?cisloclanku=2008110016
Jan 13: 23. Jeden z jeho učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, ležel u stolu po Ježíšově boku.
Vida, tahle je zajímavá poznámka! Trochu v rozporu s tím co jsem si myslel:
Jan 11:1. Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. 2To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. 3Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“
4Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ 5Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara.
Jan 19:25. U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna.
26Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“
Fiktivní projev k založení taktéž fiktivního klubu řečníků
Vážení přátelé, milí hosté,
sešli jsme se právě tady v zadním sále restaurace XXX, protože chceme napravit jeden...
promiňte váhám, jak to vlastně mám označit - Chybu? Nedostatek? Zločin?
Co se nám vlastně stalo a čeho jsme se dopustili, že jsme zapomněli na to čím řeč je a k čemu by měla sloužit?
Jak to, že neumíme mluvit, když všichni přece mluvíme?
V knihkupectvích najdete desítky nebo možná stovky knih o rétorice a stejně tolik knih o vedení dialogu.
Píše se v nich dokola stále to samé: Jak přesvědčit, jak zmanipulovat, jak prodat.
Není divu že jsou dnešní řeči ošklivé, podbízivé a hloupé.
Zapomněli jsme, že řeč je především umělecké dílo.
Samozřejmě, že z ní lze vytvořit plagiát, kýč nebo reklamu.
Vždycky to bude snazší než napsat a pronést skutečně dobrou řeč.
Netvařme se ale že tohle je skutečně rétorika.
Tohle jsou plky, blábolení, slovní spam.
Říkejte tomu jakkoli tomu chcete říkat, jen vynechte to jedno slovo, kterým takové žvanění opravdu není.
Už dlouho neumíme takhle ve slovech zachytit myšlenku abychom ji mohli ukázat ostatním, ale je to ještě horší.
Nejen že jsme zapoměli mluvit, zapomněli jsme i slyšet.
Naše uši slyší slova, ale naše hlavy je odmítají přijmout.
V hluku svých myšlenek neslyšíme názory ostatních. Jak s nimi tedy můžeme vůbec mluvit a proč, když se jedným důvodem našeho snažení stává snaha vnutit druhému vlastní názor.
Jako řeč není jen proud slov který má začátek a konec, tak ani dialog nejsou dva monology.
Smyslem dialogu není zvítězit ale pochopit. Proto dokud nepřekonáme to nutkání v dialogu vítězit, které v nás také všechny ty hloupé publikace podporují, nedospějeme k ničemu novému.
Takový dialog je něčím úplně jiným, než to čemu říkají dialog politici nebo televizní moderátoři.
Má své zákonitosti, svá pravidla a svou etiku.
(Místní hostinský nám povolil si je tady v salonku vyvěsit, za což bych mu tímto rád poděkoval.)
Není to vrozená nebo nahodilá schopnost, je to dovednost.
Dovednost, které se člověk musí naučit, má li jí skutečně ovládat.
Dovednost, které vás na žádné naší škole nenaučí.
My jsme se tedy konečně sešli, protože chceme umět a chceme se navzájem chápat.
Chceme začít opravdu mluvit.
I když si třeba říkáte, že je nás tady celkem hodně, nejsme vlastně o nic víc, než jakýkoli kroužek kreslení nebo vyšívání.
Ale to není špatně.
Neznám žádného skutečného malíře, který by nezačal kresbou obyčejnou tužkou.
I my tedy začneme skromně.
A já také právě začínám.
Jak hodnotíte můj projev? Nebyl jsem moc patetický? Šel jsem příliš málo do hloubky?
Čekám na vaše názory.
sešli jsme se právě tady v zadním sále restaurace XXX, protože chceme napravit jeden...
promiňte váhám, jak to vlastně mám označit - Chybu? Nedostatek? Zločin?
Co se nám vlastně stalo a čeho jsme se dopustili, že jsme zapomněli na to čím řeč je a k čemu by měla sloužit?
Jak to, že neumíme mluvit, když všichni přece mluvíme?
V knihkupectvích najdete desítky nebo možná stovky knih o rétorice a stejně tolik knih o vedení dialogu.
Píše se v nich dokola stále to samé: Jak přesvědčit, jak zmanipulovat, jak prodat.
Není divu že jsou dnešní řeči ošklivé, podbízivé a hloupé.
Zapomněli jsme, že řeč je především umělecké dílo.
Samozřejmě, že z ní lze vytvořit plagiát, kýč nebo reklamu.
Vždycky to bude snazší než napsat a pronést skutečně dobrou řeč.
Netvařme se ale že tohle je skutečně rétorika.
Tohle jsou plky, blábolení, slovní spam.
Říkejte tomu jakkoli tomu chcete říkat, jen vynechte to jedno slovo, kterým takové žvanění opravdu není.
Už dlouho neumíme takhle ve slovech zachytit myšlenku abychom ji mohli ukázat ostatním, ale je to ještě horší.
Nejen že jsme zapoměli mluvit, zapomněli jsme i slyšet.
Naše uši slyší slova, ale naše hlavy je odmítají přijmout.
V hluku svých myšlenek neslyšíme názory ostatních. Jak s nimi tedy můžeme vůbec mluvit a proč, když se jedným důvodem našeho snažení stává snaha vnutit druhému vlastní názor.
Jako řeč není jen proud slov který má začátek a konec, tak ani dialog nejsou dva monology.
Smyslem dialogu není zvítězit ale pochopit. Proto dokud nepřekonáme to nutkání v dialogu vítězit, které v nás také všechny ty hloupé publikace podporují, nedospějeme k ničemu novému.
Takový dialog je něčím úplně jiným, než to čemu říkají dialog politici nebo televizní moderátoři.
Má své zákonitosti, svá pravidla a svou etiku.
(Místní hostinský nám povolil si je tady v salonku vyvěsit, za což bych mu tímto rád poděkoval.)
Není to vrozená nebo nahodilá schopnost, je to dovednost.
Dovednost, které se člověk musí naučit, má li jí skutečně ovládat.
Dovednost, které vás na žádné naší škole nenaučí.
My jsme se tedy konečně sešli, protože chceme umět a chceme se navzájem chápat.
Chceme začít opravdu mluvit.
I když si třeba říkáte, že je nás tady celkem hodně, nejsme vlastně o nic víc, než jakýkoli kroužek kreslení nebo vyšívání.
Ale to není špatně.
Neznám žádného skutečného malíře, který by nezačal kresbou obyčejnou tužkou.
I my tedy začneme skromně.
A já také právě začínám.
Jak hodnotíte můj projev? Nebyl jsem moc patetický? Šel jsem příliš málo do hloubky?
Čekám na vaše názory.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)